Papež Pavel VI. o závaznosti koncilu (1966)

Malý exkurz k jednomu často citovanému (a zneužívanému) výroku papeže Pavla VI. o závaznosti II. vatikánského koncilu.

Na stránkách různých rádoby "obhájců tradice" či tzv. tradicionalistů (ve skutečnosti zacházejí s tradicí značně selektivně, mnohdy se soustředí na "moderní tradici" /často na přelom 19. a 20. století/ a především v různé míře odmítají Druhý vatikánský koncil) můžeme najít odkaz na slova papeže Pavla VI. (1963-1978), který podle nich zpochybňuje závaznost Druhého vatikánského koncilu a tento všeobecný sněm či ekumenický koncil snižuje na úroveň jakési nezávazné pastorační porady.

Zde jsou ta často citovaná slova Pavla VI. (zdůraznění je ode mne):

"Někteří se ptají, jakou autoritu a důležitost, jakou teologickou kvalifikaci zamýšlel koncil udělit tomuto učení, když je známo, že neustanovil neomylností církevního magisteria žádné dogmatické definice. Odpověď je známa všem, kteří si pamatuji koncilní deklaraci z 6. března 1964, zopakovanou 16. listopadu 1964: Svým pastoračním charakterem se koncil vyhnul prohlášení, které by mělo výjimečný dogmatický neomylný ráz…"

Zajímavé (a je třeba dodat, že pro argumentaci těchto skupin typické) je to, že se většinou už nedozvíme, jak tento papežův text pokračuje.

Ocituji proto celý oddíl znovu, se zdůrazněním pasáže, která je u odpůrců koncilu vynechána. Cituji podle českého překladu Ivana Pojavnika: Mysterium koncilu. Olomouc 1998, s. 125 (knihu nepovažuji za příliš kvalitní, navíc má mnoho chyb).

"Ptáme se, jakou autoritu a jaký stupeň teologické jistoty chtěl Koncil přiřknout svým poučkám, protože víme, že se vyhnul jasným a slavnostním dogmatickým definicím, opatřeným neomylností učitelského úřadu Církve. Odpověď zná ten, kdo si pamatuje koncilové prohlášení ze 6. března 1964, opakované 16. listopadu: pro svůj pastorační charakter koncil nevyhlašoval mimořádná dogmata, která mají pečet neomylnosti; přesto mají jeho poučky autoritu nejvyšího řádného učitelského úřadu. Jeho řádný učitelský úřad, který je tak zřejmě autentický, musí všichni věřící ochotně a upřímně přijmout, a to podle ducha koncilu se zřetelem k povaze a cílu jednotlivých dokumentů."

Ještě zbývá dodat, že tato slova pronesl papež Pavel VI. při generální audienci ve středu 12. ledna 1966 (nikoliv 29.1.1969, jak je chybně uvedeno u Pojavnika).

Italské znění řeči je k dispozici na stránkách Vatikánu: ZDE


Z uvedené řeči je možné třeba připomenout i některá jiná papežova slova (volně převádím, nejsem kovaný italštinář):

"Dědictvím koncilu jsou... dokumenty různé povahy..., které dohromady tvoří soubor učení a zákonů, které by měly přispět k obnově církve, kvůli které byl koncil svolán. Znát, studovat a aplikovat tyto dokumenty je povinností a štěstím pokoncilní doby."

Dále papež uvádí, že učení koncilu nepředstavuje v úplnosti katolickou nauku, které je mnohem širší. Tuto nauku koncil nezpochybnil ani zásadně nezměnil. S odkazem na encykliku Humani generis z roku 1950 (chybně uvedeno 1960) se koncil chápe jako projev živého učitelského úřadu církve (magisteria), kterému Kristus svěřil "poklad víry", aby ho věrně střežil, bránil a interpretoval (viz Humani generis, čl. 17 - moje pozn.). Nesmíme učení koncilu stavět mimo tradici církevního učení, se kterým je v souladu. "Novost" koncilu je třeba chápat v těchto souvislostech. V podobném duchu jsou i odkazy na pasáže ze zahajovací řeči papeže Jana XXIII. na koncilu Gaudet Mater Ecclesia z 11. října 1962.

Papež odmítá představu, že by koncil znamenal zlom ("distacco", "rottura"), nebo že by znamenal prosté přizpůsobení se mentalitě dnešní doby. Na druhou stranu koncil otevřel mnoho nových obzorů v oblasti biblických, teologických i humanitních studií, zve k hledání a prohloubení.

