Historická událost, pochybný kult papeže a poznámky k jeho rezignaci

Historická událost versus pochybný kult papeže

Na jedné straně je zajímavé sledovat v přímém přenosu historickou událost, jakou je rezignace papeže na svůj úřad. Sledovat různá symbolická gesta a naslouchat tzv. vatikánologům, jak vysvětlují tento zvláštní svět ve Vatikánu a spekulují nad mnoha tajemstvími, které skrývá. Po osmi letech je dění ve Vatikánu opět ve středu zájmu sekulárních médií a naštěstí to není v souvislosti s nějakým skandálem nebo tragédií. Dokonce se tu nabízí možnost lidem ukázat a vysvětlit některé reálie ze života katolické církve.

Jenže tady nastává trochu problém. Na druhé straně se totiž v této souvislosti ukazuje, jak nezdravý kult kolem osobnosti papeže existuje a jak pochybné jsou představy mnohých o církvi a jejím fungování. Naivní kult papeže, který vše nejlíp ví a vše moudře rozhoduje je nejenom nepravdivý, ale i škodlivý, neboť ho s oblibou a plnou pusou rádoby zbožných řečí zneužívají především ti, kterým se to hodí a třeba mají na příslušných místech v kurii své známé, jež pomohou prosadit jejich dílčí zájmy (příkladem mohou být podivné okolnosti kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Bezáka ale i další kauzy).

Když tak poslouchám některé komentáře, tak si myslím, že problém není pouze v dílčích neznalostech reálií a teologie. Mám pocit, že problém je výrazně hlubší a souvisí s vírou a spiritualitou. Zdá se, že se nám nedaří dobře uchopit tajemné spojení lidského a Božího, se kterým se v církvi (a nejenom v ní) setkáváme.

Např. je papež skutečně vyvolen ke své službě Bohem, jehož vůle se projevila ve volbě kardinálů, tedy nemůže svojí službu opustit? Nebo je to zároveň také člověk, který má právo, ba dokonce povinnost - jak uvedl v rozhovoru s Peterem Seewaldem v červenci 2010 - odstoupit, když "dojde k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky a duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu"? (viz Benedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno 2011, s. 38.)


Sestoupil papež z kříže?

Operuje se tu s obratem o sestupu z kříže, což mi už samo o sobě přijde jako opovážlivé srovnávání. Benedikt XVI. svým rozhodnutím o odstoupení z úřadu papeže dostal do jisté pasti přiživovatele nezdravého kultu papeže, kteří oceňovali a vyzdvihovali setrvání těžce nemocného papeže Jana Pavla II. ve svém úřadu až do jeho smrti. Jan Pavel II. údajně na otázku po případné demisi odpověděl: "Chtěl snad Ježíš sestoupit z kříže?"  

Státní sekretář (v letech 1990-2006) a velký hráč vatikánské politiky kardinál Angelo Sodano (nar. 1927) např. 7. února 2005 na dotazy po papežově rezignaci tvrdil: "To nechme na Papežově svědomí. Jestli je v církvi člověk, vedený Duchem svatým, je-li někdo, kdo miluje církev víc než všichni ostatní, je-li tu někdo opravdu moudrý, je to Papež. Je třeba mu důvěřovat. On ví, co má dělat." (viz Radio Vatikán). Vzhledem ke stavu papeže se však jednalo spíš o "zbožné přání" nebo "milosrdnou lež". Chápu, že pro mnohé mohlo být veřejné chřadnutí nemocného papeže svědectvím o hodnotě člověka až do jeho smrti. Jenže nejsou obdobná pochybná svědectví o jeho údajné duševní svěžesti naopak dokladem obavy přiznat, že ani papeži se nevyhýbá nejenom tělesné ale i psychické či duševní trápení?

Nejblíže byl tehdy Janu Pavlu II. jeho osobní sekretář (od 1966) Stanislaw Dziwisz (nar. 1939), jehož vztah s papežem byl přirovnáván ke vztahu otce se synem. Byl to on, kdo byl nemohoucímu papeži nejblíž a o jeho skutečné moci a velkém vlivu na papeže, zvlášť v posledních letech pontifikátu, můžeme jen spekulovat. Jeho vzpomínky v knize Síla v slabosti Jana Pavla II. (vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2006) jsou pochopitelně subjektivní a pečlivě vybrané. Za svou dlouholetou službu papeži si "vysloužil" krakovské arcibiskupství (jmenován Benediktem XVI. 3. čevna 2005) a kardinálský klobouk (jmenován v první "várce" kardinálů nového papeže 24. března 2006). Mimochodem kariéra osobních sekretářů a blízkých spolupracovníků papeže je vždy pozoruhodná. Jistě nikdo v záběrech z loučení s papežem nepřehlédl jeho stín, osobního sekretáře (od roku 2003) Georga Gänsweina (nar. 1956), jak se pěkně fialověl (při jmenování prefektem Papežského domu /Domus Pontificalis/ 7. prosince 2012 byl jmenován titulárním biskupem a 6. ledna 2013 vysvěcen; pokud bude následovat kariéru všech svých předchůdců v úřadu prefektů papežského domu, tak jej čeká kardinálský klobouk).

Je celkem logické, že Stanislaw Dzivisz (a někteří další), který se podílel a přiživil na mýtu umírajícího a duchovně prý stále svěžího papeže, kritizoval současné rozhodnutí papeže odstoupit s odkazem na onen výrok o sestoupení z kříže.

Tento výrok však není originální. Odvolával se na něj zřejmě už nejvlivnější muž Vatikánu v posledních deseti letech pontifikátu Pavla VI. (1963-1978), substitut Státního sekretariátu Giovanni Benelli (1921-1982, od 1977 arcibiskup ve Florencii a kardinál, vážný kandidát na papeže v roce 1978), když reagoval na spekulace o papežově rezignaci, kterou popíral.

Oba papežové, jak Pavel VI., tak Jan Pavel II. o rezignaci vážně uvažovali (např. Jan Pavel II. sepsal dopis pro kardinály o své rezignaci už v roce 1989 a pak 1994 - viz o tom ZDE). S jistým zjednodušením si troufám tvrdit, že Pavel VI. se svojí nerozhodností k rezignaci nenašel odvahu (i když o ní opakovaně uvažoval a posledních deset let pontifikátu spíš "protrpěl"), navíc se obával o osud církve polarizované po Druhém vatikánském koncilu. Jan Pavel II. podle mého toužil církev dovést do nového tisíciletí a pak už vhodný čas na svou rezignaci do určité míry propásl.

Pseudoteologické úvahy o sestupu kříže nakonec přiměly odstupujícího papeže Benedikta XVI., aby se k tématu vyjádřil ve svém proslovu na poslední generální audienci 27. února 2013. Mimo jiné uvedl (zdůraznění v textu je ode mne):

"V těchto posledních měsících jsem pocítil, že mi ubývá sil, a naléhavě jsem žádal Boha v modlitbě, aby mne osvítil Svým světlem a umožnil mi přijmout to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve. Učinil jsem tento krok při plném uvědomění si jeho závažnosti a také novosti, avšak s hlubokým pokojem v duši. Milovat církev, znamená také mít odvahu činit obtížná, bolestná rozhodnutí, a přitom mít neustále na zřeteli dobro církve a nikoli nás samotných...

...„Stále“ znamená také „navždy“ – neexistuje už tedy žádný návrat do soukromí. Moje rozhodnutí zřeknout se aktivního výkonu této služby na tom nic nemění. Žádný návrat k soukromému životu, k cestování, k setkávání, k recepcím, ke konferencím atd. Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem. Nebudu již nositelem úřední moci církve, ale zůstanu ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra. Svatý Benedikt, jehož jméno jako papež nosím, mi v tom bude velkým příkladem. On nám ukázal cestu života, který ať už aktivně či pasivně cele patří Božímu dílu.

Děkuji všem a každému také za respekt a porozumění, s nímž jste toto tak důležité rozhodnutí přijali. Já budu nadále provázet putování církve modlitbou a reflexí s toutéž odevzdaností Pánu a Jeho Nevěstě, jak jsem se o to snažil každý den a chtěl bych stále."

Požadavek na rezignaci biskupů a jejich duchovní svazek s místní církví

Úvahy o rezignaci papeže jsou mimo jiné logickým vyústěním požadavku na biskupy, aby se po dovršení určitého věku vzdali svých úřadů. Požadavek podání rezignace je zakotven již v koncilním dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (z 28. října 1965) , čl. 21. Konkrétní věková hranice (75 let) byla obsažena již v návrhu textu, který byl předmětem bouřlivých diskusí v listopadu 1963, v závěrečném znění se neobjevil. Nakonec byla tato hranice uvedena v jakémsi prováděcím nařízení dekretu (a dalších tří)  v apoštolském listu Pavla VI. Ecclesiae Sanctae z 6. srpna 1966. Od té doby byla kladena otázka, zda by se tato věková hranice měla stát pravidlem i pro římského biskupa a oba papežové o tom uvažovali.

Kritici, především z řad tzv. konzervativců, se proti takovému opatření ohrazovali, mimo jiné s odkazem na přirovnání duchovního svazku mezi biskupem a "jeho" místní církví k řádnému manželskému svazku, na který je třeba aplikovat biblické: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mk 10, 9). Jenže Corpus Iuris Canonici, pozdněstředověká sbírka kanonického práva platná do vydání prvního Kodexu v roce 1917, tento odkaz používá hlavně jako argument proti přechodu biskupa z jednoho místa na druhé. Přirovnání jde až tak daleko, že za konzumaci tohoto duchovního svazku se považuje uvedení do úřadu (tzv. instalace). Podle právní sbírky takového závazku nemůže zprostit jiná moc než ta, kterou má nástupce Petrův a náměstek Ježíše Krista (tj. papež).


Úcta k Celestinu V.

Dalším dokladem úvah o možnosti papeže rezignovat je úcta projevovaná papeži svému předchůdci Celestinu V., jehož rezignace v roce 1294 je nejznámější příklad odchodu papeže ze svého úřadu.

Tehdy 79letý Pietro  Angelerio /varianty jména se v literatuře liší/ ze své poustevny na hoře Morrone ostře kritizoval 11 kardinálů (často uváděné číslo 12 kardinálů má sice svojí symboliku /tj. odkaz na 12 apoštolů/, ale údajně jich bylo jen 11, neboť jeden kardinál zemřel už v Římě, rok 1292 nebo 1293, kde se nejprve kardinálové snažili o volbu papeže), shromážděných v Perugii, že se už více než dva roky nedokázali shodnout na volbě nového papeže (předchozí papež Mikuláš IV. zemřel 22. února 1288). Kardinálové Pietrův apel považovali za vnuknutí a pod vlivem tehdejších představ o "andělském papeži", který by napravil zmatky v církvi a předznamenal příchod éry Ducha svatého (myšlenky Jáchyma z Fiore, +1202), jej zvolili papežem (5. července 1294). Jednalo se o jednoho ze šesti papežů, kteří byli v pozdním středověku zvoleni z lidí mimo kardinálské kolegium (naposledy se tak zatím stalo v roce 1378 v případě Urbana VI., 1378-1389, jehož chování brzo po zvolení přispělo ke vzniku papežského schizmatu v podobě dvojpapežství). Poselstvo vyslané k překvapenému poustevníkovi jej prý muselo nejprve chytit a zadržet a poté dovést do Akvileje, kde byl 29. srpna 1294 vysvěcen, korunován a přijal jméno Celestin V. Ve skutečnosti byl jen loutkou v mocenských hrách svého okolí, především neapolského krále Karla II. z Anjou (+1309). Proto se rozhodl po necelém půlroce vzdát se svého úřadu (13. prosince 1294) a vrátit se k poustevnickému životu. S přípravou abdikace mu výrazně pomohl právník kardinál Benedetto Caetani, který byl několik dní poté jmenován jeho nástupcem (přijal jméno Bonifác VIII., 1294-1303) a v úřadu si počínal zcela odlišně, se zřetelnou touhou po moci. Z obavy před zneužitím svého předchůdce proti sobě ze strany nepřátel jej Bonifác VIII. nechal hlídat a posléze uvěznit na hradě Fumone, kde v neutěšených podmínkách Celestin V. zemřel (19. května 1296).

