"Deratzingerizace" římské kurie ? (4. část)

Františkova „pomalá“ reforma aneb za rok pouze Cañizares Llovera?

Pokud bychom svojí pozornost i nadále soustředili pouze na postavy v čele 25 hlavních vatikánských úřadů, dojdeme k závěru, že zatím došlo pouze k minimálním změnám. Už před rokem, na podzim 2013, se uskutečnily tři změny: Byl jmenován nový a mladý státní sekretář Pietro Parolin (nar. 1955) a nový prefekt Kongregace pro klérus Beniamino Stella (nar. 1941), jehož předchůdce Mauro Piacenza (nar. 1944) byl přesunut do čela jednoho ze tří soudních dvorů, Apoštolské penitencierie.
Téměř po roce byla oznámena další změna. Dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, španělský kardinál Antonio Cañizares Llovera (nar. 1945) byl 28. srpna 2014 jmenován novým arcibiskupem ve Valencii. ČTK informovala o „zbavení funkce klíčového chráněnce papeže Benedikta XVI.“, ale skutečnost je zřejmě trochu složitější. Myslím si, že liturgie a její reforma patřila k oblastem, kterým věnoval kardinál Ratzinger výraznou pozornost a troufám si tvrdit, že v této oblasti napáchal i řadu škod (např. svou snahou o „reformu reformy“), to však musí posoudit kompetentnější.32 Do Kongregace pro bohoslužbu a svátosti jmenoval nejprve v prosinci 2005 nového sekretáře, srílanského arcibiskupa Alberta Malcolma Ranjitha (nar. 1947), přezdívaného „opálený Ratzinger“. V prosinci 2008 jmenoval novým prefektem této kongregace právě Cañizarese Lloveru, ten měl pro změnu přezdívku „malý Ratzinger“, kterou získal během svého působení ve funkci sekretáře Komise pro nauku víry španělské biskupské konference v letech 1985–1992. Cañizares Llovera byl příkladem už výše zmíněné tendence papeže Benedikta vybírat si názorově blízké, loajální a spolehlivé spolupracovníky. Objevily se rovněž úvahy, že byl do Vatikánu odklizen, aby se alespoň částečně zmírnilo napětí mezi španělskými biskupy a tehdejší socialistickou vládou v čele s Josém Luisem Rodríguezem Zapaterou (premiérem byl v letech 2004–2011).33
Jeho oborem nikdy nebyla liturgická teologie, nýbrž katechetika, kterou vystudoval na papežské univerzitě v Salamance. S Ratzingerem se poprvé osobně setkal v roce 1987, později s ním spolupracoval na přípravě španělského vydání Katechismu katolické církve, který vyšel v roce 1992, a byl členem Kongregace pro nauku víry. Pozornost vzbudila především skutečnost, že šlo zřejmě o prvního prefekta Kongregace pro bohoslužbu v pokoncilním období, o kterém bylo známo, že se nebrání slavení „předkoncilní liturgie“ (resp. podle misálu z roku 1962). Po svém jmenování kardinálem v březnu 2006 se s oblibou ukazoval s dlouhým „předkoncilním“ kardinálským pláštěm (tzv. cappa magna). Obě tyto záliby měl i jeho sekretář, který však svůj post na kongregaci v roce 2009 vyměnil za prestižnější, když ho papež jmenoval arcibiskupem v Colombu. O rok později se stal předsedou biskupské konference na Srí Lance a byl jmenován kardinálem. Toto jmenování oslavil triumfálním návratem do vlasti a projížďkou v červeně ozdobeném alegorickém voze s baldachýnem ve tvaru kardinálského klobouku. Předpokládá se, že když současný papež František napsal nově jmenovaným kardinálům začátkem roku 2014 osobní list, v němž je žádal o střídmost při oslavách, měl na mysli kritiku pravě takových okázalých oslav.34

Zdá se, že už papež Benedikt XVI. zjistil, že kardinál Cañizares Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že uvažoval o jeho výměně, přičemž za nejpravděpodobnější se považovalo jeho „povýšení“ na post arcibiskupa v Madridu. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo svým zaměřením proti II. vatikánskému koncilu mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007, umožňujícím širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od roku 2010).
Zatímco tzv. tradicionalisté odsuzují jeho údajné vyhození v rámci čistky, kardinál Cañizares Llovera v rozhovoru pro Vatican Insider své jmenování do rodné arcidiecéze (narodil se v městečku Utiel, zhruba 80 km východně od Valencie) označil za své přání.35 Údajně sám papeže Františka požádal, že by chtěl být víc cítit ovcemi, což je narážka na proslulou prosbu papeže zaměřená na biskupy z homilie při mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek 28. března 2013: „O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou cítit ovcemi, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí.“ Místo prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zůstává dosud neobsazené. Objevují se zprávy, že by na tento post měl být jmenován arcibiskup Piero Marini (nar 1942), dlouholetý papežský ceremoniář (v letech 1987–2007) a jeden z architektů pokoncilní reformy liturgie, který v současnosti předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. S ohledem na jeho vysoký věk to považuji za nepravděpodobné, maximálně by se mohlo jednat o krátkodobé dočasné opatření. Neoficiální informace z jednání poradní rady kardinálů tvrdí, že se uvažuje o zrušení této kongregace, resp. o jejím sloučení s Kongregací pro svatořečení, jejíž prefekt, kardinál Angelo Amato, již dosáhl kanonického věku 75 let a jeho odchod do důchodu se očekává. Bylo by žádoucí, kdyby došlo k potřebné decentralizaci liturgické agendy a větší zodpovědnost přenechána místním biskupským konferencím, jak požadoval II. vatikánský koncil (konstituce o posvátné liturgii, SC 22 § 2). Jezuita Thomas Reese však ve svém návrhu agendy pro nového prefekta konstatuje, že taková decentralizace by potřebovala obnovit funkční liturgické instituty. Centralizace liturgické agendy a činnost kongregace v uplynulém desetiletí napáchala spíš škody. Podle Reese by bylo vhodné např. revidovat nedávné rozhodnutí kongregace o pozdravení pokoje, které by bylo vhodné přesunout na závěr bloku liturgie slova. Určitou nevýhodou může být podle Reese skutečnost, že problematika liturgie nestojí v popředí zájmu současného papeže.36

Revize členů jednotlivých kongregací a sestup kardinála Burkeho

Z dostupných zpráv je zřejmé, že sice nedochází k viditelným změnám na předních místech vatikánských úřadů, ale spíše k postupné a zřejmě důkladné revizi náplně práce a členů jednotlivých kongregací. Papež František naplňuje svá slova, že před rychlostí změn dává přednost jejich kvalitě: „Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“37

Nemá smysl složitě rekonstruovat všechny změny, ke kterým za poslední rok v jednotlivých kongregacích a papežských radách došlo, neboť kromě hromadných jmenování jsou úřady průběžně doplňovány jednotlivými osobami.38 Zřejmě největší pozornost byla v médiích věnována změnám v Kongregaci pro biskupy v prosinci 2013 s ohledem na důležitost tohoto úřadu, který má na starosti jmenování nových biskupů. Zpracovává podklady z místního šetření, které je v pravomoci nuncia a předkládá papeži návrhy s příslušnými doporučeními. Bývá zaběhnutou praxí, že člen této kongregace z určitého území má největší vliv při doporučení biskupa z této oblasti. Papež potvrdil vedení této kongregace a stávajících 18 členů (15 kardinálů, včetně „staříků“ např. Bertoneho, Levady atd. a 3 biskupů). Nově jmenoval 12 členů: 5 kardinálů a 7 biskupů (z těchto biskupů hned pět jmenoval v únoru 2014 kardinály a v květnu 2014 jejich členství v kongregaci potvrdil). Obměna se tedy týkala 40 % členů.

Velkou pozornost vzbudila skutečnost, že mezi potvrzenými členy kongregace nebyl americký kardinál Raymond Leo Burke, prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury. Mezi tzv. tradicionalisty má Burke pověst jednoho z mála „pravověrných“ v římské kurii a výrazného obhájce pro-life agendy. Také Burke má zálibu v dlouhém kardinálském plášti a „předkoncilní liturgii“. Poté, co byl tento církevní právník a arcibiskup Saint Louis (v letech 2003–2008) ve svých 60 letech povolán do čela Apoštolské signatury, považovalo se to za počátek jeho kuriální kariéry. Úvahy o možném jmenování do čela Kongregace pro nauku víry (místo odstupujícího kardinála Levady) nebo Státního sekretariátu (místo přesluhujícího kardinála Bertoneho) z jara 2012 byly spíš vyjádřením přání určitých kruhů než reálné možnosti. Zaznívaly hlasy, že je údajným „korunním princem“ papeže Benedikta XVI., což jiní pro změnu popírali. Proto vzbudilo takovou pozornost, že nebylo potvrzeno jeho členství v Kongregaci pro biskupy, do které byl jmenován spolu s Cañizarem Lloverou v září 2009. Ještě větší rozruch vzbudila zpráva vatikánologa Sandro Magistra, publikovaná 17. září 2014, že se chystá výměna Burkeho i v čele Apoštolské signatury.39 Bez ohledu na pravdivost takových zpráv je skutečností, že Burke je prefektem už 6 let, což v případě tohoto soudního dvora je poměrně dlouhá doba. Komentáře uvádí, že spíše než o trest za kritiku současného papeže může být trnem v oku jeho konfrontační styl ve smyslu „kulturní války“. Jak bylo výše uvedeno, byl tento styl zřejmě bližší papeži Benediktovi. V tomto směru došlo za současného papeže k viditelné změně.

