Kardinál Reinhard Marx, jeden z osmi papežových poradců

Na naléhání redaktorek Umlaufovin, které v minulosti převzaly již několik textů z mého blogu (podobně jako např. Magazín Christnet), jsem napsal text určený přímo pro jejich server. Věnuje se jednomu z osmi poradců papeže Františka, mnichovskému arcibiskupovi Marxovi. Jako ochutnávku sem vkládám závěrečnou část textu, v níž zmiňuji jednu jaho kauzu z minulosti, o které - jak jsem zjistil - řada lidí neví. Celý text je k dispozici zde.

...

Teologicky konzervativní kardinál v minulosti suspendoval kněze

V závěru zmiňovaném rozhovoru kardinál Marx sám sebe označil za teologicky spíše konzervativního, zatímco v sociální oblasti za progresivního. Vzápětí se ho redaktor zeptal na jeden konflikt z doby před deseti lety, kdy suspendoval katolického kněze a emeritního profesora systematické teologie Gotthold Hasenhüttla kvůli jeho účasti na společné bohoslužbě s protestanty. Kardinál sice konstatoval, že za svým tehdejším rozhodnutím si stojí. Připustil však, že dnes by možná jednal mírněji a místo disciplinárních trestů by se v dialogu pokusil o nalezení jiné cesty.

O co tehdy šlo? V roce 2003 se konal v Berlíně první ekumenický Kirchentag. Přípravný výbor se oficiálně dotazoval ve Vatikánu na možnost povolení společného slavení eucharistie katolických a evangelických křesťanů při této jedinečné ekumenické události. Po zamítavé odpovědi se navzdory přání řady věřících rozhodl toto stanovisko respektovat. V průběhu jeho konání se pak mimo oficiální program uskutečnily dvě liturgie, pořádané hnutím Wir sind Kirche, které účastníkům umožnily alespoň eucharistickou pohostinnost, tj. nešlo o společné slavení, jak mylně informovala některé média. Během jedné z nich katolický kněz a emeritní profesor systematické teologie Gotthold Hasenhüttl pozval všechny přítomné, včetně evangelických křesťanů, k účasti na eucharistii. Mimochodem taková eucharistická pohostinnost je v některých farnostech poměrně běžná a nejenom v Německu. Rovněž při různých ekumenických konferencích nebo setkáních se můžeme s touto praxí setkat, např. v rámci Mezinárodního ekumenického společenství (IEF).

V kontextu tehdejší poněkud vypjaté situace byla akce vnímána jako provokace a Reinhard Marx Hasenhüttla, kněze své diecéze, suspendoval. Kongregace pro nauku víry v listopadu 2004 odmítla Hasenhüttlovo odvolání a trest potvrdila. Podrobná dokumentace této kauzy je k dispozici v němčině (ZDE). V češtině o kauze psal Jiří G. Kohl v Getsemanech, který rovněž přeložil jeden jeho text o ekumenické pohostinnosti. Do souvislosti s přípravou prvního ekumenického Kirchentagu a požadavku na společné slavení jsou dávány kritické výroky ohledně této věci v poslední encyklice Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia, o eucharistii a jejím vztahu k církvi, ze dne 17. dubna 2003. Na ty pro změnu reagovaly tři renomované ekumenické instituty (Strasbourg, Tübingen, Bensheim), které vydaly teze s názvem Společná večeře Páně je možná. Jejich český překlad je uveden na stránkách Getseman.(ZDE).

Změny v římské kurii začínají

Druhý můj text v říjnových Getsemanech se věnuje změnám v římské kurii. Pokusil jsem se v něm na základě veřejně dostupných informací uvést v některých případech trochu širší souvislosti. Text navazuje na můj starší, zveřejněný v květnových Getsemanech a je poněkud obsáhlejší /ukecanější/. Sem vkládám pouze úvodní odstavec a názvy jednotlivých kapitol. Celý text je k dispozici v Getsemanech.



S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací...

-Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana
-Nový státní sekretář Pietro Parolini
-Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů
-Změna ve vedení Kongregace pro klérus
-Nové vedení sekretariátu synody biskupů
-Noví liturgičtí poradci
-Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace

Poradní sbor kardinálů

Do květnových Getseman jsem napsal komentář, kde se zamýšlím nad případnými změnami v čele některých vatikánských úřadů a uvádím stručnou charakteristiku osmi kardinálů, kteří byli 13. dubna 2013 zveřejněni jako členové poradní skupiny kardinálů. Část textu s charakteristikami této osmičky sem vkládám. Zbytek bude jistě brzy k dispozici na stránkách Getseman - ZDE.

Včera k tématu vyšel na Christnetu i český překlad jako vždy výstižného komentáře vatikánologa Johna Allena.

Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna 2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci, složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie). Jeho úkolem má být rada papeži při řízení univerzální církve a promýšlení plánu na revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii (z 28. června 1988).

...

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Zdá se, že částečnou odpovědí na očekávání jména nového muže číslo 2 ve Vatikánu je právě zřízení kardinálské komise. Papež František vyslal jasný signál, že mu nejde jen o jména. Nejde jen o změnu stylu vykonávání papežské služby, ale jde o změnu struktury, po které poslední dobou volá tolik hlasů, nejen mezi kardinály. Zároveň se nehodlá spolehnout jen na římskou kurii, která se zvlášť v průběhu 20. století rozrostla v natolik samostatný a těžko zvládnutelný orgán, že se zvlášť v závěru pontifikátů již starých a nemocných papežů mohlo zdát, že ne papež řídí kurii, nýbrž ona jeho.