V úplném závěru, po pasáži o teologické kvalifikaci koncilních textů (viz výše), papež zmiňuje i "ducha koncilu", který chce být duchem pravdy (s odkazem na J 16,13).


Je jasné, že při uvažování o vztahu papeže Pavla VI. ke koncilu a jeho pokoncilní výklad a realizaci nemůže nahradit pohled na jednu promluvu nahradit důkladné studium. Podle různých svědectví byl Pavel VI. komplikovanou osobností a polarizace v církvi mu dělala starost, ale to je mnohem složitější téma.

Sochy na průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze

Od střední školy mě fascinovala stará Praha. Touha po poznání a po hlubším porozumění němým svědkům minulosti (sochy, nápisy, stavby atd.) mě vlastně přivedla ke studiu historie. Chodíval jsem Prahou, často s knihou v ruce nebo i vyzbrojen více knihami v baťohu na zádech, prohlížel jsem si domy a stavby a poznával různé zajímavosti. Už to dávno nedělám a řadu věcí jsem zapomněl. Potřeba věnovat se aktuálním a přítomným věcem mě vzdálila od mých oblíbených toulek do minulosti, ať už v knihách nebo v ulicích staré Prahy. Kluci však pomalu dorůstají do věku, kdy by je i takovéto věci mohli zajímat. A já sám si rád zase některé věci připomenu, opráším některé knihy a časem se snad vydáme i na nějakou procházku.

Oproti mým středoškolským a vysokoškolským dobám nabízí dnešní doba velké množství způsobů a zdrojů pro další poznání. Když jsem jednou, při cestě po nábřeží, ukazoval klukům jednotlivé pražské věže a říkal jsem jim, ke kterému kostelu nebo jiné stavbě patří, zvlášť školáka Martina to zaujalo. Příště mě už požádal sám, abych mu zase ukazoval a pojmenovával věže. Ne nadarmo je Praha nazývána stověžatou. Později jsem doma zjistil, že dnes můžeme absolvovat virtuální prohlídku prostřednictvím unikátních panoramatických záběrů z některých pražských věží. Skutečnou procházku to sice nahradit nemůže, ale ta virtuální má výhodu, že jí můžeme absolvovat za každého počasí a nebudou nás tolik bolet nohy.

A když už si některé věci sám pro sebe připomínám, tak si říkám, proč se o ně nepodělit s dalšími. Nemá jít o odborná pojednání s nárokem na maximální přesnost. Literatura se leckdy v údajích liší a nemám ani dostatek času a energie, abych si vše důkladně ověřoval. Ostatně připomínky, opravy nebo komentáře mohou být vloženy. Spíš mi jde o to, co jsme popsal v úvodu. Rozhlédnout se a pokusit se přimět k "řeči" některé němé památky minulosti.


Můj výběr bude subjektivní a mnohdy asi zcela náhodný. První příspěvek k tématu "Praha" bude sochařská výzdoba na průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora /nejde o žádného světce se jménem Salvátor, nýbrž o Ježíše Krista - Spasitele = latinsky Salvátor/. Tentokrát mě částečně inspirovala série dokumentů ČT Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem. Výhodou může být, že jde o krátké díly, které je možné si pustit třeba při vaření nebo při jiné chvályhodné domácí činnosti. Pořad je dobře udělaný a ani nevadí, že pan profesor se ve výkladu čas od času dopustí nepřesností, kterých si stejně všimne jen pár historických rejpalů jako jsem třeba já.Svojí procházku po Karlově mostě zahajil prof. Dvořák na Křížovnickém náměstí. Tady začnu i já.

Pohledem na nádhernou výzdobu kostela Nejsvětějšího Salvátora. Stavba kostela začala v roce 1578. Výběr místa v centru Prahy a na ústřední křižovatce (u mostu) svědčí o dobrém citu Petra Canisia, který toto místo vybral pro jezuity při své návštěvě Prahy v roce 1555.