Nezapomínejme, že v případě Kongregace pro biskupy jde o výběr nových biskupů a velkou roli má i problematické vyšetřování skandálů sexuálního zneužívání nezletilých, které v Americe naplno vypluly na povrch v roce 2002. Kongregaci rovněž opustil jiný americký kardinál Justin Rigali (nar. 1935), nepochybně s ohledem na vysoký věk. Když se v prosinci 1989 stal sekretářem Kongregace pro biskupy, účastnil se z titulu této funkce jednání a jeho vliv na biskupská jmenování v USA byl velký. V letech 1994–2003 byl biskupem v Saint Louis (Burke se v roce 2003 stal jeho nástupcem), který se prý pro silnou katolickou identitu někdy nazývá „Římem západu“. Poté byl Rigali v letech 2003–2011 arcibiskupem ve Philadelphii, kde musel řešit případy sexuálního zneužívání z doby svých předchůdců. Roku 2003 byl jmenován kardinálem a členem Kongregace pro biskupy.
Tyto „jestřáby“ pomyslně nahradil americký kardinál Donald William Wuerl (nar. 1940), který je od roku 2006 arcibiskupem ve Washingtonu, od roku 2010 kardinálem. Přestože se často zmiňuje jeho spor právě s kardinálem Burkem ohledně podávání přijímání politikům, kteří neodmítají potraty (konkrétně šlo o případ demokratické senátorky Nancy Pelosiové z roku 2009), není důvod ho považovat za „ultraliberálního“. Naopak i on patří do „staré gardy“, která v americké katolické církvi zastává spíš konzervativní stanoviska. Nevím, nakolik jsou spolehlivé informace, které tvrdí, že jmenování Wuerla do Washingtonu prosadil papež Benedikt XVI. navzdory jinému doporučení právě Kongregace pro biskupy, každopádně jeho blízkost linii papeže Benedikta XVI. je zřejmá. Např. Wuerl byl jedním ze signatářů manifestu Manhattanská deklarace: Výzva křesťanského svědomí (Manhattan Declaration: A Call of Christian Conscience) z roku 2009. Tento dokument vzniklý v evangelikálním prostředí vyjádřil podporu posvátnosti lidského života, pojetí manželství jako trvalého svazku muže a ženy a svobodu vyznání a svědomí. Úzkou spolupráci s Benediktem XVI. dokládá skutečnost, že byl pověřen realizací apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus ze 4. listopadu 2009. Jednalo se o zřízení prelatury pro anglikány, kteří by chtěli být začleněni do katolické církve. Od lednu 2012 má ve Washingtonu sídlo jedna ze tří takových prelatur na světě.

Co se týče dalších vatikánských úřadů, řada jich na revizi ještě čeká. Bez nároku na úplnost a s ohledem na možné další změny se zdá, že důkladnými revizemi prošly následující kongregace: Kongregace pro katolickou výchovu (v listopadu 2013), už zmíněná Kongregace pro biskupy (v prosinci 2013), Kongregace pro východní církve (v únoru 2014), Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života (v únoru 2014),40 Kongregace pro klérus (v červnu 2014), Kongregace pro evangelizaci národů (v září 2014). Z papežských rad pak Papežská rada pro laiky (v lednu 2014), Papežská rada pro mezináboženský dialog (v únoru 2014), Papežská rada pro kulturu (v březnu 2014), Papežská rada pro jednotu křesťanů (v červenci 2014). Např. v případě Kongregace pro nauku víry nedošlo k hromadným změnám, v září 2013 bylo potvrzeno vedení, všichni členové a poradci kongregace, průběžně však dochází k jmenování nových členů.

Biskupové podle papeže Františka?

Jen ve stručnosti je třeba zmínit, že po více než roce došlo k několika jmenováním na důležitých postech místních církví. Jak už bylo řečeno, nebylo náhodou, že jedna z prvních kongregací, která se dočkala personální reorganizace, byla právě důležitá Kongregace pro biskupy. Komentátoři nejčastěji zmiňují následující čtyři jmenování.

1) Kolín nad Rýnem v Německu: 11. července 2014 jmenován Rainer Maria Woelki (nar. 1956), který předtím byl v letech 2003–2011 pomocným biskupem v Kolíně, 2011–2014 arcibiskupem v Berlíně.

2) Madrid ve Španělsku: 28. srpna 2014 jmenován arcibiskup Carlos Osoro Sierra (nar. 1945), v letech 2006–2009 arcibiskupem v Oviedu, 2009–2014 ve Valencii, kde uvolnil místo kardinálu Cañizares Lloverovi. Osoro Sierra je pro Madrid nepochybně lepší volbou.

3) Sydney v Austrálii: 18. září 2014 jmenován arcibiskup Anthony Colin Fisher (nar. 1960), dominikán, v letech 2003–2010 pomocným biskupem v Sydney, v letech 2010–2014 biskupem v Parramattě.

4) Chicago v USA: 20. září 2014 arcibiskup Blase Joseph Cupich (nar. 1949), v letech 1998–2010 biskupem v Rapid City, 2010–2014 ve Spokane. Komentáře z USA zdůrazňují umírněnost nového arcibiskupa a někteří s nadsázkou tvrdí, že tímto jmenováním zavítala Františkova reforma i do Spojených států.

Minimálně v případě Kolína nad Rýnem a v Sydney byli jmenováni poměrně mladí biskupové, ale jedná se o blízké spolupracovníky svých předchůdců (v Kolíně kardinála Joachima Meisnera, v Sydney kardinála George Pella). I z tohoto pohledu je zřejmé, že papež František není žádný revolucionář.

Je pochopitelné, že obsazení vakantního biskupství v Českých Budějovicích a v dohledné době zřejmě i náhrada za plzeňského biskupa Františka Radkovského (nar. 1939) nejsou ve středu pozornosti Vatikánu. Přesto by stálo alespoň za úvahu zamyšlení nad požadavky a očekáváními ohledně budoucích biskupů. Jak ukázal proces výběru nového královéhradeckého biskupa, scházejí vhodní kandidáti, ze kterých by se mohlo dobře vybírat. Připomínám, že situaci nakonec zachránilo v roce 2011 zvolení Jana Vokála (nar. 1958), který byl více než dvacet let mimo diecézi ve službách římské kurie. Jak se tato volba kuriálního úředníka za diecézního pastýře osvědčila?

Kromě volby nových biskupů má za sebou pontifikát papeže Františka zřejmě i první odvolání biskupa. Po zprávě o rezignaci, laicizaci (v červnu 2014) a zatčení (v září 2014) bývalého polského arcibiskupa a nuncia v Dominikánské republice Józefa Wesołowského (obviněného ze sexuálního zneužívání) byla 25. září 2014 zveřejněna zpráva o sesazení paraguayského biskupa Rogelia Livierese Plana (nar. 1945, argentinského původu, člen Opus Dei, biskupem v Ciudad del Este byl od roku 2004). Důvodem jeho odvolání bylo především přijetí a dlouhodobé krytí kněze obviněného ze sexuálního zneužívání. Svou roli sehrály i dlouhodobě spory s ostatními biskupy, které jeho působení provázelo. Opakované stížnosti na tohoto biskupa zůstaly během pontifikátu Benedikta XVI. bez reakce. V červenci 2014 proběhla v diecézi vizitace. Pokud vím, jedná se po delší době o další sesazení biskupa, který odmítl sám odstoupit. Livieres Plano byl velkým podporovatelem tzv. tradicionalistů, ve své diecézi zřídil seminář a zvýšil počet kněžských povolání. Přesto i z těchto kruhů zaznívá, že rozhodnutí papeže Františka nebylo nespravedlivé, neboť obvinění ohledně krytí provinilého kněze je závažné.

A co ženy?

Neustále se vedou debaty o větším zapojení žen v katolické církvi, římskou kurii nevyjímaje. Prezidentka hnutí Focolare Marie Voceová (nar. 1937) vyzvala papeže, aby po vzoru poradní rady kardinálů zřídil obdobný poradní orgán složený z laiků, mužů i žen z celého světa. Pokud vím, na reakci papeže nebo jeho spolupracovníků se zatím čeká. V roce 2014 se objevilo několik zajímavých zpráv ohledně většího zapojení žen do římských církevních struktur. V červenci 2014 byla jmenována první žena do čela jedné ze sedmi papežských univerzit v Římě. Došlo k tomu na univerzitě spravované františkány (tzv. Antonianum) a dotyčnou je sestra Mary Meloneová (nar. 1964) z Itálie. V září 2014 byla jmenována první žena členkou Kongregace pro evangelizaci národů, je to sestru Luzia Premoliová z Brazílie. V září 2014 bylo zveřejněno nové složení Mezinárodní teologické komise, jednalo se o pravidelnou výměnu na další pětileté období. Mezi třiceti členy je nově pět žen, zatímco v uplynulých dvou obdobích byly jen dvě. Uvidíme, zda se objeví více žen i v jiných církevních úřadech.

Nejbližší očekávanou událostí ve Vatikánu bude mimořádné zasedání biskupské synody ve dnech 5.–19. října 2014. Pak zřejmě můžeme očekávat další zprávy o snaze papeže Františka a jeho spolupracovníků reformovat tak složitý aparát, jakým je římská kurie.

Potřebná změna mentality v celé katolické církvi

Na závěr si dovolím poznámku, že přes pozornost, kterou jsem v textu zaměřil na změny v římské kurii, jsem přesvědčen, že jádro života křesťana a církve je o něčem jiném. Otázka případných změn v podobě a způsobu vykonávání papežského úřadu souvisí nejen s proměnou mentality zaměstnanců římské kurie, ale s proměnou mentality lidí z prostředí katolické církve, kteří jsou leckdy zvyklí očekávat pokyny „shora“. Vzorný přístup židů v Beroji, kteří „Každý den zkoumali v Písmu, zda-li je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17, 11) místo slepého naslouchání autoritě v katolické církvi stále mnohé pohoršuje. Přitom nejde o to, abychom faráře, biskupa nebo papeže chytali za slovo, ale abychom vnímali a realizovali společnou zodpovědnost za hlásání radostné zvěsti evangelia a společně hledali a nacházeli způsoby života podle něj v našich konkrétních situacích.

Poznámky:

32 Baldovin, John F. Reforming the Liturgy: A Respons to the Critics, Collegeville 2008, s. 65-89. Pro ilustraci změny v myšlení Ratzingera v souvislosti s liturgií stojí za přečtení jeho komentář k reformě liturgie z doby II. vatikánského koncilu. Viz Vaňáč, Martin. Joseph Ratzinger o „předkoncilní“ liturgii a potřebě její reformy (1964). Martinovy marnosti – křesťanství a historie, 15.10.2012. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://martinovymarnosti.blogspot.cz/2012/10/joseph-ratzinger-o-predkonc...

33 Pokud by to byla pravda, politické důvody pro takové odklizení odpadly v prosinci 2011, kdy vládu ve Španělsku převzala po socialistech opět lidová strana.

34 „Jmenování není povýšením ani poctou ani vyznamenáním… přijměte ho s prostým a pokorným srdcem, bez světských projevů a oslav vzdálených evangelijnímu duchu přísnosti, střídmosti a chudoby.“ Bronková, Johana. František: vyvarujte se oslav vzdáleným evangelijnímu duchu. Radio Vaticana, 13.1:2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19402

35 Tornielli, Andrea. Cañizares: “I told Francis I wanted to live with the smell of the sheep”. Vatican Insider, 29.8.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/the-vatican/detail/articolo/canizar...

