Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií
Zobrazují se příspěvky se štítkemkurie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkurie. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 3. října 2014

"Deratzingerizace" římské kurie ? (4. část)

Františkova „pomalá“ reforma aneb za rok pouze Cañizares Llovera?

Pokud bychom svojí pozornost i nadále soustředili pouze na postavy v čele 25 hlavních vatikánských úřadů, dojdeme k závěru, že zatím došlo pouze k minimálním změnám. Už před rokem, na podzim 2013, se uskutečnily tři změny: Byl jmenován nový a mladý státní sekretář Pietro Parolin (nar. 1955) a nový prefekt Kongregace pro klérus Beniamino Stella (nar. 1941), jehož předchůdce Mauro Piacenza (nar. 1944) byl přesunut do čela jednoho ze tří soudních dvorů, Apoštolské penitencierie.
Téměř po roce byla oznámena další změna. Dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, španělský kardinál Antonio Cañizares Llovera (nar. 1945) byl 28. srpna 2014 jmenován novým arcibiskupem ve Valencii. ČTK informovala o „zbavení funkce klíčového chráněnce papeže Benedikta XVI.“, ale skutečnost je zřejmě trochu složitější. Myslím si, že liturgie a její reforma patřila k oblastem, kterým věnoval kardinál Ratzinger výraznou pozornost a troufám si tvrdit, že v této oblasti napáchal i řadu škod (např. svou snahou o „reformu reformy“), to však musí posoudit kompetentnější.32 Do Kongregace pro bohoslužbu a svátosti jmenoval nejprve v prosinci 2005 nového sekretáře, srílanského arcibiskupa Alberta Malcolma Ranjitha (nar. 1947), přezdívaného „opálený Ratzinger“. V prosinci 2008 jmenoval novým prefektem této kongregace právě Cañizarese Lloveru, ten měl pro změnu přezdívku „malý Ratzinger“, kterou získal během svého působení ve funkci sekretáře Komise pro nauku víry španělské biskupské konference v letech 1985–1992. Cañizares Llovera byl příkladem už výše zmíněné tendence papeže Benedikta vybírat si názorově blízké, loajální a spolehlivé spolupracovníky. Objevily se rovněž úvahy, že byl do Vatikánu odklizen, aby se alespoň částečně zmírnilo napětí mezi španělskými biskupy a tehdejší socialistickou vládou v čele s Josém Luisem Rodríguezem Zapaterou (premiérem byl v letech 2004–2011).33
Jeho oborem nikdy nebyla liturgická teologie, nýbrž katechetika, kterou vystudoval na papežské univerzitě v Salamance. S Ratzingerem se poprvé osobně setkal v roce 1987, později s ním spolupracoval na přípravě španělského vydání Katechismu katolické církve, který vyšel v roce 1992, a byl členem Kongregace pro nauku víry. Pozornost vzbudila především skutečnost, že šlo zřejmě o prvního prefekta Kongregace pro bohoslužbu v pokoncilním období, o kterém bylo známo, že se nebrání slavení „předkoncilní liturgie“ (resp. podle misálu z roku 1962). Po svém jmenování kardinálem v březnu 2006 se s oblibou ukazoval s dlouhým „předkoncilním“ kardinálským pláštěm (tzv. cappa magna). Obě tyto záliby měl i jeho sekretář, který však svůj post na kongregaci v roce 2009 vyměnil za prestižnější, když ho papež jmenoval arcibiskupem v Colombu. O rok později se stal předsedou biskupské konference na Srí Lance a byl jmenován kardinálem. Toto jmenování oslavil triumfálním návratem do vlasti a projížďkou v červeně ozdobeném alegorickém voze s baldachýnem ve tvaru kardinálského klobouku. Předpokládá se, že když současný papež František napsal nově jmenovaným kardinálům začátkem roku 2014 osobní list, v němž je žádal o střídmost při oslavách, měl na mysli kritiku pravě takových okázalých oslav.34

Zdá se, že už papež Benedikt XVI. zjistil, že kardinál Cañizares Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že uvažoval o jeho výměně, přičemž za nejpravděpodobnější se považovalo jeho „povýšení“ na post arcibiskupa v Madridu. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo svým zaměřením proti II. vatikánskému koncilu mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007, umožňujícím širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od roku 2010).
Zatímco tzv. tradicionalisté odsuzují jeho údajné vyhození v rámci čistky, kardinál Cañizares Llovera v rozhovoru pro Vatican Insider své jmenování do rodné arcidiecéze (narodil se v městečku Utiel, zhruba 80 km východně od Valencie) označil za své přání.35 Údajně sám papeže Františka požádal, že by chtěl být víc cítit ovcemi, což je narážka na proslulou prosbu papeže zaměřená na biskupy z homilie při mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek 28. března 2013: „O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou cítit ovcemi, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí.“ Místo prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zůstává dosud neobsazené. Objevují se zprávy, že by na tento post měl být jmenován arcibiskup Piero Marini (nar 1942), dlouholetý papežský ceremoniář (v letech 1987–2007) a jeden z architektů pokoncilní reformy liturgie, který v současnosti předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. S ohledem na jeho vysoký věk to považuji za nepravděpodobné, maximálně by se mohlo jednat o krátkodobé dočasné opatření. Neoficiální informace z jednání poradní rady kardinálů tvrdí, že se uvažuje o zrušení této kongregace, resp. o jejím sloučení s Kongregací pro svatořečení, jejíž prefekt, kardinál Angelo Amato, již dosáhl kanonického věku 75 let a jeho odchod do důchodu se očekává. Bylo by žádoucí, kdyby došlo k potřebné decentralizaci liturgické agendy a větší zodpovědnost přenechána místním biskupským konferencím, jak požadoval II. vatikánský koncil (konstituce o posvátné liturgii, SC 22 § 2). Jezuita Thomas Reese však ve svém návrhu agendy pro nového prefekta konstatuje, že taková decentralizace by potřebovala obnovit funkční liturgické instituty. Centralizace liturgické agendy a činnost kongregace v uplynulém desetiletí napáchala spíš škody. Podle Reese by bylo vhodné např. revidovat nedávné rozhodnutí kongregace o pozdravení pokoje, které by bylo vhodné přesunout na závěr bloku liturgie slova. Určitou nevýhodou může být podle Reese skutečnost, že problematika liturgie nestojí v popředí zájmu současného papeže.36

Revize členů jednotlivých kongregací a sestup kardinála Burkeho

Z dostupných zpráv je zřejmé, že sice nedochází k viditelným změnám na předních místech vatikánských úřadů, ale spíše k postupné a zřejmě důkladné revizi náplně práce a členů jednotlivých kongregací. Papež František naplňuje svá slova, že před rychlostí změn dává přednost jejich kvalitě: „Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“37

Nemá smysl složitě rekonstruovat všechny změny, ke kterým za poslední rok v jednotlivých kongregacích a papežských radách došlo, neboť kromě hromadných jmenování jsou úřady průběžně doplňovány jednotlivými osobami.38 Zřejmě největší pozornost byla v médiích věnována změnám v Kongregaci pro biskupy v prosinci 2013 s ohledem na důležitost tohoto úřadu, který má na starosti jmenování nových biskupů. Zpracovává podklady z místního šetření, které je v pravomoci nuncia a předkládá papeži návrhy s příslušnými doporučeními. Bývá zaběhnutou praxí, že člen této kongregace z určitého území má největší vliv při doporučení biskupa z této oblasti. Papež potvrdil vedení této kongregace a stávajících 18 členů (15 kardinálů, včetně „staříků“ např. Bertoneho, Levady atd. a 3 biskupů). Nově jmenoval 12 členů: 5 kardinálů a 7 biskupů (z těchto biskupů hned pět jmenoval v únoru 2014 kardinály a v květnu 2014 jejich členství v kongregaci potvrdil). Obměna se tedy týkala 40 % členů.

Velkou pozornost vzbudila skutečnost, že mezi potvrzenými členy kongregace nebyl americký kardinál Raymond Leo Burke, prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury. Mezi tzv. tradicionalisty má Burke pověst jednoho z mála „pravověrných“ v římské kurii a výrazného obhájce pro-life agendy. Také Burke má zálibu v dlouhém kardinálském plášti a „předkoncilní liturgii“. Poté, co byl tento církevní právník a arcibiskup Saint Louis (v letech 2003–2008) ve svých 60 letech povolán do čela Apoštolské signatury, považovalo se to za počátek jeho kuriální kariéry. Úvahy o možném jmenování do čela Kongregace pro nauku víry (místo odstupujícího kardinála Levady) nebo Státního sekretariátu (místo přesluhujícího kardinála Bertoneho) z jara 2012 byly spíš vyjádřením přání určitých kruhů než reálné možnosti. Zaznívaly hlasy, že je údajným „korunním princem“ papeže Benedikta XVI., což jiní pro změnu popírali. Proto vzbudilo takovou pozornost, že nebylo potvrzeno jeho členství v Kongregaci pro biskupy, do které byl jmenován spolu s Cañizarem Lloverou v září 2009. Ještě větší rozruch vzbudila zpráva vatikánologa Sandro Magistra, publikovaná 17. září 2014, že se chystá výměna Burkeho i v čele Apoštolské signatury.39 Bez ohledu na pravdivost takových zpráv je skutečností, že Burke je prefektem už 6 let, což v případě tohoto soudního dvora je poměrně dlouhá doba. Komentáře uvádí, že spíše než o trest za kritiku současného papeže může být trnem v oku jeho konfrontační styl ve smyslu „kulturní války“. Jak bylo výše uvedeno, byl tento styl zřejmě bližší papeži Benediktovi. V tomto směru došlo za současného papeže k viditelné změně.

Nezapomínejme, že v případě Kongregace pro biskupy jde o výběr nových biskupů a velkou roli má i problematické vyšetřování skandálů sexuálního zneužívání nezletilých, které v Americe naplno vypluly na povrch v roce 2002. Kongregaci rovněž opustil jiný americký kardinál Justin Rigali (nar. 1935), nepochybně s ohledem na vysoký věk. Když se v prosinci 1989 stal sekretářem Kongregace pro biskupy, účastnil se z titulu této funkce jednání a jeho vliv na biskupská jmenování v USA byl velký. V letech 1994–2003 byl biskupem v Saint Louis (Burke se v roce 2003 stal jeho nástupcem), který se prý pro silnou katolickou identitu někdy nazývá „Římem západu“. Poté byl Rigali v letech 2003–2011 arcibiskupem ve Philadelphii, kde musel řešit případy sexuálního zneužívání z doby svých předchůdců. Roku 2003 byl jmenován kardinálem a členem Kongregace pro biskupy.
Tyto „jestřáby“ pomyslně nahradil americký kardinál Donald William Wuerl (nar. 1940), který je od roku 2006 arcibiskupem ve Washingtonu, od roku 2010 kardinálem. Přestože se často zmiňuje jeho spor právě s kardinálem Burkem ohledně podávání přijímání politikům, kteří neodmítají potraty (konkrétně šlo o případ demokratické senátorky Nancy Pelosiové z roku 2009), není důvod ho považovat za „ultraliberálního“. Naopak i on patří do „staré gardy“, která v americké katolické církvi zastává spíš konzervativní stanoviska. Nevím, nakolik jsou spolehlivé informace, které tvrdí, že jmenování Wuerla do Washingtonu prosadil papež Benedikt XVI. navzdory jinému doporučení právě Kongregace pro biskupy, každopádně jeho blízkost linii papeže Benedikta XVI. je zřejmá. Např. Wuerl byl jedním ze signatářů manifestu Manhattanská deklarace: Výzva křesťanského svědomí (Manhattan Declaration: A Call of Christian Conscience) z roku 2009. Tento dokument vzniklý v evangelikálním prostředí vyjádřil podporu posvátnosti lidského života, pojetí manželství jako trvalého svazku muže a ženy a svobodu vyznání a svědomí. Úzkou spolupráci s Benediktem XVI. dokládá skutečnost, že byl pověřen realizací apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus ze 4. listopadu 2009. Jednalo se o zřízení prelatury pro anglikány, kteří by chtěli být začleněni do katolické církve. Od lednu 2012 má ve Washingtonu sídlo jedna ze tří takových prelatur na světě.