V těchto místech stál od 13. století kláštěr dominikánů (s kostelem sv. Klimenta a kaplí sv. Bartoloměje - ta stála údajně v místech dnešního presbyteria Nejsv. Salvátora. Tyto dvě původní stavby bývají někdy zaměňovány, avšak má se za to, že zatímco kaple sv. Bartoloměje stála v místech dnešního Nejsv. Salvátora, kostel sv. Klimenta stál až do roku 1711 v místech dnešního sv. Klimenta. Rovněž bývá ještě zmíněna kaple sv. Eligia, údajně z doby Karla IV.). 
Dominikáni se původně usadili u kostela sv. Klimenta Na Poříčí, po několika letech se přestěhovali na toto místo, tj. k románskému kostelíku sv. Klimenta poblíž Kamenného (dnes Karlova) mostu. Podle Dalimilovy kroniky se tak stalo na přání svatého Klimenta, který se zjevil zbožné ženě/poustevnici jménem Trubka, sídlící u kostela sv. Klimenta (za zmínku stojí, že v místech dnešního kostela sv. Klimenta byl mimo jiné dům "u trubiček"). O významu dominikánského kláštera na přelomu 13. a 14. století svědčí mimo jiné i to, že se zde konala významná politická jednání, např. roku 1281 nebo 1317 a byl zde pohřben roční syn Jan (+1296) krále Václava II. a jeho ženy Jitky (Guty) Habsburské. Sídlil zde inkviziční soud (asi od r. 1311) a poměrně známá řádová škola, později přivtělená k univerzitě (asi 1383). 
Sídlo inkvizice a působení jednoho z nejvýraznějších Husových odpůrců, dominikána Petra z Uničova, zřejmě přispělo k tomu, že rozvášněný dav dne 8. srpna 1420 klášter i s kostelem vypálili a zničili. Řeholníci, kteří včas neutekli, byli pobiti. Klášter zůstal opuštěný a v ruinách. Teprve roku 1496 na žádost katolických měšťanů povolal král Vladislav II. několik dominikánů z Polska do Prahy. Ti obnovili část kláštera i kostel sv. Klimenta (jehož věhlasná věž se 28. ledna 1466/1467 zřítila) a zřídili si tu skromný klášter, kde živořilo několik řeholníků až do roku 1555 (převor se dvěma řeholníky se po předání objektu jezuitům přestěhovali do Anežského kláštera).
Do kláštera sv. Klimenta dorazilo prvních dvanáct jezuitů, v čele s Petrem Canisiem, v roce 1556 (detailní informace o jednáních ohledně příchodu jezuitů do Prahy je možné nalézt v monografii o Petru Canisiovi z nakladatelství Refugium). Začali s výukou, která je brzy proslavila. Během Třicetileté války byli jezuité opakovaně vypovězeni, za vlády direktorů (1618-1620) a v době Saského obsazení Prahy (1631-1632). Studenti a učitelé jezuitské koleje se proslavili především svým podílem na obraně Starého města Pražského před Švédy v roce 1648. Po Třicetileté válce díky štědré podpoře mohli začít budovat (od 1653) rozsáhlý komplex budov, tzv. Klementinum.
Zpět k samotnému kostelu Nejsvětějšího Salvátora: Stavba kostela začala v roce 1578. Už roku 1582 /možná už 1581/ se zde konaly první bohoslužby. Kostel byl dostavěn a vysvěcen papežským nunciem v srpnu roku 1602 a na den sv. Václava se zde poprvé kázalo česky (v kostele se mělo podle původního záměru kázat pouze česky, zatímco nedaleká Vlašská kaple byla určena pro vlašská /tj. italská/ kázání). Poté pokračovaly další práce na stavbě a výzdobě kostela Komplikovala je však  dramatická doba předbělohorská (např. hrozba vyplenění jezuitského areálu v době vpádu Pasovských do Prahy roku 1611) a opakované vypovězení jezuitů během války.
Dokončení stavyb kostela je dílem jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého a pražského baroka, italského architekta Carla Luraga (1615-1684). Lurago přišel do Prahy v letech 1638. V roce 1640 uzavřel s jezuity smlouvu na úpravě chóru kostela, v roce 1654 na úpravu průčelí kostela.

Úprava průčelí kostela je dílem italského architekta Carla Luraga (1615-1684). Autorem sochařské výzdoby z let 1655-1660 je Jan Jiří Bendl (+1680), významný barokní sochař původem ze Švábska. Kromě soch je mu připisována i výzdoba salvátorských zpovědnic (dřevěné vyřezávané sochy apoštolů).

Za zmínku snad stojí skutečnost, že lodžie v průčelí kostela sloužila jako hlediště při jezuitských divadelních hrách, které byly provozovány na Křížovnickém náměstí.