36 Reese, Thomas. A suggested agenda for the new prefect for Congregation for Divine Worship. National Catholic Reporter, 5.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/blogs/faith-and-justice/suggested-agenda-new-prefec...

37 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

38 Základním zdrojem průběžných změn je oficiální orgán Acta Apostolicae Sedis, který je s určitým zpožděním přístupný online. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/aas/index_it.htm Aktuální zprávy přináší Vatican Information Service [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://visnews-en.blogspot.cz Údaje v těchto zdrojích se leckdy trochu liší v dataci a zřejmě ne vždy jsou uvedena všechna uskutečněná jmenování. Kompletní složení jednotlivých úřadů přináší každoročně vydávaná papežská ročenka Annuario Pontificio. Přehled změn by bylo možné získat srovnáním různých vydání. Papežské ročenky však nejsou běžně dostupné v našich knihovnách. Měl jsem možnost nahlédnout do aktuální ročenky, zachycující stav zhruba z přelomu února a března 2014.

39 Magister, Sandro. Vatican Diary / Exile to Malta for Cardinal Burke. 17.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350870?eng=y

40 Pro zajímavost uvádím, že papež jmenoval 31 nových členů: 8 kardinálů, 16 biskupů, 7 řeholních představených a potvrdil 12 dosavadních členů: 9 kardinálů (včetně pražského arcibiskupa Dominika Duky), 2 biskupy a 1 řeholního představeného.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (3. část)

Byrokratická struktura vatikánských úřadů a výměna představených

Nejprve je třeba uvést několik poznámek k charakteru hlavních vatikánských úřadů, především kongregací a papežských rad:

1) Všichni představení římské kurie sice v době sedisvakance (tj. uprázdnění papežského stolce) pozbývají své úřady a hlavou církve i státu Vatikán se stává camerlengo neboli kardinál komoří. Nový papež brzy po svém zvolení většinou všechny hromadně potvrdí v úřadech s obvyklou formulí „donec aliter provideatur“, tj. dokud nebude stanoveno jinak. Benedikt XVI., zvolený 19. dubna 2005, tak učinil 21. dubna, František, zvolený 13. března 2013, dne 16. března. Teprve postupně dochází k případným změnám.

2) Představení úřadů, stejně jako jejich členové, sekretáři a poradci jsou jmenováni na pětileté období, které je možné opětovně prodlužovat. Kanonický věk pro podání rezignace je stanoven na 75 let v případě vedoucích úřadů, 80 let pro členy kongregací.

3) Úřady mají poměrně jasně danou strukturu: Prefekti kongregací (zpravidla kardinálové) a předsedové papežských rad (kardinálové nebo titulární arcibiskupové) předsedají kolegiu členů, kteří jsou vybíráni hlavně z kardinálů, ale i z biskupů, případně z nejvyšších řeholních představených. Počet těchto členů je různý, většinou se pohybuje v rozmezí mezi třiceti a čtyřiceti. Druhým nejdůležitějším člověkem v úřadu po jeho představeném je sekretář (v případě kongregací má titul arcibiskupa), který je vlastně každodenním výkonným orgánem. Na třetím místě jsou podsekretáři a jim na roveň postavení úředníci. Následuje celá škála zaměstnanců úřadu, v čele s šéfem kanceláře (capo ufficio).27 Důležitou součástí kongregací a papežských rad jsou papežem jmenovaní poradci (konzultoři), většinou se jedná o profesory teologie nebo církevního práva na papežských univerzitách v Římě, případně o další odborníky.

4) Podobně jako v jiných úřadech i zde existuje kariérní postup, i když při pohledu na kariéru některých představených zjistíme, jak rozmanitá může být. Zvláštní kapitolu tvoří diplomaté, kteří jsou vesměs italského původu a na svoji kariéru se chystají už během studia na Papežské církevní akademii v Římě. Nejprve pracují v rámci Státního sekretariátu, poté bývají vysláni na zahraniční mise. Jak bylo uvedeno, papež Benedikt XVI. tuto kategorii osob opomíjel, naopak obě nové tváře v čele vatikánských úřadů, jmenované papežem Františkem v roce 2013, strávily dlouhá léta v diplomatických službách (Pietro Parolin, Beniamino Stella). Prostupnost jednotlivých úřadů je možná. I když to nebývá pravidlem, občas se sekretář kongregace stane jejím prefektem nebo stane v čele jiného úřadu.

Zajímavá je otázka, jak dlouho trvalo papeži Benediktovi XVI. než dosadil představené do uvedených úřadů a jakým způsobem to udělal. Papežům sice přísluší právo volně jmenovat členy jednotlivých úřadů na dobu pěti let, případně je odvolávat nebo všelijak přesouvat, ale ve skutečnosti zcela svévolně nejednají. Sice se nabízí úvaha, že pětileté období (2005–2010), které papež Benedikt XVI. potřeboval k personální obměně v čele kuriálních úřadů, nějak souviselo s výše uvedeným pětiletým funkčním obdobím, ale pravdou to není. Nejčastějším důvodem výměny v čele kongregací nebo papežských rad byl odchod do penze po dosažení kanonického věku 75 let, jen v jednom případě se úřad uvolnil v důsledku úmrtí (jednalo se o kolumbijského kardinála Alfonso Lópeze Trujilla, který zemřel roku 2008 v 72 letech v čele Papežské rady pro rodinu). V případě prefektů kongregací byl jedinou výjimkou již zmíněný Crescenzio Sepe, kterého v roce 2006, ve věku 63 let papež jmenoval arcibiskupem Neapole. V případě předsedů papežských rad byly dvě předčasné výměny: Předseda papežské rady pro mezináboženský dialog Michael Louis Fitzgerald byl v roce 2006 jmenován nunciem v Egyptě a stálým pozorovatelem v rámci Ligy arabských států (v roce 2013 odešel do penze) a předseda papežské rady pro sdělovací prostředky John Patrick Foley byl v roce 2007 jmenován velmistrem Řádu Božího hrobu (zemřel 2011). V případě soudních dvorů byl výjimkou kardinál Vallini, který byl v roce 2008 ve svých 68 letech jmenován kardinálem vikářem římské diecéze a arciknězem lateránské baziliky.

Nenásilnou výměnu vedoucích členů kurie tedy nepochybně ovlivnila skutečnost, že s ohledem na nemoc papeže Jana Pavla II. se některá personální rozhodnutí odkládala a jeho nástupce tak zdědil poněkud zestárlou kurii. Ironií je skutečnost, že nejstarším mužem v rámci sledovaných úřadů byl právě kardinál Ratzinger (zhruba o půl roku mladší byl státní sekretář Angelo Sodano). Podobně jako v případě kardinálských jmenování ponechme stranou skutečnost, že kardinál Ratzinger mohl mít v závěru pontifikátu svého předchůdce vliv při některých tehdejších jmenováních.

Srovnáme-li průměrný věk státního sekretáře, 9 prefektů kongregací a 11, resp. 12 předsedů papežských komisí na začátku pontifikátu papeže Benedikta XVI. a papeže Františka, není rozdíl zase až tak výrazný, představitelé kurie v roce 2005 byli v průměru jen o více než dva roky starší. Rozdělíme-li je do věkových kategorií, bude rozdíl výraznější. V roce 2005 byli jen dva prefekti a čtyři předsedové mladší 70 let, zatímco v roce 2013 to bylo sedm prefektů (z deseti) a osm předsedů (z dvanácti). Pokud by tedy jediným způsobem obměny tohoto personálu měl být odchod do důchodu, ani za pět let by se současná kurie nemusela výrazně změnit.

Potřebná reforma není jen přáním papeže Františka

Snaha papeže Benedikta XVI. o výběr lidí do kurie z okruhu intelektuálů, Evropanů a názorově blízkých spolehlivých podřízených je považována za pokus, který se nezdařil. Zdá se, že tento neúspěch spolu s aférami, které byly viditelným projevem rozporů v kurii, posílil mezi kardinály přesvědčení, že pouze jmenování nových lidí zvnějšku fungování kurie nezlepší. Nepochybně je třeba důkladná proměna římské kurie, především jejího fungování v rámci celé církve. Měla by se vzdát svých mocenských ambicí, tendencí regulovat život místních církví podle svých představ a zasahovat do něj, a vrátit se ke služebné funkci poradního a pomocného orgánu papeže.

Je pochopitelné, že plány na takovou obnovu je těžko možné čekat zevnitř kurie, od lidí vychovaných v mentalitě určité nadřazenosti. Tuto „kuriální mentalitu“ a kariéru některých dlouholetých kuriálních úředníků pěkně charakterizoval jezuita Petr Kolář (nar. 1941): „Všiml jsem si nicméně i dalšího zajímavého úkazu: Kluci, kteří během první synody běhali se vzkazy a nosili šálky kávy, při další synodě organizovali lítání druhých a při další měli už někteří červené lemování. Dovedu si představit, že dnes už někteří nosí biskupské roucho – a přitom začínali u kafe. Administrativa tady funguje jako každá jiná. Šikovní úředníci to dotáhnou daleko bez ohledu na ostatní kvality. Trochu mi to demytizovalo moje představy o Svatém městě Vatikánu. Uvědomil jsem si, že roli hrají jiné kvality, než si běžně představují věřící lidé. Ti předpokládají, že tam jsou především duchovní osoby a zároveň odborníci na určité oblasti náboženství. To není pravda. Administrativa potřebuje především pečlivé, věrné a úslužné administrativní síly. To je hlavní, bez toho by se to všechno netočilo. A pak tam občas dosadí nějakou výraznou osobnost jako Josepha Ratzingera nebo Waltera Kaspera. Rozporuplný dojem jsem z toho měl, až když někteří z těch obyčejných úředníků začali mít pocit, že jsou něco víc, že kolem nich vlastně vane Duch svatý silněji než třeba kolem mne. To mi šlo na nervy. O církevní práci se přece mluví jako o službě a taková duchovní nadnesenost, to snadno vede ke zlepšování vlastního skóre, nebo to dokonce zavání kariérou. To už zní špatně a také to špatné je.“28

Promýšlení a příprava reformy kurie je předmětem porad osmi kardinálů, které papež jmenoval měsíc po svém zvolení 13. dubna 2013.29 Podle vyjádření papeže Františka v rozhovoru z loňského září vznikl tento poradní orgán na základě přání kardinálů, vyjádřených během porad před volbou nového papeže.30 Je složen z nekuriálních kardinálů, kteří zastupují jednotlivé kontinenty. Nejpozději od pátého zasedání v červenci 2014 se jich pravidelně účastní státní sekretář kardinál Pietro Parolin (nar. 1955). Ve dnech 15.–17. září 2014 se uskutečnilo již šesté zasedání této rady, další jsou naplánována na prosinec 2014 a únor 2015. Je otázkou, zda papež František využije příležitosti říjnového mimořádného zasedání biskupské synody, aby informoval shromážděné předsedy nebo místopředsedy biskupských konferencí o zamýšlených reformách. Např. úplně první zasedání biskupské synody v říjnu 1967 využil papež Pavel VI. k předvedení a diskusi o reformované podobě liturgie a nechal hlasovat o některých otázkách.31

Poznámky:

27 Rozlišuje se 10 různých úrovní podle náplně práce. Viz Aggiornamento Mansionario del Regolamento Generale della Curia Romana. Acta Apostolicae Sedis 101 (2009), s. 741-753.