Papež Pavel VI. v roce 1966 navštívil Fumone a ve své řeči z 1. září 1966 ocenil Celestina V. a jeho krok, který Dante považoval za zbabělost (pokud se jeho verše v Peklu vztahují skutečně na Celestina), označil za projev hrdinství a smyslu pro povinnost (italský text viz ZDE). Papež Benedikt XVI. uctil Celestina minimálně dvakrát. Nejprve při své návštěvě Akvileje dne 29. dubna 2009 (po zemětřesení 6. dubna), kdy po krátké modlitbě nad skleněnou rakví s ostatky Celestina V. na ní položil své pallium, odznak biskupské moci, který přijal při své instalaci 24. dubna 2005 (Tarcisio Bertone se tedy mýlil, když v proslovu v Sulmoně na počátku "celestýnského roku" u příležitosti 800. výročí narození Celestýna dne 28. srpna 2009 zmínil, že toto pallium přijal Benedikt už 19. dubna 2005, což byl den jeho zvolení. To je jen drobnost.). Viz VIDEO. Jelikož byla bazilika Santa Maria do Collemaggio v Akvileji těžce poškozena zemětřesením, byly ostatky Celestina převezeny do katedrály v Sulmoně. Tu navštívil Benedikt XVI. dne 4. července 2010. Opět se pomodlil u ostatků Celestina a na setkání s mladými, které se v katedrálo konalo, pronesl projev. V němž ocenil, že Celestin V. byl schopen jednat v souladu se svým svědomím, beze strachu a s velkou odvahou, v obtížné situaci (viz např. VIDEO).

/Podle zmínky v řeči Pavla VI. navštívil Fumone po válce i Pius XII., který mimochodem měl rovněž připravenou rezignaci pro případ, že by byl z Vatikánu unesen německými vojáky./

Těmto náznakům pochopitelně větší pozornost věnují média teprve po skutečném oznámení rezignace.


Papežovo nejblížší okolí a některé personální změny

V tomto konextu je zajímavý komentář italského novináře Antonia Ippolita (zde italský text, zde z velké části přetlumočený pro českého čtenáře), který si na rozdíl od mnohých neklade otázku, proč Benedikt odstoupil, ale proč odstoupil pouze on? Biografie všech papežů se od určité chvíle stávají "patografiemi", tedy seznamem nemocí, kterými trpěli. Vzpomněl nechvalně známý a rozšířený nepotismus, který však do jisté míry poskytoval papeži určité zázemí a podporu v době jeho nemohoucnosti. A právě papež Benedikt XVI. jasně pocítil, že se nemůže spolehnout ani na své nejbližší okolí, např. na svého majordoma. Jen připomínám, že papežův majordomus (od roku 2006) Paolo Gabriele byl 26. května 2012 zatčen, uvězněn a obviněn za vynášení tajných dokumentů, 6. října byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně, 25. října nastoupil k výkonu trestu a 22. prosince byl papežem omilostněn a propuštěn z vězení.


Kauza s majordomem je však jen vrcholek ledovce. Introvertní Benedikt XVI. nepochybně necítil ze strany rozhádané kurie takové zázemí a jistotu, jakou by potřeboval. Navíc zblízka zažil situaci kurie v době těžce nemocného Jana Pavla II. a na základě toho mohl lépe posoudit, zda taková situace prospívá dobru církve nebo ne. Ostatně opakovaně vyjadřovaná podpora přestárlému a z mnoha stran kritizovanému Státnímu sekretáři Bertonemu, který už přes tři roky přesluhuje, naznačuje, že nechtěl provádět změnu na tomto postu č. 2 ve Vatikánu. Možná se spíš obával zápasu, který by o toto uvolněné místo vypukl.

Naopak provedl výměnu na postu šéfa prefektury Papežského domu, kde již zmíněný osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye (nar. 1949). Jde o zcela zřejmý důsledek aféry s únikem informací, neboť se např. na rozdíl od svých dvou předchůdců na tomto postu nedožil svého penzionování. Byl to v letech 1969-1986 Francouz Jacques Paul Martin (1908-1992), v letech 1986-1998 Ital Dino Monduzzi (1922-2006). I když stejně jako jeho předchůdci byl Harvey jmenován kardinálem (v posledním jmenování kardinálů dne 24. listopadu 2012) a stal se arciknězem baziliky sv. Pavla za hradbami.

Touto personální výměnou už papež nepochybně připravoval svojí rezignaci. Spolehlivý Georg Gänswein by měl zajistit pokud možno bezproblémové odstoupení papeže a určitou kontinuitu při předávání úřadu. Je pochopitelně těžko dlouhodobě udržitelná situace, aby Georg Gänswein zůstal nadále osobním sekretářem emeritního papeže a zároveň prefektem Papežského domu, jak to oznámil mluvčí Vatikánu na tiskové konferenci dne 14. února 2013. Prefektura Papežského domu má na starosti organizaci soukromých a veřejných audiencí papeže, organizace různých ceremoniálů s výjimkou organizace liturgických slavností (např. duchovní cvičení pro papeže a kurii) a rovněž se stará o organizaci papežových návštěv v rámci Itálie.

V době neobsazeného papežského stolce spočívá zodpovědnost za řízení papežské kurie na kardinálu komořímu (kamerlengo), kterým je od roku 2007 státní sekretář Tarcisio Bertone (nar. 1934). Tento 78letý kardinál na tom zdravotně není zrovna nejlíp a opakovaně se objevují zprávy, že je svými kolegy kritizován, že na svůj úřad už nestačí. I proto je pochopitelné, že se Benedikt XVI. nakonec spolehl spíše na svého osobního sekretáře.


Papežův zdravotní stav a stáří

Nedělám si iluze o situaci ve Vatikánu, kde různé spory probíhají téměř neustále. Proto je pro mne zcela pochopitelné rozhodnutí papeže Benedikta XVI. přenechat svůj úřad a řešení různých problémů někomu, kdo bude mít víc energie a sil. Je zřejmé, že různé kauzy, kterým se papež poměrně intenzivně věnoval (např. snaha o nalezení dohody s tradicionalisty nebo snaha o minimalizaci případů zneužívání a nastavení efektivních nástrojů pro vyšetřování těchto případů v budoucnosti), není možné v dohledné době uzavřít. Jeho zdravotní stav se viditelně zhoršil, což pro média potvrdil i jeho životopisec Peter Seewald: "Naposledy jsme se setkali před deseti týdny... Slyšel méně, neviděl na levé oko, tělo bylo pohublé, takže i krejčí měli problémy držet krok s šitím nových šatů. Stal se velmi křehkým, ještě více přívětivým a pokorným, zcela rezervovaným. Nevypadal nemocný, ale únava, která se zmocnila celé jeho osoby, těla a duše, nemohla být už dál ignorovaná." (více viz ZDE, Seewaldovu hodnocení Benediktova pontifikátu bych mnohé vytknul /např. naivní tvrzení, "že zavedl kolegialitu" atd./, ačkoliv měl nepochybně prominentní přístup k papeži,v teologických záležitostech se příliš neorientuje).

Ačkoliv papežové často bývali starci, Benedikt XVI. patří v tomto ohledu k rekordmanům. Už v době svého zvolení byl svým věkem (78 let) nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740, tento rovněž 78 letý papež dva roky po svém nástupu zcela oslepl, takže byl při výkonu svého úřadu zcela závislý na svém okolí). Jednalo se tedy o tzv. přechodného papeže, i když i takový papež může překvapit, jak ukázal jen o málo mladší 77-letý Jan XXIII. (1958-1963), svolavatel Druhého vatikánského koncilu. V případě Benedikta XVI. šlo hlavně o kontinuitu s předchozím ponitfikátem, kdy byl jeho vliv výrazný (od roku 1982 vedl nejvýznamnější vatikánskou kongregaci pro nauku víry a v závěrečných letech byl hlavní postavou kurie, od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Během svého osmiletého pontifikátu se postupně stal čtvrtým nejstarším úřadujícím papežem od roku 1400 (u starší doby nejsou k dispozici dostatečně spolehlivá data, ale málo jich bylo starších než současný papež), jak uvádí na svém blogu o papežství Anura Gurage. Zřejmě nedostižným je z pohledu této statistiky Lev XIII. (1878-1903, zvolen v 68), který zemřel v 93 letech. Naopak nejdéle úřadujícího papeže v dějinách Pia IX. (1846-1878, 31 let a sedm měsíců) předstihl Benedikt XVI. alespoň věkem v lednu 2013 a pokud by setrval v úřadu, tak by v dubnu věkem předstihl papeže Klementa X. (1670-1676, zemřel v 86 letech). Ještě další dva roky by potřeboval k předstihnutí zmíněného Klementa XII. (1730-1740, zemřel téměř v 88 letech).


Verba movent, exempla trahunt?

Latinské rčení nebo jeho česká obměna "lepší dobrý příklad, nežli Písma výklad" mě napadlo, když jsem četl komentář k rozhodnutí papeže z pera amerického teologa a editora anglické verze Alberigových dějin Druhého vatikánského koncilu Josepha Komonchaka v magazínu Commonweal. Konstatoval, že papežova rezignace se může stát jeho největším příspěvkem k eklesiologii (tj. nauce o církvi). Paradox této poznámky vynikne ještě více, když vezmeme v úvahu, že Josef Ratzinger patří k nejvýraznějším katolickým teologům 20. století, aktivně se podílel na práci koncilu, napsal řadu knih a v jeho osobě dosedl na papežský trůn jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů. Rovněž když si ještě uvědomíme, že požadavek na reformu kurie a různé pokusy o ní provázejí katolickou církev od 60. let /k změnám v kurii samozřejmě docházelo i dříve/ a k hlasům žádajícím reformu papežského úřadu se připojil také papež Jan Pavel II. Ve své encyklice o ekumenickém hnutí Ut unum sint z 25. května 1995 vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat primát. Způsobu, "který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci" (čl. 95).

Pro katolickou církev a pro přehnaný kult papeže je příznačné, že více než mnoho popsaných stran odborných pojednání může zapůsobit tak přirozený a lidsky pochopitelný krok, který učinil Benedikt XI. Jak uvedl renomovaný americký vatikánolog John Allen, odteď si každý úřadující papež bude muset připustit otázku, zda by neměl v určitém věku (75-80 let) odstoupit (více viz ZDE).

Ti, co by se snad obávali různých tlaků na papeže nebo nepředvídatelnosti toho, jak se papež rozhodne (vždyť dva poslední papežové se rozhodli pro zcela rozdílný závěr pontifikátu), tak by se mohli zamyslet, zda si i papežský úřad nezaslouží zavedení dalších trochu jasnějších pravidel. Např. návrh ústavy katolické církve z dílny americké Asociace za práva katolíků v církvi, který byl publikován v českém překladu v roce 1999 (např. v Getsemanech), navrhoval pro papeže jedno desetileté období.

Zdá se to někomu příliš revoluční? Nezněla by tak mnohým ještě před nedávnem už sama myšlenka papežovy rezignace?

Robert Mickens z anglického The Tabletu ve svém komentáři ze 16. února při rekonstrukci sledu událostí připomíná, že v říjnu 2012 se papež ve Vatikánu soukromě sešel s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsonem (nar. 1950), který byl pozván, aby promluvil na Synodě biskupů o nové evangelizaci (dne 10. října 2012). Williamson na jaře loňského roku překvapil svým oznámením, že k 31. prosinci 2012 se po deseti letech, ve věku pouhých 62 let (rezignace se předpokládá v 70 letech), vzdá svého úřadu (tj. odstoupí z vedení canterburské diecéze, role "prvního biskupa" Anglie a předsednictví celosvětového anglikánského společenství) a vrátí se na akademickou půdu (na univerzitu v Cambridge). Po veřejném oznámení papežova rozhodnutí odstoupit nebyl Williamson překvapen. Médiím sdělil, že o své únavě a svém úmyslu odstoupit se papež zmínil už v tehdejším soukromém rozhovoru a se zájmem si vyslechl Williamsovy další plány.