Co se týče dalších vatikánských úřadů, řada jich na revizi ještě čeká. Bez nároku na úplnost a s ohledem na možné další změny se zdá, že důkladnými revizemi prošly následující kongregace: Kongregace pro katolickou výchovu (v listopadu 2013), už zmíněná Kongregace pro biskupy (v prosinci 2013), Kongregace pro východní církve (v únoru 2014), Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života (v únoru 2014),40 Kongregace pro klérus (v červnu 2014), Kongregace pro evangelizaci národů (v září 2014). Z papežských rad pak Papežská rada pro laiky (v lednu 2014), Papežská rada pro mezináboženský dialog (v únoru 2014), Papežská rada pro kulturu (v březnu 2014), Papežská rada pro jednotu křesťanů (v červenci 2014). Např. v případě Kongregace pro nauku víry nedošlo k hromadným změnám, v září 2013 bylo potvrzeno vedení, všichni členové a poradci kongregace, průběžně však dochází k jmenování nových členů.

Biskupové podle papeže Františka?

Jen ve stručnosti je třeba zmínit, že po více než roce došlo k několika jmenováním na důležitých postech místních církví. Jak už bylo řečeno, nebylo náhodou, že jedna z prvních kongregací, která se dočkala personální reorganizace, byla právě důležitá Kongregace pro biskupy. Komentátoři nejčastěji zmiňují následující čtyři jmenování.

1) Kolín nad Rýnem v Německu: 11. července 2014 jmenován Rainer Maria Woelki (nar. 1956), který předtím byl v letech 2003–2011 pomocným biskupem v Kolíně, 2011–2014 arcibiskupem v Berlíně.

2) Madrid ve Španělsku: 28. srpna 2014 jmenován arcibiskup Carlos Osoro Sierra (nar. 1945), v letech 2006–2009 arcibiskupem v Oviedu, 2009–2014 ve Valencii, kde uvolnil místo kardinálu Cañizares Lloverovi. Osoro Sierra je pro Madrid nepochybně lepší volbou.

3) Sydney v Austrálii: 18. září 2014 jmenován arcibiskup Anthony Colin Fisher (nar. 1960), dominikán, v letech 2003–2010 pomocným biskupem v Sydney, v letech 2010–2014 biskupem v Parramattě.

4) Chicago v USA: 20. září 2014 arcibiskup Blase Joseph Cupich (nar. 1949), v letech 1998–2010 biskupem v Rapid City, 2010–2014 ve Spokane. Komentáře z USA zdůrazňují umírněnost nového arcibiskupa a někteří s nadsázkou tvrdí, že tímto jmenováním zavítala Františkova reforma i do Spojených států.

Minimálně v případě Kolína nad Rýnem a v Sydney byli jmenováni poměrně mladí biskupové, ale jedná se o blízké spolupracovníky svých předchůdců (v Kolíně kardinála Joachima Meisnera, v Sydney kardinála George Pella). I z tohoto pohledu je zřejmé, že papež František není žádný revolucionář.

Je pochopitelné, že obsazení vakantního biskupství v Českých Budějovicích a v dohledné době zřejmě i náhrada za plzeňského biskupa Františka Radkovského (nar. 1939) nejsou ve středu pozornosti Vatikánu. Přesto by stálo alespoň za úvahu zamyšlení nad požadavky a očekáváními ohledně budoucích biskupů. Jak ukázal proces výběru nového královéhradeckého biskupa, scházejí vhodní kandidáti, ze kterých by se mohlo dobře vybírat. Připomínám, že situaci nakonec zachránilo v roce 2011 zvolení Jana Vokála (nar. 1958), který byl více než dvacet let mimo diecézi ve službách římské kurie. Jak se tato volba kuriálního úředníka za diecézního pastýře osvědčila?

Kromě volby nových biskupů má za sebou pontifikát papeže Františka zřejmě i první odvolání biskupa. Po zprávě o rezignaci, laicizaci (v červnu 2014) a zatčení (v září 2014) bývalého polského arcibiskupa a nuncia v Dominikánské republice Józefa Wesołowského (obviněného ze sexuálního zneužívání) byla 25. září 2014 zveřejněna zpráva o sesazení paraguayského biskupa Rogelia Livierese Plana (nar. 1945, argentinského původu, člen Opus Dei, biskupem v Ciudad del Este byl od roku 2004). Důvodem jeho odvolání bylo především přijetí a dlouhodobé krytí kněze obviněného ze sexuálního zneužívání. Svou roli sehrály i dlouhodobě spory s ostatními biskupy, které jeho působení provázelo. Opakované stížnosti na tohoto biskupa zůstaly během pontifikátu Benedikta XVI. bez reakce. V červenci 2014 proběhla v diecézi vizitace. Pokud vím, jedná se po delší době o další sesazení biskupa, který odmítl sám odstoupit. Livieres Plano byl velkým podporovatelem tzv. tradicionalistů, ve své diecézi zřídil seminář a zvýšil počet kněžských povolání. Přesto i z těchto kruhů zaznívá, že rozhodnutí papeže Františka nebylo nespravedlivé, neboť obvinění ohledně krytí provinilého kněze je závažné.

A co ženy?

Neustále se vedou debaty o větším zapojení žen v katolické církvi, římskou kurii nevyjímaje. Prezidentka hnutí Focolare Marie Voceová (nar. 1937) vyzvala papeže, aby po vzoru poradní rady kardinálů zřídil obdobný poradní orgán složený z laiků, mužů i žen z celého světa. Pokud vím, na reakci papeže nebo jeho spolupracovníků se zatím čeká. V roce 2014 se objevilo několik zajímavých zpráv ohledně většího zapojení žen do římských církevních struktur. V červenci 2014 byla jmenována první žena do čela jedné ze sedmi papežských univerzit v Římě. Došlo k tomu na univerzitě spravované františkány (tzv. Antonianum) a dotyčnou je sestra Mary Meloneová (nar. 1964) z Itálie. V září 2014 byla jmenována první žena členkou Kongregace pro evangelizaci národů, je to sestru Luzia Premoliová z Brazílie. V září 2014 bylo zveřejněno nové složení Mezinárodní teologické komise, jednalo se o pravidelnou výměnu na další pětileté období. Mezi třiceti členy je nově pět žen, zatímco v uplynulých dvou obdobích byly jen dvě. Uvidíme, zda se objeví více žen i v jiných církevních úřadech.

Nejbližší očekávanou událostí ve Vatikánu bude mimořádné zasedání biskupské synody ve dnech 5.–19. října 2014. Pak zřejmě můžeme očekávat další zprávy o snaze papeže Františka a jeho spolupracovníků reformovat tak složitý aparát, jakým je římská kurie.

Potřebná změna mentality v celé katolické církvi

Na závěr si dovolím poznámku, že přes pozornost, kterou jsem v textu zaměřil na změny v římské kurii, jsem přesvědčen, že jádro života křesťana a církve je o něčem jiném. Otázka případných změn v podobě a způsobu vykonávání papežského úřadu souvisí nejen s proměnou mentality zaměstnanců římské kurie, ale s proměnou mentality lidí z prostředí katolické církve, kteří jsou leckdy zvyklí očekávat pokyny „shora“. Vzorný přístup židů v Beroji, kteří „Každý den zkoumali v Písmu, zda-li je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17, 11) místo slepého naslouchání autoritě v katolické církvi stále mnohé pohoršuje. Přitom nejde o to, abychom faráře, biskupa nebo papeže chytali za slovo, ale abychom vnímali a realizovali společnou zodpovědnost za hlásání radostné zvěsti evangelia a společně hledali a nacházeli způsoby života podle něj v našich konkrétních situacích.

Poznámky:

32 Baldovin, John F. Reforming the Liturgy: A Respons to the Critics, Collegeville 2008, s. 65-89. Pro ilustraci změny v myšlení Ratzingera v souvislosti s liturgií stojí za přečtení jeho komentář k reformě liturgie z doby II. vatikánského koncilu. Viz Vaňáč, Martin. Joseph Ratzinger o „předkoncilní“ liturgii a potřebě její reformy (1964). Martinovy marnosti – křesťanství a historie, 15.10.2012. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://martinovymarnosti.blogspot.cz/2012/10/joseph-ratzinger-o-predkonc...

33 Pokud by to byla pravda, politické důvody pro takové odklizení odpadly v prosinci 2011, kdy vládu ve Španělsku převzala po socialistech opět lidová strana.

34 „Jmenování není povýšením ani poctou ani vyznamenáním… přijměte ho s prostým a pokorným srdcem, bez světských projevů a oslav vzdálených evangelijnímu duchu přísnosti, střídmosti a chudoby.“ Bronková, Johana. František: vyvarujte se oslav vzdáleným evangelijnímu duchu. Radio Vaticana, 13.1:2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19402

35 Tornielli, Andrea. Cañizares: “I told Francis I wanted to live with the smell of the sheep”. Vatican Insider, 29.8.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/the-vatican/detail/articolo/canizar...

36 Reese, Thomas. A suggested agenda for the new prefect for Congregation for Divine Worship. National Catholic Reporter, 5.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/blogs/faith-and-justice/suggested-agenda-new-prefec...

37 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

38 Základním zdrojem průběžných změn je oficiální orgán Acta Apostolicae Sedis, který je s určitým zpožděním přístupný online. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/aas/index_it.htm Aktuální zprávy přináší Vatican Information Service [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://visnews-en.blogspot.cz Údaje v těchto zdrojích se leckdy trochu liší v dataci a zřejmě ne vždy jsou uvedena všechna uskutečněná jmenování. Kompletní složení jednotlivých úřadů přináší každoročně vydávaná papežská ročenka Annuario Pontificio. Přehled změn by bylo možné získat srovnáním různých vydání. Papežské ročenky však nejsou běžně dostupné v našich knihovnách. Měl jsem možnost nahlédnout do aktuální ročenky, zachycující stav zhruba z přelomu února a března 2014.