Nyní k samotné výzdobě:

zdroj obrázku: Wikipedie

*na hrotu štítu: socha Spasitele (tj. Ježíše Krista - Salvator mundi /=Spasitel světa/; v levé ruce drží zeměkouli, pravou rukou žehná světu)

*po stranách štítu čtyři evangelisté /zleva/: Lukáš (s býkem), Jan (s orlem), Matouš (s andělem), Marek (se lvem)

*na soklech, ukončujících křídla štítu /jezuitští světci, resp. zakladatel a největší misionář/: vlevo Ignác z Loyoly, vpravo František Xaverský

*nika uprostřed: socha Immaculaty (tj. Panna Marie)

*dolní řada /zleva/:
Kliment (s papežskými insigniemi: tiára, papežská berla /se třemi břevny/ + jeho atribut kotva),
/váza/,
Augustin (s biskupskými insigniemi: mitra, berla),
Řehoř Veliký (papežské insignie),
/váza/,  
Ambrož (biskupské insignie + úl, tj. "doktor s medovým jazykem" /tj. dobrý kazatel/),
Jeroným (se lvem),
/váza/,
u poslední sochy s biskupskými insigniemi se informace rozcházejí: starší literatura uvádí východního církevního otce Basila / některá novější díla (např. akademické Umělecké památky Prahy) uvádí Vojtěcha (kvalitnější záběr sochy nebo další literatura by mohly pomoci toto rozhodnout)


Aniž bych chtěl suplovat kvalitnější kunsthistorický výklad, pokusím se kompozici stručně shrnout. Ústřední místo Spasitele je snad pochopitelné, stejně jako doprovod čtyř evangelistů, kteří zvěst o Spasiteli zrpostředkovali. Postavy dvou nejvýznamnějších světců jezuitského řádu jsou rovněž pochopitelné s ohledem na to, že jde o stavbu jezuitů.

V centru dolní řady stojí čtveřice "velkých západních /resp. latinských/ církevních otců" (Augustin, Řehoř Velký, Ambrož, Jeroným). Myslím si, že je možné je považovat za ikonografické vyjádření tradice či nauky církve. To odpovídá jejich užívání při výzdobě kazatelen. Přítomnost sochy sv. Klimenta/Klementa je dána původním zasvěcením nejstaršího kostela v tomto místě. Otázkou tak zůstává poslední postava, u které se mně dostupná literatura rozchází a navíc nepředkládá žádné vysvětlení pro svůj údaj.


Pár odkazů:


Dobrý popis kostela Nejsvětějšího Salvátora od Martina Staňka: http://salvator.farnost.cz/index/dejiny-farnosti#architektura


K J. J. Bendlovi viz např. bakalářská práce: SOCHOROVÁ, Anna. Jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla v Praze. Brno : Masarykova univerzita, 2008.

Odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka

Můj komentář ke kauze odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, napsaný pro časopis Getsemany:

Dne 2. července tohoto roku, den před odjezdem na tradiční dovolenou na letní sídlo v Castel Gandolfu, byla zveřejněna dvě personální rozhodnutí papeže Benedikta XVI. Prvním bylo očekávané přijetí rezignace prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Williama Josepha Levady z důvodů dosažení kanonického věku (po dovršení 75. roku v loňském roce byl ponechán v úřadu ještě rok, což je celkem běžná praxe) a jmenování jeho nástupce, kterým se stal Gerhard Ludwig Müller. Nejedná se o žádné překvapení, o jmenování tohoto 64-letého řezenského arcibiskupa do čela kongregace se psalo už rok. S papežem jsou dobří přátelé, Müller je členem kongregace od roku 2007 a v roce 2008 v Řezně založil Institut papeže Benedikta XVI., jehož hlavním posláním je souborné vydání díla Ratzingera/Benedikta XVI. Opět se potvrdilo, že hlavním kritériem pro výběr byla především loajalita.

