85 let od vydání encykliky Mortalium animos

Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.

Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.

Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.


Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).

Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.

Gaudet Mater Ecclesia - Zahajovací řeč Druhého vatikánského koncilu papeže Jana XXIII. (1962)

Blíží se 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu (11. října). Rozhodl jsem se zveřejnit český překlad zahajovací řeči papeže Jana XXIII., která je zároveň jakýmsi nastíněním jeho vize o začínajícím koncilu. Už delší době mě překvapuje, že tento poměrně zásadní text u nás není běžně dostupný.

Text je převzat z knihy Walberta Bühlmanna: Jan XXIII. Zápas za budoucnost církve. Praha, Vyšehrad 1997 (s. 124-140). Je třeba upozornit, že jde o český překlad německého překladu rekonstruovaného italského originálu textu, jehož autorem je papež Jan XXIII. Text byl papežem přednesen na závěr dlouhého zahajovacího ceremoniálu dne 11. října 1962 a poté publikován v latinském znění, které oproti italskému originálu obsahuje 39 "vylepšení", přisuzované kuriálním úředníkům. Tato "vylepšení" jsou uvedena v poznámkách pod textem. Řada publikací používá spíše latinský oficiální text, který byl přednesen, resp. jeho překlad a členění. Rozdíly v textu podle mne nejsou zase až tak výrazné, rychlou orientaci v překladech spíš komplikuje rozdílné členění.

Tato řeč je považována za jeden z nejdůležitějších textů papeže Jana XXIII. (např. Giuseppe Alberigo: "jednalo se o nejdůležitější čin Janova pontifikátu a pravděpodobně i o vůbec jeden z nejzávažnějších a nejvýznamnějších aktů katolické církve v současnosti," viz Stučné dějiny II. vatikánského koncilu, s. 39)Podle svědectví papežova osobního sekretáře, kterým byl od roku 1953 Loris Francesco Capovilla (nar. 1915, Catholic Hierarchy), si papež přál zveřejnění italského návrhu této řeči, ne kvůli cti, ale protože chtěl za text převzít zodpovědnost, aby "bylo zřejmé, že pochází od prvního do posledního slova ode mne" (velmi často citovaná slova, viz např. O.H.Pesch: Druhý vatikánský koncil, s. 373 /pozn. 15/; obsáhlá monografie o Janu XXIII. od Petera Hebblethwaita cituje zřejmě původní zdroj, kterým je Loris Capovilla: Giovanni XXIII, Quindici Letture, Rom 1970, s. 197).

S ohledem na kontext, řeč byla sice pronesena jasným a zřetelným hlasem, jak zdůrazňují pamětníci ve vzpomínkách, ale v závěru únavného pětihodinového zahajovacího ceremoniálu, význam textu ocenila nejprve média. I když jejich reakce byla leckdy diametrálně odlišná, každý si z řeči vybral jiný důraz (John W. O'Malley: What happened at Vativan II., s. 94-95 to ilustruje odlišnými titulky vatikánského Osservatore Romano "Hlavní cíl koncilu: Bránit a hlásat nauku" /viz řeč níže čl. 11/ a pařížského Le Monde "Papež schválil vědecké metody v moderní teologii  /viz řeč čl. 15/).


Jak je mým zvykem, dovolil jsem si do textu graficky zasáhnout. I když tím vnucuji jisté předporozumění (zveřejnění kompletního textu však umožňuje udělat si každému vlastní názor), dělám tak pro snazší orientaci v textu a pro snadnější vyhledání často citovaných pasáží. Kromě mezititulků (opakuji, že se někdy liší od latinského znění) jsem zvýraznil některé pasáže textu:

1) Tučnou kurzívou jsou podle mého důležité pasáže nebo často zmiňované části textu.

2) Podtrženo je několik výrazů, které patří téměř k těm legendárním (např. aggiornamento /čl. 6/, proroci neštěstí /čl. 8/- většina vykladačů se shoduje v tom, že měl papež na mysli především kurii /s tou byl v kontaktu při "každodenním vykonáváním" svého úřadu/, nové Letnice /čl. 10/, skok kupředu /čl. 15/, pastorální povaha /koncilu, čl. 15/ a především pasáž: něco jiného je podstata tradované nauky, to jest depositum fidei, a něco jiného je formulace, jíž se předkládá /čl. 15/, která byla nakonec i převzata do koncilní konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 62)

Alespoň malá videoukázka ze zahájení koncilu (ze které se dovídáme, že řeč trvala 36 minut).

1. Ctihodní bratří! Církev, naše matka, se dnes raduje, neboť zvláštní milostí Boží prozřetelnosti nadešel dlouho toužebně očekávaný den, v němž pod ochranou panenské Matky Boží, jejíž důstojenství dnes slavíme, slavnostně začíná zde u hrobu svatého Petra Druhý ekumenický vatikánský koncil.

Ekumenické koncily v dějinách církve

2. Posloupnost jednotlivých koncilů, jak se v průběhu dějin slavily - dvacet koncilů ekumenických a bezpočet různě významných koncilů provinciálních i regionálních - jasně dosvědčuje životnost katolické církve. Jsou to výrazné okamžiky její historie. Současný bezvýznamný nástupce svatého Petra (1), jenž k vám nyní promlouvá, chtěl svým rozhodnutím svolat takovéto slavnostní shromáždění znovu posílit kontinuitu učitelského úřadu církve (2); ten se totiž mimořádným způsobem ukazuje všem lidem naší doby, když reaguje na chybný vývo (3), na výzvy a šance moderního věku (4).

3. Naprosto spontánně pohleďme (5) na počátku tohoto všeobecného koncilu zpět do minulosti: znovu si oživme vzpomínku na záslužné činy našich předchůdců (6) papežů z dávné i nedávné minulosti - jako hlasy, jejichž ozvěna nás povzbuzuje. Jsou to hlasy působivé a ctihodné a předávají nám svědectví koncilů Východu i Západu od 4. století přes středověk až do novověku. Neustále tak zvěstují slávu této božské i lidské instituce, tj. církve, které se od Ježíše (7) dostává jejího jména, jejích milostí i jejího bytostného určení. Ačkoli tak máme důvod se radovat, přesto zůstává skutečností, že na těchto dějinách posledních devatenácti století také leží stín bolesti a zkoušek (8). Nikoli bez důvodu vyslovil stařec Simeon Ježíšově matce Marii proroctví, které se potvrdilo v minulosti i přítomnosti: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých (v Izraeli) a jako znamení, kterému se budou vzpírat." (L 2,34) A také sám Ježíš řekl při svém veřejném vystoupení jasná slova ukazující na hluboké tajemství, jak se k němu budou chovat lidé v průběhu staletí: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje." (L 11,23)

4. Velká výzva (9), před níž lidstvo stálo a stojí, je i takřka po dvou tisících let stále táž. Ve své slávě (10) je Kristus stále středem dějin a života. Buď se lidé k němu a jeho církvi přimknou, a mají pak účast na poznání, dobrotě, řádu a pokoji; nebo jsou bez něho či přímo proti němu a vědomě proti jeho církvi (11), a pak vládne zmatek a zpustlost lidských vztahů a trvalá hrozba vzájemných bojů lidí proti sobě navzájem. Pokaždé, když se slaví ekumenický koncil, slavnostním způsobem se tím projevuje (12) jednota Krista a jeho církve. Tak přispívaly ekumenické koncily k dalekosáhlému šíření pravdy, k přiměřené životní orientaci jednotlivců, rodin i společnosti. Posilovaly duchovní síly tím, že je vedly k pravým a věčným statkům. Svědectví mimořádného učitelského úřadu církve (13) v průběhu různých epoch dvaceti staletí dějin křesťanství jsou nám souhrnně k dispozici v množství působivých svazků jako nezcizitelné dědictví, jež nám uchovávají církevní archivy v Římě i věhlasné knihovny celého světa.

Proč tento koncil?

5. Co se týče iniciativy k tomuto velkému záměru, jenž nás sem všechny přivádí, postačí snad jako historický doklad svědectví naší skromné osobní zkušenosti: Na počátku to byly úvahy, které nás spontánně napadaly a které jsme zvažovali jen sami pro sebe, až byly pak před ctihodným kolegiem kardinálů vysloveny v bazilice sv. Pavla za hradbami (14) památného dne 25. ledna 1959 o svátku Obrácení sv. Pavla, a to oním jediným výrazem „ekumenický koncil". Nečekané přitakání, Duchem svatým inspirované pochopení, radostné účastenství v očích i v srdcích: zkrátka velké nadšení, jež po celém světě vyvolávalo velký zájem o uskutečnění koncilu. Tři roky intenzívní přípravy zahájily širší a hlubší proces učení a tázání na současné podmínky víry, náboženské praxe, na životaschopnost křesťanství vůbec a katolicismu zvlášť. Doba příprav se tak ukázala jako první znamení, první dar Boží milosti (15).

6. Doufáme neochvějně, že církev inspirovaná tímto koncilem poroste svým duchovním bohatstvím, a tak posílena novou silou bude do budoucnosti hledět s odhodláním. Je naší pevnou nadějí, že přiměřeným „aggiornamentem" a prozíravou organizací vzájemné spolupráce (16) církev dosáhne toho, že jednotlivci, rodiny i národy budou dbát nebeských věcí s větší pozorností. Proto je slavení koncilu mimořádným důvodem k vděčnosti vůči Dárci všech dobrých darů. Proto velebíme chvalozpěvem čest a slávu našeho Pána, Ježíše Krista, vítězného a nesmrtelného Krále věků a národů.

Nadešel pravý čas

7. Ctihodní bratři, je ještě další argument, jehož bychom měli k svému užitku dbát. Abychom zvětšili svou radost, chceme před tímto velkým shromážděním vyzdvihnout příznivé a povzbuzující okolnosti, za nichž tento ekumenický koncil začíná.

8. Při každodenním vykonávání našeho pastýřského úřadu nás zraňuje, když leckdy musíme naslouchat výtkám lidí, kteří jsou sice plni nadšení, nemají však příliš velký smysl pro rozlišování a takt. Z nedávné minulosti až po současnost berou na vědomí pouze nešvary a případy chybného vývoje. Říkají, že se naše doba ve srovnání s minulostí vyvíjí jenom k horšímu. Počínají si tak, jako by se ničemu nenaučili z historie; která je přece učitelkou života, a jako by se při předchozích ekumenických koncilech mohl ve všem prosadit smysl a duch křesťanství, žité víry a správná aplikace svobody náboženství (17). Musíme odporovat těmto prorokům neštěstí, kteří stále předpovídají jenom pohromy, jako by už už přicházel zánik světa.

9. Za současné situace nás Boží prozřetelnost vede k postupnému novému uspořádání lidských vztahů. Působí v součinnosti s lidmi, ale nad jejich očekáváním sleduje svůj vlastní plán. Všecko, dokonce i to, co lidé činí proti ní, se obrací v to, co je pro církev lepší. Tuto okolnost lze snadno rozpoznat, když sledujeme současný svět. Ten je charakterizován politickými a hospodářskými střety, které ponechávají jen málo času pro starost o víru, tak jak je svěřena církevnímu učitelskému úřadu. To nikterak není dobré a nelze s tím prostě souhlasit. Nelze ovšem naproti tomu popřít, že za nově daných podmínek moderního života je výhodou, že z mnoha překážek byly odstraněny ty, jejichž pomocí kdysi státy omezovaly svobodné jednání církve. Stačí ve skutečnosti zběžný pohled na dějiny církve, abychom jasně poznali, že ekumenické koncily, jež byly přece posloupností slavných činů pro katolickou církev, se musely v důsledku nepřípustného vměšování státních autorit konávat za obtížných a smutných okolností. I když panovníci přitom leckdy měli upřímný úmysl sloužit k ochraně církve, přesto se to většinou neobešlo beze škody a nebezpečí pro víru, kdykoli sledovali zištnou a nebezpečnou politiku.