39 Magister, Sandro. Vatican Diary / Exile to Malta for Cardinal Burke. 17.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350870?eng=y

40 Pro zajímavost uvádím, že papež jmenoval 31 nových členů: 8 kardinálů, 16 biskupů, 7 řeholních představených a potvrdil 12 dosavadních členů: 9 kardinálů (včetně pražského arcibiskupa Dominika Duky), 2 biskupy a 1 řeholního představeného.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (3. část)

Byrokratická struktura vatikánských úřadů a výměna představených

Nejprve je třeba uvést několik poznámek k charakteru hlavních vatikánských úřadů, především kongregací a papežských rad:

1) Všichni představení římské kurie sice v době sedisvakance (tj. uprázdnění papežského stolce) pozbývají své úřady a hlavou církve i státu Vatikán se stává camerlengo neboli kardinál komoří. Nový papež brzy po svém zvolení většinou všechny hromadně potvrdí v úřadech s obvyklou formulí „donec aliter provideatur“, tj. dokud nebude stanoveno jinak. Benedikt XVI., zvolený 19. dubna 2005, tak učinil 21. dubna, František, zvolený 13. března 2013, dne 16. března. Teprve postupně dochází k případným změnám.

2) Představení úřadů, stejně jako jejich členové, sekretáři a poradci jsou jmenováni na pětileté období, které je možné opětovně prodlužovat. Kanonický věk pro podání rezignace je stanoven na 75 let v případě vedoucích úřadů, 80 let pro členy kongregací.

3) Úřady mají poměrně jasně danou strukturu: Prefekti kongregací (zpravidla kardinálové) a předsedové papežských rad (kardinálové nebo titulární arcibiskupové) předsedají kolegiu členů, kteří jsou vybíráni hlavně z kardinálů, ale i z biskupů, případně z nejvyšších řeholních představených. Počet těchto členů je různý, většinou se pohybuje v rozmezí mezi třiceti a čtyřiceti. Druhým nejdůležitějším člověkem v úřadu po jeho představeném je sekretář (v případě kongregací má titul arcibiskupa), který je vlastně každodenním výkonným orgánem. Na třetím místě jsou podsekretáři a jim na roveň postavení úředníci. Následuje celá škála zaměstnanců úřadu, v čele s šéfem kanceláře (capo ufficio).27 Důležitou součástí kongregací a papežských rad jsou papežem jmenovaní poradci (konzultoři), většinou se jedná o profesory teologie nebo církevního práva na papežských univerzitách v Římě, případně o další odborníky.

4) Podobně jako v jiných úřadech i zde existuje kariérní postup, i když při pohledu na kariéru některých představených zjistíme, jak rozmanitá může být. Zvláštní kapitolu tvoří diplomaté, kteří jsou vesměs italského původu a na svoji kariéru se chystají už během studia na Papežské církevní akademii v Římě. Nejprve pracují v rámci Státního sekretariátu, poté bývají vysláni na zahraniční mise. Jak bylo uvedeno, papež Benedikt XVI. tuto kategorii osob opomíjel, naopak obě nové tváře v čele vatikánských úřadů, jmenované papežem Františkem v roce 2013, strávily dlouhá léta v diplomatických službách (Pietro Parolin, Beniamino Stella). Prostupnost jednotlivých úřadů je možná. I když to nebývá pravidlem, občas se sekretář kongregace stane jejím prefektem nebo stane v čele jiného úřadu.

Zajímavá je otázka, jak dlouho trvalo papeži Benediktovi XVI. než dosadil představené do uvedených úřadů a jakým způsobem to udělal. Papežům sice přísluší právo volně jmenovat členy jednotlivých úřadů na dobu pěti let, případně je odvolávat nebo všelijak přesouvat, ale ve skutečnosti zcela svévolně nejednají. Sice se nabízí úvaha, že pětileté období (2005–2010), které papež Benedikt XVI. potřeboval k personální obměně v čele kuriálních úřadů, nějak souviselo s výše uvedeným pětiletým funkčním obdobím, ale pravdou to není. Nejčastějším důvodem výměny v čele kongregací nebo papežských rad byl odchod do penze po dosažení kanonického věku 75 let, jen v jednom případě se úřad uvolnil v důsledku úmrtí (jednalo se o kolumbijského kardinála Alfonso Lópeze Trujilla, který zemřel roku 2008 v 72 letech v čele Papežské rady pro rodinu). V případě prefektů kongregací byl jedinou výjimkou již zmíněný Crescenzio Sepe, kterého v roce 2006, ve věku 63 let papež jmenoval arcibiskupem Neapole. V případě předsedů papežských rad byly dvě předčasné výměny: Předseda papežské rady pro mezináboženský dialog Michael Louis Fitzgerald byl v roce 2006 jmenován nunciem v Egyptě a stálým pozorovatelem v rámci Ligy arabských států (v roce 2013 odešel do penze) a předseda papežské rady pro sdělovací prostředky John Patrick Foley byl v roce 2007 jmenován velmistrem Řádu Božího hrobu (zemřel 2011). V případě soudních dvorů byl výjimkou kardinál Vallini, který byl v roce 2008 ve svých 68 letech jmenován kardinálem vikářem římské diecéze a arciknězem lateránské baziliky.

Nenásilnou výměnu vedoucích členů kurie tedy nepochybně ovlivnila skutečnost, že s ohledem na nemoc papeže Jana Pavla II. se některá personální rozhodnutí odkládala a jeho nástupce tak zdědil poněkud zestárlou kurii. Ironií je skutečnost, že nejstarším mužem v rámci sledovaných úřadů byl právě kardinál Ratzinger (zhruba o půl roku mladší byl státní sekretář Angelo Sodano). Podobně jako v případě kardinálských jmenování ponechme stranou skutečnost, že kardinál Ratzinger mohl mít v závěru pontifikátu svého předchůdce vliv při některých tehdejších jmenováních.

Srovnáme-li průměrný věk státního sekretáře, 9 prefektů kongregací a 11, resp. 12 předsedů papežských komisí na začátku pontifikátu papeže Benedikta XVI. a papeže Františka, není rozdíl zase až tak výrazný, představitelé kurie v roce 2005 byli v průměru jen o více než dva roky starší. Rozdělíme-li je do věkových kategorií, bude rozdíl výraznější. V roce 2005 byli jen dva prefekti a čtyři předsedové mladší 70 let, zatímco v roce 2013 to bylo sedm prefektů (z deseti) a osm předsedů (z dvanácti). Pokud by tedy jediným způsobem obměny tohoto personálu měl být odchod do důchodu, ani za pět let by se současná kurie nemusela výrazně změnit.

Potřebná reforma není jen přáním papeže Františka

Snaha papeže Benedikta XVI. o výběr lidí do kurie z okruhu intelektuálů, Evropanů a názorově blízkých spolehlivých podřízených je považována za pokus, který se nezdařil. Zdá se, že tento neúspěch spolu s aférami, které byly viditelným projevem rozporů v kurii, posílil mezi kardinály přesvědčení, že pouze jmenování nových lidí zvnějšku fungování kurie nezlepší. Nepochybně je třeba důkladná proměna římské kurie, především jejího fungování v rámci celé církve. Měla by se vzdát svých mocenských ambicí, tendencí regulovat život místních církví podle svých představ a zasahovat do něj, a vrátit se ke služebné funkci poradního a pomocného orgánu papeže.

Je pochopitelné, že plány na takovou obnovu je těžko možné čekat zevnitř kurie, od lidí vychovaných v mentalitě určité nadřazenosti. Tuto „kuriální mentalitu“ a kariéru některých dlouholetých kuriálních úředníků pěkně charakterizoval jezuita Petr Kolář (nar. 1941): „Všiml jsem si nicméně i dalšího zajímavého úkazu: Kluci, kteří během první synody běhali se vzkazy a nosili šálky kávy, při další synodě organizovali lítání druhých a při další měli už někteří červené lemování. Dovedu si představit, že dnes už někteří nosí biskupské roucho – a přitom začínali u kafe. Administrativa tady funguje jako každá jiná. Šikovní úředníci to dotáhnou daleko bez ohledu na ostatní kvality. Trochu mi to demytizovalo moje představy o Svatém městě Vatikánu. Uvědomil jsem si, že roli hrají jiné kvality, než si běžně představují věřící lidé. Ti předpokládají, že tam jsou především duchovní osoby a zároveň odborníci na určité oblasti náboženství. To není pravda. Administrativa potřebuje především pečlivé, věrné a úslužné administrativní síly. To je hlavní, bez toho by se to všechno netočilo. A pak tam občas dosadí nějakou výraznou osobnost jako Josepha Ratzingera nebo Waltera Kaspera. Rozporuplný dojem jsem z toho měl, až když někteří z těch obyčejných úředníků začali mít pocit, že jsou něco víc, že kolem nich vlastně vane Duch svatý silněji než třeba kolem mne. To mi šlo na nervy. O církevní práci se přece mluví jako o službě a taková duchovní nadnesenost, to snadno vede ke zlepšování vlastního skóre, nebo to dokonce zavání kariérou. To už zní špatně a také to špatné je.“28

Promýšlení a příprava reformy kurie je předmětem porad osmi kardinálů, které papež jmenoval měsíc po svém zvolení 13. dubna 2013.29 Podle vyjádření papeže Františka v rozhovoru z loňského září vznikl tento poradní orgán na základě přání kardinálů, vyjádřených během porad před volbou nového papeže.30 Je složen z nekuriálních kardinálů, kteří zastupují jednotlivé kontinenty. Nejpozději od pátého zasedání v červenci 2014 se jich pravidelně účastní státní sekretář kardinál Pietro Parolin (nar. 1955). Ve dnech 15.–17. září 2014 se uskutečnilo již šesté zasedání této rady, další jsou naplánována na prosinec 2014 a únor 2015. Je otázkou, zda papež František využije příležitosti říjnového mimořádného zasedání biskupské synody, aby informoval shromážděné předsedy nebo místopředsedy biskupských konferencí o zamýšlených reformách. Např. úplně první zasedání biskupské synody v říjnu 1967 využil papež Pavel VI. k předvedení a diskusi o reformované podobě liturgie a nechal hlasovat o některých otázkách.31

Poznámky:

27 Rozlišuje se 10 různých úrovní podle náplně práce. Viz Aggiornamento Mansionario del Regolamento Generale della Curia Romana. Acta Apostolicae Sedis 101 (2009), s. 741-753.

28 Beránek, Josef. Hovory s Petrem Kolářem. Brno, 2001, s. 111-112.

29 Formálně byla ustavena 28.9.2013. Více o ní a jejích členech viz Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066

30 „Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzulta osmi kardinálů, tato poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzulta byla reálná, nikoli formální.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

31 Tzv. tradicionalisté s oblibou šíří nepravdu, že shromáždění biskupové novou podobu liturgie odmítli. Z osmi hlavních a čtyř doplňujících otázek jde o otázku na základní strukturu reformované liturgie: 71 biskupů hlasovalo pro, 62 pro s výhradami, 43 proti a 4 se zdrželi. Hlasovalo se stejným způsobem jako na koncilu, pro tedy bylo 133 a nikoliv pouze 71. Některé připomínky byly zapracovány. Viz The synod of bishops and liturgical reform. Worship, 42, 1968, č. 2, s. 113-119.