Uspíšená a dobře načasovaná rezignace

Ačkoliv v té době se ve Vatikánu konal synod o nové evangelizaci (7. - 28. října 2012), papež u příležitosti 50. výročí zahájení koncilu zahájil Rok víry (11. října 2012) a plánoval vydání čtvrté encykliky věnované víře (tím by dokončil pomyslnou trilogii o třech křesťanských ctnostech: jeho předchozí encykliky se věnovaly lásce /Deus caritas est, 2005/, naději /Spe salvi, 2007/ a sociální tematice /Caritas in veritate, 2009/), už nejenom o své rezignaci uvažoval, ale i podnikal konkrétní kroky k její realizaci. Dne 24. října 2012 překvapivě oznámil jména šesti nových kardinálů, které hodlá jmenovat na kardinálské konzistoři 24. listopadu. Neobvyklé bylo jmenování další várky kardinálů během jednoho roku (v předchozí konzistoři 18. února jmenoval 22 kardinálů, včetně Dominika Duky). Zajímavé rovněž bylo, že s výjimkou už zmíněného prefekta Papežského domu Jamese Michaele Harveye (což anticipovalo jeho odvolání, jak se vzápětí potvrdilo), nikdo z pěti kardinálů nesídlil v Římě (maronitský patriarcha z Libanonu, Béchara Boutros Raï; syrsko-malankarský arcibiskup větší z indického Trivandrum, Baselios Cleemis Thottunkal; arcibiskup nigérijské Abuji, John Olorunfemi Onaiyekan; arcibiskup kolumbijské Bogoty Rubén Salazar Gómez a arcibiskup Manily, Luis Antonio Tagle).

Teolog na papežském stolci už v srpnu dokončil třetí a závěrečný díl své trilogie o Ježíši Nazaretském. Jeho vydání bylo představeno 20. listopadu 2012.

Naopak encykliku věnovanou víře už nevydá. Zdá se a bylo to zřejmé i z papežova výrazu, že síly mu ubývaly rychleji. Mohl usoudit, že náročné velikonoční obřady by byly již nad jeho síly. Předpokládám však jeho vědomý úmysl odstoupit na začátku postního období. Jednak zřejmě není vhodnější doby, kdy by se měla církev, zmítaná nesvorností a skandály, zamýšlet nad svým směřováním. Jednak se dá očekávat velmi vyrovnaný a těžko předvídaný souboj různých kandidátů. Oproti předchozímu konkláve není jasný favorit, takže by mohla následovat dlouhá vyjednávání. Papež Benedikt XVI. v roce 2007 (motu proprio z 11. června) zrušil ustanovení apoštolské konstituce Universi dominici gregis z 22. února 1996, které kardinálům umožňovalo po třech neúspěšných volebních skrutiniích (tj po 33. nebo 34. hlasování) změnit způsob volby o dvou kandidátech, kteří v posledním hlasování získali největší počet hlasů, kde by rozhodovala už jen absolutní většina (čistě teoreticky tak mohla zjištěná většina blokovat volbu s požadavkem dvoutřetinové většiny do chvíle, kdy by již stačila pouhá většina). Těsně před odchodem z úřadu ještě vydal motu proprio Normas nonnullas (z 22. února 2013), kterým mimo jiné umožnil kardinálům zkrátit období před zahájením konkláve (nejdříve 15. nejpozději 20. den po uprázdnění papežského stolce). Po aféře s rozmanitými úniky informací stojí za zmínku rovněž zopakování trestu exkomunikace za vyzrazení zpráv z konkláve a jeho zdůraznění vložením do slibu mlčenlivosti, kterou budou kardinálové skládat. Po výše uvedeném počtu hlasování se rovněž počítá již s hlasováním pouze o dvou kandidátech, kteří v poslední volbě získali největší počet hlasů, ale i v tom případě se k platné volbě předpokládá dvoutřetinová většina přítomných, s vyloučením hlasovacího práva obou kandidátů.

Načasováním konkláve do doby postní je kardinálům dán poměrně jasný termín, do kdy by se měli dokázat shodnout, do Velikonoc.


Očekávaná změna

Ať už volba dopadne jakkoliv, bude znamenat změnu. Už jsem napsal, že volba papeže Benedikta XVI. vyjadřovala v podstatě kontinuitu s pontifikátem Jana Pavla II., přestože oba papežové byli rozdílní a Benedikt XVI. podnikl některé kroky, kterými se vůči svému předchůdci v podstatě vymezoval (např. větší vstřícnost k tzv. tradicionalistů, zpřísnění vyšetřování sexuálních deliktů atd.). I jeho styl a vystupování bylo jiné (např. teologicky fundovanější projevy, např. pravidelné katecheze), jak odpovídalo charakteru extroverta Jana Pavla II. s divadelními vlohami na rozdíl od introvertního a plachého akademika Benedikta XVI. K charakteristickým projevům vývoje či pokroku v katolické církvi patří, že toto vymezování se vůči předchůdci doprovázela práce na jeho beatifikaci a chystané svatořečení.

Změny budou především personální. Vždyť volby se zúčastní lidé, které vybrali předchozí papežové, nepochybně i s ohledem na jejich loajalitu a věrnost vatikánské linii. K výrazným změnám shora jsem spíš skeptický. Již v článku u příležitosti zvolení Benedikta XVI. (z dubna 2005) jsem kromě jiného poznamenal dvě věci, které je možné v podstatě zopakovat i dnes, možná dokonce s větší naléhavostí:

• Na jedné straně je to obava nebo téměř nemožnost jakékoliv zásadní změny v nauce či praxi církve tváří tvář polarizaci a hrozícímu schizmatu:

"Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil."

• Na straně druhé je to přeceňování role papeže v církvi:

"Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve."

Ačkoliv si myslím, že míra centralizace a nezvládnutelnost stávajího způsobu řízení tak velkého organismu, jakým je církev, jež za poslední půlstoletí zhruba zdvojnásobila počet věřících i biskupů, přesáhla únosnou mez, jsem k nějakým výrazným reformám kurie spíš skeptický. Dokud se bude i nadále dařit vytvářet naivní představu o téměř vševědoucím "Svatém otci" a dokud tomu bude řada lidí věřit a považovat takové uspořádání za Boží vůli, tak má "římský systém" šanci. Jeho šance ostatně zvyšuje skutečnost, že případné alternativní varianty jsou náročnější, neboť na místo slepé či naivní důvěry "těm nahoře" vyžadují větší zodpovědnost i nasazení, zhodnocení vlastních charismat a hřiven. Nikoliv pro svůj prospěch či vlastní seberealizaci, nýbrž pro dobro církve, v konkrétním místním společenství.

Je třeba nebát se nazvat, že mnohé z toho, co považujeme nebo je nám předkládáno coby "Boží zřízení", jsou ve skutečnosti lidmi vytvořené instituce, které nejsou posledním cílem a které je možné a někdy i nutné reformovat, pokud neslouží či dokonce brání věrohodnému hlásání evangelia (viz k tomu velmi dobrý článek Otto Hermanna Pesche o papežství, který ukazuje, že zhroucení některých katolických model v souvislosti s papežským úřadem nemusí nutně znamenat zhroucení katolické víry, naopak přijmout historickou pravdu může být osvobozující).

Na druhou stranu bychom neměli propadnou opačnému extrému, tedy naivní víře, že vše nyní víme nejlíp a vše zvládneme pouze našimi lidskými silami. Víra, že se nemusíme spoléhat jen na své lidské schopnosti, že při díle je především Hospodin, nám v posledku může dát naději, že i v situaci zdánlivě beznadějné koná Hospodin své dílo. Pánova slova o církvi, kterou brány pekelné nepřemohou (Mt 16, 18), jež byly v minulosti mnohdy používány jako ospravedlnění pro historicky podmíněnou podobu církve, bychom spíš měli chápat jako další z výzev, abychom se zbytečně nestrachovali o církev a raději se věnovali svému poslání, kterým je hlásání "radostné zvěsti".


Poznámka: Jak je z textu zřejmé, pro označení papeže preferuji termíny "papež" nebo "římský biskup" na rozdíl např. od termínů "Svatý otec", "Náměstek Kristův" atd. Pro zájemce odkazuje na zajímavý článek Y. Congara Tituly, používané pro papeže (ZDE). Škoda, že v tomto případě neplatí starobylá zásada "lex orandi, lex credendi", tj. že zákon modlitby je zákonem víry neboli že církev věří tak, jak se modlí (viz KKC 1124). V liturgických modlitbách Otcem nazýváme našeho nebeského Otce a papeže nazýváme papežem. 

K titulům ještě tři "ekumenické poznámky" v souvislosti s volbou nového koptského papeže dne 4. listopadu 2012. Jedná se o nejvyššího představitele Koptské pravoslavné církve (řazené do rodiny tzv. starobylých východních církví), alexandrijského biskupa a patriarchy, nástupce sv. Marka:
1) Titul "papež", jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen zřejmě o kousek dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232-248/, u římského biskupa v době Marcellina /296-304?/).
2) Zajímavý byl průběh voleb: Z voleb vzešli 3 kandidáti, z nichž jednoho vylosovalo malé dítě při liturgické slavnosti.
3) V případě koptského papeže se podle oficiálního seznamu jedná o 118. biskupa (tj. 117. nástupce sv. Marka), zatímco v Římě se bude volit 264. nebo 266. biskup (podle toho, zda se počítá Benedikt IX. jen jednou nebo třikrát /1032-1044, 1045, 1047-1048/). Důvodem je nejenom v průměru nižší věk nastupujících koptských papežů v moderní době, ale i méně vražd biskupů ve srovnání se středověkým Římem.

Stíny pontifikátu Jana Pavla II. podle Václava Malého

Při dnešním vaření jsem si pouštěl ze záznamu pořad Českého rozhlasu Jak to vidí Václav Malý, ve kterém se mimo jiné vyjadřoval k nedávné beatifikaci Jana Pavla II. Biskup papeže ocenil "jako chlapa". Václavu Malému se na Janu Pavlovi II. líbilo: "Na jedné straně spojení těch pevných zásad, pevného postoje a opravdu takové té chlapské síly. Ale to nebyl Rambo, to byl opravdu tedy silný chlap a zároveň tedy velmi spontánní." Jen pro zajímavost dodávám, že jsem nedávno slyšel vzpomínky na mužnou sílu a chlapské kousky v mládí emeritního pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka.

Na rozhovoru s Václavem Malým mě zaujalo a potěšilo, že nešlo jen o nekritickou oslavu a vzpomínku na Jana Pavla II., ale že připustil i některé stíny jeho ponitfikátu, které pan biskup vnímá. Podle mne se jedná o poměrně trefné postřehy.

Konkrétně Václav Malý uvedl:
1) Některá personální rozhodnutí.
2) Vzrůst moci kurie.
3) Přílišná centralizace církve.
4) Absence živého dialogu s teology.


Zde je přepis části rozhovoru (rozdělení textu do odstavců a zvýraznění v textu jsou ode mne):

Zita SENKOVÁ (moderátorka): S Janem Pavlem II. jsou spojená mnohá nej. Některá z nich jsou ale i, řekněme, kontroverznější.


Václav MALÝ (světící biskup pražský): Ano. Já ho vitím jako kladnou postavu, nicméně jsou tam také stíny. A ty bych viděl především v některých jeho personálních rozhodnutích. Já to nebudu konkretizovat, ale při jmenování některých představitelů církve se mi zdá, že neměl šťastnou ruku. Ono ho nebavilo ouřadování, to byl člověk spontánní, který potřeboval lidi.