28 Beránek, Josef. Hovory s Petrem Kolářem. Brno, 2001, s. 111-112.

29 Formálně byla ustavena 28.9.2013. Více o ní a jejích členech viz Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066

30 „Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzulta osmi kardinálů, tato poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzulta byla reálná, nikoli formální.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

31 Tzv. tradicionalisté s oblibou šíří nepravdu, že shromáždění biskupové novou podobu liturgie odmítli. Z osmi hlavních a čtyř doplňujících otázek jde o otázku na základní strukturu reformované liturgie: 71 biskupů hlasovalo pro, 62 pro s výhradami, 43 proti a 4 se zdrželi. Hlasovalo se stejným způsobem jako na koncilu, pro tedy bylo 133 a nikoliv pouze 71. Některé připomínky byly zapracovány. Viz The synod of bishops and liturgical reform. Worship, 42, 1968, č. 2, s. 113-119.

Změny v římské kurii začínají

Druhý můj text v říjnových Getsemanech se věnuje změnám v římské kurii. Pokusil jsem se v něm na základě veřejně dostupných informací uvést v některých případech trochu širší souvislosti. Text navazuje na můj starší, zveřejněný v květnových Getsemanech a je poněkud obsáhlejší /ukecanější/. Sem vkládám pouze úvodní odstavec a názvy jednotlivých kapitol. Celý text je k dispozici v Getsemanech.



S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací...

-Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana
-Nový státní sekretář Pietro Parolini
-Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů
-Změna ve vedení Kongregace pro klérus
-Nové vedení sekretariátu synody biskupů
-Noví liturgičtí poradci
-Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace

Jezuitský rozhovor s papežem

Do říjnových Getseman jsem napsal hned dva články, jedním z nich je komentář k rozhovoru s papežem Františkem.
Vkládám sem pouze úvodní a závěrečný odstavec textu, celý je k dispozici na stránkách Getseman.


Mimořádnou pozornost katolického mediálního světa vzbudil rozhovor s papežem Františkem, který byl zveřejněn ve čtvrtek 19. září 2013. Ve stejnou dobu byl publikován jezuitskými časopisy v 16 zemích světa ve 12 jazykových verzích. Stal se ukázkou toho, co může znamenat, že František je prvním papežem z Tovaryšstva Ježíšova. Nápad vznikl v červnu na setkání šéfredaktorů jezuitských časopisů a byl reakcí na obecně známou nedůvěru papeže k novinářům a neochotu poskytovat rozhovory. Úkolu se ujal Ital Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica, časopisu vycházejícího nepřetržitě od roku 1850. Souběžně text vydal např. americký magazín America, německý Stimmen der Zeit nebo francouzská revue Études. Zdá se, že simultánní český překlad nebyl připravován. Pohotový překlad Milana Glasera, zveřejněný 22. září na stránkách Rádia Vatikán, by potřeboval doladit...

...
Na papeži Františkovi je sympatické, že hovoří o některých dlouhodobě diskutovaných tématech (potraty, homosexualita, role žen v církvi atd.) odlišným způsobem než řada jeho předchůdců. Zdá se, že dokáže skloubit tradiční prvky církevního učení a zároveň vnímat konkrétního člověka. Rozhovor s ním by nepůsobil přesvědčivě, pokud by v běžném životě byl zatrpklým nebo zamračeným staříkem uzavřeným ve Vatikánu, který před lidi předstupuje s pompou úřadu. Na papeži se mi naopak velmi libí jeho srdečnost, jeho gesta a city, které se nebojí projevit na veřejnosti. Velkou pozornost věnuje osobnímu a fyzickému kontakt s lidmi, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když třeba odsuzoval válku a vyzýval k modlitbám za mír v Sýrii.

Personální situaci v kurii (prefekti kongregací) na počátku pontifikátu papeže Františka

Doplňuji druhou část svého příspěvku o možnostech personálních změn v kurii, kterou jsem sepsal v dubnu 2013 pro květnové Getsemany.

Řada lidí s napětím očekává, jaké nový papež udělá změny, především jaká bude jeho personální politika. Jenže on to ani papež, který podle některých textů působí jako neomezený monarcha, to nemá tak jednoduché a struktury církve si do jisté míry žijí svým životem. Ačkoliv formálně všichni představení římských úřadů (kromě kardinála komořího) pozbývají své funkce v době neobsazeného papežského stolce, nový papež je v podstatě vždy potvrdí a personální změny připravuje pomalu. Také František potvrdil stávající složení kurie (16. března 2013) a jeho první personální rozhodnutí v kurii bylo jmenování nového sekretáře kongregace pro instituty zasvěceného života, které bylo téměř půl roku neobsazené (6. dubna 2013 se jím stal generální ministr františkánů Španěl José Roriguez Carballo, který byl zároveň jmenován titulárním arcibiskupem). Kromě státního sekretariátu je většina kuriálních úřadů obsazená, změny z důvodu dosažení „důchodového věku“ (75 let) se týkají jen několika úřadů (italský kard. Angelo Amáto z kongregace pro svatořečení, apoštolský penitenciář portugalský kard. Manuel Monteiro de Castro a předsedů dvou papežských rad, pro migranty a pro výklad legislativních textů).

S ohledem na pětileté funkční období prefektů jednotlivých kongregací se rovněž nedá uvažovat o okamžitých změnách. Rekordmanem je nepochybně polský kard. Zenon Grocholewski, který je v čele kongregace pro katolickou výchovu již od roku 1999. Pod tuto kongregaci spadá agenda seminářů, tj. příprava budoucích kněží, což je často diskutované téma, které by podle mnohých vyžadovalo reformu. Nejde jen o případy sexuálního zneužívání, ale o celkové pojetí služby. Současný papež např. mluvil o tom, že církev se nemá uzavírat sama do sebe, nýbrž má „vyjít na ulici“, i když to nese „riziko nehod“ („A pokud bych si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně bych si vybral tu první.“). Rovněž ostře kritizoval kněze, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek, neboť se nenarodily ve svátostném manželství: „Jsou to pokrytci dnešní doby. Jsou to ti, kdo klerikalizují církev. Jsou to ti, kdo božímu lidu upírají spásu.“ Samozřejmě případné změny ve formaci budoucích kněží jsou během na dlouhou trať a výměna prefekta kongregace sama o sobě nic neřeší. Takže je otázkou, zda nebude Grocholewskému umožněno, aby v čele kongregace setrval do podzimu příštího roku, kdy dosáhne 75 let.

Argentinský kard. Leonardo Sandri je v čele kongregace pro východní církve od roku 2007. S ohledem na složitou situaci na Blízkém Východě se jedná o velmi důležitý post, takže se zdá, že výhodou by byla kontinuita. Nenechme se zmást stejným původem i skutečností, že jak papež František, tak o sedm let mladší kard. Sandri jsou synové italských imigrantů. Jedná se o muže se zcela rozdílnými kariérami. Zatímco současný papež dosud působil v Argentině, Sandri již čtyřicet let působí ve vatikánských službách a v letech 2000-2007 to dotáhl až na substituta Státního sekretariátu, což je post považovaný za třetí nejdůležitější ve vatikánské hierarchii (po papeži a státním sekretáři). Kromě již zmíněného kard. Angela Amáta, prefekta kongregace pro svatořečení od roku 2008, který se v červnu dožije 75 let, je dalším kandidátem na případnou změnu prefekt kongregace pro bohoslužbu (od roku 2008) španělský kard. Antonio Cañizares Llovera.

Llovera byl mimo jiné nazýván „malý Ratzinger“ s ohledem na jeho údajnou blízkost k papeži Benediktovi XVI. a jeho myšlenkám o liturgii. Zdá se však, že kard. Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že již papež Benedikt XVI. uvažoval o jeho výměně. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout tehdejší papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 umožňující širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kard. Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od 2010). Odlišný přístup nového papeže k liturgii je dosud jednou z nejviditelnějších skutečností jeho pontifikátu, přestože již legendární slova o „konci karnevalu“ nepronesl. Papež František se postupně setkává s představiteli jednotlivých kongregací. Za pozornost stojí skutečnost, že 4. dubna 2013, tj. dva dni před audiencí kard. Llovery (6. dubna), přijal papež italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho, dlouholetého papežského ceremoniáře (v letech 1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Mimochodem v roce 2007 vydal zajímavou knihu A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal, ve které popisuje mnohé překážky, které liturgické reformě v 70. letech kladly konzervativní členové kurie. Co bylo předmětem rozhovoru, se samozřejmě neví. Piero Marini byl ceremoniářem do října 2010, kdy papež Benedikt XVI. jmenoval nového ceremoniáře se stejným příjmením, Guida Mariniho, což nepochybně vyjadřovalo i změnu v přístupu k liturgickému slavení papeže. Od té doby Piero Marini předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. Vzhledem k tomu, že příští eucharistický kongres se má konat až v roce 2016 na Filipínách (vloni se konal v irském Dublinu), dá se předpokládat, že tématem byla zřejmě i liturgie. Brzo po nástupu Františka se spekulovalo právě o brzké výměně na postu ceremoniáře. I když to není vyloučené, tak podobně jako v případě jiných veřejných úřadů je role „šéfa protokolu“ pro nového představitele nepostradatelná. Pokud nový papež skutečně uvažuje o decentralizaci a uplatnění subsidiarity (tj. co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita), tak oblast liturgického zákonodárství bude stát na jednom z předních míst. Koncilem požadované přenesení autority na příslušné biskupské konference nahradila za pontifikátu Jana Pavla II. stále rostoucí centralizace. Příkladem z poslední doby jsou především vatikánské zásahy do již hotových nových překladů anglických liturgických textů, jež vstoupily v platnost v adventu roku 2011. Polemika kolem výsledku, ale především kvůli způsobu přípravy, neustala dodnes.

