Kardinál Vlk o tzv. plenárním sněmu a diecézní synodě

Myslím si, že kdokoliv chce uvažovat o dialogu v rámci české katolické církve, nemůže se vyhnout přemýšlení o fiasku tzv. plenárního sněmu katolické církve. Nejde mi o příslovečné kopání do mrtvoly, tj. akce, ke které se v podstatě dnes nikdo nehlásí. Ostatně k tématu jsme se už kdysi dost kriticky vyjádřil (viz článek Odbytý sněm české římskokatolické církve). Když dnes slyším nějaké výzvy k dialogu v církvi, tak si vždy vzpomenu na tuto akci. Na jedné straně přinesla obdivuhodné vzepětí aktivity mnoha laiků (aniž bych chtěl přeceňovat výstupy řady tzv. sněmovních kroužků), na straně druhé do očí bíjíci neochotu nebo neschopnost biskupů hlasům "zdola" naslouchat a smysluplně využít. Čteme-li různá vyjádření biskupů v souvislosti se sněmem a srovnáme-li je s realitou, neubráníme se pochybnostem o jejich důvěryhodnosti. Myslím si, že bez jasného přiznání tehdejší neochoty či neschopnosti biskupů naslouchat bude opravdu těžké jim uvěřit nějaké další výzvy k dialogu.

V souvislosti s přípravou na diskusi v rámci olomouckého kolokvia Na cestě k dialogu v církvi jsem se i k tématu sněmu vrátil. Zajímalo mě, co k tématu uvedl kardinál Miloslav Vlk.

Důvody byly zhruba tři:
1) Kardinál Miloslav Vlk má své stránky s dostupnými texty - viz http://www.kardinal.cz/
2) Kardinál Miloslav Vlk především v 90. letech 20. století aktivně podporoval různé ekumenické aktivity v rámci tzv. očištění historické paměti (viz encyklika Jana Pavla II., Ut unum sint, čl. 2). Měl by si být vědom důležitosti tohoto aktu, ať už se týká dávné minulosti nebo událostí poměrně nedávných (tj. plenární sněm).
3) V březnovém rozhovoru pro Magazín ChristNet vyjádřil kritiku aktivit lidí na podporu odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Mimo jiné řekl: "Já jsem poněkud změnil názor na celou kauzu po té, co jsem zažil v Brně v katedrále při společné koncelebraci slovenských a českých biskupů protesty těchto skupin, které nebyly ojedinělé a znovu se opakovaly a které bohužel arcibiskup Bezák nezastavil a nevysvětlil lidem, že takto nelze v církvi jednat, i když chápu v určitém směru rozhořčení lidí. Ale takto věci nelze řešit" Zůstal nám však dlužen odpověď, jak tedy lidé mají jednat, když je biskupové ignorují - opět viz postoj k hlasům vyjádřených laiky v rámci přípravy tzv. plenárního sněmu. Rozhovor viz http://www.christnet.cz/clanky/5237/rozhovor_s_otcem_kardinalem_vlkem_pokracovani.url


Bezprostředně po skončení tzv. plenárního sněmu, v srpnu 2005, vyjádřil první sekretář přípravné komise plenárního sněmu a hlavní propagátor myšlenky sněmu, Miloš Raban (1948-2011), názor, že plenární sněm by měl pokračovat diecézními synodami - viz http://www.katyd.cz/clanky/plenarni-snem-by-mel-pokracovat-dieceznimi-synodami.html

Kardinál Miloslav Vlk ve stejném čísle Katolického týdeníku v rozhovoru zmínil, že neúspěchem bylo, že se nedosáhlo větší angažovanosti kněží a také, že „je třeba litovat především promarněné šance tohoto vzepětí iniciativy“, tj. laiků. Viz Kardinál Vlk: Jak dál po sněmu. Katolický týdeník. Perspektivy. 2005, č. 33. Dostupné online: http://www.katyd.cz/clanky/kardinal-vlk-jak-dal-po-snemu.html