Stručná charakteristika členů poradní skupiny kardinálů může ukázat, že se papež František snažil o rovnoměrné zastoupení jednotlivých kontinentů, přičemž někteří členové mají zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.

Italský kard. Giuseppe Bertello (nar. 1942, kardinálem od 2012) působil celý život v diplomatických službách Vatikánu, naposledy ve funkci nuncia v Itálii (2007-2011). Od října 2011 stojí v čele zákonodárného i správního orgánu, který jménem papeže spravuje městský stát Vatikán (je zároveň předsedou papežské komise i governátu městského státu Vatikán).

Chilský kard. Francisco Javier Errázuriz Ossa (nar. 1933, kard. 2001), bývalý generální představený Schönstattských otců (v letech 1974-1990, jedná se o společenství kněží zal. 1965 Josefem Kentenichem /+1968/, které je jedním ze šesti institutů Schönstattského hnutí), sekretář kongregace pro instituty zasvěceného života (1990-1996), emeritní arcibiskup Santiaga (1998-2010), předseda biskupské konference v Chile (1998-2004) a předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), v níž je zastoupeno 23 biskupských konferencí Jižní Ameriky a Karibiku (2003-2007), tj. nepochybně zastřešuje nejvíce katolických křesťanů. Mimochodem CELAM, první kontinentální orgán biskupů schválený v roce 1955 papežem Piem XII., byl při úvahách o kolegialitě pro mnohé inspirací a vzorem.

Indický kard. Oswald Gracias (nar. 1944, kard. 2007) arcibiskup Bombaje (od 2006), předseda indické biskupské konference (od 2010), čtvrté nejpočetnější na světě (po Brazílii, Itálii a USA), předseda asijské federace biskupů (od 2011).

Nejmladší člen skupiny a čtvrtý nejmladší kardinál ze současného kolegia 205 kardinálů je německý kard. Reinhard Marx (nar. 1953, kard. 2010), arcibiskup Mnichova –Freisingu (od 2007) a od roku 2012 předseda komise biskupů Evropské unie (tzv. COMECE, založena 1980, delegátem ČBK v této komisi je od roku 2012 litoměřický biskup Jan Baxant; nepleťme si tuto komisi s kontinentální biskupskou organizací v Evropě, kterou je Rada evropských biskupských konferencí, zal. 1971, v jejím čele je od roku 2006 maďarský kard. Péter Erdő).

Konžský kard. Laurent Monsengwo Pasinya (nar. 1939, kard. 2010) arcibiskup Kinshasy (od 2007), bývalý předseda konžské biskupské konference (1984-1992, 2004-2008) a předseda regionální organizace biskupů Afriky a Madagaskaru (1997-2003) se v 90. letech se svolením Vatikánu aktivně účastnil politického života poté, co nemocný diktátor Mobutu Sese Seko (+1997) umožnil vstup opozice do vlády. Jednalo se o velmi složité období, neboť na jaře 1994 se v sousední Rwandě odehrála genocida Tutsiů a umírněných Hutuů (dodnes se diskutuje o ostudné podpoře vraždících Tutsiů ze strany některých představitelů místních církví), občanská válka se časem přelila i do Zairu (Mobutu byl nakonec svržen v roce 1997 a Zair byl opět přejmenován na Demokratickou republiku Kongo).

Americký kard. Seán Patrick O’Malley (nar. 1944, kard. 2006), člen řádu kapucínů, se v roce 2003 stal arcibiskupem Bostonu poté, co jeho předchůdce (kard. Bernard Francis Law) musel odstoupit pod tíhou skandálních odhalení o sexuálním zneužívání mladistvých kněžími. Aféra vypukla v lednu 2002, kdy reportéři z listu Boston Globe začali vydávat sérii článků, čerpající ze soudem odtajněných dokumentů (v češtině vyšlo knižně v roce 2004 s názvem „Zrada, aneb krize v katolické církvi“). Kardinál O’Malley musel vynaložit úsilí nejenom na obnovu důvěryhodnosti církve, ale také prodejem rezidence a zrušením farností (údajně 63 z 357) získat finanční prostředky na zaplacení odškodnění obětem. Podle komentářů si kard. O’Malley počíná velmi dobře. Podle vatikánologa Johna Allena je kard. O’Malley blízkým přítelem nového papeže a charakteristiky typu prostý, skromný a blízký lidem jsou spojovány s oběma.

Australský kard. George Pell (nar. 1941, kard. 2003), arcibiskup Sydney (od 2001, předtím Melbourne 1996-2001), předseda komise „Vox Clara“ (od 2002), spolupracující s kongregací pro bohoslužbu při novém (a kontroverzním) překladu liturgických textů do angličtiny. Komentátoři jej považují za nejkonzervativnějšího člena skupiny. Zároveň reprezentuje Océanii jako jediný aktivní kardinál-volič (ostatním třem kardinálům je již přes 80 let).

Koordinátorem skupiny má být honduraský kard. Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga (nar. 1942, kard. 2001), bývalý generální sekretář (1987-1991) a předseda CELAM (1995-1999), nyní arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské biskupské konference (od 1996).