10. Při této příležitosti nemohu před vámi skrývat naši hlubokou bolest nad nepřítomností mnoha nám blízkých biskupů. Pro svoji věrnost Kristu jsou ve vězení nebo jim stojí v cestě jiné okolnosti. Myšlenka na ně nám dává podnět k naléhavé modlitbě. Přesto přese všechno jsme dnes plni útěchy a naděje, když hledíme na církev, jak právě v této chvíli, zbavena mnoha světských překážek minulosti, jakoby o nových Letnicích odtud z vatikánské baziliky pozdvihuje skrze vás s důstojenstvím a velikostí svůj hlas.

Co máme dělat?

11. Hlavním úkolem koncilu je, aby účinněji chránil nezadatelný statek tradované křesťanské nauky a aby jí učil. Tato nauka se týká celého člověka, s tělem i duší. Člověk je na této zemi poutníkem, a nauka církve mu velí směřovat k nebesům. Ukazuje totiž, jak vést náš pozemský život, abychom splnili své povinnosti občanů země i nebe, a tak mohli dosáhnout Bohem ukázaného cíle. Znamená to, že všichni lidé, ať jednotlivě nebo ve společenství, mají povinnost po dobu trvání tohoto života bez ustání usilovat o nebeské statky a pozemských statků užívat tak, aby tím nevznikala překážka pro věčnou blaženost. Kristus Pán řekl: "Hledejte především jeho království a spravedlnost." (Mt 6,33) Toto slovo "především" nás upozorňuje na to, nač máme zaměřit své úvahy a usilování. Avšak ani druhou polovinu tohoto příkazu Páně nelze pustit ze zřetele: "A všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,33) Skutečně vždycky existovali a nadále existují v církvi lidé, kteří ze všech sil usilovali o uskutečňování dokonalosti vyžadované evangeliem, aniž přitom zanedbávali nasazení pro společnost. Dík jejich vytrvalému a příkladnému životu a jejich horlivé lásce k bližnímu se trvale pěstuje a posiluje to, co je v lidském společenství dobrého a ušlechtilého.

12. Avšak k tomu, aby toto učení zasáhlo mnoho rozličných oblastí lidských aktivit, jak jednotlivce, tak i rodiny a celou společnost, je především zapotřebí, aby se církev neodvracela od nezadatelných tradic víry, které přijala z minulosti. Zároveň musí dbát přítomnosti, nových životních vztahů a forem, jak je vytváří moderní svět; neboť ty otevřely apoštolátu katolíků nové cesty.

13. Proto nezůstávala církev vůči udivujícímu pokroku vyvolanému objevy lidské vynalézavosti nečinná a neváhala je náležitě posuzovat. Současně se sledováním těchto skutečností vývoje však lidi (18) bez ustání napomínala, aby svůj zřetel obraceli směrem od pozemských věcí k Bohu, původci veškeré moudrosti a krásy. Nenechala nikdy upadnout v zapomenutí rozhodný příkaz "Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat" (Mt 4,10; L 4,8), aby pomíjivá fascinace pozemskými věcmi nebránila skutečnému pokroku.

Hlavní bod

14. Z toho, co bylo dosud řečeno (19), zřetelně vyplývá (20), co je třeba od koncilu očekávat pro zvěstování nauky (21). Dvacátý první ekumenický koncil, jenž může využít účinného a významného bohatství (22) zkušeností v oblasti práva, liturgie, pastýřské teologie i správy, chce učení víry podat čisté a neokleštěné, bez oslabení a zkomolení, jak se v průběhu dvaceti staletí (23) nikoli bez těžkostí a sporů stalo společným dědictvím (24) lidí; dědictvím, které sice nebylo laskavě přijímáno ode všech, je však bohatstvím (25), které bylo vždycky přístupné všem lidem dobré vůle. Naším úkolem není (26) jen tento vzácný poklad ochraňovat, jako kdybychom se starali pouze o nějaké starožitnosti. Chceme se naopak horlivě a beze strachu věnovat úkolu (27), který vyžaduje naše doba. Tak pokročíme v cestě, jíž církev kráčela po dvacet staletí.

15. Hlavním bodem tohoto koncilu tedy není, abychom (28) diskutovali o tom či onom zásadním článku víry, přičemž bychom podrobně vykládali dogmatické názory církevních otců a klasických i současných teologů. Předpokládá se, že toto všechno je tu dobře a důvěrně známo. K tomu není třeba žádného koncilu (29). Avšak ti, kdo se na celém světě hlásí ke křesťanské, katolické a apoštolské víře, očekávají, že od znovu nabytého střízlivého a klidného přitakání plné dogmatické tradici církve, jak ji poznáváme z celkové tendence i jednotlivých důrazů v aktech Tridentského, ale i Prvního vatikánského koncilu, bude učiněn skok kupředu, který přispěje k prohloubenému pochopení víry a ke vzdělání svědomí (30). To nutně povede k většímu souhlasu s autentickým pokladem víry, zkoumaným vědeckými metodami a vykládaným jazykovými výrazovými prostředky moderního myšlení (31). Neboť něco jiného je podstata tradované nauky, to jest depositum fidei, a něco jiného je formulace, jíž se předkládá (32). Na to je třeba klást velký důraz - i když to rozhodně vyžaduje trpělivost - tím, že se všechno prověří v rámci a prostředky učitelského úřadu prvořadě pastorální povahy (33).

Lék milosrdenství

16. Na počátku Druhého vatikánského koncilu je jasnější než kdy jindy, že "pravda Páně zůstává navěky". Vidíme přece, jak v proměnách časů po sobě následují vzájemně protichůdná mínění (34) lidí a jak se omyly sotva vzniklé už rozplývají jako ranní mlha pod náporem slunce. Církev byla k takovýmto omylům vždycky v opozici a někdy je odsoudila s maximální přísností. V dnešní době dává Kristova nevěsta přednost používání léku milosrdenství před lékem přísnosti (35). Je přesvědčena o tom, že současným požadavkům lépe odpovídá, jestliže ukazuje na závažnost svého učení (36), než když pronáší odsudky. Neznamená to, že by dnes chyběly mylné nauky a názory a nebezpečná hesla (37), před nimiž je třeba se chránit a jež je nutno odmítnout. Stojí však v tak jasném protikladu k prosazované normě správného chování a vyvolaly natolik neblahé následky, že je dnes lidem samo sebou jasné, že je třeba je odsoudit. Týká se to především onoho způsobu života, jenž vede k pohrdání Bohem a jeho přikázáními, přehnaného spoléhání na pokroky techniky, štěstí, které se poměřuje výlučně životní úrovní. V rostoucí míře jsou lidé přesvědčeni o nadřazené hodnotě důstojnosti lidské osoby a o tom, že si zaslouží více pozornosti a angažovanosti. Co však platí nejvíce: Zkušenost lidi naučila, že násilí, jehož proti sobě používají, nebo zbrojní potenciál a politická hegemonie jsou nezpůsobilé k úspěšnému řešení obtížných problémů, jimiž strádají.

17. A tak katolická církev zdvíhá tímto ekumenickým koncilem pochodeň víry. Chce se tak projevit jako matka, vůči všem laskavá, dobrá a trpělivá, plná milosrdenství a laskavosti právě k těm dětem, které se od ní vzdálily. Jako Petr žebrákovi, jenž ho prosil o almužnu, říká církev tváří v tvář lidem trpícím nouzí: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" (Sk 3,6) Církev dnes nenabízí lidem ani pomíjivé bohatství, ani pozemské štěstí. S důstojností Božího dětství jim dává podíl na mnoha darech milosti a poskytuje jim účinnou ochranu a pomoc pro lidský život. Otvírá jim přístup k životodárnému prameni, k učení, které dává lidem ve světle Kristově poznat, kým opravdu jsou, jaké důstojenství jim přísluší a jaký je jejich cíl a smysl. A konečně skrze své syny (a dcery, pozn. překl.) dává všude plně působit křesťanské lásce, tím, že v zárodku odstraňuje roztržky a pěstuje svornost, spravedlivý mír a bratrství všech lidí.

Hledání jednoty

18. Ve své starosti o rozšíření a uchování pravdy se církev odvolává na to, že podle Božího záměru mají všichni lidé dojít spásy a poznat pravdu (l Tm 2,4). Proto mohou lidé dosáhnout dalekosáhlé a trvalé jednoty srdcí, s níž je spojen pravý mír a věčná spása, výlučně za pomoci neporušeného Božího zjevení. Této viditelné, v pravdě založené jednoty však křesťanské společenství ještě vůbec nedosáhlo.

19. Katolická církev nahlíží jako svou povinnost, aby se důrazně zasadila (38) o to, aby se plně zjevilo "velké tajemství" jednoty. Právě o to se Ježíš Kristus naléhavě modlil k svému nebeskému Otci v předvečer své vykupitelské smrti. Církev ví, že je do této Kristovy modlitby zahrnuta, a tím je jí přislíbeno štěstí pokoje. Naplňuje ji rovněž radostí, když vidí, jak tato modlitba nese ovoce a přináší spásu i u těch, kdo stojí mimo její společenství. Ano, uvážíme-li to dobře, proráží světlo jednoty, o niž Kristus prosil pro svou církev, třemi paprsky: paprskem vzájemné jednoty katolíků, kterou je nutno zachovávat neporušenou jako vzor; paprskem jednoty s křesťany odloučenými od apoštolského stolce, jejichž modlitba a vroucí naděje cílí k tomu, abychom se znovu spojili; a konečně paprskem jednoty spojující zatím mimokřesťanská náboženství s katolickou církví úctou k hodnotám a respektem. V tomto ohledu je bolestné, uvážíme-li, že Ježíš prolil svou krev na vykoupení všech lidí, ale my musíme hledět na to, jak větší část lidstva nemá zatím přístup k pramenům milosti, který by jí katolická církev mohla zjednat. A tak nás při myšlence na světlo a sílu nadpřirozené jednoty, jež vychází z katolické církve ku prospěchu celého lidstva, napadají slova svatého Cypriána: "Pánem osvícená církev vysílá své paprsky po celém okrsku země. Je to nicméně jediné světlo proudící do všech stran, ani se jednota těla rozplývá. Svoje ramena rozpíná s hojnou plností po celé zemi, stále znovu dává vyvěrat tryskajícím potůčkům. A přece existuje jen jediný pramen, jen jediný zdroj, jen jediná matka požehnaná, překypující plodností. Z jejího lůna se rodíme, jejím mlékem se živíme, jejím duchem jsme prodchnuti." (O jednotě katolické církve, 5; BKV234, s. 136)

20. Ctihodní bratři! Takový je záměr Druhého vatikánského koncilu. Spojuje nejlepší síly katolické církve ve snaze, aby poselství spásy bylo lidmi přijímáno ochotněji. Tím připravuje a upevňuje cestu k jednotě celého lidstva, která je nezbytným základem (39) toho, aby "pozemské město" bylo podobnější "městu nebeskému", jehož králem je pravda, zákonem láska a hranicemi věčnost (Augustin, Listy 138,3).