O dva roky později, v roce 2007, kardinál Vlk ocenil sněmovní kroužky jako velkou šanci k dialogu a mluvil o plánované diecézní synodě: „Jistě velkou šancí k dialogu byly sněmovní kroužky – v nich, podobně jako i v jiných malých společenstvích – je nejpříznivější možnost pro skutečný dialog. Proto také doufám, že v rámci diecézní synody se aspoň část lidí, kteří tyto kroužky vytvářeli, znovu začne scházet a prostory dialogu vytvoří.“ Dále poněkud eufemisticky připustil: „Zásadní roli při vytváření veřejného mínění v církvi měl sehrát náš Plenární sněm. Jak už jsem říkal – sněmovní kroužky byly takovými zárodky veřejného mínění v církvi – ale pak jsme to nechali na půl cesty. Nebyl to záměr, jen naše nezkušenost i nedostatek sil. Aspoň něco z toho se přece jenom promítlo v tom závěrečném dokumentu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, zejména v části věnované laikům.“ Viz Rozhovor s Jiřím Zajícem viz Dialog o dialogu, 6. srpna 2007. Dostupné online: www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=141

Ve svém bilančním rozhovoru v závěru svého působení, začátkem roku 2010, kardinál Vlk zmínil údajný pokrok v přípravě diecézní synody a podle mne zcela naivně uvažoval o obnovení /resp. oživení/ sněmovních kroužků: „Dalším krokem by teď mělo být oživení bývalých sněmovních kroužků, které představovaly určitý krok kupředu, poněvadž se věřící učili spolu modlit i vést dialog o situaci v naší církvi. Z těchto kroužků jsou zachovány zápisy. Ukazují úroveň toho, jak vidí laici situaci v církvi a případně i její řešení. S tím by bylo dobré ještě pracovat. To ovšem bude výzva už pro mého nástupce.“ Viz Bilanční rozhovor – 1. část, 4. ledna 2010. Dostupné online: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396

Jsme zhruba v polovině roku 2014, tj. 4 roky po této poslední zmínce. Nástupce kardinála Miloslava Vlka, kardinál Dominik Duka se zatím - nakolik je mi známo - k uvedeným tématům příliš nevyjadřoval. V nějaké internetové diskusi jsem zaznamenal, že jeden z jeho hlavních poradců Norbert Badal zmínil, že by se mohla konat diecézní synoda pražské arcidiecéze. Její náplní by však měla být zřejmě hlavně nová situace katolické církve po shcválení tzv. majetkového vyrovnání. Financování je však téma, o kterém biskupové zřejmě nejsou ochotni příliš diskutovat.

Zajímavé může být sledování pokusů o dialog v plzeňské diecézi těsně před odchodem současného biskupa - viz vyjádření Vlka z roku 2010: "To ovšem bude výzva už pro mého nástupce.“ :-)

Podobně jako u politiků tak i pro vztah k biskupům platí, abychom nebyli příliš naivní a neměli špatnou paměť.

Sochy na průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze

Od střední školy mě fascinovala stará Praha. Touha po poznání a po hlubším porozumění němým svědkům minulosti (sochy, nápisy, stavby atd.) mě vlastně přivedla ke studiu historie. Chodíval jsem Prahou, často s knihou v ruce nebo i vyzbrojen více knihami v baťohu na zádech, prohlížel jsem si domy a stavby a poznával různé zajímavosti. Už to dávno nedělám a řadu věcí jsem zapomněl. Potřeba věnovat se aktuálním a přítomným věcem mě vzdálila od mých oblíbených toulek do minulosti, ať už v knihách nebo v ulicích staré Prahy. Kluci však pomalu dorůstají do věku, kdy by je i takovéto věci mohli zajímat. A já sám si rád zase některé věci připomenu, opráším některé knihy a časem se snad vydáme i na nějakou procházku.

Oproti mým středoškolským a vysokoškolským dobám nabízí dnešní doba velké množství způsobů a zdrojů pro další poznání. Když jsem jednou, při cestě po nábřeží, ukazoval klukům jednotlivé pražské věže a říkal jsem jim, ke kterému kostelu nebo jiné stavbě patří, zvlášť školáka Martina to zaujalo. Příště mě už požádal sám, abych mu zase ukazoval a pojmenovával věže. Ne nadarmo je Praha nazývána stověžatou. Později jsem doma zjistil, že dnes můžeme absolvovat virtuální prohlídku prostřednictvím unikátních panoramatických záběrů z některých pražských věží. Skutečnou procházku to sice nahradit nemůže, ale ta virtuální má výhodu, že jí můžeme absolvovat za každého počasí a nebudou nás tolik bolet nohy.

A když už si některé věci sám pro sebe připomínám, tak si říkám, proč se o ně nepodělit s dalšími. Nemá jít o odborná pojednání s nárokem na maximální přesnost. Literatura se leckdy v údajích liší a nemám ani dostatek času a energie, abych si vše důkladně ověřoval. Ostatně připomínky, opravy nebo komentáře mohou být vloženy. Spíš mi jde o to, co jsme popsal v úvodu. Rozhlédnout se a pokusit se přimět k "řeči" některé němé památky minulosti.