Italský mons. Marcello Semeraro (nar. 1947), biskup italské diecéze Albano (od 2004) by měl působit ve funkci sekretáře. Na řádném zasedání biskupské synody v roce 2001 byl Semeraro údajně asistentem současného papeže.

První setkání komise je plánováno až na začátek října, očekává se však, že se na dotyčné bude obracet papež František průběžně již nyní. Stejně tak se předpokládá, že se papež neomezí jen na tuto osmičku. Ostatně při pokusech proniknout do způsobu rozhodování papeže před jeho zvolením, se komentáře shodují na dvou věcech. Jednak je současný papež zvyklý vyslechnout si názory z mnoha stran dříve, než sám rozhodne. Zároveň se snažil vést svou agendu natolik, že prý nejčastěji býval sám sobě „pravou rukou“. Čas ukáže, zda úvahy a případné snahy o strukturální reformy v církvi budou znamenat nějaké výraznější změny. Při těchto úvahách o případných personálních nebo strukturálních změnách považuji za velmi důležitá slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s novináři (16.3.2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem.“

Legenda o vzpurných německých kardinálech a biskupech

V dnešní době netrpíme nedostatkem informací, ale jsme spíš zavaleni jejich množstvím. Zároveň schopnost rozlišit kvalitní a pravdivé informace od těch nepravdivých, falešných, všelijak překroucených je u mnoha lidí velmi malá, což otevírá prostor pro šíření nejrůznějších fám. Anonymní a mnoha lidem přístupný internet je ideálním prostorem pro takové fámy.

Jednou z fám je video o údajných zlých německých kardinálech a biskupech, kteří při návštěvě "německého" papeže v Německu (v září 2011) mu údajně odmítli podat ruku. Zdá se, že toto video se nyní znovu šíří v souvislosti s odstoupením papeže a volbou papeže nového. Všimnul jsem si, že nemálo lidí je zblbnuto všelijakými tajemstvími (např. údajně nezveřejněné tajemství ze zjevení P. Marie v portugalské Fátimě v roce 1917) nebo proroctvími (např. proroctví sv. Malachiáše o 112 papežích - ten současný má být poslední, stručné info na Wikipedii). Stejně tak jsou někteří přesvědčeni, že papež Benedikt XVI. byl k demisi přinucen, aby mohl být zvolen papež nový. Do tohoto kontextu pak některým dobře zapadá představa papeže, kterému údajně veřejně projevili odmítavé gesto i církevní představitelé v rodném Německu.

Zde je odkaz na dvě z mnoha videí oné události:
http://www.youtube.com/watch?v=EL4j5SnKyDo
http://www.youtube.com/watch?v=yHZ6e_-Mec4

Ve skutečnosti papež během svého přijetí v rezidenci německého prezidenta na zámku Bellevue poblíž Berlína dne 22. září 2011 představuje německému prezidentovi Wullfovi svůj doprovod, který s ním z větší části přijel z Vatikánu. Jsou tam ještě dva němečtí arcibiskupové (předseda německé biskupské konference Zollitsch a biskup Woelki z Berlína).

Pro zájemce doporučuji podívat se na kompletnější video z prvního dne návštěvy papeže v Německu. Zhruba od 44. minuty je ona situace na zámku Bellevue. Nejprve německý prezident představujeněkolik významných osob (sám prezident se s nimi samozřejmě nezdraví). Poté naopak papež představuje svůj doprovod.

Řadu kardinálů začíná kard. Tarcisio Bertone (Ital, státní sekretář), pokračuje kard. Kurt Koch (Švýcar předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Walter Kasper (Němec, emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Josef Paul Cordes (Němec, emeritní předseda papežské rady Cor unum), kard Walter Brandmüller (Němec, emeritní předseda papežské komise pro historické vědy). Pak následuje postavou malý arcibiskup Giovanni Angelo Becciu (Ital, substitut státního sekretariátu) a zřejmě nejvíc nepřístupně se tvářící postavou (místo údajného podání ruky papežovi ruce sepne a ani se na něj nepodívá) je papežský nuntius v Německu švýcarský arcibiskup Jean-Claude Périsset, kterému však asi těžko budeme vyčítat nějakou averzi vůči papežovi, jehož je v Německu vyslancem. Pak následují čtyři arcibiskupové, mezi kterými jsou i dva němečtí: Robert Zollitsch z Augsburgu (předseda něm. bisk. konference) a Rainer Maria Woelki z Berlína se svými nezaměnitelnými brýlemi (tehdy čerstvě po jmenování berlínským arcibiskupem, od února 2012 už je i kardinálem, jedním z nejmladších). Mimochodem oba němečtí biskupové papeži ruku podali.

Po Woelkim následuje papežský ceremoniář Guido Marini (Ital), který je při papežovi při všech liturgických slavnostech. Vedle něho se s prezidentem zdraví papežův osobní sekretář Georg Gänswein (od ledna 2013 již arcibiskup), který je papežovi stále nablízku. Vtipné je to, že v záběru ve 45:23 stojí v pozadí papeže, pak přechází a postaví se do řady papežovy delegace. Zdraví se s prezidentem a s úsměvem chňapne i po ruce papeže (46:17, té situaci se směje i Wullfova manželka). Vždyť Gänswein už předtím doprovázel papeže, takže byl prezidentovi dobře znám. Byla to prostě jen protokolární formalita.