Závěr

21. Ctihodní bratři v biskupském úřadu! Nyní "se vám otevřelo naše srdce." (2 K 6,11) Shromáždili jsme se zde ve vatikánské bazilice, ohnisku dějin církve, kde se teď úzce navzájem spojují nebe a země, u hrobu svatého Petra, u hrobů tolika našich předchůdců, jejichž smrtelné ostatky se jakoby v tiché radosti podílejí na této slavnostní hodině. Zahájením tohoto koncilu se církvi otvírá zářivý a slibný den. Vládnou ještě ranní červánky, ale dobře již pociťujeme první známky začínajícího dne. Všechno dýchá svatostí, všechno vzbuzuje radost. A tu bychom měli vidět také hvězdy, které svým jasem naplňují tento Boží dům. Podle svědectví apoštola Jana jste těmito hvězdami vy (Zj 1,20). A s vámi vidíme zlaté svícny kolem hrobu knížete apoštolů, tj. církve vám svěřené. Spolu s vámi vidíme vysoce postavené a známé osobnosti přítomné s hlubokým respektem a sympatií plnou očekávání. Přišli do Říma z pěti světadílů, aby zastupovali národy a státy.

22. A tak lze opravdu říci, že se ke slavení koncilu spojují nebesa a země, svatí na nebi, aby naši práci ochraňovali; věřící na zemi, aby se bez přestání modlili k Bohu; a konečně vy, abyste naslouchali inspiraci Božího Ducha, aby společná práce odpovídala dnešním očekáváním a potřebám všech národů. To od vás vyžaduje mírnost s odhodlaností, bratrskou svornost, pravou míru v předložených návrzích, poctivost v diskusích a moudrost při rozhodování. Kéž vaše úsilí a vaše práce, k níž se upírá pozornost mnoha národů, a zejména naděje celého světa, splní očekávání všech v míře co největší.

23. Všemohoucí Bože! Na tebe skládáme svoji důvěru, neboť na své vlastní síly se spolehnout nemůžeme. Shlédni milostivě na tyto zde přítomné pastýře své církve. Světlo tvé nadpřirozené milosti kéž nám pomáhá, abychom činili správná rozhodnutí a vyhlašovali moudré zákony. A vyslyš milostivě naše modlitby, které před tebe klademe ve společné víře, jsouce jedné mysli a mluvíce jedněmi ústy. Maria, útočiště křesťanů, útočiště biskupů, ve tvé svatyni v Loretu jsme nedávno zakusili tvou mimořádnou náklonnost vůči nám. Uctili jsme tam tajemství vtělení. Přiveď všechno k zdárnému konci. Spolu se svatým Josefem, tvým ženichem, svatými apoštoly Petrem a Pavlem, svatým Janem Křtitelem a svatým evangelistou Janem pros za nás u Boha. Ježíši Kristu, našemu Vykupiteli a Spasiteli, nesmrtelnému Králi národů a věků, budiž láska, moc a sláva. Amen.

1 svatého Petra / knížete apoštolů
2 kontinuitu učitelského úřadu církve / učitelského úřadu  církve, jenž nikdy nepochybil a trvá až do konce časů
3 chybný vývoj / omyly
4 moderního věku / naší doby
5 pohleďme / hledí Kristův náměstek
6 našich předchůdců / vynecháno
7 od Ježíše / od božského Vykupitele
8 zkoušek / hořkostí
9 Velká výzva / Těžké starosti a otázky
10 Ve své slávě / vynecháno
11 vědomě proti jeho církvi / setrvávají vědomě mimo církev (extra ecclesiam)
12 se projevuje jednota / se dosvědčuje jednota
13 církve / církve, totiž univerzálních synod
14 sv. Pavla za hradbami / sv. Pavla za hradbami při Via Ostia
15 Tři roky... Boží milosti / Mezitím se uskutečnilo během tří let intenzivní dílo přípravy koncilu. Vedlo k tomu, že se přesně a vydatně prozkoumalo, jaké vážnosti se dnes těší víra, náboženský život a síla křesťanského, především katolického lidu. Proto se nám tato doba příprav ekumenického koncilu nikoli bez důvodu jevila jako jakési první znamení a dar nebeské milosti.
16 vzájemné spolupráce / vzájemné podpory
17 svobody náboženství / svobody církve
18 lidi / lidi, jimž bylo řečeno: "Podmaňte si zemi a panujte nad ní!" (Gn 1,28)
19 Z toho, co bylo dosud řečeno / Z toho, co bylo dosud řečeno, ctihodní bratři,
20 zřetelně vyplývá / dostatečně zřetelně vyplývají
21 co je třeba od koncilu očekávat pro zvěstování nauky / okruhy, kterými je stran nauky ekumenický koncil pověřen
22 významného bohatství / převzácného bohatství
23 v průběhu dvaceti staletí / vynecháno
24 společným dědictvím / jakoby společným dědictvím
25 bohatstvím / jakoby bohatstvím
26 Našim úkolem není / Naším úkolem však není
27 věnovat úkolu / sledovat onen úkol
28 Hlavním bodem tohoto koncilu tedy není, abychom / Není také naší věcí, abychom společně v první řadě
29 K tomu není třeba žádného koncilu / Neboť pro pouhé disputace tohoto druhu nebylo zapotřebí svolávat koncil.
30 Avšak ti, kdo se na celém světě hlásí... ke vzdělání svědomí / Dnes je vskutku nezbytné, aby všichni v dnešní době s novým úsilím přijali celou křesťanskou nauku beze škrtů. Jasně a s pokojným vědomím musejí být za tím účelem přesně přezkoumány a interpretovány tradované výpovědi pocházející z akt Tridentského, a především Prvního vatikánského koncilu. Jak všichni opravdoví vyznavači křesťanské, katolické a apoštolské víry toužebně očekávají, musí být tato nauka poznána v celé její plnosti a hloubce, aby dokonaleji roznítila srdce a pronikla je.
31 To nutně povede... prostředky moderního myšlení / Ano, tato bezpečná a trvalá nauka, jíž je nutno být ve víře poslušen, se musí zkoumat a vykládat tak, jak to vyžaduje naše doba.
32 Neboť něco jiného... jíž se předkládá / Neboť něco jiného je depositum fidei či pravdy, jež jsou obsaženy v nauce, již je třeba uchovávat, a něco jiného je způsob, jakým se zvěstují, arci v témž smyslu a témž významu.
33 Na to je třeba... pastorální povahy / Tomu je třeba věnovat mnoho pozornosti; a je-li to potřebné, musí se trpělivě na tom pracovat, tj. musí se zvážit veškeré důvody, aby se vysvětlily otázky, jak to odpovídá učitelskému úřadu, jehož podstata je převážně pastorální.
34 vzájemně protichůdná mínění / vzájemně protichůdná nejistá mínění
35 před lékem přísnosti / před zbraní přísnosti
36 ukazuje na závažnosti svého učení/sílu svého učení hojně vysvětluje
37 mylné nauky a názory a nebezpečná hesla / mylné nauky a názory a nebezpečí, jichž je třeba se vystříhat
38 aby se důrazně zasadila / aby se snažila
39 která je nezbytným základem / jakožto nezbytnému základu

Dominik Duka bude kardinálem

V pátek 6. ledna během promluvy před polední modlitbou Anděl Páně (Angelus) oznámil papež Benedikt XVI. jména 22 budoucích kardinálů, které bude jmenovat během zasedání konsistoře (kardinálského kolegia) dne 18. února. Mezi nimi zaznělo i jméno pražského arcibiskupa Dominika Duky.

Tak nějak měla znít stručná zpráva do médií. Místo toho se začalo ze všech stran ozývat, že Dominik Duka byl jmenován kardinálem. Když jsem na tento drobný omyl upozornil ČT24, tak jsem byl odkázán na prohlášení tiskového střediska ČBK. Jeho nadpis zněl jasně a špatně "Svatý otec jmenoval arcibiskupa Dominika Duku kardinálem". V samém závěru Dukova životopisu se krčilo konstatování: "Dne 6. ledna 2012 Svatý otec Benedikt XVI. oznámil jeho nominaci kardinálem. Odznaky kardinálské hodnosti převezme kardinál Duka ve Vatikánu 18. - 19. února 2012." I tak z textu není zřejmé, že by si pisatelé byli vědomi, že Dominik Duka teprve bude jmenován. Nemůžu se proto divit novinářům, pro které je tiskové středisko ČBK zodpovědným zdrojem, že tuto zprávu přijali.

Správná je zpráva Vatikánského rádia, když hned v úvodu říká: "Pražský arcibiskup Dominik Duka bude jmenován kardinálem. Jak oznámil Benedikt XVI. při sváteční promluvě před modlitbou Anděl Páně, stane se tak při veřejné konzistoři 18. února." I tak se trochu divím, že v názvu zprávy vypadlo ono BUDE, takže hlásá: Dominik Duka kardinálem.

Nakonec i zpráva v Katolickém týdeníku 2012, č. 2 hlásá: Dominik Duka bude vyznamenán "posvátným purpurem" A zřejmě ani ze zprávy není zcela zřjmé, že na oné konsistoři nedojde pouze k převzetí odznaků kardinálské moci, ale ke skutečnému jmenování.

Možná si řeknete, že jde o drobnost, banalitu. Do jisté míry souhlasím. Na druhou stranu když tiskové orgány církve nejsou schopny ani takovou banalitu jasně sdělit médiím a veřejnosti, jak chtějí vysvětlovat složitější záležitosti?


Případně se ještě nabízí otázka, zda se v dané problematice vůbec orientují ti, kterých se to týká. Když jsem sledoval brífink Dominika Duky ke svému "jmenování" (dne 6. ledna), tak jsme byl překvapen. Tiskový mluvčí pražského arcibiskupství v úvodu doslova řekl, že "pražský arcibiskup Dominik Duka BYL jmenován kardinálem" a že "18. února /papež/ svolává konzistoř, kde DOKONČÍ jmenování 22 nových kardinálů". Ani budoucí kardinál tuto informaci neuvedl na pravou míru.

Mimochodem, co vlastně papež řekl?

Papež řekl: "Ed ora, con grande gioia, annuncio che il prossimo 18 febbraio terrò un Concistoro nel quale nominerò 22 nuovi Membri del Collegio Cardinalizio." Přebírám to ze zveřejněného textu, ale je možné si to ověřit i na videu (tato pasáž zhruba kolem 17:40). Důležité je to, že nomineró je v budoucím čase. Papež tedy oznámil, že dotyčné BUDE jmenovat v konsistoři 18. února.


Podle mne je v pozadí nedorozumění a směšují se dvě věci. Jednou je oznámení o konsistoři, kde budou - a to je věc druhá - jmenováni (tj. kreováni - doslova stvořeni) noví kardinálové, jejichž jména byla oznámena. Problém je v tom, že pro kardinálskou "kreaci" neexistuje adekvátní český překlad.

Ostatně i v textu kodexu církevního práva (1983) je snad možné zaznamenat tyto dva postupné kroky, oba však český oficiální překlad trochu nešťastně překládá slovem "jmenuje".



Snad ještě doplnění ohledně samotného jmenování Duky:

Jsem rád, že pan arcibiskup skutečnost jmenování pojal především jako určité vyznamenání pražské arcidiecéze, možná české církve. Osobně jsem byl poněkud překvapen, že papež hodlá jmenovat druhého kardinála z pražské arcidiecéze. Evidentně to byla moje neinformovanost, neboť, jak jsem zjistil, byl Duka jedním z jasných kandidátů i podle zahraničních médií. Souvislost s "kardinálským důchodem" (tedy dosažením 80. roku, kdy se kardinálové podle pokoncilních nařízení již nemohou zúčastnit volby papeže) emeritního arcibiskupa Miloslava Vlka mi nedošla. Jak spráně uvedl Duka na brífinku např. ve Vídni jednu dobu (konkrétně v letech 1998-2003) byli dokonce kardinálové tři.