Můj výběr bude subjektivní a mnohdy asi zcela náhodný. První příspěvek k tématu "Praha" bude sochařská výzdoba na průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora /nejde o žádného světce se jménem Salvátor, nýbrž o Ježíše Krista - Spasitele = latinsky Salvátor/. Tentokrát mě částečně inspirovala série dokumentů ČT Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem. Výhodou může být, že jde o krátké díly, které je možné si pustit třeba při vaření nebo při jiné chvályhodné domácí činnosti. Pořad je dobře udělaný a ani nevadí, že pan profesor se ve výkladu čas od času dopustí nepřesností, kterých si stejně všimne jen pár historických rejpalů jako jsem třeba já.Svojí procházku po Karlově mostě zahajil prof. Dvořák na Křížovnickém náměstí. Tady začnu i já.

Pohledem na nádhernou výzdobu kostela Nejsvětějšího Salvátora. Stavba kostela začala v roce 1578. Výběr místa v centru Prahy a na ústřední křižovatce (u mostu) svědčí o dobrém citu Petra Canisia, který toto místo vybral pro jezuity při své návštěvě Prahy v roce 1555.

V těchto místech stál od 13. století kláštěr dominikánů (s kostelem sv. Klimenta a kaplí sv. Bartoloměje - ta stála údajně v místech dnešního presbyteria Nejsv. Salvátora. Tyto dvě původní stavby bývají někdy zaměňovány, avšak má se za to, že zatímco kaple sv. Bartoloměje stála v místech dnešního Nejsv. Salvátora, kostel sv. Klimenta stál až do roku 1711 v místech dnešního sv. Klimenta. Rovněž bývá ještě zmíněna kaple sv. Eligia, údajně z doby Karla IV.). 
Dominikáni se původně usadili u kostela sv. Klimenta Na Poříčí, po několika letech se přestěhovali na toto místo, tj. k románskému kostelíku sv. Klimenta poblíž Kamenného (dnes Karlova) mostu. Podle Dalimilovy kroniky se tak stalo na přání svatého Klimenta, který se zjevil zbožné ženě/poustevnici jménem Trubka, sídlící u kostela sv. Klimenta (za zmínku stojí, že v místech dnešního kostela sv. Klimenta byl mimo jiné dům "u trubiček"). O významu dominikánského kláštera na přelomu 13. a 14. století svědčí mimo jiné i to, že se zde konala významná politická jednání, např. roku 1281 nebo 1317 a byl zde pohřben roční syn Jan (+1296) krále Václava II. a jeho ženy Jitky (Guty) Habsburské. Sídlil zde inkviziční soud (asi od r. 1311) a poměrně známá řádová škola, později přivtělená k univerzitě (asi 1383). 
Sídlo inkvizice a působení jednoho z nejvýraznějších Husových odpůrců, dominikána Petra z Uničova, zřejmě přispělo k tomu, že rozvášněný dav dne 8. srpna 1420 klášter i s kostelem vypálili a zničili. Řeholníci, kteří včas neutekli, byli pobiti. Klášter zůstal opuštěný a v ruinách. Teprve roku 1496 na žádost katolických měšťanů povolal král Vladislav II. několik dominikánů z Polska do Prahy. Ti obnovili část kláštera i kostel sv. Klimenta (jehož věhlasná věž se 28. ledna 1466/1467 zřítila) a zřídili si tu skromný klášter, kde živořilo několik řeholníků až do roku 1555 (převor se dvěma řeholníky se po předání objektu jezuitům přestěhovali do Anežského kláštera).
Do kláštera sv. Klimenta dorazilo prvních dvanáct jezuitů, v čele s Petrem Canisiem, v roce 1556 (detailní informace o jednáních ohledně příchodu jezuitů do Prahy je možné nalézt v monografii o Petru Canisiovi z nakladatelství Refugium). Začali s výukou, která je brzy proslavila. Během Třicetileté války byli jezuité opakovaně vypovězeni, za vlády direktorů (1618-1620) a v době Saského obsazení Prahy (1631-1632). Studenti a učitelé jezuitské koleje se proslavili především svým podílem na obraně Starého města Pražského před Švédy v roce 1648. Po Třicetileté válce díky štědré podpoře mohli začít budovat (od 1653) rozsáhlý komplex budov, tzv. Klementinum.
Zpět k samotnému kostelu Nejsvětějšího Salvátora: Stavba kostela začala v roce 1578. Už roku 1582 /možná už 1581/ se zde konaly první bohoslužby. Kostel byl dostavěn a vysvěcen papežským nunciem v srpnu roku 1602 a na den sv. Václava se zde poprvé kázalo česky (v kostele se mělo podle původního záměru kázat pouze česky, zatímco nedaleká Vlašská kaple byla určena pro vlašská /tj. italská/ kázání). Poté pokračovaly další práce na stavbě a výzdobě kostela Komplikovala je však  dramatická doba předbělohorská (např. hrozba vyplenění jezuitského areálu v době vpádu Pasovských do Prahy roku 1611) a opakované vypovězení jezuitů během války.
Dokončení stavyb kostela je dílem jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého a pražského baroka, italského architekta Carla Luraga (1615-1684). Lurago přišel do Prahy v letech 1638. V roce 1640 uzavřel s jezuity smlouvu na úpravě chóru kostela, v roce 1654 na úpravu průčelí kostela.