To jsou jen některé z úvah nad případnými personálními změnami na významných postech v kurii. Samozřejmě nelze zcela vyloučit nějaké mimořádné změny, ale ani v tom případě dosavadní praxe nezná příliš radikální postupy. Například prosincová změna na postu šéfa prefektury Papežského domu, kdy papežův osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye byla zřejmým důsledek aféry s únikem informací. Přesto byl dva týdny před touto výměnou Harvey jmenován kardinálem (24. listopadu 2012), jak bývalo zvykem u jeho předchůdců, kteří svůj úřad opouštěli většinou až po dovršení "důchodového věku" (75 let).

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Poradní sbor kardinálů

Do květnových Getseman jsem napsal komentář, kde se zamýšlím nad případnými změnami v čele některých vatikánských úřadů a uvádím stručnou charakteristiku osmi kardinálů, kteří byli 13. dubna 2013 zveřejněni jako členové poradní skupiny kardinálů. Část textu s charakteristikami této osmičky sem vkládám. Zbytek bude jistě brzy k dispozici na stránkách Getseman - ZDE.

Včera k tématu vyšel na Christnetu i český překlad jako vždy výstižného komentáře vatikánologa Johna Allena.

Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna 2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci, složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie). Jeho úkolem má být rada papeži při řízení univerzální církve a promýšlení plánu na revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii (z 28. června 1988).

...

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Zdá se, že částečnou odpovědí na očekávání jména nového muže číslo 2 ve Vatikánu je právě zřízení kardinálské komise. Papež František vyslal jasný signál, že mu nejde jen o jména. Nejde jen o změnu stylu vykonávání papežské služby, ale jde o změnu struktury, po které poslední dobou volá tolik hlasů, nejen mezi kardinály. Zároveň se nehodlá spolehnout jen na římskou kurii, která se zvlášť v průběhu 20. století rozrostla v natolik samostatný a těžko zvládnutelný orgán, že se zvlášť v závěru pontifikátů již starých a nemocných papežů mohlo zdát, že ne papež řídí kurii, nýbrž ona jeho.

Stručná charakteristika členů poradní skupiny kardinálů může ukázat, že se papež František snažil o rovnoměrné zastoupení jednotlivých kontinentů, přičemž někteří členové mají zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.

Italský kard. Giuseppe Bertello (nar. 1942, kardinálem od 2012) působil celý život v diplomatických službách Vatikánu, naposledy ve funkci nuncia v Itálii (2007-2011). Od října 2011 stojí v čele zákonodárného i správního orgánu, který jménem papeže spravuje městský stát Vatikán (je zároveň předsedou papežské komise i governátu městského státu Vatikán).

Chilský kard. Francisco Javier Errázuriz Ossa (nar. 1933, kard. 2001), bývalý generální představený Schönstattských otců (v letech 1974-1990, jedná se o společenství kněží zal. 1965 Josefem Kentenichem /+1968/, které je jedním ze šesti institutů Schönstattského hnutí), sekretář kongregace pro instituty zasvěceného života (1990-1996), emeritní arcibiskup Santiaga (1998-2010), předseda biskupské konference v Chile (1998-2004) a předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), v níž je zastoupeno 23 biskupských konferencí Jižní Ameriky a Karibiku (2003-2007), tj. nepochybně zastřešuje nejvíce katolických křesťanů. Mimochodem CELAM, první kontinentální orgán biskupů schválený v roce 1955 papežem Piem XII., byl při úvahách o kolegialitě pro mnohé inspirací a vzorem.

Indický kard. Oswald Gracias (nar. 1944, kard. 2007) arcibiskup Bombaje (od 2006), předseda indické biskupské konference (od 2010), čtvrté nejpočetnější na světě (po Brazílii, Itálii a USA), předseda asijské federace biskupů (od 2011).

Nejmladší člen skupiny a čtvrtý nejmladší kardinál ze současného kolegia 205 kardinálů je německý kard. Reinhard Marx (nar. 1953, kard. 2010), arcibiskup Mnichova –Freisingu (od 2007) a od roku 2012 předseda komise biskupů Evropské unie (tzv. COMECE, založena 1980, delegátem ČBK v této komisi je od roku 2012 litoměřický biskup Jan Baxant; nepleťme si tuto komisi s kontinentální biskupskou organizací v Evropě, kterou je Rada evropských biskupských konferencí, zal. 1971, v jejím čele je od roku 2006 maďarský kard. Péter Erdő).

Konžský kard. Laurent Monsengwo Pasinya (nar. 1939, kard. 2010) arcibiskup Kinshasy (od 2007), bývalý předseda konžské biskupské konference (1984-1992, 2004-2008) a předseda regionální organizace biskupů Afriky a Madagaskaru (1997-2003) se v 90. letech se svolením Vatikánu aktivně účastnil politického života poté, co nemocný diktátor Mobutu Sese Seko (+1997) umožnil vstup opozice do vlády. Jednalo se o velmi složité období, neboť na jaře 1994 se v sousední Rwandě odehrála genocida Tutsiů a umírněných Hutuů (dodnes se diskutuje o ostudné podpoře vraždících Tutsiů ze strany některých představitelů místních církví), občanská válka se časem přelila i do Zairu (Mobutu byl nakonec svržen v roce 1997 a Zair byl opět přejmenován na Demokratickou republiku Kongo).

Americký kard. Seán Patrick O’Malley (nar. 1944, kard. 2006), člen řádu kapucínů, se v roce 2003 stal arcibiskupem Bostonu poté, co jeho předchůdce (kard. Bernard Francis Law) musel odstoupit pod tíhou skandálních odhalení o sexuálním zneužívání mladistvých kněžími. Aféra vypukla v lednu 2002, kdy reportéři z listu Boston Globe začali vydávat sérii článků, čerpající ze soudem odtajněných dokumentů (v češtině vyšlo knižně v roce 2004 s názvem „Zrada, aneb krize v katolické církvi“). Kardinál O’Malley musel vynaložit úsilí nejenom na obnovu důvěryhodnosti církve, ale také prodejem rezidence a zrušením farností (údajně 63 z 357) získat finanční prostředky na zaplacení odškodnění obětem. Podle komentářů si kard. O’Malley počíná velmi dobře. Podle vatikánologa Johna Allena je kard. O’Malley blízkým přítelem nového papeže a charakteristiky typu prostý, skromný a blízký lidem jsou spojovány s oběma.

Australský kard. George Pell (nar. 1941, kard. 2003), arcibiskup Sydney (od 2001, předtím Melbourne 1996-2001), předseda komise „Vox Clara“ (od 2002), spolupracující s kongregací pro bohoslužbu při novém (a kontroverzním) překladu liturgických textů do angličtiny. Komentátoři jej považují za nejkonzervativnějšího člena skupiny. Zároveň reprezentuje Océanii jako jediný aktivní kardinál-volič (ostatním třem kardinálům je již přes 80 let).

Koordinátorem skupiny má být honduraský kard. Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga (nar. 1942, kard. 2001), bývalý generální sekretář (1987-1991) a předseda CELAM (1995-1999), nyní arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské biskupské konference (od 1996).

Italský mons. Marcello Semeraro (nar. 1947), biskup italské diecéze Albano (od 2004) by měl působit ve funkci sekretáře. Na řádném zasedání biskupské synody v roce 2001 byl Semeraro údajně asistentem současného papeže.

První setkání komise je plánováno až na začátek října, očekává se však, že se na dotyčné bude obracet papež František průběžně již nyní. Stejně tak se předpokládá, že se papež neomezí jen na tuto osmičku. Ostatně při pokusech proniknout do způsobu rozhodování papeže před jeho zvolením, se komentáře shodují na dvou věcech. Jednak je současný papež zvyklý vyslechnout si názory z mnoha stran dříve, než sám rozhodne. Zároveň se snažil vést svou agendu natolik, že prý nejčastěji býval sám sobě „pravou rukou“. Čas ukáže, zda úvahy a případné snahy o strukturální reformy v církvi budou znamenat nějaké výraznější změny. Při těchto úvahách o případných personálních nebo strukturálních změnách považuji za velmi důležitá slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s novináři (16.3.2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem.“

Tři různé volby představitelů církví

Další text, který jsem před měsícem napsal pro Getsemany. 


V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni. Zatímco výběr koptského papeže a canterburského arcibiskupa trvá několik měsíců, volba katolického papeže je ve srovnání s tím velmi rychlou záležitostí. Jeden ze 115 volitelů, kardinál Dominik Duka, například přiznal, že v době příjezdu do Vatikánu, tj. necelých 14 dní před volbou, ani jméno kardinála Bergoglia neznal. Naopak zaujme kombinace rozsáhlého výběru v koptské pravoslavné církvi a losu ze tří kandidátů, což se nejvíce blíží biblickému vzoru, který byl použit při doplnění kruhu dvanácti apoštolů (podle Sk 1, 21-26 vybrali dva kandidáty, Josefa a Matěje, z nichž los padl na Matěje). Ačkoliv to není předmětem tohoto textu, tak bychom neměli zapomenout, že pravomoci katolického papeže jsou ve srovnání s oběma dalšími představiteli křesťanských církví nepoměrně větší a v podstatě neexistují instance, které by se na jeho rozhodnutích výrazně spolupodílely – ve srovnání s generálním synodem anglikánské církve v Anglii a svatým synodem koptské pravoslavné církve.

Volba římského biskupa, papeže katolické církve

Ve Vatikánu byl v březnu 2013 zvolen a uveden do úřadu nový papež katolické církve, 76letý argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno František. Podle statistik stojí v čele zhruba 1,2 miliardy katolíků po celém světě. Podle oficiálního seznamu se jedná o 266. papeže. Ve skutečnosti je to 264. jméno, neboť papež Benedikt IX. je v seznamu započítán hned třikrát (1032–1044, 1045, 1047–1048). Oficiální seznam se v minulosti často měnil podle historicky zjištěných skutečností. Z historického pohledu je pochybné považovat sv. Petra za prvního papeže. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že v nejstarší době byla římská církevní obec vedena sborem presbyterů. Dnešní pojetí papežství je výsledkem dlouhého historického vývoje.