Vydávat toto video jako projev neposlušnosti vůči papežovi je tedy zcela absurdní. Přesto se v tomto duchu šířilo a šíří i nadále, ačkoliv se k této manipulaci vyjádřil i mluvčí Vatikánu Frederico Lombardi (zpráva z 12. října 2011 viz ZDE).


Pro zajímavost můžu zájemce odkázat ještě na video z rozloučení papeže při odletu z Německa. Na záběrech cca od 7:18 záznamu se loučí skuteční němečtí kardinálové a pár biskupů, v drtivé většině papeže zdraví polibkem rybářského prstenu. A zhruba od 9:00 záznamu jsou ti údajné "zlí", kteří se s papežem ani nezdraví - vysvětlení je jednoduché, oni totiž odlétají s ním. Stejně jako Bertone, Kasper a pár dalších členů delegace, kteří se nezdraví s papežem, nýbrž rovněž se loučí se svými hostiteli.


Buďme tedy opatrní při šíření podobných zpráv. 

Jak italští kardinálové přišli o většinu v konkláve?

Přestože italští kardinálové v letošním konkláve jasně převažují (28 ze 115, tj. 24,3%, což je víc než při volbě Benedikta XVI. v roce 2005, kdy jich bylo jen 20 ze 115, tj 17,4%; další skupinou je 11 kardinálů z USA, tj. 9,6%), pryč jsou časy, kdy měli alespoň nadpoloviční většinu. Jen připomínám, že volba papežem vyžaduje dvoutřetinovou většinu.

Kdy nastal tento symbolický zlom?

Poprvé v novodobých dějinách neměli Italové nadpoloviční většinu při volbě "přechodného papeže" Jana XXIII. v roce 1958. Tehdy bylo mezi 51 voliteli jen 17 Italů (tj. 33,3%).

Příčiny je tedy třeba vidět již v době papeže Pia XII. Za jeho pontifikátu (1939-1958), silně poznamenaném II. světovou válkou a složitou poválečnou situací, se uskutečnily dvě kongregace s jmenováním kardinálů. Obě se konaly až po válce a asi nic nepřibližuje ohroženou situace papeže lépe, než přichystaná abdikace pro případ, že by byl přepaden a odveden německými vojáky do zajetí. Obava ze zneužití nepochybně vedla k absenci nových jmenování kardinálů, která by se neobešla bez politických tlaků. (Ostatně do jisté míry byla obdobná situace na pražském arcibiskupství, kde po smrti kard. Karla Kašpara 21. dubna 1941 raději nedošlo k volbě jeho nástupce, z obavy z politických tlaků. Až po válce byl jmenován Josef Beran 8. prosince 1946.)

Kongregace se jmenováním kardinálů (v latině se mluví o creatio, což někdo překládá jako kreace a pak dochází k záměně s ohlašováním jmen budoucích kardinálů; já ve shodě s oficiálním překladem CICu ono creatio překládám jako jmenování) se konaly:

1) Dne 18. února 1946, kdy bylo jmenováno 32 kardinálů, z nichž byli Italové pouze 4 (dva papežští nunciové, jeden kuriální úředník a jeden italský arcibiskup /z Palerma arc. Ernesto RUFFINI (1888-1967)/).

2) Dne 12. ledna 1953, kdy bylo jmenováno 24 kardinálů, z nichž Italů bylo 10 (čtyři papežství nunciové - včetně Angela Giuseppe RONCALLIHO, budoucího papeže Jana XXIII, tři kuriální úředníci - např. známý Alfredo OTTAVIANI (1890-1979) ze Sv. Officia, tj. nástupnického úředu papežské inkvizice a předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry a tři arcibiskupové /v Neapoli MIMMI, v Janově SIRI, v Bologni LERCARO/).

Tedy celkem 56 kardinálů, z nichž 14 bylo Italů.

Zůstanu o tohoto konstatování a ponechám přemýšlení po důvodech, které jsou nepochybně důsledkem války a poválečné situace.


Ačkoliv se doba reforem a výrazných změn běžně klade do doby pontifikátu Jana XXIII. (1958-1963), ohledně poměru Italů v kardinálském kolégiu je situace jiná. Naopak Jan XXIII. byl k italským kardinálům opět vstřícnější. Hned v první kongregaci 15. prosince 1958 (tedy měsíc a půl po zvolení /28. října 1958/, kdy mimochodem poprvé překročil ustanovení Sixta V. z roku 1586 o maximálním počtu 70 kardinálů, ke stávajícím 51 jmenoval 23 = 74) jmenoval 23 kardinálů, z nichž 13 byli Italové (pět nunciů, pět kuriálů a tři arcibiskupové). Za celý svůj pontifikát v pěti kongregacích jmenoval 52 kardinálů, z nichž Italů bylo 25, tedy téměř polovina.

Zvlášť kdybychom podrobněji sledovali působení jednotlivých postav, potvrdila by se oprávněnost kritiky Hanse Künga na adresu Jana XXIII. Ten v prvním díle svých vzpomínek (česky Vybojovaná svoboda, zajímavé čtení, i když český překlad je příšerný a matoucí) považuje "zcela mylnou personální politiku" Jana XXIII. - i co se kardinálů týče - za jedno z jeho špatných rozhodnutí: "I přes několik dobrých mužů... vypadá nové kolegium kardinálů ještě konzervativněji než to staré." (s. 201) Místo volby mužů, kteří by byli nakloněni reformám, se dostal pod tlak svých bývalých nadřízených nebo kolegů, kteří byli proti změnám.