A řekl bych, že za jeho pontifikátu získala příliš velkou moc kurie, což jsou zaměstnanci Vatikánu, kteří vytvářejí tedy pro papeže zázemí, kteří se věnují tedy různým otázkám církve. A tady si myslím, že někdy jim dal příliš veliký prostor, potom, že ti jednotliví představitelé těch jednotlivých institucí vatikánských získali příliš na vlivu. Tohle myslím, že nebyl jako dobrý trend.

Pak se mi zdá, že příliš za jeho pontifikátu došlo k centralizaci církve. Jistě, církev se ocitá ve všech kulturách v podstatě na celé planetě a je velmi těžké nacházet jednotu, protože vliv jednotlivých kultur, vliv jednotlivých prostředí působí tedy i na katolické křesťany. Ale na druhé straně je přece potřeba dát větší samostatnost biskupským konferencím, jednotlivým biskupům a ne je pořád tak tolik vázat na centrum. Jistě, to centrum nikdo nepopírá, ale na druhé straně otázka, kterými se zabývají například biskupové v Japonsku nebo v Indonésii nebo ve Spojených státech či v České republice, tak jsou trochu jako jiné a je třeba tedy více dávat prostor těm místním biskupům a těm místním církvím.


Zita SENKOVÁ (moderátorka): Vidíte to, promiňte, jako i nový úkol nyní pro papeže Benedikta XVI.?


Václav MALÝ (světící biskup pražský): Ano, to vidím jako veliký úkol, jistou tedy decentralizaci. Znova říkám, to neznamená nic proti Vatikánu. Jistěže je to centrum, že je dobře, že ústy papeže potom promlouvá celá církev. Ale na druhé straně větší tedy respekt vůči těm místním církvím.

A potom se mi zdá, že za jeho pontifikátu nedocházelo k příliš živému rozhovoru s teology. Ano, po druhém vatikánském koncilu, který se konal v roce 1962-65, tak vzniklo spousta, spousta skupin teologických, jistěže se také objevily různé výstřelky, to je jasné. Ale na druhé straně přece jako stálý dialog, rozhovor biskupů s teology, to patří tedy k jejich službě. A tady se mi zdá, že někdy Jan Pavel II. příliš tedy přísně posuzoval hledání některých teologů, kteří třeba úplně přesně neinterpretovali katolickou tradici. Ale na druhé straně byli vedeni upřímnou snahou zprostředkovat tedy to evangelium třeba v Evropě tomu sekulárnímu světu. Tak to bych viděl taky jako jistý dluh.

Z přepisu pořadu Českého rozhlasu 2 Praha Jak to vidí Václav Malý (6. května 2011).

Článek napsaný po zvolení Benedikta XVI. (duben 2005)

Po zvolení kardinála Ratzingera novým papežem jsem navázal na předchozí příspěvek a přidal jsem svůj komentář. Je pro mne zajímavé si ho číst téměř šest let poté.

Pro zajímavost doplňuji, že v září 2005 bylo prolomeno přísné tajemství a v médiích (např. zpráva v CNS) se objevila čísla o hlasech, které dostaly jednotliví kandidáti při volbě papeže (tzv. konkláve): Při účasti 115 volitelů byla potřebná dvoutřetinová většina 77 hlasů. Při první volbě večer 18.4.2005 dostal Ratzinger 47 hlasů, Bergoglio 10 (ostatní méně, např. milánský Martini 9 hlasů). Při druhé volbě ráno 19.4.2005 Ratzinger 65, Bergoglio 39. Při třetí volbě (dopoledne) Ratzinger 72, Bergoglio 40. Při čtvrté volbě (odpoledne) již Ratzinger získal potřebný počet hlasů 84, Bergoglio 26. Komentátoři spekulovali nad tím, že poměrně málo známý argentinský kardinál Bergoglio měl shromáždit hlasy odpůrců kardinála Ratzingera.

Dne 16. dubna 2011 uplyne 84 let od narození současného papeže Benedikta XVI. Je tak jedním z nejstarších úřadujících papežů (i když řada papežů se dožila více než 80 let). Staršími papeži za poslední tři staletí byli Lev XIII. (zemřel v roce 1903 ve věku 93 let), Klement XII. (1740, 88), Pius IX. (1878, 86), Jan Pavel II. (2005, 85).

Seznam kardinálů s právem volit papeže (tj. do 80. roku věku).
Seznam kardinálů bez volebního práva (tj. nad 80 let).


Od Jana Pavla II. k Benediktu XVI.
(článek z časopisu Getsemany, č. 161, květen 2005)

Velkolepý pohřeb, který se díky médiím stal jednou z nejsledovanějších událostí v dějinách, ukončil dlouhý pontifikát papeže Jana Pavla II. Světová média přinášela zprávy z Vatikánu, rozmanité komentáře a hodnocení zesnulého papeže. Ani sekulární Česká republika nebyla výjimkou. S údivem jsme mohli zjišťovat, kolik měl Jan Pavel II. najednou obdivovatelů. Ke kuriozitám patřil např. bulvární Blesk, který se na titulní straně s papežem loučil slovy "Sbohem, Otče..." Papežův pohřeb, na němž se sešli i politici, kteří mezi sebou nemají příliš dobré vztahy, zapůsobil na mnohé. Nedomnívám se však, že by se jednalo o "největší světové referendum plně schvalující celoživotní úsilí velikého papeže" (Jan Graubner v Katolickém týdeníku). Stejně tak si nemyslím, že by velká sledovanost vatikánských událostí nebo zvýšený zájem o literaturu v církevních knihkupectvích znamenaly nějaký zásadní zvrat ve vývoji religiozity, resp. sympatií k římskokatolické církvi.

Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Jeho 26tiletý pontifikát, druhý nejdelší v historii, bývá hodnocen různě. Nejméně je zpochybňován jeho podíl na posílení sebevědomí místních církví v zemích tzv. východního bloku a jeho snahy o mírové řešení konfliktů (např. Irsko, Irák). Naopak jeho omluvy za provinění katolíků v minulosti, jeho aktivity na poli ekumenického a mezináboženského dialogu (setkání v Assisi, návštěva mešity a synagogy) nebo jeho pojetí římského centralismu, mariánské zbožnosti a postoje k různým otázkám (např. povinný celibát kněží, antikoncepce, svěcení žen) jsou předmětem diskusí. Pro někoho byl příliš konzervativní, pro jiné naopak příliš liberální. Tato označení jsou schématická a zřejmě jsou více důsledkem existující polarizace v církvi, římskou kurii nevyjímaje, než rozporuplností samotného papeže. Ostatně jeho postoje, stejně jako každého z nás, byly ovlivněny původem, výchovou i vzděláním. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení, a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po II. vatikánském koncilu je však tato napětí obzvlášť zřejmé. Někteří jej považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro potřebné reformy, jiní naopak za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské zednářské spiknutí. Když si navíc uvědomíme, že církev tvoří lidé nejenom z Evropy, ale i z ostatních kontinentů, tak se mi zdá téměř nemožné, být náboženskou autoritou bezezbytku všem. Přesto však Jan Pavel II. svým charismatickým vystupováním i cestovatelskou vášní dokázal, že jej za svého duchovního otce považovali lidé na všech kontinentech.

Právě na pozadí výše zmíněné polarizace je možné vidět obavy z jakékoliv změny v církvi. Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil. Učinil řadu významných prohlášení a gest, které však významnou změnu v postoji církve nepřinesly. Např. si uvědomoval význam jednoty křesťanů a snažil se ji podporovat, avšak konkrétní kroky Vatikánu k jejímu uskutečnění jsou zatím v nedohlednu, navíc řada katolíků stále považuje ekumenismus za něco nadstandardního nebo dokonce podezřelého. Každopádně jeho dlouhý pontifikát bude třeba důkladně studovat, v kontextu vývoje společnosti i celé církve, abychom mohli zhodnotit různé motivy jeho rozhodnutí a posoudit, nakolik byly pro církev prospěšné nebo naopak. Požadavek na rychlé svatořečení mi připadá jako snaha se tomuto kritickému rozboru vyhnout. Domnívám se, že např. snaha o větší centralizaci na úkor pravomocí místní církve nebo úzkostlivé lpění na středověkém požadavku povinného celibátu kněží, církvi neprospívají.

Zdá se, že rychlá volba nového papeže a očekávání jeho prvních kroků brzo zastínilo diskuse o odkazu Jana Pavla II. Velmi krátké konkláve mnohé překvapilo, neboť se předpokládalo, že mezi kardinály není jednoznačný kandidát a zdálo se, že favorizovaný Ratzinger má kromě příznivců i řadu odpůrců. Nakonec svoji roli sehrála zmiňovaná obava ze změny a zřejmě i starost, že dlouhé konkláve by mnozí pokládali za důkaz rozdělení kardinálského kolegia. Byl zvolen kardinál, který 23 let vedl nejmocnější vatikánskou kongregaci, pokračovatelku dřívější inkvizice, měl velký vliv na řadu rozhodnutí Jana Pavla II. a v posledních letech to byl zřejmě on, jenž určoval směřování kurie (od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Upozornil na sebe i svými vystoupeními po smrti papeže. Podle věku (78 let) se jedná o "přechodného papeže", jaký bývá volen po dlouhých pontifikátech. Benedikt XVI. je nejstarší zvolený papež od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740). Avšak i takový papež se může stát výraznou postavou, jak ukázal Lev XIII. (zvolen v 68, byl papežem 25 let a dožil se 93 let) a hlavně Jan XXIII. (zvolen v 77, svolal koncil). I když přirovnání k Janu XXIII. moc nesedí, neboť jeho odvážné podněty vycházely z pastorační praxe, zatímco nový papež je prototyp mocného kuriálního kardinála.

Volba kardinála Ratzingera vzbudila řadu emocí. Není divu, vždyť jeho názory vyvolávaly diskuse již v minulosti. Na jedné straně jsem pozoroval radost, že tento papež napraví údajné pokoncilní omyly církve, na druhé straně bylo zřejmé zklamání těch, kteří od nového papeže očekávali reformy a pokrok v ekumenickém dialogu. Já jsem mezi kardinály neměl žádného výrazného favorita a navíc jsem byl skeptický k nereálným očekáváním případných výrazných změn v postojích římské kurie. Osobně bych upřednostňoval někoho z pastorační praxe mimo kurii. Někoho, kdo bys moudrostí dovedl rozeznávat "znamení doby" a vnímat potřeby skutečných lidí, ať už v církvi nebo mimo ni, podle programu vyjádřeného na začátku pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu." K nezbytné výbavě papeže by měla patřit také schopnost "zkrotit" kurii a hlavně patřičný odstup od různých nátlakových skupin či lobby (ať už v podobě osobní prelatury nebo církevního hnutí), které mají tendenci nadřazovat své zájmy nad skutečné potřeby církve.

Již delší dobu se angažuji v ekumenickém hnutí a zvolení Ratzingera papežem nepovažuji za výraznou změnu k horšímu. V podstatě mě potěšilo, že nový papež pro mne není velkou neznámou. Významný německý teolog, který se jako teologický poradce kolínského arcibiskupa kardinála Fringse podílel na práci II. vatikánského koncilu, bývá uváděn jako protiklad ke kontroverznímu teologovi a bývalému kolegovi z univerzity v Tübingen H. Küngovi. Na rozdíl od něj však Ratzinger opustil své inspirativní teologické postoje z dob koncilu a ve službách církevní hierarchie zasahoval proti teologům, kteří hledali nové cesty (známý je např. veřejný protest Karla Rahnera proti Ratzingerovi, tehdy mnichovskému arcibiskupovi, který roku 1979 bránil přijetí J. B. Metze na mnichovskou univerzitu). V čele Kongregace pro nauku víry zasahoval, leckdy i mocenskými prostředky, do různých teologických diskusí. Ekumenickou scénu rozbouřila např. deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, která zkalila dojem z různých aktivit v rámci Jubilejního roku 2000. V deklaraci se mimo jiné uvádí: "Církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a původní neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi ve vlastním smyslu." (čl. 17).

Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bývalý "inkvizitor" zachová v nové roli papeže. Osobně jsem mírný optimista, neboť nepředpokládám, že by se vydal cestou Pavla IV. (1555-1559), který byl zvolen papežem v 79 letech po 20tileté službě v čele inkvizice a jehož pontifikát se do historie zapsal jako příklad krajního centralismu a absolutismu (poprvé zveřejnil seznam zakázaných knih a bojoval proti odlišným názorům, na druhou stranu z Říma vyhnal všechny prostitutky a nemravné církevní hodnostáře). Byl jsem příjemně překvapen, když nový papež ve své programové řeči na závěr konkláve vzal na sebe "jako první úkol neúnavnou práci na obnovení plné a viditelné jednoty všech následovníků Krista" a je si vědom, "že na to nestačí projevy dobrých citů," nýbrž "je zapotřebí konkrétních gest". Za dobrou považuji také skutečnost, že s praktickými důsledky dokumentů jako je Dominus Iesus se bude muset vypořádat jejich autor. Chápu jisté obavy o liturgii, neboť Ratzinger se netajil svými výhradami k pokoncilnímu vývoji liturgické reformy, ale restriktivní liturgické předpisy již kurie vydává několik let.

Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve. Uvidíme, jak si v této službě povede Benedikt XVI.

Článek psaný na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. (únor 2005)

Na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. jsem taky připojil svůj hlas k různým komentářům. Dal jsem si záležet na nějakých statistikách. Jak jsem pak uvedl v dalším komentáři, zvolením 78-letého Josefa Ratzingera papežem se tento stal nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (papežem v letech 1730-1740, podle historiků byl téměř slepý a těžce nemocný, takže většinu pontifikátu strávil na lůžku, řízení církevních záležitostí se ujal jeho sekretář a synovec/nepot 45-letý Neri Corsini, kterého Klement XII. po svém zvolení jmenoval kardinálem)



Nemocný papež a řízení církve
(článek z časopisu Getsemany, č. 159, březen 2005)

Zprávy o zdravotních potížích papeže Jana Pavla II. přitahují pozornost médií, vzbuzují otázky ohledně jeho schopnosti řídit církev a v neposlední řadě vedou ke spekulacím o jeho možném nástupci. Právě díky médiím si v takových chvílích řada lidí, přestože se třeba o křesťanství nezajímají, může udělat obrázek o římskokatolické církvi. Samozřejmě, že je třeba připomínat skutečnost, že církev není jen ve Vatikánu a že jí netvoří pouze papež a vatikánská kurie. Centralizovaný způsob řízení římskokatolické církve však k této představě může mnohé svádět. Co nás tedy v souvislosti se zdravotním stavem papeže může napadat ?

Informací z Vatikánu je jako šafránu. To je tradiční vatikánská informační politika, která vytváří prostor pro spekulace. Pravda, mnohdy je jednodušší spekulovat než si snažit opatřit věrohodné informace. Jak ale nespekulovat, když na jedné straně zaznívají samé optimistické zprávy, na druhé straně je zhoršující se zdravotní stav papeže zřejmý? Papež Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Má za sebou náročný šestadvacetiletý pontifikát a v květnu se dožije 85 let. Na místě je otázka, proč tento nemocný muž nerezignuje a nepředá řízení církve do rukou někoho jiného, aby se mohl v klidu léčit a odpočívat. Osobně jsem papeži držel palce, aby se mu splnil jeho cíl, dovést církev do třetího tisíciletí. Rovněž jsem mu přál, aby překonal délkou pontifikátu většinu svých předchůdců (nyní je jeho dosud 26-letý pontifikát druhým nejdelším v dějinách po 32 letech Pia IX., 1846-1878). Dnes je mi jej líto a přeji mu především zasloužený odpočinek a klid k léčení.

O papežově rezignaci se sice spekuluje, ale zároveň se považuje za nepravděpodobnou. Dějiny znají jen velmi málo papežských rezignací. Bývá uváděn příklad Celestina V., zbožného mnicha, který se stal papežem v roce 1294, avšak za půl roku na tento úřad rezignoval, neboť se neorientoval ve složitých politických poměrech své doby. Dalším příkladem je rezignace Řehoře XII. v roce 1415, která umožnila ukončení doby sporů mezi třemi papeži. Rezignaci doprovázely obavy ze vzniku papežského schismatu, tj. zneužití odstoupivších papežů proti nově zvoleným, proto byli pro jistotu až do své smrti drženi pod dohledem. Je otázkou, zda je tato obava na místě i dnes. Zajímavé je, že zatímco od diecézních biskupů se požaduje rezignace při dovršení 75. roku nebo při nedostatečném zdraví (CIC, kán. 401), od římského biskupa se nic podobného nevyžaduje. Rovněž právo volit papeže bylo v roce 1970 znemožněno kardinálům, kterým je více než 80 let. Papežem však může být zvolen kterýkoli pokřtěný muž (od konce 14. století jsou to výhradně kandidáti z řad kardinálů). V případě požadavku vztáhnout i na římského biskupa omezení jeho úřadu věkem bychom však neměli zapomenout, že za takové situace by nebyl zvolen 77-letý Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil. Ostatně to byl bezkonkurenčně nejstarší papež zvolený v posledních 200 letech. Tři další byli zvoleni ve věku 68 let, mezi nimi byl i nemocný Lev XIII., jehož pontifikát nakonec trval dlouhých 25 let (1878-1903). Naopak Jan Pavel II. se svými 58 lety patřil k těm nejmladším. V posledních 200 letech byli o pár měsíců mladší pouze Pius VII. (jeho pontifikát trval 23 let, 1800-1823) a Pius VI. (vládl 24 let, 1775-1799). Úmyslně jsem pracoval s údaji z posledních dvou staletí, neboť u starověkých a středověkých papežů mnohdy jejich věk v době volby neznáme, prameny pouze konstatují, že byl "mladý" nebo "starý". Jen pro zajímavost např. v případě Benedikta IX. (1032-1045) se spekuluje o jeho věku mezi 12.-15. rokem, naopak k nejstarším patřil osmdesátiletý Klement X. (1670-1676). Když už jsme u té statistiky, tak dodávám, že současný papež je nyní zatím třetím nejstarším za poslední dvě staletí, staršími byli již zmiňovaní Lev XIII. (zemřel ve věku 93 let) a Pius IX. (86 let).

Z dostupných informací je obtížné spekulovat nad schopností současného papeže řídit církev. Navíc zcela přesně nevíme, v čem toto "řízení" spočívá. Množství papežových povinností, podepsaných dokumentů a diplomatických jednání je obtížně zvladatelné i pro zdravého člověka. Nezapomeňme však na vatikánskou kurii, která je jedním z nejdéle fungujících byrokratických aparátů. Je to natolik fungující mechanismus, že nás může napadnout, že by snad ani papeže nepotřeboval. V historii dokonce nalezneme příklady, kdy se o reformy snažící papež dostal s kurií do konfliktu. Stačí uvést jen dva, poslední neitalský papež před Janem Pavlem II., Hadrián VI. (1522-1523), neoblíbený pro svou nechuť ke dvorským zvyklostem tehdejších kardinálů, nebo Jan XXIII. (1958-1963), který byl kurií kritizován za nedodržování papežského protokolu i za vyhlášení koncilu. Pak nás snad ani nepřekvapí, že i v době pokračující nemoci papeže neustává množství publikovaných vatikánských dokumentů a dokonce představitelé kurie ani nepovažují za problém, kdyby papež nemohl určitou dobu mluvit. Někteří komentátoři v této souvislosti spekulují nad tím, zda může nastat situace, kdy papež již ani nebude schopen případné rezignace, která ke své platnosti vyžaduje, "aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno" (CIC 332). Opět bychom nalezli příklady z nedávné doby, kdy se zdá, že stárnoucí papež ztratil elán z počátku svého pontifikátu a při řízení církve poskytl více prostoru kuriálním hodnostářům (např. Pius XII. nebo Pavel VI.).

Zřejmě nejzajímavější jsou spekulace nad případnými kandidáty na papežský stolec. Každý zájemce si ostatně může na internetu najít seznam kardinálů (např. na stránce http://www.catholic-hierarchy.org) a prohlédnout si jak volitele (k 20. únoru to bylo 119 ze 183 kardinálů), tak případné kandidáty (už jsem uváděl, že to sice nemusí být kardinál, ale je to nanejvýš pravděpodobné). Zajímavé je, že se komentátoři shodují v tom, že velmi pravděpodobná je volba jakéhosi "přechodného" papeže, tj. papeže, který nebude pro církev znamenat nějakou výraznou změnu. Zároveň to bude nepochybně starší kardinál, než byl se svými 58 lety při svém zvolení Karol Wojtyla. Ostatně v kolegiu najdeme pouze pět kardinálů mladších 60 let. Přestože se během let kolegium výrazně internacionalizovalo, stále je nejsilněji zastoupena Evropa s 95 kardinály (oprávnění volit papeže má 59 z nich), ze zemí pak Itálie s 38 (z toho 20 volitelů). Pro zajímavost uvádím: 31 kardinálů je z Latinské Ameriky (22 volitelů), shodně po 18 je ze Severní Ameriky (14) a Asie (11), 16 z Afriky (12) a 5 z Oceánie (2). Při srovnání s údaji, nedávno zveřejněnými v papežské ročence, toto zastoupení neodpovídá množství katolíků žijících v jednotlivých částech světa. Ještě výraznější rozdíl je při srovnání počtů bohoslovců v seminářích (zde je Evropa nejenom za Amerikou, ale i Asií, a jen s malým náskokem před Afrikou).

K těm exotičtějším ze zmiňovaných kandidátů patří nigerijský kardinál Francis Arinze (72 let), bývalý prezident Papežské rady pro mezináboženský dialog, nyní člen Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Oceňovány jsou především jeho zkušenosti s islámem, což by bylo případnému papeži jistě k užitku. Většinou však převládá skepse k volbě papeže z třetího světa a zřejmě by to byl spíše některý z latinskoamerických kardinálů než z Afriky. Očekává se tedy volba evropského kardinála, zřejmě Itala. Němečtí komentátoři samozřejmě zmiňují i jednoho z nejmocnějších mužů kurie Josepha Ratzingera (77 let), který je od roku 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry a od 2002 děkanem kardinálského kolegia. Z italských kardinálů bývá uváděn mocný Giovanni Battista Re (71 let, prefekt Kongregace pro biskupy), Angelo Sodano (77, státní sekretář), milánský arcibiskup Dionigi Tettamanzi (71), Camillo Ruini (74, pomocný biskup římský a prezident italské biskupské konference) nebo benátský patriarcha Angelo Scola (63).

Domnívám se, že okolnosti kolem zdravotního stavu papeže nebo spekulace nad jeho případnými nástupci se sice mohou zdát zajímavé, možná více pro kurii nebo naopak pro lidi mimo církev, ale pro běžný život církve zase až tak velký význam nemají. Na místní úrovni mnohem více záleží na ochotě a schopnosti jednotlivých věřících vzít na sebe svůj díl zodpovědnosti za církev a její působení ve společnosti a na pastýřích, jak dokáží v lidech tuto zodpovědnost probouzet a podpořit. To je pro budoucnost církve důležitější než případné vatikánské personální změny.