"Deratzingerizace" římské kurie? (2. část)

Snahy o reformu kurie za Benedikta XVI. ve stínu afér

Jako by slova kardinála Ratzingera při křížové cestě v Koloseu na Velký pátek v roce 2005 předurčila jednu z hlavních náplní jeho pontifikátu.16 Papež Jan Pavel II. se pro svůj zdravotní stav nemohl ceremoniálu zúčastnit, tak se kříže chopil Ratzinger. V meditaci k devátému zastavení mimo jiné řekl: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli skrze kněžství patřit cele Kristu.“ Tato slova byla považována za narážku na sexuální delikty duchovních vůči nezletilým, tedy problematice, které se od roku 2002 intenzívně věnovala Ratzingerova Kongregace pro nauku víry. Po případech v Americe a v Irsku se začátkem roku 2010 spustila lavina zpráv o zneužívání v papežově vlasti, v Německu.17 Také papež, který byl o případech v jiných zemích poměrně dobře informován, vyjádřil překvapení nad mírou zneužívání v Německu.18

Pro veřejnost zřejmě zůstane Benediktův pontifikát spojen s odhaleními sexuálních deliktů duchovních, které se většinou odehrály v dřívější době. Přesto se zdá, že tento pontifikát naopak přispěl k zlepšení norem při vyšetřování těchto případů. Arcibiskup Charles Scicluna (nar. 1959), který deset let vyšetřoval tyto delikty v rámci Kongregace pro nauku víry ve funkci promotora spravedlnosti (2002–2012) u příležitosti papežovy rezignace výrazně ocenil jeho angažmá a rozhodnost: „Je to odkaz nejenom platný, ale zároveň nezničitelný, nezvratný a určuje budoucnost církve. Po tomto pontifikátu už nebude možné učinit krok zpět. Benedikt XVI. udělal ve věci jasno. Církev se má nejen očistit, ale být tím, čím po staletí byla, totiž místem bezpečným a přívětivým pro děti a mládež. Pracoval jsem po boku kardinála Ratzingera a viděl jsem, jak těžké pro něho bylo pochopit, odkud se takovýto morální úpadek mezi kněžími bere. Nedokázal pochopit toto tajemství nepravosti. A chtěl odpovědět nejenom novými kanonickými normami, ale především změnou mentality. A bylo to účinné. Reakce jednotlivých episkopátů jsou slibné. Rozhodnost Benedikta XVI. v tomto ohledu nejenom zůstane živou vzpomínkou, ale vstoupila do každodenní praxe církve.“19 Osobně se však kloním k hlasům, které na opatření papeže hledí s opatrností a konstatují, že církvi by ještě více prospěla důkladnější reforma pojetí kněžské služby, včetně odstranění povinného požadavku celibátu.20

Kromě úprav kompetencí některých úřadu v rámci římské kurie a založení papežské rady pro novou evangelizaci v roce 2010, projevil papež Benedikt XVI. zřejmě i sympatie pro důkladnější reformu. Vatikánolog Andrea Gagliarducci s poukazem na poradu Benediktova nejbližšího spolupracovníka Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní sekretář v letech 2006–2013) s členy římské kurie ze dne 28. ledna 2012 tvrdil, že Bertone předložil písemný návrh reformy kurie, přičemž některé z jeho plánů rezonovaly s pozdějšími návrhy kardinálů během konsistoře před konkláve a také s návrhy papeže Františka.21 Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí osobně zažil v Kongregaci pro nauku víry pod vedením kardinála Ratzingera. Snaha 78letého Bertoneho o reformu se i přes podporu 85letého papeže setkávala se silným odporem, o čemž mimo jiné svědčí série tehdejších afér, především v souvislosti s únikem informací z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks). Na silnou opozici v kurii poukazuje tvrzení odstupujícího Bertoneho v roce 2013, že zvlášť v posledních dvou letech se uvnitř Vatikánu musel potýkat se sítí „donašečů a zmijí“.22
Zatímco v uvažovaných reformách kurie by se mezi Bertoneho návrhem a Františkovým pojetím možná daly nalézt shody, výrazný rozdíl se projevil v pojetí života obou duchovních. Papež František stále pobývá ve skromném apartmá Domu sv. Marty, penzionovaný kardinál Bertone si podle zpráv z jara 2014 chystal na stáří byt o rozloze cca 700 metrů čtverečních, který by mu mohl závidět i limburský „biskup luxusu“ Franz-Peter Tebartz-van Elst (nar. 1959, v březnu 2014 na svůj úřad rezignoval). Ostatně Bertone byl terčem kritiky již během pontifikátu Benedikta XVI., který se uchýlil k neobvyklému způsobu, když se ho veřejně zastal před „nespravedlivými kritiky“ a vyjádřil mu „svoji osobní důvěru“ publikovaným listem z 2. července 2012 (v němž se odvolával na dřívější dopis stejného obsahu z 15. ledna 2010). Stalo se tak u příležitosti papežova odjezdu na letní pobyt do Castel Gandolfa (mimochodem ve stejný den bylo zveřejněno odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka).23

Ratzingerova kurie?

Když jsem na stránkách kritiků současného papeže nalezl zmínku o „deratzingerizaci“, kterou údajně papež František provádí, položil jsem si otázku, zda něco jako „Ratzingerova“ kurie vůbec existovalo nebo existuje. Ponecháme-li stranou celou řadu vatikánských úřadů a budeme se soustředit pouze na pomyslný vrcholek ledovce, tj. na 25 představených hlavních úřadů (tj. státního sekretáře, prefekty devíti kongregací, předsedy dvanácti papežských rad a vedoucí tří papežských soudních dvorů). Dostaneme následující obrázek: Z těchto 25 jsou pouze dva jmenovaní ještě z doby pontifikátu papeže Jana Pavla II., shodou okolností oba Poláci: Zenon Grocholewski (nar. 1939), který je prefektem Kongregace pro katolickou výchovu už od roku 1999 a v současnosti je nejdéle sloužícím prefektem. V listopadu 2013 jej papež František v úřadu potvrdil. S ohledem na dosažení kanonického věku (75 let) letos v říjnu se očekává jeho brzký odchod do penze. Druhým nejdéle sloužícím představeným je Stanisław Ryłko (nar. 1945), který je od roku 2003 předsedou Papežské rady pro laiky. Také on byl papežem Františkem ve svém úřadu už potvrzen (v lednu 2014). Ostatních 23 představených bylo jmenováno papežem Benediktem XVI.

Vatikánolog John L. Allen Jr. (nar. 1953) analyzoval „Benediktovu kurii“ koncem roku 2010, kdy z 25 uvedených úřadů bylo 21 obsazených Benediktem jmenovanými lidmi.24 Zdá se, že právě rok 2010 byl určitým zlomem. Benedikt XVI. v tomto roce obsadil tři posty (prefekta Kongregace pro biskupy, Kanaďana Marca Ouelleta, předsedsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, Švýcara Kurta Kocha, a předsedu Papežské rady „Cor unum“ Roberta Saraha z Guineje) a zřídil Papežskou radu pro novou evangelizaci, do jejíhož čela jmenoval Itala Salvatore Fisichellu. Allen ve své analýze uvádí tři postřehy, které učinil na základě dosavadního výběrů lidí na čelných místech v kurii:

1) Papež preferoval intelektuálně a kulturně zaměřené osobnosti na úkor kariérních diplomatů a církevních byrokratů.

2) Zřejmá byla rovněž preference lidí z Evropy a Severní Ameriky, což si Allen vysvětloval papežovým zápasem s relativismem v sekulární kultuře, jehož epicentrum se zdá být v Evropě. Z tehdejších 25 členů kurie byly jen čtyři výjimky: Prefekt Kongregace pro východní církve, argentinský kardinál Leonardo Sandri, který však již řadu let žije a působí v římské kurii; prefekt Kongregace pro evangelizaci, indický kardinál Ivan Dias (v roce 2011 ho nahradil Ital Fernando Filoni); předseda Papežské rady Iustitia et Pax, ghanský kardinál Peter Kodwo Appiah Turkson, a již zmíněný předseda Papežské rady „Cor unum“ Robert Sarah z Guineje. Pro doplnění dodávám, že Benedikt XVI. ještě jmenoval dva brazilské kardinály: v roce 2006 se Cláudio Hummes stal prefektem Kongregace pro klérus (v roce 2010 ho však nahradil Ital Mauro Piacenza) a v roce 2011 se João Braz de Aviz stal prefektem Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Allenem zmiňované zastoupení Severní Ameriky nebylo sice početné, ale týkalo se velmi důležitých úřadů. Svým nástupcem na Kongregaci pro nauku víry učinil Američana Williama Josepha Levadu (v roce 2012 ho nahradil Němec Gerhard Ludwig Müller), do čela vlivné Kongregace pro biskupy jmenoval Kanaďana Marca Ouelleta. Trojici severoameričanů doplnil prefekt Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury Raymond Leo Burke.

3) Třetí Allenův postřeh se týká papežova výběru lidí z okruhu bývalých spolupracovníků a podřízených z Kongregace pro nauku víry. V roce 2010 jich bylo na čelných postech v kurii hned osm. Na příkladu státního sekretáře Tarcisia Bertoneho Allen uvádí, že loajalita byla pro Benedikta XVI. přednější než kompetence.25 Na druhou stranu v případě Bertoneho papeži nehrozilo nebezpečí, že by se v rámci státního sekretariátu vytvořilo nějaké alternativní centrum moci.
Allenova charakteristika v podstatě platí pro kurii po zbytek pontifikátu Benedikta XVI., i když léta 2011–2012 jsou poznamenána evidentními spory v kurii, aférami s únikem informací a zřejmě i výše uvedenou snahou o nějaké reformy kurie, jejichž provedení však bylo nad síly papeže a jeho nejbližších spolupracovníků. Papež nejpozději od poloviny roku 2012 plánoval svůj odchod z úřadu, takže mohl provést ještě nějaké personální změny. Takovým opatřením pro budoucnost se zdá být jmenování Němce Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947) prefektem Kongregace pro nauku víry. Tento řezenský biskup (v letech 2002–2012) je nejen Benediktovým přítelem, ale měl také na starosti vydávání sebraných spisů papeže v rámci Institutu papeže Benedikta XVI. v Řezně. Nový papež toto rozhodnutí, jak se zdá, respektuje. Müllera jmenoval, podle zvyklostí pro prefekty kongregací, kardinálem v únoru 2014, přestože Müller patří ke hlasitým kritikům některých uvažovaných reforem (např. v přístupu k rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek). Papež František zřejmě vyhověl i Müllerovu přání a jeho nástupce v Řezně a zároveň jeho bývalého asistenta na mnichovské univerzitě, biskupa Rudolfa Voderholzera (nar. 1959), který po něm převzal péči o vydávání Ratzingerových spisů, jmenoval v květnu 2014 členem Kongregace pro nauku víry. Je zřejmé, že i přes odlišné přístupy si papež František váží díla svého předchůdce a jeho vydavatele vítá v kurii.