Přesto si myslím, že je to událost v českých církevních dějinách neobvyklá a přemýšlím, jak jí interpretovat. Je za tím nějaké osobní ocenění Dominika Duky? I když mám pocit, že momentálně se nepředstavuje zrovna v dobrém světle v různých ohledech. Nebo je tam snaha vyslat do kardinálského kolegia alespoň jednoho volitele papeže z ČR a nikdy jiný nesplňoval elementární předpoklady? Nebo je zatím nějaký jiný církevně-politický důvod, který nám zůstává skryt? O tom se asi můžeme pouze dohadovat.

Občas se objevují zprávy, jak na papeže udělala velký dojem jeho návštěva v ČR. To je sice možné, ale mám pocit, že na tomto faktu nějak stavět je poněkud naivní. Postavení římskokatolické církve v ČR i její vnitřní situace je podle mého více než tristní.

Přemýšlím, zda Dukova nečinnost v oblasti vnitrocírkevní (na rozdíl od jeho veřejné prezentace na různých akcích), alespoň tak se mi to jeví, byla mimo jiné motivována očekávaným jmenováním (víme, že kdo nic nedělá, nic nezkazí), jeho ohledem na politické přátele (Hrad a okolí) nebo rozkoukáváním se v novém úřadu.

Však uvidíme, jak si povede Duka coby kardinál.

1) Nejprve je zmíněn papežův svobodný výběr vhodných mužů:
Qui Cardinales promoveantur, libere a Romano Pontifice seliguntur viri, saltem in ordine presbyteratus constituti, doctrina, moribus, pietate necnon rerum agendarum prudentia egregie praestantes; qui nondum sunt Episcopi, consecrationem episcopalem recipere debent. (kan 351. § 1.)
Český překlad: Za kardinály jmenuje svobodně papež muže...

2) Poté se mluví o samotná "kreaci", tedy vytvoření (pozor, neplést s kremací :-)), kardinálů:
Cardinales creantur Romani Pontificis decreto, quod quidem coram Cardinalium Collegio publicatur; inde a publicatione facta officiis tenentur atque iuribus gaudent lege definitis. (kan 351. § 2.)
Český překlad: Kardinály jmenuje papež rozhodnutím, které se vyhlašuje před sborem kardinálů; od vyhlášení mají povinnosti a práva, stanovené zákonem.

Dřívější praxe (např. v 19. století) byla taková, že noví kardinálové byli papežem jmenováni v tajné konsistoři kardinálů (přístupné pouze stávajícím kandidátům, tedy nově jmenovaní nebyli přítomni). Poté bylo novým kardinálům jmenování oznámeno a byl jim doručen červený kardinálský biret. Kuriálním kardinálům, tedy těm, kteří sídlili v Římě, tito ostatně vždy byli mezi kardinály nejvíce zastoupeni, byl biret a jmenovací listina předána ještě tentýž den. Ostatním byla doručena a předána většinou legátem. V nejbližší době se konala veřejná konsistoř (přístupná i jiným prelátům ne-kardinálům a dalším pozvaným), při které mimo jiné z rukou papeže převzali červený kardinálský biret.

Stranou ponechávám kardinály, jejichž jména papež z různých důvodů prozatím nezveřejnil a učinil tak až pozdějí (tzv. jmenování in pectore) nebo v některých případech k jejich zveřejnění nikdy nedošlo, pokud papež zemřel.

Tento popis je zjednodušený a mohly existovat rozmanité výjimky (často se totiž zapomíná, že do celocírkevního kodexu, prvního svého druhu, z roku 1917, existovalo mnoho místních zvyklostí; třeba i s ohledem na různé vztahy mezi státem resp. panovníkem a církví; celocírkevní kodex mnohé zvyklosti sjednotil), ale pro ilustraci snad stačí.

Pátral jsem, kdy tato praxe byla změněna případně zda skutečně papežovu oznámení ještě nepředcházela tajná konsistoř, kde by papež skutečně "kreoval" kardinály a teprve poté je veřejně oznámil. Pravděpodobně to souviselo se změnami v samotném kardinálském kolegiu v 60. letech. Každopádně jsem přesvědčen, že podobně jako v uplynulých letech, tak i 6. ledna 2012 šlo pouze o oznámení budoucího jmenování kardinálů.

Tedy Dominik Duka se stane kardinálem 18. února.

Ještě malá poznámka k tomu kreování-stvoření kardinálů. Jedna se o církevní, resp. papežskou "stvořeninu". Zatímco o biskupech římskokatolická církev učí, že jejich zřízení je ius divinum, tedy božského práva, tak kardinálové jsou toliko církevním či papežským stvořením. Je tu nepochybně napětí či přímo spor mezi jejich rolí v rámci římskokatolické církve a touto skutečností. Myslím si, že ani rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, převzaté do kodexu z roku 1983, aby každý kardinál, který není biskupem, přijal biskupské svěcení (existují však výjimky), tento rozpor dostatečně neřeší. K tomu se snad vyjádřím časem. 

Náboženské vyznání v České republice

Statistický úřad na stránkách o sčítání zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011, včetně rámcových údajů o náboženském vyznání (tj. kromě hlavích čísel i údaje o počtu osob, kteří se přihlásili ke třem největším církvím, tedy Římskokatolické církve, Českobratrské evangelické církve a Církve československé husitské). Ty pak druhý den doplnila podrobná informace o kompletních výsledcích náboženského vyznání - odkaz na tabulku je k dispozici zde.

Tématem sčítání jsem se věnoval a pro potřebu stručného představení náboženského vyznání v České republice a jeho vývoje jsem si už kdysi vytvořil tabulku. Tu jsem doplnil a opravil nepřesnosti, které jsem u starší verze zjistil a dávám jí k dispozici.

Při kontrole jsem se díval na absolutní čísla, která jsem kdysi převzal pro starší období především z publikace Českého statistického úřadu Náboženské vyznání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 - 1991 (Praha 1995). Musel jsem však pracovat se zaokrouhlenými čísly, protože publikaci momentálně nemám k dispozici. Takže nevylučuji případně další drobné opravy. Problém se však týká asi jen kategorie "Ostatní a nepřesně určené", neboť tam jsem musel údaje dopočítat (tj. ke zveřejněné kategorii "ostatní a nepřesně určené" připočítat ještě čísla ostatních zveřejněných církví a náboženských společností, komě tří největších) a ne vždy mi vyšly zcela přesně.

Pro zajímavost jsem tedy do tabulky doplnil i absolutní čísla (zaokrouhlená na tisíce), i když osobně se mi víc líbí ta s procenty. Např. zaokrouhlení údaje mírně zkresluje a bylo třeba dopočítat kategorii "Ostatní a nepřesně určené".

Přesná čísla z posledních tří sčítání (1991, 2001 a 2011) umožňují detailnější srovnání. Určitým problémem jsou chybějící srovnatelná data. Třeba letos byla zveřejněna zřejmě nejpodrobnější data o uvedených údajích v případě vyznání. Média zaujala především skupina hlásící se k odkazu rytířů Jedi z Hvězdných válek, ale jsou tam zajímavější informace (třeba 71.138 osob uvedlo "katolická víra", aniž by se přihlásilo k některé církvi). Tato v jistém smyslu "šedá zóna" zasluhuje pozornost také proto, že už podle výsledků z roku 2001 bylo zřejmé, že se rozrůstá skupina "věřících", kteří se nehlásí k některé ze zavedených církví či náboženských společností. Údaj je taky zkreslen tím, že otázky na vyznání byly ve sčítáních pokládány různě a třeba letos bylo poměrně snadné úvést, že je osoba věřící, ale nehlásí se k žádné církvi (což využilo 707.649 osob, což je hodně vysoké číslo). Nejvíc se zřejmě bude diskutovat nad skutečností, že při zdůraznění dobrovolnosti této kolonky údaj o vyznání neuvedlo 4.774.323 osob, což je téměř polovina (45,2 %). Nakolik tato okolnost mohla ovlivnit dramatický pokles údajů u tradičích církví, k tomu se vyjádřím později.

Nyní tedy detailní tabulka s případným srovnáním, pokud byly k dispozici relevantní údaje z předchozích sčítání:

Různé komentáře a postřehy (budu doplňovat průběžně).

V rychlosti před Vánocemi sepsaný a prostorem omezený komentář pro časopis Český bratr (vloženo 5. 1. 2012)

Nad předběžnými výsledky sčítání

Český statistický úřad v prosinci zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011, včetně informací o "náboženské víře". Vzhledem k tomu, že odpověď byla tentokrát výslovně dobrovolná, téměř polovina obyvatel se k této otázce nevyjádřila. Údaje z vyplněných formulářů potvrzují výrazný trend odklonu od "velkých" církví (tj. římskokatolické, českobratrské evangelické a československé husitské). Vysoký počet věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti, byl i v tomto případě zřejmě ovlivněn tím, že tato možnost byla oproti minulým sčítáním výslovně uvedena.

Ačkoliv si s výslednými čísly můžeme různě pohrávat a spekulovat nad nimi, jsem přesvědčen, že potvrzují základní trend pokračujícího poklesu věřících, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. Týká se to především tří nejpočetnějších církví u nás. Myslím si, že tento fakt je mnoha lidem zřejmý i bez čísel ze sčítání. Ti, co by jej chtěli popřít, se mohou odvolávat na neúplnost výsledků. Podle mne zcela neprávem. I kdybychom vycházeli pouze z vyplněných údajů, je pokles zřejmý. Osobně se domnívám, že údaj o víře nevyplnili spíše lide, kteří jsou k víře zcela lhostejní nebo se k žádné církvi nehlásí. Obavy ze zneužití takového údaje byly zřejmé při sčítání v roce 1991, kdy byl dotaz na náboženskou příslušnost po čtyřiceti letech znovu zařazen (tehdy ji neuvedlo 16,2 %, v roce 2001 už jen 8,8 %). Dnes je motivem spíš recese (viz rytíři Jedi), lhostejnost či zmíněné zdůraznění dobrovolnosti, které zřejmě ovlivnilo i uváděné údaje o národnosti.

Další argument pro uvedený trend poklesu "církevně věřících" je demografický. Z letošního sčítání sice ještě nemáme výsledky religiozity v jednotlivých věkových skupinách, minulé sčítání však ukázalo, že věkový průměr lidí, kteří se přihlásili k některé z církví, byl výrazně vyšší než u lidí bez vyznání. Pokles počtu věřících v roce 2001 byl ovlivněn také tím, že lidé méně uváděli náboženskou příslušnost u svých dětí do patnácti let. Ačkoliv si na konkrétní čísla budeme muset ještě počkat, nevidím důvod předpokládat, že v této věci nastal nějaký obrat. Zvlášť když do role rodičů dorostly ročníky, které už v minulosti byly většinově "bez vyznání" nebo za ně tehdy údaje vyplňovali "religióznější" rodiče. A to nemluvím o tom, že míru religiozity stále ještě udržují starší ročníky, jejichž podíl v celkové populaci na rozdíl od dětí stoupá.

Na druhou stranu není důvod na základě čísel ze sčítání tvrdit, že církvím dramaticky ubývají věřící. Církvím zřejmě ubývají sympatizanti a klesá jejich prestiž ve společnosti. Pokud jsou k dispozici data o "praktikujících věřících", mám na mysli třeba pravidelné účastníky bohoslužeb, trvalý pokles je sice patrný, ale nikoli dramatický. Ostatně i nízká data z posledního sčítání jsou stále ještě více než dvojnásobně vyšší než předpokládaná nebo zjištěná návštěvnost bohoslužeb (alespoň u církve římskokatolické a českobratrské). Takže onen dramatický pokles ve srovnání s rokem 1991 můžeme chápat jako přiblížení k reálným číslům.

Čeká nás jistě plno důkladných rozborů výsledků sčítání, ale trend je zřejmý. Na jedné straně ke křesťanské víře církev patří, na straně druhé je trend odklonu od tradičních církví pro moderní společnost v řadě evropských států na západ od nás typický.