Druhým rozhodnutím bylo sesazení trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, resp. jeho zproštění pastýřské péče o arcidiecézi. Zpráva vatikánského tiskového střediska byla velmi stručná:„Il Papa ha sollevato dalla cura pastorale dell’arcidiocesi di Trnava (Slovacchia) S.E. Mons. Róbert Bezák, C.SS.R.“ Ve vyjádření Slovenské biskupské konference je navíc uvedeno, že se tak stalo na základě apoštolské vizitace, která proběhla ve dnech 22. ledna až 1. února 2012 (později  bylo zveřejněno, že tuto vizitaci vedl litoměřický biskup Jan Baxant), že toto rozhodnutí slovenští biskupové přijímají „v duchu viery a synovskej poslušnosti“ a že do jmenování nového arcibiskupa bude apoštolským administrátorem arcidiecéze pomocný biskup Ján Orosch. Odvolání 52-letého biskupa po třech letech služby vzbudila na Slovensku vlnu emocí. Svým přístupem si biskup získal sympatie řady lidí. Ti mu nyní vyjadřovali a vyjadřují podporu. Rozpaky budí především otázky nad důvodem tohoto odvolání. Co tak závažného arcibiskup Bezák provedl, že musel být takto odvolán?

Je běžnou praxí, že vatikánské úřady personální rozhodnutí oficiálně běžně nevysvětlují ani nekomentují. Ke změnám ve vedení diecézí dochází celkem běžně. Nejčastějšími případy jsou zřeknutí se úřadu po dovršení 75 let, jak předepisuje církevní právo (CIC, kán. 401 § 1), nebo ze zdravotních důvodů (CIC, kán. 401 § 2). Druhý paragraf kánonu 401 uvádí: „Diecézní biskup, který pro nedostatečné zdraví nebo z jiného závažného důvodu se stal neschopným k zastávání úřadu, se žádá, aby se zřekl svého úřadu.“ Bez znalosti konkrétních kauz ve stručných vatikánských oznámeních neodhalíme skutečné důvody, které vedly k rezignaci. Známé se staly třeba rezignace některých biskupů, kteří byli obviněni z podílu na skrývání sexuálních deliktů. I našimi médii proběhla pár dní před Bezákovým odvoláním zpráva o rezignaci argentinského biskupa (Fernando María Bargalló), který byl přistižen na pláži s milenkou. Prý nejprve zapíral, pak však souhlasil s rezignací. Ve stručné zprávě vatikánského tiskového střediska z 26. června se pouze dočtete, že rezignoval na základě výše ocitovaného paragrafu.

Arcibiskup Robert Bezák však přece jen patří do jiné kategorie. I on byl podle svého vyjádření vybízen k rezignaci. Když jí nepodal, byl sesazen. To nepatří zase až k tak častým událostem, za poslední dva roky se tak stalo zřejmě jen třikrát. Vatikánský komentátor National Catholic Reporter John L. Allen zmiňuje[1]: biskup Jean-Claude Makaya Loemba, diecéze Pointe-Noire, Kongo (31.3.2011), biskup William M. Morris, diecéze Toowoomba, Austrálie (2.5.2011) a biskup Francesco Micciché, diecéze Trapani, Itálie (19.5.2012). Všechna sesazení oznamuje stejná formulace jako v případě Bezáka „ha sollevato dalla cura pastorale“. Ani v těchto případech zpráva neobsahuje nic víc, ale důvody jsou podle Allena obecně známé. Zatímco v případě Makaya Loembeho a Miccichého se mělo jednat o nezvládnutí řízení diecézí, včetně závažných problémů s financováním a korupce, u australského Morrise byla důvodem jeho dlouhodobá a veřejná kritika Věroučných otázek, např. jeho podpora kněžského svěcení žen. Co však spáchal Robert Bezák?

Dodnes není jasné, co vedlo k sesazení trnavského arcibiskupa. Tisková vyjádření

apoštolské nunciatury na Slovensku (9.7.) a slovenské biskupské konference (9. a 17.7.) nejenom neuvedla nic o konkrétních důvodech odvolání, ale byla spíš smutnou ukázkou neschopnosti či neochoty o kauze komunikovat s veřejností. O to víc tak vznikl prostor pro vytváření různých spekulací, kterých jsem v médiích i v soukromých rozhovorech slyšel celou řadu. Média dokonce publikovala některé dokumenty, o jejichž autentičnosti můžeme spekulovat. Např. televizní stanice TA3 zveřejnila údajných 11 výtek ze strany Kongregace pro biskupy a reakci arcibiskupa na ně.[2] Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu (vyjádření nunciatury totiž uvedlo, že Státní sekretariát nařídil apoštolskou vizitaci na základě „početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi“) je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa.