Současný způsob volby omezuje jakékoliv vnější vlivy na kardinály na minimum a ze stejného důvodu jsou účastníci volby zavázáni k přísnému mlčení o průběhu volby. Toto opatření je reakcí na snahu jednotlivých států přes své zástupce v kardinálském kolegiu ovlivnit volbu budoucího papeže. Zásahy světské moci do voleb papežů mají velmi dlouhou tradici a v některých případech je třeba uznat jejich prospěšnost (např. zásahy císaře Jindřicha III. v polovině 11. století umožnily prosazení papežů usilujících o reformu a odstranění obchodování s církevními úřady, což zahájilo období později nazývané gregoriánská reforma; diplomatické úsilí císaře Zikmunda vedlo počátkem 15. století ke svolání kostnického koncilu a odstranění trojpapežství). Počátek nové etapy zásahů světské moci do papežské volby je možné sledovat od počátku 16. století, kdy se do popředí zájmů evropských mocností dostává soupeření o ovládnutí rozdrobené Itálie. Mít na své straně papeže bylo v tomto soupeření nespornou výhodou. Rovněž náboženské rozdělení Evropy v 16. a 17. století vedlo k vzestupu politické role papeže. Rozmanité politické vlivy na konkláve vedly k formulování tzv. práva exkluzivity, které dávalo panovníkům katolických monarchií možnost vyjádřit prostřednictvím některého z kardinálů své veto proti volbě kohokoli papežem (tato pravomoc náležela králům Španělska, Francie a císaři Svaté říše římské národa německého; po jejím zrušení začátkem 19. století privilegium přešlo na rakouského císaře). Dva dlouhé pontifikáty 19. století (Pius IX. 1846–1878 a Lev XIII. 1878–1903) vedly k posílení papežské autority a výraznému vzrůstu centralismu. Vnější zásahy do průběhu papežské volby byly považovány stále více za cosi nepatřičného. Poslední pokus použít práva exkluzivity se uskutečnil v roce 1903, kdy v průběhu konkláve vystoupil krakovský biskup kardinál Jan Puzyna a přečetl veto Františka Josefa I. proti volbě favorizovaného kardinála Mariana Rampolly. Toto vystoupení se setkalo s nesouhlasem, ale nakonec se kardinálové shodli na volbě Giuseppa Sarta, který přijal jméno Pius X. a v politických záležitostech se neangažoval tolik jako jeho předchůdci. Dne 20. ledna 1904 byla vydána konstituce Commissum nobis, která jakékoliv panovnické veto zakazovala.

Tento exkurz o zápasu ohledně vlivů na volbu papeže považuji za důležitý, neboť vysvětluje přísné utajení, které papežskou volbu provází. Špatná zkušenost s politickým zneužitím papežské volby je zřejmě důvodem, proč je tato volba ve srovnání s níže uvedenými volbami velmi krátká a rozhodování o ní je omezeno na úzký okruh osob.

V současné době volí římského papeže kardinálové, kteří v době uprázdnění stolce nedosáhli 80 let. V případě odstoupení Benedikta XVI. byl rozhodným dnem 28. únor 2013. Letošního konkláve ve dnech 12.–13. března se proto zúčastnil kardinál Walter Kasper, ačkoliv hranici 80 let překročil už před začátkem konkláve, konkrétně 5. března. Věkovou hranici zavedl papež Pavel VI. v roce 1970 (na základě rozhodnutí II. vatikánského koncilu stanovil rovněž hranici 75 let, kdy by měli diecézní biskupové předložit papeži svojí rezignaci, na papeže se tato hranice nevztahuje). Kardinály svobodně jmenuje papež z mužů s kněžským svěcením (od povinnosti přijmout po jmenování biskupské svěcení, zavedené papežem Janem XXIII. v roce 1962, může být kardinál dispenzován, knězem zůstal např. Tomáš Špidlík). Počet kardinálů byl v 16. století stanoven na 70 (s odvoláním na sedmdesát izraelských starších, které shromáždil Mojžíš kolem stanu setkávání, na nich spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24–25), ale ve 20. století se jejich počet výrazně rozrostl (limit 70 poprvé překročil Jan XXIII. v roce 1958). V současnosti platí omezení, že počet kardinálů volitelů (tj. do 80 let) by neměl přesáhnout 120 (toto pravidlo překročil Benedikt XVI., když po jmenování 22 nových kardinálů v únoru 2012 byl dočasně počet volitelů 125). V době letošního konkláve bylo 207 kardinálů, 117 volitelů a 90 nevoličů. Dva kardinálové volitelé se z konkláve omluvili, takže se ho zúčastnilo 115 kardinálů. Papeže volí kardinálové zpravidla ze svého středu (naposledy tak neučinili v roce 1378 při volbě Urbana VI., brzy však tuto volbu část kardinálů prohlásila za neplatnou a zvolila „protipapeže“, čímž nastalo dlouhé období dvojpapežství a poté dokonce trojpapežství) a ke zvolení je třeba dvoutřetinová většina hlasů (v případě letošního konkláve 77 hlasů). Letošní konkláve bylo krátké, nový papež byl zvolen již druhý den celkově v 5. kole hlasování. Podle neověřených informací získal více než 90 hlasů.

Slavnostní uvedení do úřadu se konalo 19. března 2013 na svatopetrském náměstí. Avizované zjednodušení obřadu znamenalo, že oproti tříhodinové slavnosti při nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 trvala inaugurace papeže Františka jen dvě hodiny. Pallium předal papeži protojáhen, tj. služebně nejstarší kardinál-jáhen, Jean-Louis Tauran. Rybářský prsten přijal od děkana kardinálského kolegia Angela Sodana. Dnes už papež není korunován trojitou korunou, tzv. tiárou, jejíž původ sahá do vrcholného středověku (13.–14. století) a symbolizovala nejvyšší duchovní i světskou moc papeže (naposledy byl tiárou korunován papež Pavel VI. v roce 1963).

Volba canterburského arcibiskupa

V roce 2013 se ujal svého úřadu nový arcibiskup v Canterbury, 57letý Justin Welby, který stojí v čele anglikánské církve v Anglii (Church of England) a anglikánského společenství (Anglican Communion), jež sdružuje anglikánské církve po celém světě (jedná se zhruba o 85 miliónů anglikánů ve 38 provinciích). Formální hlavou anglické církve a anglikánského společenství je britský panovník, tj. královna Alžběta, která však do dění v církvi nezasahuje. Justin Welby je 105. arcibiskupem z Canterbury, počítáno od zakladatele biskupství sv. Augustina, který byl prvním biskupem v letech 597–604 (neplést se známějším severoafrickým Augustinem, který byl biskupem ve městě Hippo o 200 let dříve). Postavení arcibiskupa z Canterbury v čele anglikánského společenství je pouze čestné (je první mezi rovnými, tj. primus inter pares), tedy nezasahuje do dění v jednotlivých provinciích a místních církvích. Arcibiskup z Canterbury je považován za jeden ze čtyř nástrojů jednoty anglikánského společenství (spolu s Lambethskou konferencí, která se schází od roku 1867 zhruba jednou za 10 let; Primates' Meetings, tj. setkáním arcibiskupů a biskupů stojících v čele jednotlivých provincií, které se schází od roku 1978; a Anglican Consultative Council, na kterém se od roku 1971 každé tři roky schází zástupci biskupů, kněží a laiků ze všech anglikánských provincií).

Výběr nového canterburského arcibiskupa je v současnosti svěřen královské nominační komisi (Crown Nominations Commission nebo Crown Appointments Commission) složené z 16 členů. Předsedou komise je laik, jmenovaný britským premiérem. Dalšími členy jsou dva biskupové, jeden zvolený biskupskou komorou (House of Bishops) generálního synodu, druhým je arcibiskup z Yorku (může být nahrazen dalším zvoleným zástupcem z řad biskupů). Šest členů je voleno generálním synodem (tři z komory kněží /House of Clergy/, tři z komory laiků /House of Laity/ generálního synodu). Dalších šest členů tvoří zástupci arcibiskupství z Canterbury, které jmenuje komise pověřená řízením neobsazeného stolce (Vacancy in See Committee). Tato komise má při svém výběru brát ohled na vyváženost zástupců podle různých skupin (tj. kněží/laici, muži/ženy, města/venkov, etnické minority atd.). Posledním členem s hlasovacím právem je zástupce zvolený stálou komisí anglikánského společenství (Standing Committee of the Anglican Communion). Tři sekretáři volební právo nemají. Jen pro zajímavost dodávám, že obdobné komisi je svěřen výběr ostatních biskupů anglikánské církve v Anglii. Kromě případů volby arcibiskupů v Canterbury a Yorku má však o dva členy méně (schází premiérem jmenovaný laik a zástupce anglikánského společenství) a předsedá jí arcibiskup příslušné provincie, tj. arcibiskup z Canterbury nebo Yorku (druhý je místopředsedou).
Nominační komise koná rozsáhlé šetření a konzultace, jak uvnitř Church of England, tak se zástupci anglikánského společenství. Z případných kandidátů se dalším jednáním zúží nominace zhruba na pět či šest jmen, o kterých poté komise jednotlivě hlasuje v tajném hlasování. Pro nominaci se vyžaduje dvoutřetinová většina. Nominováni jsou dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů (při rovnosti hlasů se znovu tajně hlasuje jen o těchto dvou kandidátech, aby mohla být vyjádřena preference). Dvě jména kandidátů ve stanoveném pořadí jsou předložena premiérovi, který přijme prvního nominovaného (naposledy došlo k odmítnutí prvního kandidáta údajně při jmenování biskupa v Birminghamu za premiérky Margaret Thatcherové v 80. letech) a při setkání ověří, zda dotyčný jmenování přijme. Poté, co jmenování kandidáta schválí královna, světská hlava anglikánské církve, premiér oznámí jméno označeného arcibiskupa (do té doby je proces výběru tajný). Ten je poté formálně zvolen kolegiem kanovníků při arcibiskupské katedrále a následně je volba potvrzena biskupy seniory provincie a arcibiskupem druhé provincie (tj. v případě volby arcibiskupa z Canterbury arcibiskupem z Yorku). Tento postup vyjadřuje dva podstatné prvky pro volbu biskupa, tedy jak zvolení kanovníky dané diecéze, tak přijetí celou církví. Nakonec následuje slavnostní inaugurace, při které je arcibiskup z Canterbury uveden do úřadu arcijáhnem canterburské katedrály. Jelikož v tomto úřadě je momentálně žena, uvedla nového arcibiskupa právě ona.