Dalším špatným rozhodnutím bylo to, že v roce 1962 udělal z řady kuriálních úředníků titulární biskupy, resp. za jeho pontifikátu se tato praxe ještě rozrostla, až do dnešních pochybných rozměrů (více o tom třeba jindy). Od roku 1962 je kardinálská hodnost spojena s biskupským svěcením, i když je možné získat dispens, což bývá praxí u "zasloužilých teologů-kardinálů" (např. Tomáš Špidlík).

Pozn.: Mimochodem se má za to, že papež Pavel VI. chtěl francouzského jezuitu a teologa Henri de Lubaca (1896-1991) v roce 1969 jmenovat kardinálem, ale ten to odmítnul, neboť nepovažoval za správné rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, že všichni kardinálové mají přijmout biskupské svěcení (nad tímto rozhodnutím se spekuluje, možná tak chtěl papež umožnit kuriálním kardinálům plnohodnotnou účast na Druhém vatikánském koncilu). Místo něj byl Pavlem VI. dne 28. dubna 1969 jmenován kardinálem jeho kolega, francouzský jezuita, teolog a historik Jean Daniélou (1905-1974).
Jan Pavel II. znovu nabídnul de Lubacovi jmenování kardinálem v roce 1983 a on tuto nabídku přijal pod podmínkou dispenze od povinnosti přijmout biskupské svěcení. Jmenován byl v druhé konzistoři Jana Pavla II. dne 2. února 1983. Od té doby byl tento dispens vydán několikrát (např. Tomáš Špidlík byl kardinálem bez biskupského svěcení).

Pro zajímavost počty italských kardinálů mezi voliči v dalších konkláve po smrti Jana XXIII. (údaje podle http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm ):
-při volbě Pavla VI. v roce 1963, 80 voličů (z toho 29 Italů, tj. 36,3%)
-Jana Pavla I., 1978, 111 (26, 23,4%)
-Jana Pavla II., 1978, 111 (25, 23,4%)
-Benedikta XVI., 2005, 115 (20, 17,4%)
-současná volba, 2013, 115 (28, 24,3%)

Konkláve 2013 dnes začíná - trochu statistiky a informace

Dnes (v úterý 12. března 2013) začíná v Sixtinské kapli ve Vatikánu volba nového papeže, tzv. konkláve (tj místo uzavřené klíčem, lat. clavis). Zopakuji jen pár základních informací.

Od 1. ledna 1971 (motu proprio Pavla VI. Ingravescentem aetatem z 21. listopadu 1970, zopakováno v apoštolské konstituci Pavla VI. Romano Pontifici eligendo z 1. října 1975) je volební právo omezeno na kardinály, kteří se v době začátku neobsazeného papežského stolce ještě nedožili 80 let. Jelikož papež Benedikt XVI. odstoupil ke dni 28. února 2013, konkláve se nezúčastní ukrajinský kardinál Husar (80 let mu bylo 26. února), ale zúčastní se ho německý kardinál Walter Kasper (80 let mu bylo 5. března).

Volitelů je 117 (apoštolská konstituce Romano Pontifici eligendo jako maximum stanoví 120 volitelů), ale dva kardinálové oznámili svojí neúčast (indonézský kard. Julius Riyadi DARMAATMADJA, S.J., s ohledem na zdravotní problémy /je téměř slepý/ a britský kard. Keith Michael Patrick O'BRIEN, z "osobních důvodů" /byl obviněn třemi kněžími a jedním bývalým knězem z nevhodného chování se sexuálním podtextem v minulosti/).

Je tedy 115 kardinálů-volitelů (ze 48 zemí):
-podle kontinentů: Evropa: 60; Amerika: 33; Afrika: 11; Asie: 10; Oceánie: 1
-podle zemí (uvádím země, kde je více než 1 kard.): Itálie: 28; USA: 11; Německo: 6; Španělsko: 5; Indie: 5; Brazílie: 5; Francie: 4; Polsko: 4; Kanada: 3; Mexiko: 3; Portugalsko: 2; Nigérie: 2.

Počty jsou úplně stejné jako v době předchozí volby (tj. konkláve v dubnu 2005, kdy byl zvolen Benedikt XVI., taky se ze 117 volitelů účastnilo 115). Obě tato konkláve patří k nejpočetnějším v dějinách. Jen připomínám, že až do roku 1958 byl omezen celkový počet kardinálů na 70 (podle konstituce Sixta V. Postquam verus z 3. prosince 1586 /s odvoláním na sedmdesát z izraelských starších, které shromážil Mojžíš kolem stanu setkávání a na nichž spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24-25, srov. též Ex 24,9/).  Papež Jan XXIII. při své první konzistoři 15. prosince 1958 jmenoval ke stávajícím 51 kardinálům dalších 23, čímž tento limit překročil. 


Potřebnou dvoutřetinovou většinou ke zvolení papeže je tedy 77 hlasů volitelů.