Neznamená to však také, že tyto církve prostě neumí oslovit dnešního člověka a neplní tak svoji roli? Vždyť i dnes je plno lidí zraněných a nemocných, lidí hledajících, což ostatně potvrzuje rostoucí počet věřících "bez církve". Jsem přesvědčen, že ani dnes nemohou křesťané a církve rezignovat na své poslání. Církve by zřejmě měly víc přemýšlet nad způsobem svého zvěstování a ptát se, zda se více nezabývají samy sebou a třeba z obavy se neuzavírají do sebe, zatímco pro okolí jsou nesrozumitelné.

Rovněž jsme stále svědky rozděleného křesťanství. Když se ani dnes nejsou někteří křesťané schopni dohodnout mezi sebou, vzájemně se uznávat a respektovat, můžeme se snad divit, že se jim nedaří oslovit okolí? Výsledky sčítání mimo jiné potvrzují, že dávat přednost svým konfesně partikulárním zájmům před společným svědectvím v důsledku poškozuje všechny. Určitě máme o čem přemýšlet!

Martin Vaňáč, ETF UK

Recenze Piškulových dějin adventistů

Po delším váhání zde zveřejňuji pracovní verzi recenze velmi dobré knihy Jiřího Piškuly o dějinách adventistů u nás. Magazín Christnet mě o ní požádal už velmi dávno. Trvalo mi to však dlouho a navíc jsem jí uplatnil i v rámci svých studijních povinností. Tato verze čeká na publikování zřejmě v nějakém historickém periodiku. Verzi pro ChN asi ještě trochu upravím.





Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009. ISBN 978-80-7172-213-7

Studium moderních církevních dějin v naší zemi zažívá období rozmachu. Zdaleka ne každá práce však dosahuje odborných historických kvalit. Domnívám se, že kniha Jiřího Piškuly Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Advent – Orion (202 s.), je velmi kvalitním historickým zpracováním, které nejenom stojí za přečtení, ale mohlo by se stát určitým vzorem pro obdobné práce z dějin křesťanských církví. A to nejenom s ohledem na obsah ale především na způsob výkladu.

Piškulova práce (jedná se o vydanou disertaci, kterou autor obhájil na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2007) je rozdělena do sedmi kapitol, ve kterých chronologicky sleduje vývoj adventizmu v českých zemích od jeho počátků v 90. letech 19. století až do roku 1989. V první kapitole je navíc předsazen stručný výklad vzniku Církve adventistů sedmého dne ve Spojených státech amerických a její misie v Evropě před rokem 1914. Přes široký chronologický záběr spočívá podle autora (s. 12) jádro práce v období let 1945 – 1969. V tomto období probíhá nejenom dramatický zápas církve o legální existenci, ale i neméně zajímavý zápas uvnitř církve ohledně jejího vedení. Zároveň se však jedná o období, které je „pravděpodobně nejbohatším obdobím adventistických dějin v Československu, co se rozličnosti pramenů týká“ (s. 14). Každá kapitola je uzavřena jakýmsi stručným shrnutím daného období s názvem Adventizmus a společnost, v němž se autor pokouší sledovat tento komplikovaný vztah. Určitou rozporuplnost ve vztahu ke společnosti v sobě obsahuje už samo poselství adventistů, jak uvádí autor v úvodu (s. 18n). Na jednu stranu adventizmus vznikl „s ideou výrazné teologické a etické výlučnosti, vnímaje sebe sama jako malou skupinku posledních věrných křesťanů“. Na druhou stranu se brzy prosadil důraz na celosvětové rozšíření adventistického poselství. Toto vnitřní napětí mezi etickou výlučností a naopak identifikací s morálním systémem většinové společnosti se podle autora nejvíce projevilo v otázce vojenské služby, které vedlo ke vzniku odštěpeneckých skupinek.

Zřejmě nejvýraznějším znakem odlišnosti adventistů je svěcení soboty jako dne odpočinku. Do zavedení pětidenního pracovního a školního týdne v roce 1968 byly sobotní absence adventistů v práci a jejich dětí ve škole častou příčinou napětí a sporů se státními orgány. Tyto spory probíhaly za první republiky (s. 59-62), v období Protektorátu (s. 80-81) a přes krátkodobý úspěch z roku 1947, kdy výnos ministerstva školství a osvěty umožnil ředitelům škol, aby děti z rodin adventistů mohly být za určitých podmínek uvolněny ze sobotního vyučování, opět po roce 1951, kdy byl tento výnos zrušen (s. 106). Sobotní absence adventistů v závodech a jejich dětí ve školách se objevovaly jako jeden z důvodů pro zákaz církve (s. 109n), přestože materiály státních orgánů většinou informovaly v tom smyslu, že sobotní volno nezpůsobuje žádné větší problémy (s. 111). Argumentace sobotou hrála hlavní roli v aktivitách náměstka Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) pro nekatolické církve Vladimíra Ekarta, který se podle autora zasadil o zákaz církve v roce 1952 (s. 109 a 111-114). Sobotní absence dětí ve škole byla poté trestána především pokutou, ve dvou případech však došlo k odebrání dětí rodičům a jejich umístění do ústavní péče (s. 123). Ve zprávách státních orgánů se stále opakuje, že ani represemi se adventisty nepodařilo odvrátit od svěcení soboty. Zajímavé je, že tímto neúspěchem argumentuje jak vedení SÚC, když se v roce 1953 vyslovilo ve prospěch žádosti na opětovné povolení církve (s. 130), tak i zamítavý protinávrh ministerstva vnitra z roku 1954 (s. 132). Státní zpráva později využila otázku sobotní absence dětí ve školách ve svůj prospěch. Dohodu o obnovení církve s jejím novým vedením podmínila tím, že se duchovní zaváží k podpoře sobotní docházky dětí adventistů (s. 138). To později posilovalo nedůvěru věřících v nové vedení již povolené církve a vedlo k problémům a krizi v církvi (s. 144-148). Vztah k sobotě navíc sloužil státním orgánům jako záminka k dohledu nad kazateli (s. 148).

Hodnotu práce o dějinách adventizmu a jeho zápolení se státní správou po roce 1948 zvyšuje skutečnost, že si právě na adventistech režim vyzkoušel účelnost úplného zákazu církve. Autor uvádí, že již zmíněný náměstek SÚC Vladimír Ekart připravil v roce 1952 po vzoru postupu vůči adventistům rovněž zákaz dalších malých denominací (baptistů a metodistů, rovněž se uvažovalo o unitářích), ale tyto návrhy po roce 1953 upadly v zapomnění (s. 113-114). Na druhou stranu postoj adventistů a neúspěch postupu vůči nim vedl státní orgány k jiným způsobům represe než byl úplný zákaz činnosti (s. 123-124).

Přestože autor svojí prací o dějinách adventizmu vstoupil na pole téměř neorané, vykonal obdivuhodnou práci, jejíž význam podle mne dalece překračuje rámec pouhých dějin jedné z menších církví působících v českých zemích.

Autor shromáždil rozsáhlé množství archivního materiálu. Zatímco předchozí pokusy o zpracování dějin adventistů vycházely výhradně z pramenů církevní provenience (kroniky, časopisy, vzpomínky atd.), podnikl autor především rozsáhlý výzkum pramenů státní správy (s. 13-15). Myslím si, že autor poměrně dobře kombinuje prameny z činnosti státních orgánů s prameny církevními. Pramenům státních orgánů se zvlášť ve sledovaném období 50. – 60. let věnuje více pozornosti, což je možné snad vysvětlit autorovou poznámkou, že církevní archivy „nebyly vedeny s takovou pečlivostí. a tak jsou události v těchto letech z pohledu vedení CASD mnohem hůře sledovatelné“ (s. 14). Vydavatel v předmluvě knihy na jednu stranu chválí „fundovanější pohled na běh událostí“, který umožňují oficiální dokumenty. Na druhou stranu opatrně dodává, že tyto dokumenty „nevypovídají vždy pravdivě o cestě církve časem“ (s. 9). Já si však rozhodně nemyslím, že by kniha Jiřího Piškuly působila tak jednostranným dojmem v pohledu na církev ze strany státních orgánů a měla tudíž vzbudit podobné vzrušení jako před časem publikace Petera Dinuše Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB (vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 2004).

Právě otevřenost, se kterou Piškula zpracovává chování některých představitelů církve, kteří se v zápasu o vliv v církvi uchylovali ke spolupráci se státními orgány (např. aktivity Františka Šumbery, který ve snaze prosadit nejenom svojí vizi ale i svojí osobu do vedení církve po jejím případném povolení vsadil na spolupráci s orgány ministerstva vnitra, což se však brzy prozradilo a vedlo to naopak ke ztrátě jeho důvěryhodnosti, s. 132-134), je třeba ocenit. Zvlášť když si uvědomíme skutečnost, že adventista Piškula píše vlastně o „své církvi“. Profesionální a stále ještě ne zcela běžný způsob objektivity církevního historiografa je zřejmý i v tom, že se důsledně drží pramenů a necítí potřebu zveličovat nebo naopak snižovat působení adventistů. Problémy, se kterými se adventisté ve většinově katolické společnosti potýkali, zmiňuje bez dalších zvláštních zdůraznění. A když autor referuje o jednom násilném projevu náboženské nesnášenlivosti na Podkarpatské Rusi v roce 1920, který měl skončit dokonce smrtí mladé ženy, dodá, že se jedná o zprávu z jednoho pramene, kterou by bylo třeba ověřit (s. 61-62). Přestože je takový postup samozřejmý při odborné historické práci, přesto ještě není v církevní historiografii u nás zcela běžný.

Zatímco některé práce o dějinách církví v 50. letech se ještě spokojí při líčení vztahů mezi státem a církví na práci Karla Kaplana (Stát a církev v Československu 1948-1953. Brno 1993), důsledná práce Jiřího Piškuly s archivními prameny mu umožnila tuto práci doplnit. Zatímco Karel Kaplan změnu přístupu k církvím v letech 1953-1956 interpretuje jako kosmetické úpravy dosavadní politiky, Piškula podle mne přesvědčivě ukazuje, že se jednalo o „změny hlubšího charakteru“, kterými o sobě poprvé dává vědět liberální křídlo KSČ, které se prosadilo po lednu 1968 (s. 125-128).

Za pozornost stojí celkový přistup Jiřího Piškuly. Dává zaznívat především pramenům a své soudy vyslovuje velice opatrně. Patrné je to mimo jiné v kapitole o církvi a spolupráci se Státní bezpečností (s. 180-182). Tento způsob je podle mne pochopitelný také proto, že autor svoji práci chápe jako první pokus o dějiny adventizmu u nás a zároveň jako „odrazový můstek pro další díla“ (jak uvádí v doslovu, s. 187). Hodnocení a chápání minulosti se vždy rodilo v dialogu a autor by byl rád, kdyby tomu tak bylo i s dějinami Církve adventistů sedmého dne. Práce má zároveň přispět k novému promýšlení dějin církve, k přinášení nových pramenů a jejich interpretaci. Zřejmě i proto autor v celé své práci volí opatrný tón. V neposlední řadě se domnívám, že tento způsob práce je prostě autorovým osobním stylem, který se snaží o poctivou práci s co nejširší pramennou základnou. Vím, že tento styl kritizoval ve své recenzi Zdeněk Nešpor (Církevní dějiny 2010, číslo 5, s. 139-142), který mimo jiné autorovi vytkl „přílišný historismus“ a absenci širších souvislostí náboženského vývoje v českých zemích. Já si však myslím, že Piškula svoji práci pojal prostě jinak a skromněji. Mimo jiné i s vědomím, že pro konkrétnější a jasnější konstatování je třeba dalších pramenů a výzkumu, především osobních pozůstalostí (s. 187).