Benedikt XVI. jmenoval nejvíce kardinálů

Je tu ještě jeden aspekt, který ukazuje na silný a hlavně dlouhodobý vliv, který měl pontifikát papeže Benedikta XVI. nejenom na římskou kurii. Ačkoliv to může být pro někoho překvapivé, tento papež jmenoval nejvíce kardinálů v novodobých dějinách v přepočtu na délku pontifikátu. V absolutních číslech jednoznačně dominuje papež Jan Pavel II., který během svého 26,5letého pontifikátu jmenoval 231 kardinálů, což je v průměru zhruba 8,5 za rok. Benedikt XVI. jmenoval 90 kardinálů během téměř osmi let, což je v průměru 11,3 ročně. Mimochodem pozornost si zaslouží úplně poslední várka jmenovaných kardinálů v listopadu 2012, která byla už druhou v tomto roce (v únorové várce byl např. pražský arcibiskup Dominik Duka). Jako by se snažil vyvážit své evropské a severoamerické preference a kromě kuriálního Američana (bývalého prefekta papežského domu Jamese Michaela Harveye) jmenoval pět Neevropanů. Byli to Libanonec Béchara Pierre Raï, Ind Baselios Cleemis Thottunkal, Nigerijec John Olorunfemi Onaiyekan, Kolumbijec Rubén Salazar Gómez a Filipínec Luis Antonio Tagle. Podobně vysoký počet kardinálů v průměru na rok jmenoval pouze jiný „stařec“ na papežském stolci, Jan XXIII. (1958–1963), který během necelých pěti let jmenoval 52 kardinálů, což je zhruba 10,5 ročně.26 Zdá se velmi pravděpodobné, že ještě v roli kardinála měl Ratzinger vliv při výběru kandidátů při posledním kardinálském jmenování papeže Jana Pavla II., které se uskutečnilo 21. října 2003. Mezi 30 kardinály najdeme minimálně pět osob, které později už coby papež jmenoval do čela sledovaných úřadů (kardinálové Tauran, Antonelli, Bertone, Turkson, Ouellet). S ohledem na výše uvedenou domněnku, že kardinál Ratzinger spolu s dalšími kardinály hodlal zabránit liberalizaci papežství a kurie, se dá předpokládat, že nepochybně využil možnosti nominovat některé kandidáty, s nimiž v tomto směru počítal.

Poznámky:
16 Ratzinger, Joseph. Křížová cesta v Koloseu : Velký pátek 2005. Kostelní Vydří, 2006.

17 Ke cti církve alespoň patří, že upozornění na kauzy nepřišlo zvenčí ale zevnitř církve. Zveřejnil je ředitel jezuitského gymnázia Klaus Mertes v Berlíně v lednu 2010. Několik textů od Mertese vyšlo i v Getsemanech.

18 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 35.

19 Glaser, Milan. Pontifikát Benedikta XVI. se vypořádal s metlou deliktů. Radio Vaticana, 19.2.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17853

20 Reakcí na zveřejnění případů v Německu je kniha německého psychologa, psychoterapeuta a teologa Wunibalda Müllera. V ní mimo jiné uvádí: „Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.“ Müller, Wunibald. Zamlčené rány. Praha, 2011, s. 129-130.

21 Gagliarducci, Andrea. Cardinal Bertone as Secretary of State. What was him aim? National Catholic Register, 10.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...

22 Tornielli, Andrea. Bertone: “Io, vittima di corvi e vipere”. Vatican Insider, 2.9.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/vaticano/dettaglio-articolo/articolo/c...

23 Glaser, Milan. Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012 [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715

24 Allen Jr., John L. Benedict puts his mark on the curia. National Catholic Reporter, 20.12.2010. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/news/vatican/benedict-puts-his-mark-curia

25 Tarcisio Bertone (nar. 1934), profesor morální teologie a kanonického práva na papežské salesiánské univerzitě, patřil skutečně k nejvěrnějším spolupracovníkům kardinála Ratzingera. Poradcem pro nauku víry byl jmenován v roce 1984, v roce 1988 byl ve skupině expertů, která z pověření Ratzingera vyjednávala s exkomunikovaným arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, v letech 1991-1995 byl arcibiskupem ve Vercelli, 1995-2002 byl sekretářem Ratzingerovy Kongregace pro nauku víry, 2002-2008 arcibiskupem v Janově, kardinálem se stal v roce 2003.

26 Pokud počítáme přesněji délku pontifikátů na dni, tak jsou čísla ještě vyrovnanější: Benedikt XVI. 11,45 a Jan XXIII. 11,31. Do toho ovšem nejsou započítáni tři kardinálové, které Jan XXIII. údajně jmenoval „in pectore“ a jejichž jména nebyla nikdy oficiálně zveřejněna.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (1. část)

Papež František je mnohými přijímán s nadšením. Stále hlasitěji se ozývají i jeho kritici, především z řad milovníků „starých pořádků“, tzv. tradicionalistů. Zatímco příznivci očekávají, že udělá v římské kurii konečně „pořádek“, odpůrci bijí na poplach a kritizují údajné čistky ve Vatikánu.1

Mýty kolem emeritního papeže Benedikta XVI.

U kritiků papeže Františka se můžeme setkat s mytologií kolem postavy emeritního papeže Benedikta XVI. Někteří si ho spojují s postavou „biskupa v bílém“ z třetí části Fatimského poselství, které je opředeno tajemstvím, neboť jeho zveřejnění Vatikán odkládal až do roku 2000.2 Tvrdí, že odstupující papež na poselství sám nepřímo odkázal, když během své poslední promluvy před nedělní modlitbou Anděl Páně 24. února 2013 uvedl: „Pán mne volá, abych „vystoupil na horu“ a věnoval se ještě více modlitbě a rozjímání. Neznamená to však opustit církev, ba naopak.“3 Stále znovu se objevují spekulace o tom, že Benedikt XVI. byl k rezignaci přinucen. V tom případě by nebyl splněn požadavek kodexu církevního práva (kán. 332 §2), že zřeknutí se úřadu musí být svobodné. Tato rezignace je tudíž neplatná a Benedikt XVI. nadále zůstává jediným právoplatným papežem. Tento výklad ignoruje jasná prohlášení odstupujícího papeže z února 2013, v nichž opakovaně zdůraznil své svobodné rozhodnutí.4 Kdybychom přistoupili na tuto argumentaci, byl by Benedikt XVI. papežem, kterému nemůžeme vůbec nic věřit. Zdá se, že jde o známý fenomén a autoři těchto spekulací jsou doslova „papežštější než papež“. Prozaičtějším vysvětlením je skutečnost, že do takového papeže si dotyční mohou projektovat svá přání a své představy. V rozhovoru z března 2014 tento přístup k papeži trefně charakterizoval italský historik Andrea Riccardi (nar. 1950): „Je zvláštní, že pro některé je platná tato úvaha: pokud papež není takový, jak chci já, a pokud nedělá to, co chci já, je papežem jen napůl. Jenže katolictví není ideologie, je to dynamická síla, která se v dějinách vyvíjí.“5 Přesto tyto teorie tuhý kořínek a začátkem října vychází kniha italského novináře Antonia Socciho (nar. 1959) s názvem Non è Francesco (Není to František). V ní předkládá svůj rozbor neplatné rezignace papeže Benedikta XVI. a neplatné volby papeže Františka.6 Za takové situace se nemůžeme divit, že se v kruzích tzv. tradicionalistů znovu o trochu více diskutuje o teoriích tzv. sedisvakantismu (z latinského sedes /křeslo, stolec/ a vacare /být volný, prázdný/), tj. že papežský stolec není řádně obsazený.7

Vzrůst moci kurie a role Josepha Ratzingera

Zprávy o údajných čistkách v římské kurii, ať už je někteří s jásotem vítají nebo jiní s rozhořčením odmítají, zapomínají na to, že římské kurie je především byrokratickým aparátem, jenž si žije vlastním životem. Tento aspekt byl patrný na konci pontifikátů papežů, kdy bylo jejich působení poznamenáno nemocemi. Tomu se nevyhnul ani papež Pius XII. (1939–1958), který na rozdíl od svých nástupců prostředí kurie důvěrně znal. V letech 1930–1939 zastával důležitou funkci státního sekretáře a ve 40. letech vydal několik dokumentů, znamenajících vzrůstající oživení teologické práce v katolické církvi. Pod vlivem římské kurie byl závěr jeho pontifikátu v 50. letech v režii konzervativních kruhů. Pontifikáty papežů Jana XXIII. (1958–1963) a Pavla VI. (1963–1978) byly poznamenány napětím se členy římské kurie, kteří s rozhodnutími papežů nesouhlasili a brzdili jejich provádění.8 Výrazný nárůst počtu členů římské kurie a její moci se klade do doby papeže Jana Pavla II. (1978–2005). Jeho pozornost byla zaměřena navenek a malý zájem o vnitřní záležitosti kurie vedl k posílení mentality mocenské struktury, v níž mnohdy více než o službu papeži a místním církvím jde o prosazování vlastních postojů nebo ambicí skupin či jednotlivců. Neprůhledné procesy rozhodování, ať už v případě personálních záležitostí nebo různých věroučných stanovisek, nahrávají nátlakovým skupinám, které prosazují své partikulární zájmy pod rouškou „autority papeže“.

V souvislosti s určitou idealizací Josepha Ratzingera (nar. 1927), v letech 2005–2013 papeže Benedikta XVI., je dobré si uvědomit jeho vztah k římské kurii. Důkladnější zhodnocení bude úlohou historiků, kteří události budou moci studovat s větším časovým odstupem a budou mít k dispozici více pramenů a svědectví. Ratzingerův velký kritik Hans Küng (nar. 1928) jej ve svých vzpomínkách charakterizoval jako člověka, který se vydal cestou kariérního vzestupu v rámci struktur římskokatolické církve místo co by se věnoval kritické teologické práci na univerzitě. Zároveň neopomenul zdůraznit, že na rozdíl od něj Ratzinger neprošel vzděláním na „římských školách“, dostatečně nepoznal „římské způsoby“ a nechal se proto snadno zlákat.9 Sám Ratzinger v rozhovoru z roku 1996 přiznal: „Svět římské kurie sám o sobě mi byl naprosto cizí, neměl jsem k němu žádný vztah. Teprve na konci koncilu jsem se s ním trochu seznámil, ale v podstatě spíše zdálky.“10 Plachý introvert přijal s velkým váháním opakované pozvání polského papeže a v listopadu 1981 se stal prefektem Kongregace pro nauku víry (bylo mu 54 let). V Římě žil asketickým životem obklopen knihami, o domácnost se mu až do své smrti v roce 1991 starala sestra Marie. Podobně jako papež hodně cestoval a jeho práce v kurii se soustředila především na okruh zhruba čtyřiceti spolupracovníků v kongregaci. Německý novinář Michael Hesemann (nar. 1964) jej charakterizoval následovně: „Ratzinger nikdy nebyl mužem politiky, intrik. Vůbec se nesnažil budovat si svou osobní moc, nikdy kolem sebe neshromažďoval skupinu lidí, kteří by mu v tom směru pomáhali, zásadně odmítal tajné spolčování jednotlivých seskupení, která se pokládala za novou elitu. Nikdy jej nezajímaly takové věci jako moc, kariéra a vliv.“11

Přestože vliv druhého muže Vatikánu nebyl malý, bývá přeceňován. V článku z loňského roku jsem například zmínil spor Státního sekretariátu v čele s italským kardinálem Angelem Sodanem (nar. 1927, státní sekretář 1991–2006) s Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry ohledně vyšetřování zakladatele legionářů Kristových Marciala Maciela Degollada (1920–2008), obviněného ze sexuálního zneužívání. Zřejmě i díky Sodanově podpoře odolával Maciel obviněním, kterými se od roku 1998 zabývala Kongregace pro nauku víry, a odstoupil teprve začátkem roku 2005 z důvodu stáří. Podobných případů bylo zřejmě více.12 S ohledem na vzrůstající problematiku sexuálního zneužívání nezletilých spáchaných duchovními byl tento čin zahrnut do nového seznamu kanonických trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry (motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z 30. dubna 2001) a biskupové byli informováni listem, podepsaným kardinálem Ratzingerem a sekretářem kongregace Bertonem, o nové zákonné normě a o novém řízení. Tvrdší postup vůči sexuálním deliktům duchovních, prosazovaný Kongregací pro nauku víry, se však s ohledem na některé vlivné členy kurie nedařilo zcela prosadit.