Od začátku 20. století trvala konkláve maximálně 5 dní (volba Pia XI. v roce 1922 /jen pro zajímavost volba Řehoře XVI. na přelomu let 1830-1831 trvala 50 dní a byl zvolen až při 83. hlasování/). Nejkratší byla volba Pia XII. v roce 1939 (2 dni, 3 kola). Také volby Jana Pavla I. v roce 1978 a Benedikta XVI. v roce 2005 trvaly 2 dni, jen hlasovacích kol bylo o jedno víc (4). Pozn.: Setkal jsem se s různými údaji, přebírám je ze serveru http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm

Ačkoliv komentátoři poukazují na důležitost této volby bez předem jasných kandidátů, dá se předpokládat, že konkláve potrvá opět maximálně pár dní (nejčastěji se mluví o čtvrtku, protože v pátek je tak jako tak volný den).

Kromě prvního dne, kdy se koná jen jedno hlasování, se každý den uskuteční čtyři kola (dvě dopoledne a dvě odpoledne). Výsledek bude oznámen kouřem z komína na Sixtinské kapli (černý = papež nebyl zvolen, bílá = papež byl zvolen, což je doplněno zvoněním zvůnů /třeba při volbě v roce 2005 nebyla barva kouře při zvolení příliš průkazná/). Předpokládá se, že výsledky budou oznámeny zhruba v těchto časech: první den kolem 19:00, další dni kolem 10:30, 12:00, 17:30 a 19:00 hodin - podle zprávy - Tak zněla původní zpráva TS ČBK a obecné očekávání médií. Podle doplněné informace /a dosavadního průběhu/ bude každý den oznamován výsledek volby papeže barevným kouřem vždy jen dvakrát (tj. až po proběhnutí obou kol) zhruba kolem 12:00 a 19:00. Pokud by byl papež zvolen v prvním z obou kol, mohl by se kouř  nad Sixtinskou kaplí objevit dříve.


Na Wikipedii jsem nalezl zajímavou tabulku, která srovnává percentuální zastoupení kardinálů s katolickou populací (údaje jsem neověřoval, předpokládám však, že údaj zahrnuje i kardinály-nevolitele):

2013 World Representation in the College of Cardinals

Region	Total Population	Catholics	% Catholic	% of Catholic total	% of College of Cardinals
Africa	885,103,542	135,211,325	15.27%	12.57%	8.17%
Asia and Middle East	3,889,093,723	123,851,272	3.18%	11.51%	9.62%
Europe	750,072,510	283,916,457	37.85%	26.37%	57.65%
Central America	42,883,849	32,317,384	75.36%	3.00%	1.00%
North America and Carribean	472,952,469	192,274,838	40.65%	17.88%	12.98%
South America	371,363,897	299,570,011	80.66%	27.87%	10.58%
Oceania	30,686,468	7,747,654	25.24%	0.72%	1.92%

zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/College_of_Cardinals 

Dominik Duka bude kardinálem 2

K tématu Dominik Duka kardinálem mám dvě drobná doplnění:


Na jednu stranu jsem narazil na jakousi malou rekapitulaci "kardinalování" Miloslava kardinála Vlka na jeho stránkách, kde zmiňuje konání tajné konzistoře, zřejmě před oznámením jmenování nových kardinálů. Jinak škoda, že není sdílnější, mohl by vyjasnit některé nejasnosti ohledně kardinálského kolegia atd.


Na druhou stranu jsem v zajímavém a informativním textu Papal Transition amerického jezuity Thomase Reese našel obdobné stanovisko, které jsem předložil ve svém textu k údajnému jmenování Duky, tj.: "If a pope dies after the names of new cardinals are anounced but before the consistory, the men nominated as cardinals are not cardinals and they do not get to go to the conclave and vote for the next pope."

Ostatně je to celkem zajímavý text, který bych zde rád ocitoval:

What happens if the pope dies before a consistory?

If a pope dies after the names of new cardinals are anounced but before the consistory, the men nominated as cardinals are not cardinals and they do not get to go to the conclave and vote for the next pope. For example, Hans Urs Von Balthasar was never a cardinal although he was announced in 1989 but died before the consistory.
The English translation of Canon 351, #2 of the 1983 Code of Canon Law can be misleading on this because of the use of words like "announcement" and "publication." The translation by the CLSA (Canon Law Society of America) reads:

Cardinals are created by a decree of the Roman Pontiff which is made public in the presence of the College of Cardinals. From the moment of announcement they are bound by the duties and possess the rights defined by law.

The British translation reads:

Cardinals are created by decree of the Roman Pontiff, which in fact is published in the presence of the College of Cardinals. From the moment of publication, they are bound by the obligations and they enjoy the rights defined in the law.

The Latin text is:

Cardinales creantur Romani Pontificis decreto, quod quidem coram Cardinalium Collegio publicatur; inde a publicatione facta officiis tenentur atque iuribus gaudent lege definitis.