Změna v čele anglikánské církve trvala v podstatě rok. Předchozí canterburský arcibiskup Rowan Williams (nar. 1950) oznámil svojí překvapivou rezignaci 16. března 2012, tj. že na konci prosince 2012 se vzdá svého úřadu. Od té doby se rozběhl nominační proces. Dne 9. listopadu 2012 oznámil premiér jméno nového arcibiskupa. Formálně byl zvolen kapitulou 10. ledna 2013 při slavnosti v canterburské katedrále. Úřadu se jako zvolený arcibiskup ujal 4. února 2013, kdy byla jeho volba potvrzena při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Pavla, které předsedal arcibiskup z New Yorku a asistovali mu britští biskupové z Londýna, Winchesteru, Salisbury, Worcesteru, Rochesteru, Lincolnu, Leicesteru a Norwiche. Slavnostní uvedení do úřadu se konalo v canterburské katedrále 21. března 2013.

Volba koptského papeže, alexandrijského patriarchy

Koncem roku 2012 byl zvolen nový papež koptské pravoslavné církve v Alexandrii, 60letý Tawadros II. /též Theodoros II./, který je považován za 118. koptského papeže (tj. 117. nástupce sv. Marka) a stojí v čele zhruba 18 miliónu koptských křesťanů po celém světě (odhady počtu se značně liší), z nichž většina žije v Egyptě. Za zmínku stojí skutečnost, že titul „papež“, jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232–248/, u římského biskupa nejstarší doklad až v době Marcellina /296–304/, obecně až od 5. století).

Situaci komplikuje skutečnost, že existuje hned několik alexandrijských patriarchů. Kromě papeže koptské církve (patří do rodiny tzv. starobylých východních církví, někdy ne zcela přesně označovaných za církve předchalcedonské) sídlí v Alexandrii také pravoslavný alexandrijský patriarcha, od roku 2004 jím je Theodor II. (k rozdělení došlo v polovině 5. století po chalcedonském koncilu). Titul alexandrijského patriarchy má rovněž nejvyšší představitel koptské katolické církve, tj. východní katolické církve v plném společenství s římským papežem (apoštolský vikariát byl v Alexandrii zřízen v roce 1741, patriarchát papežem Lvem XIII. v roce 1895). Sídlo tohoto patriarchy je v Káhiře a od 15. ledna 2013 je jím Ibrahim Isaac Sidrak. Za zmínku stojí skutečnost, že jeho předchůdce Antonios Naguib byl v listopadu 2010 jmenován papežem Benediktem XVI. kardinálem a v březnu 2013 se účastnil konkláve. Na rozdíl od červenobíle oděných kardinálů byl oblečen v černém, čímž budil poměrně velkou pozornost. Titul alexandrijského patriarchy je také součástí titulatury představitele další východní katolické církve: melchitské řeckokatolické církve. V jejím čele stojí antiochijský patriarcha se sídlem v Damašku, titulární patriarcha jeruzalémský a alexandrijský. Od roku 2000 je jím Gregorios III. Laham. Pro zajímavost uvádím, že jeho předchůdce Maximos IV. Saight (patriarchou byl v letech 1948–1967) patřil k výrazným postavám II. vatikánského koncilu a jeho proslovy (jako jediný odmítl mluvit latinsky a své příspěvky přednášel ve francouzštině) vždy vzbudily pozornost. V katolické církvi existoval od 13. století ještě latinský patriarchát v Alexandrii (titulární patriarcha sídlil v římské bazilice sv. Pavla za hradbami), který byl v polovině 60. let 20. století zrušen, podobně jako latinské patriarcháty v Antiochii a Konstantinopoli. Dnes zůstaly latinské patriarcháty (tj. patriarcháty latinského obřadu) pouze v Jeruzalémě (od 451, ve středověku titulární, obnoven 1847), v Benátkách (1451) a v Lisabonu (1716).

Postup při volbě koptského papeže se v současnostmi řídí pravidly z roku 1957. Když 17. března 2012 po dlouhém 41letém pontifikátu (1971–2012) zemřel papež Shenouda III., informoval dočasný správce patriarchátu, metropolita Pachomius, že pravidla pro výběr nového patriarchy by bylo dobré změnit ve prospěch ještě většího zapojení koptských křesťanů do procesu výběru nového papeže. Do tohoto procesu, který trvá několik měsíců, jsou kromě biskupů zapojeni politici, vlastníci médií a další osobnosti koptské církve. Nakonec synod koptské církve rozhodl, aby se postupovalo podle stávajících pravidel z roku 1957. Potenciální kandidáti musí nejprve získat podporu alespoň 6 biskupů nebo 12 členů 24členné rady laiků (anglicky se tato rada uvádí jako General Congregation Council nebo též Coptic Orthodox Lay Council a byla založena v roce 1874; na přelomu 19. a 20. století došlo k několika sporům mezi touto radou laiků a koptským papežem). Kandidáty posuzuje papežská nominační komise synodu (anglicky citovaná jako Papal Nominations Committee of the Holy Synod of the Coptic Orthodox Church), složená z devíti biskupů a devíti laiků. V případě poslední volby bylo v polovině září 2012 zveřejněno 17 jmen kandidátů. Nominační komise během měsíce redukovala tento počet na pět jmen, která byla v polovině října 2012 opět zveřejněna. Dne 29. října 2012 se konalo volební shromáždění (Electoral College) za účasti zhruba 2400 volitelů (každá diecéze byla zastoupena 12 voliteli, volby se účastnili i zástupci sesterských východních církví atd.), které prostřednictvím tajné volby z pěti kandidátů vybralo tři jména s největším ziskem hlasů. Volba byla završena o týden později (4. listopadu 2012) při slavnostní liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Z 12 malých chlapců byl vylosován jeden, který poté se zavázanýma očima vylosoval jedno jméno z kalichu, kam byly předtím vloženy papírky se jmény tří kandidátů (viz záběry z emocemi nabitého losování). Obě volby, tj. 29. října a 4. listopadu, předcházel přísný třídenní celocírkevní půst. Nově zvolený koptský papež Tawadros II. právě v den své volby oslavil 60. narozeniny. Svého úřadu se slavnostně ujal dne 18. listopadu 2012 při liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Záznam z této slavnosti trvá sedm hodin.

Nad volbou nového papeže

Byl jsem požádán o komentář k volbě nového papeže do časopisu Getsemany. Jelikož jsem v textu použil mnohé myšlenky zveřejněné zde již ve starších příspěvcích, nevkládám sem celý text. Vkládám pouze první odstavec a dál odkáži na volně přístupný text v Getsemanech.


Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II. z rozhovoru v sídle Světové rady církví v Ženevě z roku 1984, že „přesvědčení katolické církve, že v úřadu římského biskupa si zachovala, při věrnosti apoštolské tradici a mře otců, viditelné znamení a záruku jednoty, působí obtíže většině ostatních křesťanů, jejichž paměť je poznamenána jistými bolestnými vzpomínkami“ (citované v jeho encyklice o ekumenismu Ut unum sint z roku 1995, čl. 88). Zatímco řada nekatolických křesťanů poctivě studuje základy a historii papežské služby a někteří uvažují o možnosti, že by se po nutných reformách mohla stát základem pro službu mluvčího všech křesťanů (viz např. Frieling, R.: Společenství s papežem, ne pod papežem. Teologická reflexe 1998, s. 20-31), u řady katolických křesťanů panují o papežství leckdy dost naivní představy. Ukázala to i nedávná papežománie, která vypukla v souvislosti s překvapivým odstoupením papeže Benedikta XVI. (s datem 10. února 2012 bylo rozhodnutí zveřejněno o den později a oznamovalo odstoupení ke dni 28. února) a neméně překvapivou volbou nového papeže Františka (dne 13. března 2013). K tématu papežské služby a žádoucích změn při jejím výkonu bylo napsáno mnoho textů, jejich počet narostl poté, co papež Jan Pavel II. výslovně vyzval k těmto úvahám (viz Ut unum sint, čl. 95-96). V nedávné době vyšly na toto téma v Getsemanech dva stručné a přehledné texty katolického teologa Otto Hermana Pesche (Pesch, O.H.: Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?Getsemany, leden 2012 ; Pesch, O.H.: Námitka: Ježíš nezaložil papežství! Getsemany,únor 2013).

Výměna na papežském stolci mimo jiné ukázala, že více než mnohá teologická pojednání mají větší dopad konkrétní skutky...

Pokračování textu viz Getsemany, duben 2013

Nový papež a pár rad od jeho českého spolubratra

Dne 13. března 2013 byl po dvou dnech konkláve a pěti volebních kolech zvolen novým papežem argentinský kardinál a jezuita Jorge Mario Bergoglio (nar. 17. prosince 1936), který si zvolil jméno František podle velmi oblíbeného středověkého světce a zakladatele řádu sv. Františka z Assisi (+1226).

Biografická data nového papeže
(z různých zdrojů, takže může dojít k opravám či doplněním):

Narození a původ:

Dne 17. prosince 1936 narozen v Buenos Aires jako jeden z pěti dětí v rodině železničáře italského původu.

Studium:

Po studiu chemie vstoupil do semináře Villa Devoto v Buenos Aires.

Dne 11. března 1958 vstoupil do jezuitského řádu, noviciát v Chile.

Studium a licenciát z filozofie na Colegio Máximo San José, San Miguel, Buenos Aires.

Profesor literatury a psychologie na Colegio de la Inmaculada, Santa Fe a na Colegio del Salvador, Buenos Aires.

Studium teologie na Colegio Máximo de San Miguel.

Kněžství:

Dne 13. prosince 1969 kněžské svěcení.

Další studium a řeholní formace:

Další studium v letech 1969-1971

V letech 1971-1972 zakončena základní jezuitská formace tzv. třetí probací (tzv. třetí rok, terciát – více o jezuitské řeholní formaci viz ZDE) v Alcalá de Henares,Španělsko.

Dne 22. dubna 1973 složil konečné /věčné/ sliby.

Další působení v řádu:

V letech 1972-1973 novicmistr ve Villa Barilari, San Miguel.

Tamtéž profesor teologie, konzultor jezuitské provincie a rektor Colegio Máximo.