Podle mého mínění mohou být v pozadí především spory arcibiskupa s jeho předchůdcem, Jánem Sokolem (byl arcibiskupem v letech 1989-2009). V tisku se psalo především o jeho podezřelých finančních transakcích, o kterých údajně Robert Bezák brzy po svém nástupu do funkce opakovaně informoval Vatikán a žádal kontrolu. V jednom zveřejněném dokumentu Robert Bezák tvrdí, že na opakující se výzvy (naposledy prý z ledna 2012) Vatikán nereagoval. Proto v roce 2010 se rozhodl sám zadat audit nezávislé auditorce, která zkoumala účetní materiály z let 2002 - 2008, v nichž odhalila nesrovnalosti a podezřelé transakce. Zjištění údajně byla natolik závažná, že auditorka krátce po odvolání Roberta Bezáka podala trestní oznámení. Spíše než jako nějakou odvetu za odvolání v tom vidím snahu zveřejnit některé skutečnosti a umožnit jejich došetření státními orgány. Přesto bude záležet na novém vedení arcidiecéze, zda se kauzou soud zabývat nebo ne. Pokud prohlásí, že se arcidiecéze zjištěnými skutečnostmi necítí být poškozená a nebude trvat na trestním řízení, kauza tím pro soud skončí. Předejít situaci, kdy v podstatě u civilního soudu proti sobě budou stát dva arcibiskupové, by mohlo být možná dostatečným důvodem pro odvolání.

S nadsázkou bychom v této situaci mohli vzpomenout na napomenutí sv. Pavla v 1. listu Korintským: „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? ... Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ (1K 6, 1-7). Myslím si, že v kauze se nejedná o Pavlem zmiňovaný spor mezi bratřími a  záležitosti kolem arcibiskupa Sokola asi těžko můžeme považovat za „všední záležitosti“. Nicméně snažím se přiblížit možnému uvažování některých církevních představitelů, kteří ještě donedávna považovali utajování mnohem závažnějších deliktů za povinnost pro „dobro církve“.

Problémy kolem osoby arcibiskupa Jána Sokola jsou veřejně známé již delší dobu. Bezprostředně po jeho odchodu z funkce vydal časopis Ťýžden v květnu 2009 sérii článků, ve kterých jej obvinil mimo jiné i z vyplacení vysoké částky bývalému agentu StB. Ján Sokol byl podle registračních svazků StB v době převzetí arcibiskupského úřadu v červenci 1989 přeřazen do kategorie „agent“, což znamenalo vědomou spolupráci. Ján Sokol nařčení odmítnul a na časopis podal žalobu na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy. V rámci procesu vypovídal v květnu 2010 rovněž jeho nástupce, arcibiskup Bezák. Ačkoliv žalobu okresní soud v Trnavě v březnu 2012 zamítnul, po odvolání Sokolova právníka Jána Čarnogurského ml. Není bez zajímavosti, že jeho otec, bývalý politik a právník Ján Čarnogurský, koncem července reagoval i na zveřejněná nařčení auditorky a obvinil jí ze lži.[3] Zhruba měsíc po odvolání arcibiskupa vyšlo rovněž najevo, že trnavská arcidiecéze vyplatila advokátní kanceláři Jána Čarnogurského ml. zhruba 1,6 milionů euro jako náhradu za smlouvu, kterou Bezák po svém nástupu do funkce zrušil jako nevýhodnou.[4] Zřejmě i nadále budou vyplouvat na povrch podobné informace o podezřelých transakcích a sporech. Není potřeba dodávat, že v kontextu znechucení velké části slovenské společnosti nad podobnými podezřelými machinacemi z politického prostředí budou následovat negativní reakce.

K takto složité situaci je třeba vzít v úvahu Bezákovu osobnost a jeho snahy o reformu, o nichž mluvil třeba v rozhovoru pro Katolický týdeník v roce 2010[5]: „Přebudování diecéze je mojí vizí, která souvisí se záměrem vytvořit menší a dynamickou kurii, která by odpovídala pastoračním a ekonomickým možnostem. Je to vážná otázka, ale část nákladů na udržování budov by mohla být využita spíš pro duchovní, lidské a sociální aktivity.“ Připomíná skutečnost, že v roce 2008 došlo k výrazné reorganizaci církevní správy na Slovensku. Zanikla arcidiecéze bratislavsko-trnavská a vznikly arcidiecéze bratislavská, trnavská a diecéze žilinská. Sídlo tzv. západní provincie se přesunulo do Bratislavy a z původní arcidiecéze připadly části území rovněž diecézi nitranské a bánskobystrické. Rozsah i počet kněží se oproti původní arcidiecézi snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol už tuto situaci neřešil, takže nepopulární opatření v podobě propouštění a restrukturalizace připadlo na jeho nástupce Roberta Bezáka. Asi nemusíme příliš zkoumat její průběh, aby bylo jasné, že nespokojených, co budou psát nejrůznější udání na nového arcibiskupa do Vatikánu, se asi najde řada.