Jan Pavel II. (1920 - 2005) - portrét psaný do Universa v roce 2005

Při svém přemýšlení o historii a o křesťanství mimo jiné "objevuji" některé svoje starší texty, které byly kdysi plodem mých studií. Do jisté míry jsou pro mne odrazovým můstkem při dalším přemýšlení a doufám i psaní. Ve víru současných diskusí nad osobou Jana Pavla II. si zde připomínám svůj text, který jsem napsal pro speciál časopisu Universum na přelomu května a června 2005. Tehdy nebyl zveřejněn celý, což jsem v tomto textu označil. Vypadla má kritická poznámka a kapitolka o vztahu papeže k české církvi. Snažil jsem se o co nejvíc věcný portrét.


Pohřeb papeže Jana Pavla II. byl velkolepou událostí, která díky médiím patřila k nejsledovanějším v dějinách. Druhému nejdéle sloužícímu papeži historie tak i po smrti můžeme připsat další z řady "nej", které provázely celý jeho pontifikát. Jan Pavel II. byl papežem, který nejvíce cestoval. Během 104 zahraničních cest absolvoval více než milión kilometrů a navštívil 129 států. V průběhu svého pontifikátu prohlásil za svaté více osob než všichni jeho předchůdci od zavedení kanonizačního procesu v 16. století dohromady. Jmenoval nejvíce kardinálů a zřejmě pronesl nejvíce poselství a promluv. Kromě toho byl prvním papežem, který navštívil synagogu a mešitu a také prvním, kdo se opakovaně omlouval za provinění členů církve v minulosti. Rovněž bychom asi těžko hledali mezi papeži někoho, kdo by sdílel jeho zálibu ve sportu a turistice.

Kým byl tento člověk a jaká byla jeho cesta životem ? Není snadné proniknout hradbou oficiálnosti a různých legend, které každého papeže obklopují. Na druhou stranu není snadné popsat jeho bohatý život na několika málo stránkách. Vždyť se v něm zrcadlí mnohé z dějin společnosti i církve 20. století. Domnívám se, že jeho postojům je možné lépe porozumět, poznáme-li jeho životní osudy. Proto jsem více pozornosti věnoval jeho životu před nástupem do papežského úřadu.

Dětství a studium

Životní příběh papeže je spojen nejen s dějinami polského národa, ale i s dějinami Evropy, poznamenané ve 20. století dvěma totalitními systémy, nacismem a komunismem. Za symbolickou můžeme považovat skutečnost, že brzy poté, co se Karol Wojtyla 18. května 1920 narodil ve Wadowicích, v malém městě asi 35 km jihozápadně od Krakova, ocitla se nedávno obnovená státní suverenita Polska v ohrožení ze strany bolševické Rudé armády, směřující k Varšavě. Bolševický vůdce Lenin očekával rychlou porážku Polska, vypuknutí revolucí v dalších evropských zemích a prosazení vlastní politiky ve velké části Evropy. Na právě probíhajícím 2. kongresu Komunistické internacionály prosadil plán na vznik komunistických stran v jednotlivých zemích a jejich přísné podřízení moskevskému vedení. Srpnové vítězství Polské armády, považované za tzv. zázrak na Visle, prozatím zmařilo plány Rudé armády na proniknutí dále do Evropy.

Karol Wojtyla byl druhorozeným synem v rodině bývalého poddůstojníka pěšího pluku rakousko-uherské c. k. armády, který po rozpadu monarchie pokračoval ve vojenské kariéře v Polské armádě. Jeho dětství poznamenala dvojí rodinná tragédie. V devíti letech mu zemřela matka Emilie a o tři roky později náhle umírá starší bratr Edmund. Zůstal tedy sám s otcem, v té době již penzionovaným, na nějž později vzpomíná jako na muže hluboké víry, jehož život se po ovdovění proměnil v neustálou modlitbu. Nikdy s ním sice nemluvil o povolání ke kněžství, ale jeho příklad byl pro něj jakýmsi prvním seminářem. Někteří autoři se pokoušejí z časného úmrtí matky vysvětlit papežovu mariánskou zbožnost případně i jeho vztah k ženám. Mariánská úcta je však v polském katolicismu velmi rozšířená a Wojtyla se s ní setkával od dětství v rodině i ve škole. V jeho rodném městě stojí kostel zasvěcený P. Marii a nedaleko Wadowic se nachází jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Polsku, Kalwaria Zebrzydowska, kde dvě řady kaplí zobrazují výjevy ze života Ježíše Krista a Marie.

Život mladého Wojtyly se soustředil mezi školou, fotbalovým hřištěm a kostelem, kde pravidelně ministroval. Doma dodržoval spolu s otcem přísný režim, spojený s brzkým ranním vstávání. Na gymnáziu patřil k nejlepším studentům, vynikal ve studiu jazyků a začal se věnovat divadlu a poezii. V roce 1938 úspěšně složil maturitu a s otcem se přestěhovali do Krakova, kde začal Wojtyla studovat polskou filologii na Jagellonské univerzitě. Politická situace se stále přiostřovala a Wojtyla s obavami sledoval stupňující se protižidovská opatření a útoky, neboť měl mezi nimi řadu přátel.

Dne 1. září 1939, útokem nacistického Německa na Polsko, začala Druhá světová válka. Wojtyla se svým otcem uprchl před německou armádou z Krakova a spolu s dalšími obyvateli, především židovského původu, směřovali na východ. Po několika dnech strastiplného putování však zjistili, že z východu Polsko obsadila Rudá armáda, podle dohody s Německem. Rozhodli se raději vrátit do Krakova. Brzy skončilo Wojtylovo filologické studium, to když nacisté v listopadu pozvali všechny profesory univerzity k jednání, místo kterého je zatkli a odvezli do koncentračních táborů. Nadále sice nemohl studovat na univerzitě, ale ve volném čase pokračoval v intenzivním studiu. První rok války si přivydělával jako poslíček v restauraci. Aby se jako jiní studenti vyhnul deportaci do Německa, nastoupil na podzim roku 1940 jako dělník do chemické továrny, kde jej čekala těžká práce v kamenolomu, po roce byl převelen na lehčí práci v čističce odpadních vod. Podle možností se i nadále věnoval studiu a divadlu. Papež vzpomínal, jak se mu touto zkušeností otevřel svět dělníků a poznal jejich srdečnost. Proto jej o několik let později, v době římských studií, zaujala myšlenka dělnických kněží a katolické dělnické mládeže.

Podle vlastních vzpomínek spadá do tohoto dělnického období jeho života řada důležitých zkušeností, které ovlivnily jeho další život. Ve farnosti v Debnikách, vedené saleziány, se zapojil do společenství živého růžence a seznámil se s Janem Tyranowskim, který se jako laik věnoval duchovní formaci mladých lidí. Ten jej zasvětil do díla a myšlenek sv. Jana od Kříže, španělského mystika 16. století, jemuž se později věnoval ve své disertační práci. Nějaký čas dokonce uvažoval o vstupu do karmelitánského řádu. Pod vlivem Tyranowského se také prohlubovala jeho mariánská zbožnost. Se zájmem četl knihu o mariánské úctě od sv. Ludvíka z Montfortu. V této knize najdeme i vysvětlení původu slov Totus tuus (celý tvůj, tj. Mariin), které si zvolil jako své biskupské heslo a jež jsou vlastně zkrácenou formou zasvěcení P. Marii.

V této době se také stává sirotkem, když jednoho dne v únoru 1941 nachází po návratu z práce svého otce mrtvého. Po delších úvahách v něm uzrálo rozhodnutí pro kněžství a na podzim roku 1942 vstupuje do tajného semináře v rezidenci krakovského arcibiskupa Sapiehy. Nadále pracuje v továrně a ve volném čase se věnuje studiu, zvlášť během nočních směn. Na sklonku války, v únoru 1944, se ocitl v ohrožení života, když jej srazilo německé nákladní auto a zůstal ležet s těžkým otřesem mozku a řadou řezných ran. Po zotavení stále více docházel do arcibiskupské rezidence, kde se nakonec v srpnu 1944, spolu s dalšími seminaristy, ukrývá před gestapem. Situace se totiž zostřila po vypuknutí ozbrojeného povstání ve Varšavě, dne 1. srpna, které bylo po úporných bojích nacisty krvavě potlačeno, také díky nečinnosti Rudé armády. Ta nakonec uskutečnila to, co se jí nepodařilo před čtvrtstoletím, když v roli osvoboditelů pronikla hluboko do Evropy. Zvlášť Polsko bylo válkou velmi poškozeno a poválečné uspořádání umožnilo jeho snadné ovládnutí komunisty a začlenění do sovětské sféry vlivu.

Krakov byl osvobozen Rudou armádou v lednu roku 1945, takže Wojtyla mohl svá teologická studia dokončit na obnovené Jagellonské univerzitě.

Knězem, biskupem a kardinálem

Kněžské svěcení obdržel 1. listopadu 1946 v soukromé kapli arcibiskupské rezidence od arcibiskupa Sapiehy, v té době již kardinála, který mladého kněze poslal na další studia do Říma. Studoval na dominikány vedeném Angeliku a bydlel v nevelké belgické koleji, jejíž mnohonárodnostní složení mu umožnilo, aby se zdokonalil v němčině a ve francouzštině a začal studovat italštinu a angličtinu. V tomto prostředí se dostal do kontaktu s živou diskusí o francouzských dělnických kněžích a především o tzv. nouvelle théologie, jak s jistým opovržením označil obrodné snahy některých teologů (např. Chenu, Congar, de Lubac) francouzský dominikán Garrigou-Lagrange, vůdčí postava profesorského sboru Angelika. Ten se také stal vedoucím Wojtylowy disertační práce o pojetí víry v díle sv. Jana od Kříže, kterou v červnu 1948 úspěšně obhájil.

V létě 1948 se Wojtyla vrátil do své vlasti, ve které rychlými kroky postupovala stalinizace. Stát postupně zostřoval útoky proti církvi a snahu o její podmanění. Ztělesněním odporu církve proti těmto snahám se na dlouhou dobu stal Stefan Wyszynski, který se v listopadu 1948 stal polským primasem. Wojtyla zahájil svoji službu v duchovní správě v úřadu kaplana v Niegowici, malé vesnici na úpatí Karpat, asi 25 kilometrů východně od Krakova. Po krátké době, v březnu 1949, byl povolán do farnosti sv. Floriána v Krakově, kde se scházeli katoličtí intelektuálové. Zapojil se do intenzivní pastorační práce, především mezi studenty Jagellonské univerzity. Prostřednictvím studia spisů olomouckého rodáka augustiniána Pia Parsche seznamoval studenty s liturgickým hnutím a jako jeden z prvních v krakovské arcidiecézi zahájil pastorační program přípravy na manželství.

Během roku 1951 postupně vzniklo užší společenství, které se s Wojtylou pravidelně scházelo nejen k modlitbě, studiu a rozhovorům, ale začalo podnikat turistické výpravy, lyžařské a kajakářské výlety. Toto společenství se rozrůstalo a pokračovalo v pravidelných kontaktech s Wojtylou, kterému důvěrně říkali "wujku" (tj. strýčku), i v době, kdy se na žádost arcibiskupa Baziaka, který nastoupil po zesnulém Sapiehovi, připravoval na akademickou činnost a psal svoji habilitační práci o možnosti vybudování křesťanské etiky na základě filozofického systému Maxe Schelera, k čemuž dostal v září 1951 dvouletou studijní dovolenou. Svoji akademickou dráhu začal v říjnu 1953 na teologické fakultě Jagellonské univerzity, kde se habilitoval a zahájil přednášky o katolické sociální etice. Když univerzitu režim začátkem roku 1954 uzavřel, pokračoval ve výuce na teologické škole, která byla zřízena pro seminaristy. V říjnu 1954 byl jmenován docentem filozofické etiky na filozofické fakultě Katolické univerzity v Lublinu, kterou polský komunistický režim všemožně omezoval, ale její existenci toleroval. Koncem roku 1956 se stal vedoucím katedry etiky.