Dne 31. července 1973 zvolen provinciálem argentické jezuitské provincie (do roku 1979).V letech 1980-1986 rektorem filozofické a teologické fakulty Colegio Máximo v San Miguel.

Strávil určitý čas v Německu (v polovině 80. let během přípravy disertační práce, např. ve Franfurktu) - podle knihy italského novináře Tornielliho dodělával svou disertaci od ledna 1986 v Mnichově

Poté přidělen ke Colegio del Salvador, Córdoba (v Argentině), kde byl zpovědníkem a věnoval se duchovnímu doprovázení (spiritual director) v Cordóbě.

Biskupem a arcibiskupem:

Dne 20. května 1992 jmenován pomocným biskupem v Buenos Aires (biskupské svěcení 27. června). Biskupské heslo: Miserando atque eligendo.

Dne 3. června 1997 se stal biskupem-koadjutorem arcibiskupa v Buenos Aires.

Dne 28. února 1998 se stal arcibiskupem v Buenos Aires.

Dne 6. listopadu 1998 se zároveň stal biskupem věřících katolického východního ritu v Argentině (ordinariát zřízen v roce 1959).

Kardinál, předseda biskupské konference a kurie:

Dne 21. února 2001 jmenován Janem Pavlem II. kardinálem.

V letech 2005–2011 byl předsedou Argentinské biskupské konference (zvolen na dvě tříletá období).

Dne 23. února 2013 byl jmenován členem Papežské komise pro Latinskou Ameriku.

Papež:

Dne 13. března 2013 zvolen papežem, přijal jméno František.

Pozn.: Kromě rodné španělštiny hovoří italsky a německy.

Další "přechodný papež"

Bezprostřední reakce na jeho zvolení byly poněkud rozpačité. Přestože podle zveřejněných zpráv představoval tento kardinál v podstatě alternativu k volbě Josefa Ratzingera (ve třetím kole prý Ratzinger získal 72 hlasů, Bergoglio 40, potřebná 2/3 většina byla 77 - více viz ZDE), nepatřil k hlavním uváděným kandidátům. Svojí roli hraje jeho věk 76 let, který jej spolu s Janem XXIII. (77 let) a Benediktem XVI. (78 let) řadí k nejstarším zvoleným papežům posledních staletí. Kromě uvedených jmen byl posledním papežem zvoleným ve věku nad 70 let Klement XII (zvolen ve věku 78 let, 1730-1740). Tento věk dělá z nově zvoleného papeže "přechodného papeže", což není třeba vnímat jako pejorativní označení. Spíš zde může být obava kardinálů, že dosavadní volby "mladíků" (tj. kardinálů pod 60 let) vedly ke dvěma nejdelším pontifikátům v dějinách papežství vůbec: v 54 letech zvolený Pius IX. (1846-1878) více než 31-letý pontifikát, v 58 letech zvolený Jan Pavel II. (1978-2005) téměř 27-letý pontifikát. Je nepochybné, že zavedení věkové hranice pro odchod z úřadu i pro římského biskupa (jak je tomu u všech biskupů v 75 letech), by bylo přínosné (více k tomu v mém textu v souvislosti s rezignací Benedikta XVI. ZDE).

Přesto řada novinek

Na druhou stranu je v případě nového papeže zřejmé, že jde o opatrný (s ohledem na věkem danou očekávanou krátkost pontifikátu) pokus o změnu. Nový papež nese mnohá prvenství: první jezuita, první, kdo zvolil jméno František, první latinskoamerický papež...

Pozn.: Zde je potřeba opravit některé mylné zprávy, že nový papež je prvním neevropským papežem. I když pro nejstarší období nemáme vždy zcela přesné údaje, posledním neevropským papežem byl zřejmě Syřan Řehoř III. (731-741). V období na přelomu 7. a 8. století usedlo na papežský, který se nacházel pod vlivem Byzantské říše, hned několik "východních" papežů, původem z Řecka a ze Sýrie. Předtím bylo rovněž několik neevropských papežů, včetně dvou Afričanů, Viktora I. (189-198/199) a Miltiada (311-314). Ostatně ani sv. Petr nebyl Evropan, i když jeho zařazení mezi "papeže" je založeno více na pozdější tradici než na reálné situaci. MimZDEochodem nejstarší tradice mluví společně o Petru a Pavlovi, teprve ve 3. století převážila Petrská symbolika.

Civilní a skromné vystupování nového papeže trochu připomíná papeže Jana XXIII., který dělal velkou starost těm, kteří ve Vatikánu bděli nad dodržováním patřičných ceremonií. Odmítl po jmenování odjet připravenou limuzínou, požádal o požehnání všechny přítomné, mluvil o sobě jako o římském biskupovi atd. Uvidíme, zda se mu podaří udržet si svůj vlastní styl i pod tlakem celé kuriální mašinérie.


Nový papež a kurie

Další věcí je, že nový papež nebyl a není spjat s vatikánskou kurií, i když z titulu svých funkcí byl s jejím aparátem nepochybně v úzkém kontaktu. Přitom se zdálo a zdá, že reforma nebo alespoň zajištění efektivního fungování kurie bude jedním z prvních úkolů nového papeže. Zde bude velmi důležité, jaké spolupracovníky si nový papež vybere. Komentáře před volbou považovali za nevýhodu Bergoglia jeho mírnou povahu, která jej příliš nepředurčuje k zvládnutí rozhádáné kurie a polarizovaného kardinálského kolegia.

Doufám, že další vývoj rozptýlí mojí obavu, aby se nový papež příliš jednostranně nesoustředil na interní kuriální záležitosti na úkor důležitějších úkolů v celosvětové církvi. Ostatně zhruba před rokem se Brgoglio vyjádřil, že přílišná soustředěnost církve na sebe samu by bylo známkou její nemoci (viz výtah z rozhovoru v češtině ZDE, celý rozhovor v angličtině ZDE)


Nepochybně nastanou změny, nejen personální

Z mého pohledu ideální by byl scénář, kdyby nový papež svěřil reformu kurie nějakým schopným a spolehlivým spolupracovníkům bez hlubších vazeb na některé z mocenských skupin v kurii. Nový papež by se mohl více věnovat celosvětové církvi. Uvidíme, co přinesou následující dny a měsíce. Především kdo se stane novým Státním sekretářem po Tarcisiu Bertonem, kterému je již více než 78 let (v čele vatikánského úřadu přesluhuje již 3 roky) a jeho rezignaci můžeme očekávat.

Ačkoliv nemůžeme čekat velké změny, už samotná postava nového papeže změnou je. Bude zajímavé sledovat další dění, ale bylo by naivní očekávat změn "shora" bez toho, abychom se věnovali tomu, co v místních církvích vyrůstá "zdola". Troufám si říct, že situace řady místních církví je velmi tristní, českou samozřejmě nevyjímaje.

Nezapomínejme, že naše naděje pramení z jiných zdrojů než z Vatikánu, i když řada "zbožných" komentářů, které kolem volby nového papeže zaznívaly, by mohla svádět k omylu. Každopádně volba člověka, který zosobňuje nasazení církve pro chudé a potřebné, se zdá být velmi dobrým nasměrováním pro celou církev.

Osobnost nového papeže ve srovnání se svým předchůdcem (introvertním akademikem neobyčejné teologické erudice) je natolik odlišná, že skutečně můžeme očekávat změnu stylu.

Sice se připomínají některé ne zcela jasné otázky ohledně působení nového papeže v době pravicové vojenské diktatury v Argentině v letech 1976-1983, ale zdá se, že toto téma by mohlo být podobně virtuálním problémem jako členství Benedikta XVI. v Hitlerjugend. K jedné kauze odsouzeného argentinského kněze viz informace o vyjádření argentinské biskupské konference z roku 2007 (zpráva české redakce Radia Vatikán viz ZDE).


Několik rad od českého řeholního spolubratra

Z řady komentářů a reformních návrhů, které jsem v souvislosti s volbou nového papeže četl, se mi nejvíce líbil text řádového spolubratra nového papeže Jana Rybáře, který si dovoluji ocitovat v úplnosti /zvýraznění v textu ode mne/:

"Je mi 82 roků. V pěti letech mně pan farář podal první přijímání. Ve čtrnácti letech mi rodiče dovolili jít do řádu, přestože jsem byl jedináček. Osud církve byl u mne vždy na prvním místě. Vítám nového papeže, už osmého v mém životě. Dovoluji si mu podat několik rad.

Ta první je nezaclánět Ježíše Krista. On sám totiž vždy zdůrazňoval Otce. A nezacláněl ani člověka! Ač byl s Bohem zajedno, nic nelpěl na své vznešenosti, zapřel sám sebe a byl jako každý jiný člověk (Filip. 2,6-8). Papež, biskup a kněz jsou jako jiní lidé?! Dost důvodů k zamyšlení.

Druhá rada: honosný způsob života není z Otce, ale ze světa (1 Jan 2,16). Co je to „honosný“?

Třetí rada je rada Mojžíšova tchána (Exodus 18,16-26). „Díval se na jeho jednání s lidem: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Vyhlédni si schopné muže, ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou.“ Papež může více než polovinu své jurisdikce delegovat biskupům. Vždyť oni jsou stejně jako on nástupci apoštolů! Pak by mohl asi tisíc kněží vatikánské kurie poslat na fary; ušetřil by tak i na rozpočtu. Biskupové by pak nemuseli se vším běhat do Vatikánu a naučili by se konečně zodpovědnosti. Diecéze by mohly samy volit svého biskupa, papež by ho buď potvrdil, nebo odmítnul. Tak to kdysi bývalo.

Čtvrtá rada: máme v zásobě desetitisíce kněží, kteří neunesli samotu. Máme tisíce jáhnů, které světíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek (sic!). Doporučuji Jeho Svatosti meditovat o pokynech apoštola Pavla v 1. listu Timoteovi 3,1s. Další úvahy by se mohly týkat církevního práva a bezprávných „laiků“; exekucí bez soudu a bez obhájců; nutné ostré reformy Kurie a jejich titulatur; o finančnictví… Meditovat o Žalmu 89,43: abychom my sami nerozveselili své nepřátele. "

Zdroj: http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=832

Pro jistotu uvádím i citát z Rybářem zmiňovaného 1. listu Timotejovi (1Tm 3,1-13) /zvýraznění v textu ode mne/:

"Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu.  2 Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,  3 ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný.  4 Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;  5 nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?  6 Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu.  7 Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.  8 Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví.  9 Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí.  10 Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.  11 Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.  12 Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu.  13 Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."