Každopádně se jedná o dílo přínosné, které rozšiřuje obzory nejenom v oblasti dějin adventizmu u nás, ale obecně i v odhalování politiky státu vůči církvím v 50. a 60. letech. Zároveň Jiří Piškula ukázal, že je možné psát dějiny „vlastní církve“ způsobem, který ani nezamlčuje stinné stránky některých členů a na druhou stranu nemá potřebu se vůči dalším křesťanským denominacím výraznějším způsobem vymezovat.

Kvalitu práce výrazně neovlivňuje řada drobných chyb. Například chronologický rámec práce je narušen mezi šestou (léta 1956-1962) a sedmou (1967-1989) kapitolou. Podkapitola Církev v letech 1963-1967 je poněkud schovaná v rámci šesté kapitoly, ačkoliv tomu její název neodpovídá. Již zmíněná kniha Karla Kaplana je v práci uvedena dvakrát a ani jednou nejsou data uvedena správně (místo v letech 1948-1953 je na s. 125 uvedeno 1953-1956, v seznamu literatury na s. 193 pro změnu 1848-1953). Taky některé odkazy uvnitř práce nejsou uvedeny přesně. Například tabulka, na kterou se odkazuje v pozn. 510 (s. 125) se nenachází na s. 135, ale na s. 141 (na s. 135 se tabulka nacházela v původní disertaci). Odkaz na kapitolu 5.5.2. na s. 182 je ve skutečnosti odkazem na kapitolu 5.1.2.

Snahy o smíření v ekumenickém dialogu

Pracovní verze textu, který jsem napsal na prosbu z redakce Křesťanské revue ("Radi bychom tam meli kratky popularni clanek o dile smireni a smirovani na poli krestanske ekumeny").



„Blaze těm, kdo působí pokoj…“ (Mt 5, 9), zaznívá v Ježíšově horském kázání. Při studiu dějin křesťanství můžeme mít pocit, že jednání některých křesťanů v minulosti potvrzovala spíše jiná Ježíšova slova: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (Lk 12,51) Uvedený verš popisuje v jistém smyslu politováníhodný vedlejší důsledek Ježíšova působení, nikoliv jeho hlavní záměr. Myslí se tu především na rozdělení mezi těmi, kteří Ježíše a jeho zvěst přijmou a těmi, kteří jej odmítnou. Nemůžeme však přehlédnout, že roztržky mezi křesťany provází křesťanství v podstatě od samých počátků (viz např. svědectví 1. listu Korintským). Jednota a pokoj mezi Kristovými učedníky už od dob apoštolů není něčím samozřejmým, ale naopak vyžaduje neustálé úsilí a hledání.

Téměř v každé době zaznívaly kromě polemických hlasů také výzvy k pokoji a ke smíření, i když ne vždy jim tehdejší křesťané dostatečně naslouchali. Od 19. století tyto výzvy zdůrazňují také křesťané, kteří se stoupající intenzitou zapojovali do vznikajícího ekumenického hnutí. Obecně rostlo přesvědčení, že rozdělení Kristových učedníků odporuje Kristově vůli, je pohoršením (skandálem) světu a je překážkou hlásání evangelia všemu stvoření (jak to např. vyjádřil dekret o ekumenismu z roku 1964). Ekumenické hnutí mělo a má řadu forem a podob, stejně tak jako výzvy k pokoji. Nepřehlédnutelný je například důraz řady křesťanů na odmítání násilí a války. Pacifismus v první polovině 20. století byl logickým důsledkem zkušenosti s První světovou válkou. Na druhou stranu nemůžeme zamlčet i různé formy „mírových“ aktivit, které vznikaly v nesvobodných režimech komunistických zemí po Druhé světové válce. Svojí kolaborací s představiteli nedemokratických režimů zdiskreditovaly nejenom úsilí o mír, ale mnohdy i ekumenické hnutí jako takové. V našem prostředí mám na mysli Křesťanskou mírovou konferenci nebo různá mírová hnutí katolických duchovních.

V ekumenických diskuzích minulého století se hledaly různé způsoby, jak překonat rozdělní mezi křesťany a křesťanskými církvemi a jakou podobu by mělo mít vyjádření znovunalezené jednoty mezi nimi. Postupně převážily názory, které na místo setření konfesijních rozdílů jednotlivých církví volají po zachování této rozmanitosti, jež by již neměla rozdělovat, ale naopak by umožňovala vzájemné obohacení. Pod vlivem představ o modelech vzájemného uznání nebo pozitivního zhodnocení světových konfesijních svazů pod heslem „smířená rozdílnost“ došlo v ekumenickém hnutí k zásadnímu posunu a nadále se zdůrazňuje především jednota s rozdílnostmi. Stále však zůstává otevřená otázka, jak skloubit jednotu a rozdílnost. Nebo jak se dnes v ekumenickém hnutí zdůrazňuje, „jak jednotu, která je vždy Božím darem, učinit viditelnou“ (Charta Oecumenica z roku 2001).

Jedním z důležitých kroků na cestě k jednotě v rozmanitosti různých křesťanských tradic je snaha o studium minulých sporů a rozdělení, která otevírá možnosti jejich překonání. Jedním z příkladů pozitivních výsledků takového studia jsou například dialogy s tzv. Starobylými východními církvemi. Společná prohlášení představitelů těchto církví na jedné straně a římského biskupa na straně druhé dokumentují „obnovení bratrských vztahů“ a „vyznání společné víry“ a jsou překonáním staletých „historických, politických, sociálních a kulturních bariér“ (cituji z encykliky Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí Ut unum sint z roku 1995). Výsledkem těchto dialogů bylo zároveň uznání, že tato společná víra se nutně nemusí vázat na shodu v určité dogmatické formulaci. V tomto případě se jednalo především o christologické formulace chalkedonského koncilu.

Jiný příklad překonání minulých rozdělení představuje společenství evangelických církví v Evropě, tj. Leuenberské církevní společenství. Po dlouhých rozhovorech dosáhly reformační církve v Leuenberské konkordii (1973) shody v chápání evangelia, což jim umožnilo „vyhlásit a uskutečňovat vzájemné církevní společenství... otcům se z důvodů víry a svědomí nepodařilo zabránit vzájemnému rozdělení... touto konkordií zúčastněné církve uznávají, že jejich vzájemný vztah se od dob reformace změnil.“ V dosud sporných otázkách večeře Páně, christologie a predestinace byla konstatována shoda, na jejímž základě odsudky reformačních konfesí již nepostihují současný stav. Na základě této shody církve prohlásili vzájemné společenství „ve Slovu a svátostech“ (což zahrnuje i vzájemné uznání ordinace a umožňuje společné slavení). Pluralita způsobů zvěstování, bohoslužebných forem, církevního řádu a diakonických i společenských aktivit jednotlivých církví v rámci společenství zůstává zachována. Stranou nyní ponechám kritické hlasy, které tomuto společenství vytýkají nedostatečné svědectví o společném poslání křesťanů ve světě nebo kladou otázku, zda taková podoba je dostatečným vyjádřením viditelné jednoty, ke které by křesťané měli směřovat.

Zatímco Leuenberská konkordie vedla ke konkrétním důsledkům v podobě reálně existujícího společenství církví, jiné projekty, usilující o překonání historických rozdělení, byly v tomto ohledu méně úspěšné. Cílem důkladného studia vzájemných odsouzení v minulosti, které se věnoval ekumenický pracovní kruh evangelických a katolických teologů v Německu, bylo prozkoumat, nakolik se tato odsouzení z minulosti týkají dnešních církví a zda stále ještě rozdělují církve. Několikaletá intenzivní práce přinesla diferencovaný výsledek, který ukázal neudržitelnost populární představy, že v 16. století šlo především o nedorozumění a církve se míjely bez vzájemného poznání. Přesto se výsledném prohlášení konstatuje, že tehdejší odsudky nepostihují dnešního partnera v dialogu a navrhuje, že by se minulé odsudky ve svém negativním aspektu mohly stát bezpředmětnými a mohly by být zrušeny (výsledky dialogu byly publikovány ve čtyřech svazcích pod názvem Lehrverurteilungen - kirchentrennend? v letech 1986-1994). Návrhy znamenaly sice průlom v této otázce a vyvolaly řadu diskuzí, ale nakonec došlo k určitému rozmělnění a výsledky nebyly v církvích dostatečně přijaty a oceněny. Nakonec se staly alespoň určitým předstupněm Společného prohlášení Římskokatolické církve a Světového luterského svazu k nauce o ospravedlnění z roku 1997, která byla, opět po mnohdy bouřlivých diskusích, dne 31. října 1999 v Augsburku slavnostně podepsána zástupci obou církví. Ani tato událost obě církevní tradice viditelněji nesblížila a neměla pro zúčastněné církve nějaké konkrétní důsledky (např. možnost společného eucharistického slavení).

Je tedy zřejmé, že existují různé způsoby přístupů ke smíření minulých rozdělení. Přestože studium dějin rozdělení odstraňuje mnohá nedorozumění a předsudky a přináší řadu impulzů pro dnešní církve, samo o sobě však nevede ke smíření křesťanských tradic nebo církví v současnosti.

Pro ekumenické hnutí v České republice je vztah k minulosti a výklad vlastních dějin zvlášť důležitý. Nemám na mysli pouze dlouhé polemiky historiků, filozofů, politiků a dalších představitelů, ve kterých se od konce 19. století snaží o zformulování podstaty české národní existence a hledání tzv. smyslu českých dějin. Státními zákony uznaná existence dvou odlišných křesťanských vyznání se na českému území vyskytovala již v 15. století a tradice tohoto období „království dvojího lidu“ si i v pozdějších dobách udržela svůj vliv, přestože byla obyvatelům z převážně politických důvodů v pobělohorském období povolena pouze jedna víra. S jistým zjednodušením se v křesťanské literatuře objevovala dvojí zcela protichůdná pojetí české náboženské tradice, a to pojetí „katolické“ a „protestantské“, většinou se zcela rozdílnými hodnoceními husitské a pobělohorské doby.

Přestože snahy o společný výklad českých církevních dějin a úsilí o smíření resp. „uzdravení historické paměti“ jsou staršího data, zvlášť intenzívně byly prožívány v závěru 20. století. V souvislosti s přípravou na jubilejní rok 2000 vyzýval papež Jan Pavel II. všechny křesťany „ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí“ (apoštolský list Tertio millennio adveniente z roku 1994). Papežovu návštěvu v roce 1995 sice poznamenala kontroverze kvůli svatořečení Jana Sarkandera, zároveň však zazněla jeho prosba „za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa“ a také ujištění, že „katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti“. O rok později vznikla ekumenické komise pro studium českých náboženských dějin 16. – 18. století. V té době byla již v plném proudu práce Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa (vznikla v roce 1993). Kontroverze zřejmě pozitivně ovlivnila některé reakce oficiálních církevních představitelů. V roce 1995 se pražský arcibiskup poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Husova úmrtí v Betlémské kapli a o rok později v Husinci vyslovil politování nad jeho smrtí. Naopak synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě v roce 1997 veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve.