V posledním desetiletí pontifikátu nemocného papeže Jana Pavla II. napětí v římské kurii vzrůstalo. Americký novinář a bývalý jezuita Robert Blair Kaiser (nar. 1930) se ve své knize z roku 2006 zamýšlí nad cestou kardinála Ratzingera k papežství. S odvoláním na informace italského novináře Marca Politiho (nar. 1947) tvrdí, že kardinál Ratzinger učinil během léta 2000 některé kroky, kterými se snažil spolu s podobně smýšlejícími členy kurie zabránit volbě liberálnějšího nástupce Jana Pavla II.13 Pro úspěch této snahy potřeboval introvertní kardinál v kurii spojence. Údajně vytvořil alianci spolu se dvěma vlivnými italskými členy kurie. Prvním byl zkušený dlouholetý člen kurie Giovanni Battista Re (nar. 1934, v kurii působil od 60. let), v letech 2000–2010 prefekt mocné Kongregace pro biskupy, která má rozhodující hlas při volbě nových biskupů. Druhým byl Crescenzio Sepe (nar. 1943, ve službách kurie od 70. let), v letech 1997–2001 generální sekretář centrální komise pro přípravu Velkého jubilea roku 2000, v letech 2001–2010 prefekt Kongregace pro evangelizaci národů.14 Oba byli jmenováni kardinály v roce 2001. Podle Kaisera společným úsilím těchto a dalších podobně smýšlejících kardinálů v kurii její moc a zásahy do místních církví dosáhly počátkem 21. století dosud nevídaných rozměrů. Ať už se jednalo např. o kontrolu a zásahy do liturgických překladů, které měly být více přizpůsobené latinskému originálu bez respektu k dosavadní překladatelské tradici. Také na rovině disciplinární přituhovalo a biskupům hrozilo odvolání z úřadu v případě nerespektování linie vytyčené římskou kurií. V těchto intencích pokračovaly autoritativní zásahy kurie i během pontifikátu papeže Benedikta XVI. (2005–2013).
S ohledem na Ratzingerovu povahu si nemyslím, že by měl osobní ambice stát se papežem. Vyjádření papeže Benedikta XVI., že volba pro něj byla šokem, neboť byl přesvědčen, že jsou tu mladší a lepší, považuji za upřímné.15 Zvolení 78letého kardinála (nejstaršího za posledních dvě stě let) papežem bylo zřejmě výrazem absence jiného silného kandidáta, schopného získat potřebnou dvoutřetinovou většinu (tj. 77 ze 115 hlasů). Mimochodem na přetrvávající absenci osobností poukazuje skutečnost, že po osmi letech kardinálové zvolili papežem 76letého argentinského kardinála Bergoglia, který byl v roce 2005 Ratzingerovým nejsilnějším soupeřem.

Poznámky:
1 Úvahy o změnách v římské kurii navazují na mé dřívější texty v Getsemanech, konkrétně: Vaňáč, Martin. Možnosti papežovy personální politiky. Getsemany 2013, č. 5, s. 114–118. [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3025 a Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066

2 Uváděná pasáž v českém překladu zní: „V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.“ Viz Kongregace pro nauku víry. Fatimské poselství. ČBK 2000. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.cirkev.cz/res/data/004/000496.pdf Poselství zaznamenala sestra Lucie Santos (1907-2005), jedna ze tří děti, kterým se v roce 1917 v polích nedaleko portugalského města Fatima údajně zjevovala P. Marie (vždy 13. v měsíci od května do října). Další dvě děti, Luciin bratranec a sestřenice, sourozenci František (1908–1919) a Hyacinta Marto (1910–1920), zemřeli během epidemie španělské chřipky v dětském věku a papež Jan Pavel II. je v roce 2000 ve Fatimě prohlásil blahoslavenými (13. května). V roce 2008 papež Benedikt XVI. rozhodl o zahájení procesu blahořečení také v případě sestry Lucie.

3 Není-li uvedeno jinak, jsou citace papežů Benedikta XVI. a Františka převzaty ze zpravodajství české redakce Radia Vaticana [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz

4 Např. při oznámení rezignace 11. února 2013: „Proto s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 ve 20h bude římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže.“
Při katechezi během generální audience 13. února 2013: „Rozhodl jsem se odstoupit ze služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Učinil jsem tak v plné svobodě pro dobro církve po dlouhé modlitbě a zpytování svého svědomí před Bohem, vědom si dobře závažnosti takovéhoto kroku, ale stejně tak i toho, že již nejsem s to plnit petrovskou službu takovou silou, jakou si tato služba žádá.“
Při rozloučení s kardinály 28. února 2013: „Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“

5 Riccardi tvrdí, že žádný papež 20. století se nesetkal s takovým odporem uvnitř církve, z řad biskupů a kněží, jako papež František. To je podle něj známkou toho, že skutečně dochází ke změnám. Oproti tomu silná kritika během pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) byla širšího charakteru, zaměřená na pokoncilní reformy a kritika papeže Benedikta XVI. (2005-2013) zaznívala více zvnějšku církve. Viz Riccardi: “Here’s who’s standing up to Pope Francis”. Vatican Insider, 18.3.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/inquiries-and-interviews/detail/art.... Český překlad: Vnitřní odpor proti Františkovi. [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fvnitrni-odpor-proti...

6 V souvislosti s výše uvedenou poznámkou o Fatimském poselství stojí za zmínku, že Antonio Socci je také autorem knihy, v níž poukazuje na údajné rozpory při oficiální prezentaci Fatimského poselství a obviňuje Vatikán ze zatajování dalších skutečností. Na internetu se dá dohledat český překlad této knihy z roku 2008 s názvem Čtvrté fatimské tajemství.

7 Nejčastěji bývá zpochybňována volba papeže Jana XXIII. v roce 1958 a všech následujících papežů, čímž je zpochybněna legitimita II. vatikánského koncilu a pokoncilních reforem. Sedisvakantistických teorií je celá řada. Zajímavá je třeba ta, která tvrdí, že v určitou chvíli byl papež Pavel VI. nahrazen dvojníkem.

8 Přesto papež Jan XXIII. svěřil přípravu II. vatikánského koncilu členům kurie a v dubnu 1962 jmenoval 12 kuriálních kardinálů (včetně Alfreda Ottavianiho) titulárními biskupy a udělil jim biskupské svěcení. Ačkoliv podle ustanovení starého církevního práva by měli kardinálové právo aktivní účasti na koncilu i bez biskupského svěcení (CIC/1917 kán. 223 §1 odst. 1), přece jen to zvýšilo jejich prestiž. Od roku 1962 je pravidlem, že kardinálové ne-biskupové přijímají po svém jmenování biskupské svěcení (někteří kardinálové z řad teologů to s dovolením papeže odmítli, např. Tomáš Špidlík). Podle nového církevního práva mají právo účasti na koncilu s hlasem rozhodujícím pouze biskupové (CIC/1983 kán. 339 §1). Pozvání ne-biskupů a jejich postavení záleží na rozhodnutí papeže.

9 Küng, Hans. Vybojovaná svoboda. Praha, 2011.

10 Seewald, Peter. Joseph kardinál Ratzinger : křesťanství na přelomu tisíciletí. Praha, 1997, s. 60.

11 Ratzinger, Georg. Můj bratr papež : rozhovor s Michaelem Hesemannem. Praha, 2012, s. 237.

12 Sodano zřejmě držel ochrannou ruku také nad vídeňským arcibiskupem Hansem Hermannem Groërem (1919-2003, arcibiskupem 1986-1995, kardinálem od 1988, v roce 1998 se vzdal svých hodností), který byl obviněn ze sexuálního zneužívání. Viz tamtéž.

13 Nejvýraznějším vyjádřením této snahy se stala deklarace Kongregace pro nauku víry O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus z 6. srpna 2000, která na mnohé zapůsobila jako „studená sprcha“ v kontextu velkých očekávání spojených s jubilejním rokem 2000. Tato očekávání byla podpořena např. textem apoštolského listu Jana Pavla II. Tertio millennio adveniente O přípravě na jubilejní rok 2000 z 10.11.1994.

14 Kaiser, Blair Robert. A Church in Search of Itself: Benedict XVI and the Battle for the Future. New York, 2006, s. 185-186.

15 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 73.

středa 16. října 2013

Změny v římské kurii začínají

Druhý můj text v říjnových Getsemanech se věnuje změnám v římské kurii. Pokusil jsem se v něm na základě veřejně dostupných informací uvést v některých případech trochu širší souvislosti. Text navazuje na můj starší, zveřejněný v květnových Getsemanech a je poněkud obsáhlejší /ukecanější/. Sem vkládám pouze úvodní odstavec a názvy jednotlivých kapitol. Celý text je k dispozici v Getsemanech.



S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací...

-Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana
-Nový státní sekretář Pietro Parolini
-Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů
-Změna ve vedení Kongregace pro klérus
-Nové vedení sekretariátu synody biskupů
-Noví liturgičtí poradci
-Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace


úterý 7. května 2013

Personální situaci v kurii (prefekti kongregací) na počátku pontifikátu papeže Františka

Doplňuji druhou část svého příspěvku o možnostech personálních změn v kurii, kterou jsem sepsal v dubnu 2013 pro květnové Getsemany.



Řada lidí s napětím očekává, jaké nový papež udělá změny, především jaká bude jeho personální politika. Jenže on to ani papež, který podle některých textů působí jako neomezený monarcha, to nemá tak jednoduché a struktury církve si do jisté míry žijí svým životem. Ačkoliv formálně všichni představení římských úřadů (kromě kardinála komořího) pozbývají své funkce v době neobsazeného papežského stolce, nový papež je v podstatě vždy potvrdí a personální změny připravuje pomalu. Také František potvrdil stávající složení kurie (16. března 2013) a jeho první personální rozhodnutí v kurii bylo jmenování nového sekretáře kongregace pro instituty zasvěceného života, které bylo téměř půl roku neobsazené (6. dubna 2013 se jím stal generální ministr františkánů Španěl José Roriguez Carballo, který byl zároveň jmenován titulárním arcibiskupem). Kromě státního sekretariátu je většina kuriálních úřadů obsazená, změny z důvodu dosažení „důchodového věku“ (75 let) se týkají jen několika úřadů (italský kard. Angelo Amáto z kongregace pro svatořečení, apoštolský penitenciář portugalský kard. Manuel Monteiro de Castro a předsedů dvou papežských rad, pro migranty a pro výklad legislativních textů).