I consulted four prominent canon lawyers in the U.S. and one in Rome (who consulted his Roman colleagues) and all agreed that if the pope dies before the consistory, the men are not cardinals. They say that cardinals are created at the consistory when the names are read out. That is the technical meaning of the words in the code.
The New Commentary on the Code of Canon Law from the CLSA says: "This reflects the time when the college served as the papal court and appointments to the cardinalatial dignity were subject to debate and required the consent of the college." In modern times the consent has become pro forma.
The text of Universi Dominici Gregis supports the view that they are not cardinals until the consistory: "A Cardinal of Holy Roman Church who has been created and published before the College of Cardinals thereby has the right to elect the Pope."
Supporting this view is the language that the John Paul used in his 2003 announcement: "The month of October, the month of the Holy Rosary, is approaching. I entrust to Our Lady in a special way the consistory that I intend to hold on October 21, on the occasion of the 25th anniversary of my pontificate. Putting aside once again the established numerical limit, I will create new cardinals." Note he uses the future tense, "I will create new cardinals."
Finally, the Annuario Pontificio uses the formula "creato e pubblicato nel Consistoro" in the brief biography of each of the cardinals and uses the dates of the consistories not the earlier announcements for cardinals.

Dominik Duka bude kardinálem

V pátek 6. ledna během promluvy před polední modlitbou Anděl Páně (Angelus) oznámil papež Benedikt XVI. jména 22 budoucích kardinálů, které bude jmenovat během zasedání konsistoře (kardinálského kolegia) dne 18. února. Mezi nimi zaznělo i jméno pražského arcibiskupa Dominika Duky.

Tak nějak měla znít stručná zpráva do médií. Místo toho se začalo ze všech stran ozývat, že Dominik Duka byl jmenován kardinálem. Když jsem na tento drobný omyl upozornil ČT24, tak jsem byl odkázán na prohlášení tiskového střediska ČBK. Jeho nadpis zněl jasně a špatně "Svatý otec jmenoval arcibiskupa Dominika Duku kardinálem". V samém závěru Dukova životopisu se krčilo konstatování: "Dne 6. ledna 2012 Svatý otec Benedikt XVI. oznámil jeho nominaci kardinálem. Odznaky kardinálské hodnosti převezme kardinál Duka ve Vatikánu 18. - 19. února 2012." I tak z textu není zřejmé, že by si pisatelé byli vědomi, že Dominik Duka teprve bude jmenován. Nemůžu se proto divit novinářům, pro které je tiskové středisko ČBK zodpovědným zdrojem, že tuto zprávu přijali.

Správná je zpráva Vatikánského rádia, když hned v úvodu říká: "Pražský arcibiskup Dominik Duka bude jmenován kardinálem. Jak oznámil Benedikt XVI. při sváteční promluvě před modlitbou Anděl Páně, stane se tak při veřejné konzistoři 18. února." I tak se trochu divím, že v názvu zprávy vypadlo ono BUDE, takže hlásá: Dominik Duka kardinálem.

Nakonec i zpráva v Katolickém týdeníku 2012, č. 2 hlásá: Dominik Duka bude vyznamenán "posvátným purpurem" A zřejmě ani ze zprávy není zcela zřjmé, že na oné konsistoři nedojde pouze k převzetí odznaků kardinálské moci, ale ke skutečnému jmenování.

Možná si řeknete, že jde o drobnost, banalitu. Do jisté míry souhlasím. Na druhou stranu když tiskové orgány církve nejsou schopny ani takovou banalitu jasně sdělit médiím a veřejnosti, jak chtějí vysvětlovat složitější záležitosti?


Případně se ještě nabízí otázka, zda se v dané problematice vůbec orientují ti, kterých se to týká. Když jsem sledoval brífink Dominika Duky ke svému "jmenování" (dne 6. ledna), tak jsme byl překvapen. Tiskový mluvčí pražského arcibiskupství v úvodu doslova řekl, že "pražský arcibiskup Dominik Duka BYL jmenován kardinálem" a že "18. února /papež/ svolává konzistoř, kde DOKONČÍ jmenování 22 nových kardinálů". Ani budoucí kardinál tuto informaci neuvedl na pravou míru.

Mimochodem, co vlastně papež řekl?

Papež řekl: "Ed ora, con grande gioia, annuncio che il prossimo 18 febbraio terrò un Concistoro nel quale nominerò 22 nuovi Membri del Collegio Cardinalizio." Přebírám to ze zveřejněného textu, ale je možné si to ověřit i na videu (tato pasáž zhruba kolem 17:40). Důležité je to, že nomineró je v budoucím čase. Papež tedy oznámil, že dotyčné BUDE jmenovat v konsistoři 18. února.


Podle mne je v pozadí nedorozumění a směšují se dvě věci. Jednou je oznámení o konsistoři, kde budou - a to je věc druhá - jmenováni (tj. kreováni - doslova stvořeni) noví kardinálové, jejichž jména byla oznámena. Problém je v tom, že pro kardinálskou "kreaci" neexistuje adekvátní český překlad.

Ostatně i v textu kodexu církevního práva (1983) je snad možné zaznamenat tyto dva postupné kroky, oba však český oficiální překlad trochu nešťastně překládá slovem "jmenuje".



Snad ještě doplnění ohledně samotného jmenování Duky:

Jsem rád, že pan arcibiskup skutečnost jmenování pojal především jako určité vyznamenání pražské arcidiecéze, možná české církve. Osobně jsem byl poněkud překvapen, že papež hodlá jmenovat druhého kardinála z pražské arcidiecéze. Evidentně to byla moje neinformovanost, neboť, jak jsem zjistil, byl Duka jedním z jasných kandidátů i podle zahraničních médií. Souvislost s "kardinálským důchodem" (tedy dosažením 80. roku, kdy se kardinálové podle pokoncilních nařízení již nemohou zúčastnit volby papeže) emeritního arcibiskupa Miloslava Vlka mi nedošla. Jak spráně uvedl Duka na brífinku např. ve Vídni jednu dobu (konkrétně v letech 1998-2003) byli dokonce kardinálové tři.