S pastorační prací Wojtyla nepřestal ani v době, kdy působil jako vysokoškolský učitel. Za zmínku stojí také pravidelné lyžařské a kajakářské výlety, kterých se jako náruživý sportovec každoročně zúčastnil, údajně až do roku 1978. Jízdu na kajaku často využíval pro duchovní rozhovory a převrácený kajak posloužil jako provizorní oltář pro slavení mše, přičemž dvě pádla spojená řemínkem tvořila oltářní kříž. Na jednom z takových výletů jej v létě roku 1958 zastihlo předvolání ke kardinálu Wyszynskému do Varšavy. Od něj se dozvěděl, že jej papež Pius XII. jmenoval pomocným biskupem v Krakově. Podle svědectví pamětníků se poté, co záležitost probral ještě s krakovským arcibiskupem Baziakem, vrátil ke svým přátelům. Ti byli jmenováním velmi překvapeni a ptali se, jak mu mají od nynějška říkat. Uklidnil je slovy: "Nebojte se, Wujk zůstane Wujkem." Tak se Wojtyla stal ve 38 letech nejmladším biskupem v Polsku.

Nejvýznamnější událostí církve v době jeho biskupské služby byl Druhý vatikánský koncil, svolaný papežem Janem XXIII. v lednu 1959. Koncil proběhl ve čtyřech jednacích obdobích v letech 1962 - 1965. Wojtyla se od počátku zapojil do přípravy koncilu a jeho aktivita během koncilních zasedání vzrůstala také v s souvislosti s tím, jak rostla jeho vážnost a postavení v rámci polského episkopátu. Na koncil přišel jako neznámý kapitulní vikář, závěru koncilu se účastnil již jako respektovaný krakovský arcibiskup. Koncil byl pro mladého biskupa nejenom hlubokým zážitkem univerzality církve, ale i významným podnětem pro jeho myšlení a pastorační práci. Wojtyla se zvlášť podílel na přípravě dvou dokumentů, které jsou považovány za hlavní dílo koncilu, na deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae a na pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Naopak některé jeho návrhy, vycházející z hluboké mariánské úcty, přijaty nebyly. Nejprve spolu s dalšími biskupy prosazoval vypracování samostatného dokumentu věnovaného Marii, po rozhodnutí koncilu začlenit kapitolu o Marii do konstituce o církvi, prosazoval, aby tato kapitola nebyla poslední, ale aby byla zařazena hned jako druhá po kapitole o tajemství církve. Po návratu z koncilu usiloval ve své arcidiecézi o uvedení závěrů koncilu do života církve. K tomu účelu koncem roku 1970 vydal průvodce koncilními dokumenty s názvem Zdroje obnovy a po roce příprav zahájil v létě 1972 krakovskou synodu, jejíž jednání probíhalo až do roku 1979.

Ještě před zahájením koncilu, v červnu 1962, zemřel krakovský arcibiskup Baziak. O měsíc později byl Wojtyla metropolitní kapitulou zvolen kapitulním vikářem, dočasným správcem arcibiskupství. Toto provizórium nakonec trvalo 18 měsíců, neboť jednání mezi kardinálem Wyszynskym a státními úřady o novém arcibiskupovi dlouho nevedla k uspokojivému výsledku. Státní moc odmítala kandidáty, které jim kardinál předkládal. Teprve sedmý nebo osmý návrh, Karol Wojtyla, byl přijatelný. Autoři s oblibou poukazují na tento paradox, kdy komunistická moc pomohla v církevní kariéře muži, o jehož loajalitě byla přesvědčena, který se však brzy stal nepřítelem číslo jedna. Rovněž úřadům nevyšel plán, postavit proti kardinálu Wyszynskému, symbolu odporu polské církve, umírněného Wojtylu. Přestože se jednalo o dvě zcela rozdílné osobnosti, Wojtyla si polského primase vždy velmi vážil, což opakovaně prokázal. V září 1967 se nejprve odmítl setkat s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který navštívil Polsko, neboť to nebylo umožněno kardinálu Wyszynském. Vzápětí neodcestoval na zasedání prvního synodu biskupů v Římě, protože komunistický stát nepovolil Wyszynskému opustit zemi. Výrazem vděčnosti bylo také jejich srdečné objetí během inaugurační mše po zvolení papežem v roce 1978.

Na koncilu si mladý Wojtyla získal sympatie řady biskupů i samotného papeže Pavla VI. Pravidelně se účastnil jednání biskupských synod, nového poradního orgánu papeže, ve kterém došla konkrétního vyjádření koncilem znovuobjevená idea biskupské kolegiality. Pavel VI. jej také přizval ke spolupráci na přípravě dokumentu o problematice regulace porodnosti. Wojtyla se manželskou sexualitou zabýval již v minulosti. V roce 1960 vydal knihu Láska a zodpovědnost, ve které se, na svojí dobu nezvykle otevřeně a pozitivně, vyjadřoval o lidské sexualitě. Vnímal krizi rodiny a její ohrožení ze strany komunistické moci, a proto se intenzivně věnoval předmanželské přípravě snoubenců. Do této práce zapojil řadu laiků. Z těchto programů v roce 1969 vzniknul arcidiecézní Institut studií o rodině, který byl později začleněn do univerzity. Jeho pastorační práce vycházela z tradičního učení církve, o kterém se na koncilu i během přípravy papežského dokumentu bouřlivě diskutovalo. Encyklika Pavla VI. Humanae vitae, vydaná v červenci roku 1968, nakonec odmítla tzv. umělé metody regulace porodnosti a zopakovala, "že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života." Tento výsledek zklamal očekávání řady katolíků a znamenal jednu z těžkých krizí v pokoncilním období ve vztahu k učitelskému úřadu církve. Wojtyla tuto encykliku opakovaně obhajoval, v úřadu papeže např. v katechezích během generálních audiencí v roce 1984.

Polští katolíci žili přípravou na oslavy tisíciletého výročí christianizace Polska, které připadlo na rok 1966. V závěru koncilu polský episkopát písemně pozval na tyto oslavy biskupské sbory z jiných zemí. Velkou pozornost vzbudil dopis německým biskupům. Po vylíčení utrpení svého národa pod německou vládou a konstatováním, že i Němci často díky Polákům trpěli následovala výzva: "Odpouštíme vám a prosíme vás o odpuštění." Tuto snahu o usmíření okamžitě využila komunistická propaganda proti hierarchii jako důkaz znevažování utrpění polského národa v době války. Ostatně v té době již režim s nelibostí sleduje vzrůstající popularitu krakovského arcibiskupa a jeho aktivity. Wojtyla nevěnoval příliš pozornosti politickému vyjednávání s vysokými představiteli režimu, nýbrž se snažil prosazovat zájmy církve na místní úrovni. Jedním z mnoha příkladů a určitým symbolem boje se stání mocí je jeho úsilí o vybudování kostela v Nowé Hutě, vzorném panelovém dělnickém městečku bez kostela, které vybudovali komunisté na předměstí Krakova. Deset let trvalo vyjednávání s úřady a téměř dalších deset let samotná stavba, na které se podíleli dobrovolníci z celého Polska a Evropy. V květnu 1977 nový kostel Wojtyla slavnostně vysvětil.

V jeho vystupování v roli krakovského arcibiskupa můžeme najít mnohé z toho, čím později jako papež udivoval celý svět. Jeho pravidelný denní režim, obdivuhodné pracovní nasazení, neformální vystupování a srdečný kontakt s lidmi, ale i pravidelná dovolená spojená se sportem. Od poloviny 60. let, ovlivněn koncilním zážitkem univerzality církve, začíná podnikat zahraniční cesty. Vydává se do Svaté země, nedlouho před historickou návštěvou Pavla VI., zřejmě první cestou papeže mimo Evropu. Dále navštěvuje ekumenickou komunitu v Taizé, podniká cestu do Asie a Austrálie, později i do Severní Ameriky. V době, kdy komunistická propaganda podporuje antisemitské postoje, mluví krakovský arcibiskup o potřebě smíření mezi křesťany a židy. V roce 1969 navštívil v Krakově synagogu a oblečený v černé sutaně a s kipou, židovskou tradiční pokrývkou hlavy, se spolu s věřícími modlil.

Polský papež

Po velmi krátkém pontifikátu Jana Pavla I. se zrodilo překvapení, když po téměř půltisíciletí nebyl papežem zvolen Ital, nýbrž Polák, krakovský kardinál Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. Ve svých 58 letech byl také jedním z nejmladších zvolených papežů za posledních 200 let. Volba vzbudila velkou nelibost u představitelů moci v celém východním bloku, kteří si již o loajalitě nového papeže nedělali žádné iluze. Tyto obavy brzy potvrdil svými projevy, např. první encyklikou Redemptor hominis, ve které se píše o důležitosti lidské svobody a lidských práv. Jednou z největších zásluh Jana Pavla II. je jeho aktivní účast na postupném rozpadu komunistického východního bloku.

Svým osobním charismatem a neokázalým vystupováním si brzy získal sympatie mnoha lidí. Ať už svými zahraničními cestami nebo pravidelnými generálními audiencemi ve Vatikánu se snažil být v bezprostředním kontaktu nejen s církevními představiteli, ale i obyčejnými lidmi. Během svého pontifikátu dokázal, že jej za svého duchovního otce považovalo mnoho lidí ze všech kontinentů. V pokoncilní polarizované církvi to však neměl jednoduché. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po Druhém vatikánském koncilu se toto napětí stalo obzvlášť zřejmé. Někteří tento koncil považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro další potřebné reformy, jiní naopak konci považují za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské spiknutí. Nový papež zdědil po svém předchůdci, Pavlu VI., celou řadu problémů, vyplývajících ze sporů ohledně výkladu a realizace koncilu. Za všechny zmiňme diskusi o latinskoamerické teologii osvobození, která pro svoji blízkost s marxismem byla těžko přijatelná pro papeže z komunistické země, a konflikt s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, který veřejně odmítal přijmout závěry Druhého vatikánského koncilu, zvlášť pastorální konstituci o církvi v dnešním světě a deklaraci o náboženské svobodě, tedy dokumenty, na jejichž vzniku se Jan Pavel II. aktivně podílel. Zatímco spor o teologii osvobození se po několika zásazích proti jejím představitelům částečně podařilo zklidnit, spor s Lefebvrem a jeho přívrženci nakonec dospěl ke schizmatu, ačkoliv se jim papež a kuriální úřady snažili v některých bodech vyjít vstříc. V těchto sporech stejně jako v dalších teologických otázkách měl na Jana Pavla II. velký vliv německý teolog, kardinál Josef Ratzinger, který od konce roku 1981 stál v čele Kongregace pro nauku víry.

Z řady témat, kterým se Jan Pavel II. ve svých mnoha textech věnoval, je třeba zmínit jeho úsilí o mír a smíření stejně jako odmítání války a násilí. To bylo hlavní výzvou celé řady jeho zahraničních cest, např. návštěva Irska (1979), Velké Británie a Argentiny v době války o Falklandské ostrovy (1982). Vatikánská diplomacie pod jeho vedením usilovala o zprostředkovatelskou roli a zajištění míru v případě řady konfliktů, např. Svaté zemi, ve střední Africe, na Balkáně i v Iráku. Zvlášť naléhavě vystupoval také na obranu rodiny a lidského života, narozeného i nenarozeného. Křesťané mají být poslové naděje pro všechny, mají prosazovat "kulturu života" a bránit jej od jeho počátku až do jeho přirozeného konce, mají obhajovat důstojnost a práva všech, mužů, žen i dětí. Patřil k jednoznačným odpůrcům potratu, euthanasie a antikoncepce, které považoval za symptomy "kultury smrti".