Pokud se v dohledné době neobjeví nějaké zásadní nové zjištění a neprovalí se nějaký Bezákův hrozný a dosud utajovaný čin, tak je jeho odvolání zároveň svědectvím o současné tristní situaci ve Vatikánu. Není pochyb o tom, že v současné době probíhá ve Vatikánu zápas a tvrdý spor různých skupin, ať už na rovině personální nebo na rovině různých představ o podobě a řízení církve. Kromě osobních ambicí sporům ve Vatikánu nahrává řada dalších skutečností, mimo jiné rozsáhlost tohoto aparátu, řídícího církev; éra papeže Jana Pavla II., který se více soustředil na působení navenek a situaci uvnitř kurie nevěnoval tolik pozornosti, což ještě umocnilo období jeho nemoci; v neposlední řadě i konec určité epochy, jehož ztělesněním je postava současného papeže, který měl silný vliv už během předchozího pontifikátu.

Můžeme jen spekulovat nad tím, co vedlo k sesazení Roberta Bezáka a kdo jej ve Vatikánu prosadil. V kardinálském kolegiu jsou dva slovenští kardinálové, 88-letý Ján Chryzostom Korec a stejně starý Jozef Tomko. Zvlášť Tomko patří ke kardinálům, kteří zřejmě mají velkou autoritu, neboť je jedním ze tří kardinálů, kterým bylo svěřeno vyšetřování úniku interních dokumentů, tzv. Vatileaks. Je těžko uvěřitelné, že by Tomko o tomto případu nevěděl a nemohl se k němu vyjádřit. Na druhou stranu je třeba vzít vážně výzvu k opatrnosti při posuzování této kauzy, jež zazněla třeba od redaktorů časopisu Týžden, podle kterých to byl právě kardinál Tomko, kdo měl výrazný vliv na jmenování Roberta Bezáka arcibiskupem.[6] Kauzu Bezák odmítl komentovat i kardinál Leo Raymond Burke, prefekt Apoštolské signatury, tj. nejvyššího soudu římskokatolické církve, který byl ve dnech 19.-21. srpna na návštěvě Slovenska. Je skutečně možné, že ani tento kardinál nemá informace, jak tvrdil na tiskové konferenci? Mimochodem bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský je jedním ze soudců Apoštolské signatury.

V kauze kolem odvolání arcibiskupa Bezáka vidím několik znepokojujících věcí:

Na prvním místě nebezpečí pochybné představy, která se v některých komentářích objevila, ohledně vztahu Vatikánu a biskupů. Tedy že biskupové jsou jen jakousi prodlouženou rukou Vatikánu, který je volně dosazuje a sesazuje. Takové pojetí je však v rozporu s naukou katolické církve. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium (LG) konstatuje, že „biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27). Připouští určité omezení, když „její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou a do jisté míry může být omezeno z ohledu na užitek církve či věřících“, přesto biskupy „nelze pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc“ (LG 27). Rovněž přirovnání vztahu papež-biskup ke vztahu biskup-kněz není na místě. Zatímco moc nebo lépe služba biskupů je „vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27), kněží „nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu moci jsou závislí na biskupech“ (LG 28). Zjednodušeně řečeno, kněz je služebníkem biskupa, ale biskup není služebníkem papeže/římského biskupa, i když má jednat pouze ve společenství s ním. Ponechme stranou skutečnost, že teprve II. vatikánský koncil zřejmě provedl důslednější rozlišení mezi kněžským a biskupským stupněm svěcení, což v dějinách nebylo vždy tak zřejmé. Např. ve Skutcích apoštolských jsou tyto „stupně“ zaměnitelné, když Pavel mluvil ke starším/presbyterům církve v Efezu (Sk 20,17), které Duch sv. ustanovil za „strážce/episkopy/biskupy“ (Sk 20,28). Pojetí, které skutečné kněžství vidí jen v biskupském úřadu mimo jiné komplikuje ekumenický dialog s církvemi, které nemají biskupské zřízení.