Přesto si myslím, že je to událost v českých církevních dějinách neobvyklá a přemýšlím, jak jí interpretovat. Je za tím nějaké osobní ocenění Dominika Duky? I když mám pocit, že momentálně se nepředstavuje zrovna v dobrém světle v různých ohledech. Nebo je tam snaha vyslat do kardinálského kolegia alespoň jednoho volitele papeže z ČR a nikdy jiný nesplňoval elementární předpoklady? Nebo je zatím nějaký jiný církevně-politický důvod, který nám zůstává skryt? O tom se asi můžeme pouze dohadovat.

Občas se objevují zprávy, jak na papeže udělala velký dojem jeho návštěva v ČR. To je sice možné, ale mám pocit, že na tomto faktu nějak stavět je poněkud naivní. Postavení římskokatolické církve v ČR i její vnitřní situace je podle mého více než tristní.

Přemýšlím, zda Dukova nečinnost v oblasti vnitrocírkevní (na rozdíl od jeho veřejné prezentace na různých akcích), alespoň tak se mi to jeví, byla mimo jiné motivována očekávaným jmenováním (víme, že kdo nic nedělá, nic nezkazí), jeho ohledem na politické přátele (Hrad a okolí) nebo rozkoukáváním se v novém úřadu.

Však uvidíme, jak si povede Duka coby kardinál.

1) Nejprve je zmíněn papežův svobodný výběr vhodných mužů:
Qui Cardinales promoveantur, libere a Romano Pontifice seliguntur viri, saltem in ordine presbyteratus constituti, doctrina, moribus, pietate necnon rerum agendarum prudentia egregie praestantes; qui nondum sunt Episcopi, consecrationem episcopalem recipere debent. (kan 351. § 1.)
Český překlad: Za kardinály jmenuje svobodně papež muže...

2) Poté se mluví o samotná "kreaci", tedy vytvoření (pozor, neplést s kremací :-)), kardinálů:
Cardinales creantur Romani Pontificis decreto, quod quidem coram Cardinalium Collegio publicatur; inde a publicatione facta officiis tenentur atque iuribus gaudent lege definitis. (kan 351. § 2.)
Český překlad: Kardinály jmenuje papež rozhodnutím, které se vyhlašuje před sborem kardinálů; od vyhlášení mají povinnosti a práva, stanovené zákonem.

Dřívější praxe (např. v 19. století) byla taková, že noví kardinálové byli papežem jmenováni v tajné konsistoři kardinálů (přístupné pouze stávajícím kandidátům, tedy nově jmenovaní nebyli přítomni). Poté bylo novým kardinálům jmenování oznámeno a byl jim doručen červený kardinálský biret. Kuriálním kardinálům, tedy těm, kteří sídlili v Římě, tito ostatně vždy byli mezi kardinály nejvíce zastoupeni, byl biret a jmenovací listina předána ještě tentýž den. Ostatním byla doručena a předána většinou legátem. V nejbližší době se konala veřejná konsistoř (přístupná i jiným prelátům ne-kardinálům a dalším pozvaným), při které mimo jiné z rukou papeže převzali červený kardinálský biret.

Stranou ponechávám kardinály, jejichž jména papež z různých důvodů prozatím nezveřejnil a učinil tak až pozdějí (tzv. jmenování in pectore) nebo v některých případech k jejich zveřejnění nikdy nedošlo, pokud papež zemřel.

Tento popis je zjednodušený a mohly existovat rozmanité výjimky (často se totiž zapomíná, že do celocírkevního kodexu, prvního svého druhu, z roku 1917, existovalo mnoho místních zvyklostí; třeba i s ohledem na různé vztahy mezi státem resp. panovníkem a církví; celocírkevní kodex mnohé zvyklosti sjednotil), ale pro ilustraci snad stačí.

Pátral jsem, kdy tato praxe byla změněna případně zda skutečně papežovu oznámení ještě nepředcházela tajná konsistoř, kde by papež skutečně "kreoval" kardinály a teprve poté je veřejně oznámil. Pravděpodobně to souviselo se změnami v samotném kardinálském kolegiu v 60. letech. Každopádně jsem přesvědčen, že podobně jako v uplynulých letech, tak i 6. ledna 2012 šlo pouze o oznámení budoucího jmenování kardinálů.

Tedy Dominik Duka se stane kardinálem 18. února.

Ještě malá poznámka k tomu kreování-stvoření kardinálů. Jedna se o církevní, resp. papežskou "stvořeninu". Zatímco o biskupech římskokatolická církev učí, že jejich zřízení je ius divinum, tedy božského práva, tak kardinálové jsou toliko církevním či papežským stvořením. Je tu nepochybně napětí či přímo spor mezi jejich rolí v rámci římskokatolické církve a touto skutečností. Myslím si, že ani rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, převzaté do kodexu z roku 1983, aby každý kardinál, který není biskupem, přijal biskupské svěcení (existují však výjimky), tento rozpor dostatečně neřeší. K tomu se snad vyjádřím časem.