S ohledem na pětileté funkční období prefektů jednotlivých kongregací se rovněž nedá uvažovat o okamžitých změnách. Rekordmanem je nepochybně polský kard. Zenon Grocholewski, který je v čele kongregace pro katolickou výchovu již od roku 1999. Pod tuto kongregaci spadá agenda seminářů, tj. příprava budoucích kněží, což je často diskutované téma, které by podle mnohých vyžadovalo reformu. Nejde jen o případy sexuálního zneužívání, ale o celkové pojetí služby. Současný papež např. mluvil o tom, že církev se nemá uzavírat sama do sebe, nýbrž má „vyjít na ulici“, i když to nese „riziko nehod“ („A pokud bych si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně bych si vybral tu první.“). Rovněž ostře kritizoval kněze, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek, neboť se nenarodily ve svátostném manželství: „Jsou to pokrytci dnešní doby. Jsou to ti, kdo klerikalizují církev. Jsou to ti, kdo božímu lidu upírají spásu.“ Samozřejmě případné změny ve formaci budoucích kněží jsou během na dlouhou trať a výměna prefekta kongregace sama o sobě nic neřeší. Takže je otázkou, zda nebude Grocholewskému umožněno, aby v čele kongregace setrval do podzimu příštího roku, kdy dosáhne 75 let.


Argentinský kard. Leonardo Sandri je v čele kongregace pro východní církve od roku 2007. S ohledem na složitou situaci na Blízkém Východě se jedná o velmi důležitý post, takže se zdá, že výhodou by byla kontinuita. Nenechme se zmást stejným původem i skutečností, že jak papež František, tak o sedm let mladší kard. Sandri jsou synové italských imigrantů. Jedná se o muže se zcela rozdílnými kariérami. Zatímco současný papež dosud působil v Argentině, Sandri již čtyřicet let působí ve vatikánských službách a v letech 2000-2007 to dotáhl až na substituta Státního sekretariátu, což je post považovaný za třetí nejdůležitější ve vatikánské hierarchii (po papeži a státním sekretáři). Kromě již zmíněného kard. Angela Amáta, prefekta kongregace pro svatořečení od roku 2008, který se v červnu dožije 75 let, je dalším kandidátem na případnou změnu prefekt kongregace pro bohoslužbu (od roku 2008) španělský kard. Antonio Cañizares Llovera.


Llovera byl mimo jiné nazýván „malý Ratzinger“ s ohledem na jeho údajnou blízkost k papeži Benediktovi XVI. a jeho myšlenkám o liturgii. Zdá se však, že kard. Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že již papež Benedikt XVI. uvažoval o jeho výměně. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout tehdejší papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 umožňující širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kard. Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od 2010). Odlišný přístup nového papeže k liturgii je dosud jednou z nejviditelnějších skutečností jeho pontifikátu, přestože již legendární slova o „konci karnevalu“ nepronesl. Papež František se postupně setkává s představiteli jednotlivých kongregací. Za pozornost stojí skutečnost, že 4. dubna 2013, tj. dva dni před audiencí kard. Llovery (6. dubna), přijal papež italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho, dlouholetého papežského ceremoniáře (v letech 1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Mimochodem v roce 2007 vydal zajímavou knihu A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal, ve které popisuje mnohé překážky, které liturgické reformě v 70. letech kladly konzervativní členové kurie. Co bylo předmětem rozhovoru, se samozřejmě neví. Piero Marini byl ceremoniářem do října 2010, kdy papež Benedikt XVI. jmenoval nového ceremoniáře se stejným příjmením, Guida Mariniho, což nepochybně vyjadřovalo i změnu v přístupu k liturgickému slavení papeže. Od té doby Piero Marini předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. Vzhledem k tomu, že příští eucharistický kongres se má konat až v roce 2016 na Filipínách (vloni se konal v irském Dublinu), dá se předpokládat, že tématem byla zřejmě i liturgie. Brzo po nástupu Františka se spekulovalo právě o brzké výměně na postu ceremoniáře. I když to není vyloučené, tak podobně jako v případě jiných veřejných úřadů je role „šéfa protokolu“ pro nového představitele nepostradatelná. Pokud nový papež skutečně uvažuje o decentralizaci a uplatnění subsidiarity (tj. co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita), tak oblast liturgického zákonodárství bude stát na jednom z předních míst. Koncilem požadované přenesení autority na příslušné biskupské konference nahradila za pontifikátu Jana Pavla II. stále rostoucí centralizace. Příkladem z poslední doby jsou především vatikánské zásahy do již hotových nových překladů anglických liturgických textů, jež vstoupily v platnost v adventu roku 2011. Polemika kolem výsledku, ale především kvůli způsobu přípravy, neustala dodnes.


To jsou jen některé z úvah nad případnými personálními změnami na významných postech v kurii. Samozřejmě nelze zcela vyloučit nějaké mimořádné změny, ale ani v tom případě dosavadní praxe nezná příliš radikální postupy. Například prosincová změna na postu šéfa prefektury Papežského domu, kdy papežův osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye byla zřejmým důsledek aféry s únikem informací. Přesto byl dva týdny před touto výměnou Harvey jmenován kardinálem (24. listopadu 2012), jak bývalo zvykem u jeho předchůdců, kteří svůj úřad opouštěli většinou až po dovršení "důchodového věku" (75 let).

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

pátek 24. srpna 2012

Odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka

Můj komentář ke kauze odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, napsaný pro časopis Getsemany:


Dne 2. července tohoto roku, den před odjezdem na tradiční dovolenou na letní sídlo v Castel Gandolfu, byla zveřejněna dvě personální rozhodnutí papeže Benedikta XVI. Prvním bylo očekávané přijetí rezignace prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Williama Josepha Levady z důvodů dosažení kanonického věku (po dovršení 75. roku v loňském roce byl ponechán v úřadu ještě rok, což je celkem běžná praxe) a jmenování jeho nástupce, kterým se stal Gerhard Ludwig Müller. Nejedná se o žádné překvapení, o jmenování tohoto 64-letého řezenského arcibiskupa do čela kongregace se psalo už rok. S papežem jsou dobří přátelé, Müller je členem kongregace od roku 2007 a v roce 2008 v Řezně založil Institut papeže Benedikta XVI., jehož hlavním posláním je souborné vydání díla Ratzingera/Benedikta XVI. Opět se potvrdilo, že hlavním kritériem pro výběr byla především loajalita.

Druhým rozhodnutím bylo sesazení trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, resp. jeho zproštění pastýřské péče o arcidiecézi. Zpráva vatikánského tiskového střediska byla velmi stručná:„Il Papa ha sollevato dalla cura pastorale dell’arcidiocesi di Trnava (Slovacchia) S.E. Mons. Róbert Bezák, C.SS.R.“ Ve vyjádření Slovenské biskupské konference je navíc uvedeno, že se tak stalo na základě apoštolské vizitace, která proběhla ve dnech 22. ledna až 1. února 2012 (později  bylo zveřejněno, že tuto vizitaci vedl litoměřický biskup Jan Baxant), že toto rozhodnutí slovenští biskupové přijímají „v duchu viery a synovskej poslušnosti“ a že do jmenování nového arcibiskupa bude apoštolským administrátorem arcidiecéze pomocný biskup Ján Orosch. Odvolání 52-letého biskupa po třech letech služby vzbudila na Slovensku vlnu emocí. Svým přístupem si biskup získal sympatie řady lidí. Ti mu nyní vyjadřovali a vyjadřují podporu. Rozpaky budí především otázky nad důvodem tohoto odvolání. Co tak závažného arcibiskup Bezák provedl, že musel být takto odvolán?

Je běžnou praxí, že vatikánské úřady personální rozhodnutí oficiálně běžně nevysvětlují ani nekomentují. Ke změnám ve vedení diecézí dochází celkem běžně. Nejčastějšími případy jsou zřeknutí se úřadu po dovršení 75 let, jak předepisuje církevní právo (CIC, kán. 401 § 1), nebo ze zdravotních důvodů (CIC, kán. 401 § 2). Druhý paragraf kánonu 401 uvádí: „Diecézní biskup, který pro nedostatečné zdraví nebo z jiného závažného důvodu se stal neschopným k zastávání úřadu, se žádá, aby se zřekl svého úřadu.“ Bez znalosti konkrétních kauz ve stručných vatikánských oznámeních neodhalíme skutečné důvody, které vedly k rezignaci. Známé se staly třeba rezignace některých biskupů, kteří byli obviněni z podílu na skrývání sexuálních deliktů. I našimi médii proběhla pár dní před Bezákovým odvoláním zpráva o rezignaci argentinského biskupa (Fernando María Bargalló), který byl přistižen na pláži s milenkou. Prý nejprve zapíral, pak však souhlasil s rezignací. Ve stručné zprávě vatikánského tiskového střediska z 26. června se pouze dočtete, že rezignoval na základě výše ocitovaného paragrafu.

Arcibiskup Robert Bezák však přece jen patří do jiné kategorie. I on byl podle svého vyjádření vybízen k rezignaci. Když jí nepodal, byl sesazen. To nepatří zase až k tak častým událostem, za poslední dva roky se tak stalo zřejmě jen třikrát. Vatikánský komentátor National Catholic Reporter John L. Allen zmiňuje[1]: biskup Jean-Claude Makaya Loemba, diecéze Pointe-Noire, Kongo (31.3.2011), biskup William M. Morris, diecéze Toowoomba, Austrálie (2.5.2011) a biskup Francesco Micciché, diecéze Trapani, Itálie (19.5.2012). Všechna sesazení oznamuje stejná formulace jako v případě Bezáka „ha sollevato dalla cura pastorale“. Ani v těchto případech zpráva neobsahuje nic víc, ale důvody jsou podle Allena obecně známé. Zatímco v případě Makaya Loembeho a Miccichého se mělo jednat o nezvládnutí řízení diecézí, včetně závažných problémů s financováním a korupce, u australského Morrise byla důvodem jeho dlouhodobá a veřejná kritika Věroučných otázek, např. jeho podpora kněžského svěcení žen. Co však spáchal Robert Bezák?

Dodnes není jasné, co vedlo k sesazení trnavského arcibiskupa. Tisková vyjádření
apoštolské nunciatury na Slovensku (9.7.) a slovenské biskupské konference (9. a 17.7.) nejenom neuvedla nic o konkrétních důvodech odvolání, ale byla spíš smutnou ukázkou neschopnosti či neochoty o kauze komunikovat s veřejností. O to víc tak vznikl prostor pro vytváření různých spekulací, kterých jsem v médiích i v soukromých rozhovorech slyšel celou řadu. Média dokonce publikovala některé dokumenty, o jejichž autentičnosti můžeme spekulovat. Např. televizní stanice TA3 zveřejnila údajných 11 výtek ze strany Kongregace pro biskupy a reakci arcibiskupa na ně.[2] Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu (vyjádření nunciatury totiž uvedlo, že Státní sekretariát nařídil apoštolskou vizitaci na základě „početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi“) je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa.