Pontifikát Jana Pavla II. byl výrazně prostoupen hlubokou mariánskou zbožností. Ta byla ještě více posílena poté, co přežil útok tureckého atentátníka Ali Agcy, který na papeže několikrát vystřelil na Svatopetrském náměstí 13. května 1981. Dodnes nebyl uspokojivě vysvětlen motiv jeho činu ani předloženy jednoznačné důkazy o tom, že jednal podle pokynů komunistických tajných služeb. Každopádně díky skutečnosti, že se atentát odehrál ve výroční den církví uznaného zjevení P. Marie třem dětem ve Fatimě, považoval papež za jisté, že "to byla její mateřská ruka, která vedla směr střely a tak umožnila papeži, který bojoval se smrtí, aby se zastavil na prahu smrti." Hned následujícího roku Fatimu navštívil, aby vyjádřil svoji vděčnost za záchranu života, později nechal vyoperovanou kulku vsadit do koruny sochy P. Marie ve Fatimě. Při svých zahraničních cestách nevynechal příležitost navštívit místní mariánská poutní místa a mnohé jeho dokumenty obsahují prosbu směřovanou k Marii.

Jeho úsilí o mír a smíření mezi lidmi bylo zřejmě hlavním motivem jeho snah o překonání rozporů minulosti, které komplikují ekumenické a mezináboženské vztahy. Jan Pavel II. pronesl celou řadu vstřícných prohlášení a omluv, vyšel druhým vstříc až tam, kam dosud žádný papež nevkročil (protestantský kotel, synagoga, mešita). Leckdy však scházelo pokračování v teologické reflexi a hlavě její uvedení do života a učení církve. Vznikaly komise a týmy specialistů, které připravily odborné materiály, avšak výsledky této práce mnohdy zůstaly omezeny na skupinu odborníků. Stále častěji bylo možné najít kontrast mezi projevy vstřícnosti a výsledky teologického dialogu odborníků na jedné straně a řadou dalších papežských a vatikánských dokumentů a hlavně převládající mentalitou v církvi na straně druhé. Je otázkou, nakolik je to důsledek papežových aktivit nebo je to způsobeno tím, že jeho výzvy nebyly pochopeny nebo vyslyšeny. Velmi inspirativní je např. jeho encyklika o ekumenickém úsilí z roku 1995. Jan Pavel II. v ní mimo jiné vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat papežský primát, který "by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci". Tato výzva byla vnímána v rozporu se způsobem, jakým papež a římská kurie zasahovaly do problémů místních církví i některých řádů. Za zmínku stojí také skutečnost, že za jeho pontifikátu došlo k zpřístupnění tajných archivů inkvizice. O jejím znovuobnovení však mluvili ti, kteří kritizovali administrativní opatření vůči některým teologům ze strany Kongregace pro nauku víry.

Jedním z vrcholů pontifikátu Jana Pavla II. byla příprava církve na vstup do nového tisíciletí a slavení Velkého jubilea v roce 2000. Toto jubileum bylo spojeno s velkými očekáváními, jak je zřejmé především z apoštolského listu Tertio millennio adveniente z roku 1994. V něm papež mimo jiné požadoval, aby církev s jasnějším vědomím na sebe vzala hřích svých synů v minulosti. To také vyjádřil první postní neděli jubilejního roku, 12. března 2000, kající bohoslužbou, při které spolu s kardinály z jednotlivých kongregací přednesl sedm proseb za odpuštění a celý obřad byl zakončen zvoláním: "Nikdy více!". Událost doprovodilo vydání dokumentu Mezinárodní teologické komise s názvem Paměť a smíření: církev a viny minulosti. Přestože někteří komentátoři považovali tyto události za počátek nové epochy církevních dějin, ozvaly se pochybnosti a obavy věřících, zda tím nedošlo k příliš velkému zpochybnění autority církve. Také v tomto případě zřejmě nebyla papežova slova v celé církvi přijata s tou důležitostí a naléhavostí, kterou jim on sám přikládal.

S jistým zjednodušením je možné konstatovat, jak nemocný papež symbolizoval situaci církve a odkazu jeho pontifikátu v novém tisíciletí. Přes opakované výzvy k misijnímu působení a nové evangelizaci i nadále postupuje v tradičně křesťanských zemích sekularizace. Děje se tak na Západě i na Východě, kde nová politická situace přinesla nejen svobodu, ale i řadu negativních jevů. Přes hlásání dodržování věrnosti a zdrženlivosti jako jediného léku proti pohlavním nemocem, se v některých oblastech Afriky hovoří o vymírání celých generací v důsledku nakažení virem HIV. Přes neustálé výzvy k míru pokračují na mnoha místech světa války. Nových rozměrů dosáhl globální terorismus a boj proti němu, díky čemuž se zdá, jakoby se celý svět ocitl v permanentním válečném stavu. Navzdory mnohým prohlášením a vstřícným setkáním se vztahy s křesťanskými církvemi a nekřesťanskými náboženstvími výrazně nezlepšily. Staré kontroverze se vyjasňují velmi pomalu a objevuje se řada nových problémů, především v etické oblasti. Papežova slova, pronesená během jeho návštěvy v Kazachstánu krátce po útoku na Světové obchodní centrum, mají stále svoji naléhavost: "Náboženství nesmí posloužit jako záminka ke konfliktu." Také vnitrocírkevní dialog mnohdy ztroskotává, církev je polarizovaná na různé názorové skupiny a hnutí, kterým mnohdy více leží na srdci prosazení jejich zájmů než úsilí o jednotu a dobro celé církve. (v Universum nezveřejněno – pozn. MV)

Papežova smrt zarmoutila mnoho lidí na celém světě. Zemřela nejenom náboženská autorita zhruba miliardy římských katolíků, ale především člověk s neobyčejným charismatem a obdivuhodným nasazením pro dobro církve i celé lidské společnosti. Na jeho velikosti neubírá nic ani skutečnost, že zřejmě někdy jeho výzvy nebyly vyslyšeny nebo pochopeny a pravděpodobně i některé jeho názory a očekávání nebyly zcela správné, vždyť svět i církve se za jeho života výrazně změnily. Jeho dílo by se nemělo stát jen předmětem obdivu, nýbrž prostřednictvím kritického rozboru a pečlivého studia výzvou k úsilí o pochopení situace a potřeb dnešní církve a společnosti.

Papež a česká církev

Jen ve stručnosti je třeba zmínit papežův význam pro českou církev. Do povědomí českých věřících, ale i příslušníků tajné policie, se poprvé výrazněji zapsal svoji krátkou řečí nad rakví kardinála Štěpána Trochty v dubnu 1974, kdy promluvil i přes přísný zákaz státních orgánů a nazval jej mučedníkem. Volba papežem byla přijata s optimismem a stala se jedním z impulsů k oživení náboženského života v 80. letech. Také státní bezpečnost výrazně zvýšila svoji aktivitu a propagandistickou kampaň, zvlášť když se množily otevřené dopisy posílané papeži s informacemi o porušování náboženské svobody a lidských práv. Papež kromě obecných výzev upozorňoval i na konkrétní případy, např. v říjnu 1979 ve svém projevu zmínil pražský proces s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Také díky jeho vlivu se pražský arcibiskup, kardinál Tomášek, začal více zasazovat o dodržování náboženské svobody a veřejně kritizovat komunistický režim a kolaborující kněží. Impulsem bylo prohlášení vatikánské kongregace "o určitých sdružení a hnutích zakázaných kléru" z března 1982, které bylo výslovně vztaženo i na prorežimní sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris.

Po roce 1989 navštívil jako první papež Českou republiku a učinil tak hned třikrát. Všechny tři jeho návštěvy provázely výzvy k usmíření historických křivd mezi křesťany. První návštěva v dubnu 1990 byla chápána především jako oslava nově získané svobody. Nejlépe to vyjádřila slova prezidenta Václava Havla při uvítacím projevu na letišti: "Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží" Papežova návštěva dala podnět ke vzniku Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem Mistra Jana Husa při České biskupské konferenci, která navázala na práci teologů, historiků a filozofů z doby před listopadem 1989. Návštěva vyvolala také negativní reakce. Někteří nekatoličtí představitelé upozorňovali na skutečnost, že se katolíci chovají tak, jako by katolická církev byla jedinou církví v zemi. Také ve společnosti se v souvislosti s návštěvou papeže začaly opět ozývat antiklerikální tóny, které později zesílily.

Druhá návštěva v květnu 1995 byla spojena s krizí ve vztazích mezi římskokatolickou církví a nekatolickými církvemi, související se svatořečením Jana Sarkandera, jehož působení je spjato s obdobím násilné rekatolizace českých zemí. Díky této kontroverzi návštěva iniciovala vznik další ekumenické komise odborníků, tentokrát pro studium českých náboženských dějin v 16. – 18.století. Během své třetí návštěvy v dubnu 1997 se papež zúčastnil ekumenické bohoslužby v katedrále sv. Víta v Praze, při které ocenil práci obou komisí, které svými předchozími návštěvami buď přímo a nebo nepřímo inicioval.

Práce první komise byla slavnostně zakončena mezinárodním sympoziem o Janu Husovi v prosinci 1999, v předvečer Velkého jubilea. V projevu na sympoziu papež vyjádřil "hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tím tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktu a rozdělení." Ovšem i zde je na místě otázka nakolik toto prohlášení a výsledky práce komise přispěly ke skutečné změně mentality v české církvi nebo jen zůstaly omezeny na okruh odborníků.

(poslední kapitola nebyla z prostorových důvodů v Universu zveřejněna – pozn. MV)


Vybraná životní data Jana Pavla II.1920, 18. května - narodil se ve Wadowicích
1938 - 1939 - studium polské filologie na Jagellonské univerzitě v Krakově
1940 - 1944 - dělníkem v chemické továrně
1942 - 1946 - studium filozofie a teologie v podzemním semináři, po válce na univerzitě
1946, 1. listopadu - vysvěcen na kněze
1946 - 1948 - studium v Římě
1948 - 1951 - v duchovní správě
1951 - 1953 - studijní dovolená
1953 - 1958 - vyučuje etiku na Jagellonské univerzitě a poté na Katolické univerzitě v Lublinu
1958 - 1963 - pomocným biskupem krakovským
1964 - 1978 - krakovským arcibiskupem
1967 - jmenován kardinálem
1978, 16. října - zvolen papežem
1981, 13. května - na náměstí před bazilikou sv. Petra postřelen
2005, 2. dubna - zemřel

Encykliky Jana Pavla II.
Ecclesia de Eucharistia o eucharistii a jejím vztahu k církvi (17. 4. 2003)
Fides et Ratio o vztazích mezi vírou a rozumem (14. 9. 1998)
Ut Unum Sint o ekumenickém úsilí (25. 5. 1995)
Evangelium Vitae o životě, který je nedotknutelné dobro (25. 3. 1995)
Veritatis Splendor o základech morálního učení církve (6. 8. 1993)
Centesimus Annus ke 100. výročí Rerum novarum (1. 5. 1991)
Redemptoris Missio o stálé platnosti misijního poslání (7. 12. 1990)
Sollicitudo Rei Socialis o starosti církve o sociální otázky (30. 12. 1987)
Redemptoris Mater o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve (25. 3. 1987)
Dominum et Vivificantem o Duchu svatém v životě církve a světa (18. 5. 1986)
Slavorum Apostoli na památku evangelizačního díla sv. Cyrila a Metoděje (2. 6. 1985)
Laborem Exercens o lidské práci (14. 9. 1981)
Dives in Misericordia o Božím milosrdenství (30. 11. 1980)
Redemptor Hominis o Vykupiteli světa (4. 3. 1979)

Použitá literatura:
Jan Pavel II. Kronika neobyčejného života. Praha 2000.
Jan Pavel II.: Dar a tajemství. K padesátému výročí mého kněžství. Praha 1997.
Jan Pavel II.: Překročit práh naděje. Praha 1995.
Szulc, Tad: Jan Pavel II. Životopis. Praha 1995.
Walsh, Michael: Jan Pavel II. Životopis. Brno 1995.
Weigel, George: Svědek naděje. Životopis papeže Jana Pavla II. Praha 2000.