Z dalších aktivit v rámci „uzdravení historické paměti“ je možné zmínit Slavkovskou iniciativu smíření (vznikla v roce 1996, Slavkov coby symbol nesmiřitelnosti s odkazem na padlé v „bitvě tří císařů“ 1805) a různá regionální ekumenická setkání smíření: v roce 1998 setkání smíření v Růžďce u Vsetína u pomníku obětí perzekuce tajných valašských evangelíků z roku 1777, odhalení Smírčího kříže a zasazení Stromů smíření jako znamení vzájemného odpuštění mezi představiteli katolíků, husitů a evangelíků v Jičíně v roce 1999, odhalení pamětní desky na radnici v Chomutově připomínající první veřejné vysluhování Večeře Páně v roce 1575 nebo setkání na památku bitvy na Bílé hoře v roce 1999 s uložením ostatků padlých v bitvě v roce 1620. V závěru roku 1999 byly prezentovány výsledky studia Husovské problematiky v rámci Mezinárodní konference o Janu Husovi v Římě. V rámci konference opět zaznělo vyjádření lítosti papeže nad krutou smrtí Jana Husa a ve společném prohlášení předsedy Ekumenické rady církví v ČR Pavla Smetany a předsedy České biskupské konference Miloslava Vlka byla mimo jiné výzva na vypracování ekumenické učebnice českých církevních dějin.

Po roce 2000 tyto snahy postupně ztrácejí svojí dynamiku a angažmá křesťanů v nich viditelně slábne, ať už na úrovni regionální nebo celosvětové. Za důležitější jsou považována jiná témata a ve vztazích mezi církvemi se vynořují další sporné otázky (např. otázky etické atd.), které přinášejí nová rozdělení. Navíc se zdá, že se církve musí zabývat skandály, které jejich věrohodnost v očích společnosti poškozují ještě více než problém vzájemného rozdělení (např. vyrovnání se s kolaborací v minulosti, sexuální skandály atd.). Bude zajímavé sledovat, zda různá historická výročí opět křesťany povzbudí k intenzivnějšímu úsilí o smíření či hledání společných stanovisek. Římskokatolická církev u nás letos zahájila tříletou přípravu na 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (2013). Na stejný rok připadne 400. výročí posledního vydání Bible Kralické a celosvětově se očekává připomínka 1700. výročí vydání Milánského ediktu. V roce 2015 uplyne 600 let od upálení Jana Husa a v roce 2017 si nejenom němečtí křesťané připomenou 500. výročí Lutherových tezí.

Nezastírám však, že omluvy a snahy o smíření mají mezi křesťany také svoje kritiky. V římskokatolické církvi je někteří považují za projev slabosti a přehnané sebekritiky. V nekatolickém prostředí u nás zase zaznívají hlasy, které římskokatolickou církev obviňují z neupřímnosti a obávají se skryté rekatolizace. Osobně bych se obával toho, aby tato gesta smíření nezůstala u pouhých slov bez hlubšího dopadu na sebereflexi jednotlivých církví. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na skutečnost, kterou vyjádřil Druhý vatikánský koncil, když v závěru dekretu o ekumenismu uvedl: „Koncil prohlašuje, že si je vědom toho, že tento svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého.“

Článek napsaný po zvolení Benedikta XVI. (duben 2005)

Po zvolení kardinála Ratzingera novým papežem jsem navázal na předchozí příspěvek a přidal jsem svůj komentář. Je pro mne zajímavé si ho číst téměř šest let poté.

Pro zajímavost doplňuji, že v září 2005 bylo prolomeno přísné tajemství a v médiích (např. zpráva v CNS) se objevila čísla o hlasech, které dostaly jednotliví kandidáti při volbě papeže (tzv. konkláve): Při účasti 115 volitelů byla potřebná dvoutřetinová většina 77 hlasů. Při první volbě večer 18.4.2005 dostal Ratzinger 47 hlasů, Bergoglio 10 (ostatní méně, např. milánský Martini 9 hlasů). Při druhé volbě ráno 19.4.2005 Ratzinger 65, Bergoglio 39. Při třetí volbě (dopoledne) Ratzinger 72, Bergoglio 40. Při čtvrté volbě (odpoledne) již Ratzinger získal potřebný počet hlasů 84, Bergoglio 26. Komentátoři spekulovali nad tím, že poměrně málo známý argentinský kardinál Bergoglio měl shromáždit hlasy odpůrců kardinála Ratzingera.

Dne 16. dubna 2011 uplyne 84 let od narození současného papeže Benedikta XVI. Je tak jedním z nejstarších úřadujících papežů (i když řada papežů se dožila více než 80 let). Staršími papeži za poslední tři staletí byli Lev XIII. (zemřel v roce 1903 ve věku 93 let), Klement XII. (1740, 88), Pius IX. (1878, 86), Jan Pavel II. (2005, 85).

Seznam kardinálů s právem volit papeže (tj. do 80. roku věku).
Seznam kardinálů bez volebního práva (tj. nad 80 let).


Od Jana Pavla II. k Benediktu XVI.
(článek z časopisu Getsemany, č. 161, květen 2005)

Velkolepý pohřeb, který se díky médiím stal jednou z nejsledovanějších událostí v dějinách, ukončil dlouhý pontifikát papeže Jana Pavla II. Světová média přinášela zprávy z Vatikánu, rozmanité komentáře a hodnocení zesnulého papeže. Ani sekulární Česká republika nebyla výjimkou. S údivem jsme mohli zjišťovat, kolik měl Jan Pavel II. najednou obdivovatelů. Ke kuriozitám patřil např. bulvární Blesk, který se na titulní straně s papežem loučil slovy "Sbohem, Otče..." Papežův pohřeb, na němž se sešli i politici, kteří mezi sebou nemají příliš dobré vztahy, zapůsobil na mnohé. Nedomnívám se však, že by se jednalo o "největší světové referendum plně schvalující celoživotní úsilí velikého papeže" (Jan Graubner v Katolickém týdeníku). Stejně tak si nemyslím, že by velká sledovanost vatikánských událostí nebo zvýšený zájem o literaturu v církevních knihkupectvích znamenaly nějaký zásadní zvrat ve vývoji religiozity, resp. sympatií k římskokatolické církvi.

Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Jeho 26tiletý pontifikát, druhý nejdelší v historii, bývá hodnocen různě. Nejméně je zpochybňován jeho podíl na posílení sebevědomí místních církví v zemích tzv. východního bloku a jeho snahy o mírové řešení konfliktů (např. Irsko, Irák). Naopak jeho omluvy za provinění katolíků v minulosti, jeho aktivity na poli ekumenického a mezináboženského dialogu (setkání v Assisi, návštěva mešity a synagogy) nebo jeho pojetí římského centralismu, mariánské zbožnosti a postoje k různým otázkám (např. povinný celibát kněží, antikoncepce, svěcení žen) jsou předmětem diskusí. Pro někoho byl příliš konzervativní, pro jiné naopak příliš liberální. Tato označení jsou schématická a zřejmě jsou více důsledkem existující polarizace v církvi, římskou kurii nevyjímaje, než rozporuplností samotného papeže. Ostatně jeho postoje, stejně jako každého z nás, byly ovlivněny původem, výchovou i vzděláním. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení, a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po II. vatikánském koncilu je však tato napětí obzvlášť zřejmé. Někteří jej považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro potřebné reformy, jiní naopak za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské zednářské spiknutí. Když si navíc uvědomíme, že církev tvoří lidé nejenom z Evropy, ale i z ostatních kontinentů, tak se mi zdá téměř nemožné, být náboženskou autoritou bezezbytku všem. Přesto však Jan Pavel II. svým charismatickým vystupováním i cestovatelskou vášní dokázal, že jej za svého duchovního otce považovali lidé na všech kontinentech.

Právě na pozadí výše zmíněné polarizace je možné vidět obavy z jakékoliv změny v církvi. Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil. Učinil řadu významných prohlášení a gest, které však významnou změnu v postoji církve nepřinesly. Např. si uvědomoval význam jednoty křesťanů a snažil se ji podporovat, avšak konkrétní kroky Vatikánu k jejímu uskutečnění jsou zatím v nedohlednu, navíc řada katolíků stále považuje ekumenismus za něco nadstandardního nebo dokonce podezřelého. Každopádně jeho dlouhý pontifikát bude třeba důkladně studovat, v kontextu vývoje společnosti i celé církve, abychom mohli zhodnotit různé motivy jeho rozhodnutí a posoudit, nakolik byly pro církev prospěšné nebo naopak. Požadavek na rychlé svatořečení mi připadá jako snaha se tomuto kritickému rozboru vyhnout. Domnívám se, že např. snaha o větší centralizaci na úkor pravomocí místní církve nebo úzkostlivé lpění na středověkém požadavku povinného celibátu kněží, církvi neprospívají.

Zdá se, že rychlá volba nového papeže a očekávání jeho prvních kroků brzo zastínilo diskuse o odkazu Jana Pavla II. Velmi krátké konkláve mnohé překvapilo, neboť se předpokládalo, že mezi kardinály není jednoznačný kandidát a zdálo se, že favorizovaný Ratzinger má kromě příznivců i řadu odpůrců. Nakonec svoji roli sehrála zmiňovaná obava ze změny a zřejmě i starost, že dlouhé konkláve by mnozí pokládali za důkaz rozdělení kardinálského kolegia. Byl zvolen kardinál, který 23 let vedl nejmocnější vatikánskou kongregaci, pokračovatelku dřívější inkvizice, měl velký vliv na řadu rozhodnutí Jana Pavla II. a v posledních letech to byl zřejmě on, jenž určoval směřování kurie (od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Upozornil na sebe i svými vystoupeními po smrti papeže. Podle věku (78 let) se jedná o "přechodného papeže", jaký bývá volen po dlouhých pontifikátech. Benedikt XVI. je nejstarší zvolený papež od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740). Avšak i takový papež se může stát výraznou postavou, jak ukázal Lev XIII. (zvolen v 68, byl papežem 25 let a dožil se 93 let) a hlavně Jan XXIII. (zvolen v 77, svolal koncil). I když přirovnání k Janu XXIII. moc nesedí, neboť jeho odvážné podněty vycházely z pastorační praxe, zatímco nový papež je prototyp mocného kuriálního kardinála.

Volba kardinála Ratzingera vzbudila řadu emocí. Není divu, vždyť jeho názory vyvolávaly diskuse již v minulosti. Na jedné straně jsem pozoroval radost, že tento papež napraví údajné pokoncilní omyly církve, na druhé straně bylo zřejmé zklamání těch, kteří od nového papeže očekávali reformy a pokrok v ekumenickém dialogu. Já jsem mezi kardinály neměl žádného výrazného favorita a navíc jsem byl skeptický k nereálným očekáváním případných výrazných změn v postojích římské kurie. Osobně bych upřednostňoval někoho z pastorační praxe mimo kurii. Někoho, kdo bys moudrostí dovedl rozeznávat "znamení doby" a vnímat potřeby skutečných lidí, ať už v církvi nebo mimo ni, podle programu vyjádřeného na začátku pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu." K nezbytné výbavě papeže by měla patřit také schopnost "zkrotit" kurii a hlavně patřičný odstup od různých nátlakových skupin či lobby (ať už v podobě osobní prelatury nebo církevního hnutí), které mají tendenci nadřazovat své zájmy nad skutečné potřeby církve.

Již delší dobu se angažuji v ekumenickém hnutí a zvolení Ratzingera papežem nepovažuji za výraznou změnu k horšímu. V podstatě mě potěšilo, že nový papež pro mne není velkou neznámou. Významný německý teolog, který se jako teologický poradce kolínského arcibiskupa kardinála Fringse podílel na práci II. vatikánského koncilu, bývá uváděn jako protiklad ke kontroverznímu teologovi a bývalému kolegovi z univerzity v Tübingen H. Küngovi. Na rozdíl od něj však Ratzinger opustil své inspirativní teologické postoje z dob koncilu a ve službách církevní hierarchie zasahoval proti teologům, kteří hledali nové cesty (známý je např. veřejný protest Karla Rahnera proti Ratzingerovi, tehdy mnichovskému arcibiskupovi, který roku 1979 bránil přijetí J. B. Metze na mnichovskou univerzitu). V čele Kongregace pro nauku víry zasahoval, leckdy i mocenskými prostředky, do různých teologických diskusí. Ekumenickou scénu rozbouřila např. deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, která zkalila dojem z různých aktivit v rámci Jubilejního roku 2000. V deklaraci se mimo jiné uvádí: "Církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a původní neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi ve vlastním smyslu." (čl. 17).

Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bývalý "inkvizitor" zachová v nové roli papeže. Osobně jsem mírný optimista, neboť nepředpokládám, že by se vydal cestou Pavla IV. (1555-1559), který byl zvolen papežem v 79 letech po 20tileté službě v čele inkvizice a jehož pontifikát se do historie zapsal jako příklad krajního centralismu a absolutismu (poprvé zveřejnil seznam zakázaných knih a bojoval proti odlišným názorům, na druhou stranu z Říma vyhnal všechny prostitutky a nemravné církevní hodnostáře). Byl jsem příjemně překvapen, když nový papež ve své programové řeči na závěr konkláve vzal na sebe "jako první úkol neúnavnou práci na obnovení plné a viditelné jednoty všech následovníků Krista" a je si vědom, "že na to nestačí projevy dobrých citů," nýbrž "je zapotřebí konkrétních gest". Za dobrou považuji také skutečnost, že s praktickými důsledky dokumentů jako je Dominus Iesus se bude muset vypořádat jejich autor. Chápu jisté obavy o liturgii, neboť Ratzinger se netajil svými výhradami k pokoncilnímu vývoji liturgické reformy, ale restriktivní liturgické předpisy již kurie vydává několik let.

Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve. Uvidíme, jak si v této službě povede Benedikt XVI.

Článek psaný na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. (únor 2005)

Na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. jsem taky připojil svůj hlas k různým komentářům. Dal jsem si záležet na nějakých statistikách. Jak jsem pak uvedl v dalším komentáři, zvolením 78-letého Josefa Ratzingera papežem se tento stal nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (papežem v letech 1730-1740, podle historiků byl téměř slepý a těžce nemocný, takže většinu pontifikátu strávil na lůžku, řízení církevních záležitostí se ujal jeho sekretář a synovec/nepot 45-letý Neri Corsini, kterého Klement XII. po svém zvolení jmenoval kardinálem)



Nemocný papež a řízení církve
(článek z časopisu Getsemany, č. 159, březen 2005)

Zprávy o zdravotních potížích papeže Jana Pavla II. přitahují pozornost médií, vzbuzují otázky ohledně jeho schopnosti řídit církev a v neposlední řadě vedou ke spekulacím o jeho možném nástupci. Právě díky médiím si v takových chvílích řada lidí, přestože se třeba o křesťanství nezajímají, může udělat obrázek o římskokatolické církvi. Samozřejmě, že je třeba připomínat skutečnost, že církev není jen ve Vatikánu a že jí netvoří pouze papež a vatikánská kurie. Centralizovaný způsob řízení římskokatolické církve však k této představě může mnohé svádět. Co nás tedy v souvislosti se zdravotním stavem papeže může napadat ?

Informací z Vatikánu je jako šafránu. To je tradiční vatikánská informační politika, která vytváří prostor pro spekulace. Pravda, mnohdy je jednodušší spekulovat než si snažit opatřit věrohodné informace. Jak ale nespekulovat, když na jedné straně zaznívají samé optimistické zprávy, na druhé straně je zhoršující se zdravotní stav papeže zřejmý? Papež Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Má za sebou náročný šestadvacetiletý pontifikát a v květnu se dožije 85 let. Na místě je otázka, proč tento nemocný muž nerezignuje a nepředá řízení církve do rukou někoho jiného, aby se mohl v klidu léčit a odpočívat. Osobně jsem papeži držel palce, aby se mu splnil jeho cíl, dovést církev do třetího tisíciletí. Rovněž jsem mu přál, aby překonal délkou pontifikátu většinu svých předchůdců (nyní je jeho dosud 26-letý pontifikát druhým nejdelším v dějinách po 32 letech Pia IX., 1846-1878). Dnes je mi jej líto a přeji mu především zasloužený odpočinek a klid k léčení.

O papežově rezignaci se sice spekuluje, ale zároveň se považuje za nepravděpodobnou. Dějiny znají jen velmi málo papežských rezignací. Bývá uváděn příklad Celestina V., zbožného mnicha, který se stal papežem v roce 1294, avšak za půl roku na tento úřad rezignoval, neboť se neorientoval ve složitých politických poměrech své doby. Dalším příkladem je rezignace Řehoře XII. v roce 1415, která umožnila ukončení doby sporů mezi třemi papeži. Rezignaci doprovázely obavy ze vzniku papežského schismatu, tj. zneužití odstoupivších papežů proti nově zvoleným, proto byli pro jistotu až do své smrti drženi pod dohledem. Je otázkou, zda je tato obava na místě i dnes. Zajímavé je, že zatímco od diecézních biskupů se požaduje rezignace při dovršení 75. roku nebo při nedostatečném zdraví (CIC, kán. 401), od římského biskupa se nic podobného nevyžaduje. Rovněž právo volit papeže bylo v roce 1970 znemožněno kardinálům, kterým je více než 80 let. Papežem však může být zvolen kterýkoli pokřtěný muž (od konce 14. století jsou to výhradně kandidáti z řad kardinálů). V případě požadavku vztáhnout i na římského biskupa omezení jeho úřadu věkem bychom však neměli zapomenout, že za takové situace by nebyl zvolen 77-letý Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil. Ostatně to byl bezkonkurenčně nejstarší papež zvolený v posledních 200 letech. Tři další byli zvoleni ve věku 68 let, mezi nimi byl i nemocný Lev XIII., jehož pontifikát nakonec trval dlouhých 25 let (1878-1903). Naopak Jan Pavel II. se svými 58 lety patřil k těm nejmladším. V posledních 200 letech byli o pár měsíců mladší pouze Pius VII. (jeho pontifikát trval 23 let, 1800-1823) a Pius VI. (vládl 24 let, 1775-1799). Úmyslně jsem pracoval s údaji z posledních dvou staletí, neboť u starověkých a středověkých papežů mnohdy jejich věk v době volby neznáme, prameny pouze konstatují, že byl "mladý" nebo "starý". Jen pro zajímavost např. v případě Benedikta IX. (1032-1045) se spekuluje o jeho věku mezi 12.-15. rokem, naopak k nejstarším patřil osmdesátiletý Klement X. (1670-1676). Když už jsme u té statistiky, tak dodávám, že současný papež je nyní zatím třetím nejstarším za poslední dvě staletí, staršími byli již zmiňovaní Lev XIII. (zemřel ve věku 93 let) a Pius IX. (86 let).

Z dostupných informací je obtížné spekulovat nad schopností současného papeže řídit církev. Navíc zcela přesně nevíme, v čem toto "řízení" spočívá. Množství papežových povinností, podepsaných dokumentů a diplomatických jednání je obtížně zvladatelné i pro zdravého člověka. Nezapomeňme však na vatikánskou kurii, která je jedním z nejdéle fungujících byrokratických aparátů. Je to natolik fungující mechanismus, že nás může napadnout, že by snad ani papeže nepotřeboval. V historii dokonce nalezneme příklady, kdy se o reformy snažící papež dostal s kurií do konfliktu. Stačí uvést jen dva, poslední neitalský papež před Janem Pavlem II., Hadrián VI. (1522-1523), neoblíbený pro svou nechuť ke dvorským zvyklostem tehdejších kardinálů, nebo Jan XXIII. (1958-1963), který byl kurií kritizován za nedodržování papežského protokolu i za vyhlášení koncilu. Pak nás snad ani nepřekvapí, že i v době pokračující nemoci papeže neustává množství publikovaných vatikánských dokumentů a dokonce představitelé kurie ani nepovažují za problém, kdyby papež nemohl určitou dobu mluvit. Někteří komentátoři v této souvislosti spekulují nad tím, zda může nastat situace, kdy papež již ani nebude schopen případné rezignace, která ke své platnosti vyžaduje, "aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno" (CIC 332). Opět bychom nalezli příklady z nedávné doby, kdy se zdá, že stárnoucí papež ztratil elán z počátku svého pontifikátu a při řízení církve poskytl více prostoru kuriálním hodnostářům (např. Pius XII. nebo Pavel VI.).

Zřejmě nejzajímavější jsou spekulace nad případnými kandidáty na papežský stolec. Každý zájemce si ostatně může na internetu najít seznam kardinálů (např. na stránce http://www.catholic-hierarchy.org) a prohlédnout si jak volitele (k 20. únoru to bylo 119 ze 183 kardinálů), tak případné kandidáty (už jsem uváděl, že to sice nemusí být kardinál, ale je to nanejvýš pravděpodobné). Zajímavé je, že se komentátoři shodují v tom, že velmi pravděpodobná je volba jakéhosi "přechodného" papeže, tj. papeže, který nebude pro církev znamenat nějakou výraznou změnu. Zároveň to bude nepochybně starší kardinál, než byl se svými 58 lety při svém zvolení Karol Wojtyla. Ostatně v kolegiu najdeme pouze pět kardinálů mladších 60 let. Přestože se během let kolegium výrazně internacionalizovalo, stále je nejsilněji zastoupena Evropa s 95 kardinály (oprávnění volit papeže má 59 z nich), ze zemí pak Itálie s 38 (z toho 20 volitelů). Pro zajímavost uvádím: 31 kardinálů je z Latinské Ameriky (22 volitelů), shodně po 18 je ze Severní Ameriky (14) a Asie (11), 16 z Afriky (12) a 5 z Oceánie (2). Při srovnání s údaji, nedávno zveřejněnými v papežské ročence, toto zastoupení neodpovídá množství katolíků žijících v jednotlivých částech světa. Ještě výraznější rozdíl je při srovnání počtů bohoslovců v seminářích (zde je Evropa nejenom za Amerikou, ale i Asií, a jen s malým náskokem před Afrikou).

K těm exotičtějším ze zmiňovaných kandidátů patří nigerijský kardinál Francis Arinze (72 let), bývalý prezident Papežské rady pro mezináboženský dialog, nyní člen Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Oceňovány jsou především jeho zkušenosti s islámem, což by bylo případnému papeži jistě k užitku. Většinou však převládá skepse k volbě papeže z třetího světa a zřejmě by to byl spíše některý z latinskoamerických kardinálů než z Afriky. Očekává se tedy volba evropského kardinála, zřejmě Itala. Němečtí komentátoři samozřejmě zmiňují i jednoho z nejmocnějších mužů kurie Josepha Ratzingera (77 let), který je od roku 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry a od 2002 děkanem kardinálského kolegia. Z italských kardinálů bývá uváděn mocný Giovanni Battista Re (71 let, prefekt Kongregace pro biskupy), Angelo Sodano (77, státní sekretář), milánský arcibiskup Dionigi Tettamanzi (71), Camillo Ruini (74, pomocný biskup římský a prezident italské biskupské konference) nebo benátský patriarcha Angelo Scola (63).

Domnívám se, že okolnosti kolem zdravotního stavu papeže nebo spekulace nad jeho případnými nástupci se sice mohou zdát zajímavé, možná více pro kurii nebo naopak pro lidi mimo církev, ale pro běžný život církve zase až tak velký význam nemají. Na místní úrovni mnohem více záleží na ochotě a schopnosti jednotlivých věřících vzít na sebe svůj díl zodpovědnosti za církev a její působení ve společnosti a na pastýřích, jak dokáží v lidech tuto zodpovědnost probouzet a podpořit. To je pro budoucnost církve důležitější než případné vatikánské personální změny.