Úprava průčelí kostela je dílem italského architekta Carla Luraga (1615-1684). Autorem sochařské výzdoby z let 1655-1660 je Jan Jiří Bendl (+1680), významný barokní sochař původem ze Švábska. Kromě soch je mu připisována i výzdoba salvátorských zpovědnic (dřevěné vyřezávané sochy apoštolů).

Za zmínku snad stojí skutečnost, že lodžie v průčelí kostela sloužila jako hlediště při jezuitských divadelních hrách, které byly provozovány na Křížovnickém náměstí.

Nyní k samotné výzdobě:

zdroj obrázku: Wikipedie

*na hrotu štítu: socha Spasitele (tj. Ježíše Krista - Salvator mundi /=Spasitel světa/; v levé ruce drží zeměkouli, pravou rukou žehná světu)

*po stranách štítu čtyři evangelisté /zleva/: Lukáš (s býkem), Jan (s orlem), Matouš (s andělem), Marek (se lvem)

*na soklech, ukončujících křídla štítu /jezuitští světci, resp. zakladatel a největší misionář/: vlevo Ignác z Loyoly, vpravo František Xaverský

*nika uprostřed: socha Immaculaty (tj. Panna Marie)

*dolní řada /zleva/:
Kliment (s papežskými insigniemi: tiára, papežská berla /se třemi břevny/ + jeho atribut kotva),
/váza/,
Augustin (s biskupskými insigniemi: mitra, berla),
Řehoř Veliký (papežské insignie),
/váza/,  
Ambrož (biskupské insignie + úl, tj. "doktor s medovým jazykem" /tj. dobrý kazatel/),
Jeroným (se lvem),
/váza/,
u poslední sochy s biskupskými insigniemi se informace rozcházejí: starší literatura uvádí východního církevního otce Basila / některá novější díla (např. akademické Umělecké památky Prahy) uvádí Vojtěcha (kvalitnější záběr sochy nebo další literatura by mohly pomoci toto rozhodnout)


Aniž bych chtěl suplovat kvalitnější kunsthistorický výklad, pokusím se kompozici stručně shrnout. Ústřední místo Spasitele je snad pochopitelné, stejně jako doprovod čtyř evangelistů, kteří zvěst o Spasiteli zrpostředkovali. Postavy dvou nejvýznamnějších světců jezuitského řádu jsou rovněž pochopitelné s ohledem na to, že jde o stavbu jezuitů.

V centru dolní řady stojí čtveřice "velkých západních /resp. latinských/ církevních otců" (Augustin, Řehoř Velký, Ambrož, Jeroným). Myslím si, že je možné je považovat za ikonografické vyjádření tradice či nauky církve. To odpovídá jejich užívání při výzdobě kazatelen. Přítomnost sochy sv. Klimenta/Klementa je dána původním zasvěcením nejstaršího kostela v tomto místě. Otázkou tak zůstává poslední postava, u které se mně dostupná literatura rozchází a navíc nepředkládá žádné vysvětlení pro svůj údaj.


Pár odkazů:


Dobrý popis kostela Nejsvětějšího Salvátora od Martina Staňka: http://salvator.farnost.cz/index/dejiny-farnosti#architektura


K J. J. Bendlovi viz např. bakalářská práce: SOCHOROVÁ, Anna. Jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla v Praze. Brno : Masarykova univerzita, 2008.