Podle mého mínění mohou být v pozadí především spory arcibiskupa s jeho předchůdcem, Jánem Sokolem (byl arcibiskupem v letech 1989-2009). V tisku se psalo především o jeho podezřelých finančních transakcích, o kterých údajně Robert Bezák brzy po svém nástupu do funkce opakovaně informoval Vatikán a žádal kontrolu. V jednom zveřejněném dokumentu Robert Bezák tvrdí, že na opakující se výzvy (naposledy prý z ledna 2012) Vatikán nereagoval. Proto v roce 2010 se rozhodl sám zadat audit nezávislé auditorce, která zkoumala účetní materiály z let 2002 - 2008, v nichž odhalila nesrovnalosti a podezřelé transakce. Zjištění údajně byla natolik závažná, že auditorka krátce po odvolání Roberta Bezáka podala trestní oznámení. Spíše než jako nějakou odvetu za odvolání v tom vidím snahu zveřejnit některé skutečnosti a umožnit jejich došetření státními orgány. Přesto bude záležet na novém vedení arcidiecéze, zda se kauzou soud zabývat nebo ne. Pokud prohlásí, že se arcidiecéze zjištěnými skutečnostmi necítí být poškozená a nebude trvat na trestním řízení, kauza tím pro soud skončí. Předejít situaci, kdy v podstatě u civilního soudu proti sobě budou stát dva arcibiskupové, by mohlo být možná dostatečným důvodem pro odvolání.

S nadsázkou bychom v této situaci mohli vzpomenout na napomenutí sv. Pavla v 1. listu Korintským: „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? ... Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ (1K 6, 1-7). Myslím si, že v kauze se nejedná o Pavlem zmiňovaný spor mezi bratřími a  záležitosti kolem arcibiskupa Sokola asi těžko můžeme považovat za „všední záležitosti“. Nicméně snažím se přiblížit možnému uvažování některých církevních představitelů, kteří ještě donedávna považovali utajování mnohem závažnějších deliktů za povinnost pro „dobro církve“.

Problémy kolem osoby arcibiskupa Jána Sokola jsou veřejně známé již delší dobu. Bezprostředně po jeho odchodu z funkce vydal časopis Ťýžden v květnu 2009 sérii článků, ve kterých jej obvinil mimo jiné i z vyplacení vysoké částky bývalému agentu StB. Ján Sokol byl podle registračních svazků StB v době převzetí arcibiskupského úřadu v červenci 1989 přeřazen do kategorie „agent“, což znamenalo vědomou spolupráci. Ján Sokol nařčení odmítnul a na časopis podal žalobu na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy. V rámci procesu vypovídal v květnu 2010 rovněž jeho nástupce, arcibiskup Bezák. Ačkoliv žalobu okresní soud v Trnavě v březnu 2012 zamítnul, po odvolání Sokolova právníka Jána Čarnogurského ml. Není bez zajímavosti, že jeho otec, bývalý politik a právník Ján Čarnogurský, koncem července reagoval i na zveřejněná nařčení auditorky a obvinil jí ze lži.[3] Zhruba měsíc po odvolání arcibiskupa vyšlo rovněž najevo, že trnavská arcidiecéze vyplatila advokátní kanceláři Jána Čarnogurského ml. zhruba 1,6 milionů euro jako náhradu za smlouvu, kterou Bezák po svém nástupu do funkce zrušil jako nevýhodnou.[4] Zřejmě i nadále budou vyplouvat na povrch podobné informace o podezřelých transakcích a sporech. Není potřeba dodávat, že v kontextu znechucení velké části slovenské společnosti nad podobnými podezřelými machinacemi z politického prostředí budou následovat negativní reakce.

K takto složité situaci je třeba vzít v úvahu Bezákovu osobnost a jeho snahy o reformu, o nichž mluvil třeba v rozhovoru pro Katolický týdeník v roce 2010[5]: „Přebudování diecéze je mojí vizí, která souvisí se záměrem vytvořit menší a dynamickou kurii, která by odpovídala pastoračním a ekonomickým možnostem. Je to vážná otázka, ale část nákladů na udržování budov by mohla být využita spíš pro duchovní, lidské a sociální aktivity.“ Připomíná skutečnost, že v roce 2008 došlo k výrazné reorganizaci církevní správy na Slovensku. Zanikla arcidiecéze bratislavsko-trnavská a vznikly arcidiecéze bratislavská, trnavská a diecéze žilinská. Sídlo tzv. západní provincie se přesunulo do Bratislavy a z původní arcidiecéze připadly části území rovněž diecézi nitranské a bánskobystrické. Rozsah i počet kněží se oproti původní arcidiecézi snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol už tuto situaci neřešil, takže nepopulární opatření v podobě propouštění a restrukturalizace připadlo na jeho nástupce Roberta Bezáka. Asi nemusíme příliš zkoumat její průběh, aby bylo jasné, že nespokojených, co budou psát nejrůznější udání na nového arcibiskupa do Vatikánu, se asi najde řada.

Pokud se v dohledné době neobjeví nějaké zásadní nové zjištění a neprovalí se nějaký Bezákův hrozný a dosud utajovaný čin, tak je jeho odvolání zároveň svědectvím o současné tristní situaci ve Vatikánu. Není pochyb o tom, že v současné době probíhá ve Vatikánu zápas a tvrdý spor různých skupin, ať už na rovině personální nebo na rovině různých představ o podobě a řízení církve. Kromě osobních ambicí sporům ve Vatikánu nahrává řada dalších skutečností, mimo jiné rozsáhlost tohoto aparátu, řídícího církev; éra papeže Jana Pavla II., který se více soustředil na působení navenek a situaci uvnitř kurie nevěnoval tolik pozornosti, což ještě umocnilo období jeho nemoci; v neposlední řadě i konec určité epochy, jehož ztělesněním je postava současného papeže, který měl silný vliv už během předchozího pontifikátu.

Můžeme jen spekulovat nad tím, co vedlo k sesazení Roberta Bezáka a kdo jej ve Vatikánu prosadil. V kardinálském kolegiu jsou dva slovenští kardinálové, 88-letý Ján Chryzostom Korec a stejně starý Jozef Tomko. Zvlášť Tomko patří ke kardinálům, kteří zřejmě mají velkou autoritu, neboť je jedním ze tří kardinálů, kterým bylo svěřeno vyšetřování úniku interních dokumentů, tzv. Vatileaks. Je těžko uvěřitelné, že by Tomko o tomto případu nevěděl a nemohl se k němu vyjádřit. Na druhou stranu je třeba vzít vážně výzvu k opatrnosti při posuzování této kauzy, jež zazněla třeba od redaktorů časopisu Týžden, podle kterých to byl právě kardinál Tomko, kdo měl výrazný vliv na jmenování Roberta Bezáka arcibiskupem.[6] Kauzu Bezák odmítl komentovat i kardinál Leo Raymond Burke, prefekt Apoštolské signatury, tj. nejvyššího soudu římskokatolické církve, který byl ve dnech 19.-21. srpna na návštěvě Slovenska. Je skutečně možné, že ani tento kardinál nemá informace, jak tvrdil na tiskové konferenci? Mimochodem bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský je jedním ze soudců Apoštolské signatury.

V kauze kolem odvolání arcibiskupa Bezáka vidím několik znepokojujících věcí:

Na prvním místě nebezpečí pochybné představy, která se v některých komentářích objevila, ohledně vztahu Vatikánu a biskupů. Tedy že biskupové jsou jen jakousi prodlouženou rukou Vatikánu, který je volně dosazuje a sesazuje. Takové pojetí je však v rozporu s naukou katolické církve. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium (LG) konstatuje, že „biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27). Připouští určité omezení, když „její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou a do jisté míry může být omezeno z ohledu na užitek církve či věřících“, přesto biskupy „nelze pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc“ (LG 27). Rovněž přirovnání vztahu papež-biskup ke vztahu biskup-kněz není na místě. Zatímco moc nebo lépe služba biskupů je „vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27), kněží „nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu moci jsou závislí na biskupech“ (LG 28). Zjednodušeně řečeno, kněz je služebníkem biskupa, ale biskup není služebníkem papeže/římského biskupa, i když má jednat pouze ve společenství s ním. Ponechme stranou skutečnost, že teprve II. vatikánský koncil zřejmě provedl důslednější rozlišení mezi kněžským a biskupským stupněm svěcení, což v dějinách nebylo vždy tak zřejmé. Např. ve Skutcích apoštolských jsou tyto „stupně“ zaměnitelné, když Pavel mluvil ke starším/presbyterům církve v Efezu (Sk 20,17), které Duch sv. ustanovil za „strážce/episkopy/biskupy“ (Sk 20,28). Pojetí, které skutečné kněžství vidí jen v biskupském úřadu mimo jiné komplikuje ekumenický dialog s církvemi, které nemají biskupské zřízení.

Ještě vážnějším problémem se zdá být pojetí vztahu mezi církevní hierarchií a věřícími. Zdá se, že věřící jsou bráni jako poddaní (tento výraz skutečně najdeme na dvou místech v již citovaném článku 27 konstituce o církvi), kterým se nemusí nic vysvětlovat a jejichž hlas nehraje téměř žádnou roli, snad z výjimkou zasílaných podnětů či udání, které zřejmě stály na počátku Bezákova odvolání. Někteří komentátoři celkem trefně upozornili na rozdíl mezi autoritou, která budí respekt a uznání a mocí, jež bez vysvětlení vyžaduje téměř slepou „synovskou poslušnost“. Zdá se, že některým církevním kruhům je bližší spíš vykonávání moci než skutečné autority.

Zajímavé pro českého katolíka může být zapojení litoměřického biskupa Jana Baxanta do této kauzy. Jeho účast na této pochybné nebo komunikačně nezvládnuté akci budí otázku, jaké jsou jeho osobní ambice a zapojení do soupeřících stran nebo mocenských klik v současné kurii.

Pochybnosti kolem odvolání arcibiskupa Bezáka, zaryté mlčení slovenských biskupů i vatikánských úředníků vůči žádostem o uspokojivé vysvětlení, zvláštní pojetí „synovské poslušnosti“ vůči vše rozhodujícímu a vše nejlépe znajícímu papeži, abych to úmyslně přiostřil, se zdá být dalším dokladem krize stávajících církevních struktur katolické církve. Na jedné straně se neustále zdůrazňuje potřeba „nové evangelizace“. V roce 2010 papež založil papežskou radu pro novou evangelizaci v sekularizovaném světě, kde je křesťanství na ústupu. Rok víry zahájí v říjnu 2012 zasedání 13. řádné biskupské synody právě s tématem nové evangelizace. Na straně druhé je bez bližšího vysvětlení odvolán biskup, kterému se, jak se zdá, dařilo bourat některé stereotypy a oslovovat lidi i mimo tradiční církevní prostředí.


[1]http://ncronline.org/blogs/ncr-today/pope-fires-another-bishop
[2]http://www.ta3.com/clanok/1002579/vatikan-sa-pytal-bezaka-aj-na-celibat-a-financovanie-arcidiecezy.html
[3]http://www.topky.sk/cl/10/1318601/Vybor-odmieta--ze-Sokol-poslal-peniaze-do-Vatikanu
[4]http://www.postoy.sk/node/3724
[5]Katolický týdeník 2010, č. 45 viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7455&webSSID=8b7c2963f5af9f4a4a9e0c6e2b576a01
[6]http://www.tyzden.sk/nazivo-doma/kauza-bezak-nase-otazniky.html