Ještě vážnějším problémem se zdá být pojetí vztahu mezi církevní hierarchií a věřícími. Zdá se, že věřící jsou bráni jako poddaní (tento výraz skutečně najdeme na dvou místech v již citovaném článku 27 konstituce o církvi), kterým se nemusí nic vysvětlovat a jejichž hlas nehraje téměř žádnou roli, snad z výjimkou zasílaných podnětů či udání, které zřejmě stály na počátku Bezákova odvolání. Někteří komentátoři celkem trefně upozornili na rozdíl mezi autoritou, která budí respekt a uznání a mocí, jež bez vysvětlení vyžaduje téměř slepou „synovskou poslušnost“. Zdá se, že některým církevním kruhům je bližší spíš vykonávání moci než skutečné autority.

Zajímavé pro českého katolíka může být zapojení litoměřického biskupa Jana Baxanta do této kauzy. Jeho účast na této pochybné nebo komunikačně nezvládnuté akci budí otázku, jaké jsou jeho osobní ambice a zapojení do soupeřících stran nebo mocenských klik v současné kurii.

Pochybnosti kolem odvolání arcibiskupa Bezáka, zaryté mlčení slovenských biskupů i vatikánských úředníků vůči žádostem o uspokojivé vysvětlení, zvláštní pojetí „synovské poslušnosti“ vůči vše rozhodujícímu a vše nejlépe znajícímu papeži, abych to úmyslně přiostřil, se zdá být dalším dokladem krize stávajících církevních struktur katolické církve. Na jedné straně se neustále zdůrazňuje potřeba „nové evangelizace“. V roce 2010 papež založil papežskou radu pro novou evangelizaci v sekularizovaném světě, kde je křesťanství na ústupu. Rok víry zahájí v říjnu 2012 zasedání 13. řádné biskupské synody právě s tématem nové evangelizace. Na straně druhé je bez bližšího vysvětlení odvolán biskup, kterému se, jak se zdá, dařilo bourat některé stereotypy a oslovovat lidi i mimo tradiční církevní prostředí.

---

[1]http://ncronline.org/blogs/ncr-today/pope-fires-another-bishop

[2]http://www.ta3.com/clanok/1002579/vatikan-sa-pytal-bezaka-aj-na-celibat-a-financovanie-arcidiecezy.html

[3]http://www.topky.sk/cl/10/1318601/Vybor-odmieta--ze-Sokol-poslal-peniaze-do-Vatikanu

[4]http://www.postoy.sk/node/3724

[5]Katolický týdeník 2010, č. 45 viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7455&webSSID=8b7c2963f5af9f4a4a9e0c6e2b576a01

[6]http://www.tyzden.sk/nazivo-doma/kauza-bezak-nase-otazniky.html

Americké sestry

Můj komentář ke kauze amerických sester, napsaný pro časopis Getsemany:


Vatikánská Kongregace pro nauku víry vydala 18. dubna 2012 dokument s názvem Doctrinal Assessment of the Leadership Conference of Women Religious, který kritizuje věroučné postoje nejpočetnější konference ženských řeholních představených ve Spojených státech (dále jen LCWR) a zřizuje v podstatě nucenou správu v podobě arcibiskupa-delegáta jmenovaného kongregací. Ten má po dobu pěti let dohlížet nad provedením požadovaných změn.

Zveřejnění dokumentu okamžitě rozbouřilo především americké veřejné mínění a vyvolalo řadu reakcí. Ve velké míře zaznívá podpora sestrám a kritika postupu vatikánské kongregace. Nabízí se zjednodušené porozumění tomuto problému jako např. sporu mezi muži (v církevních strukturách) a ženami (v terénu) nebo sporu mezi hierarchií a církevním "disentem" nebo sporu mezi různými mentalitami atd. Je možné, že i tyto aspekty hrají určitou roli. Domnívám se, že problém je přece jen složitější. Rád bych poukázal alespoň na některé aspekty této kauzy.

V úvodu vatikánského dokumentu je charakterizován kontext, do kterého promlouvá. Děje se tak pomocí citátu z posynodálního (tj. reflektujícího biskupský synod věnovaný roku 1994 zhodnocení reformy řeholního života po II. vatikánském koncilu) apoštolského listu papeže Jana Pavla II. o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě s názvem Vita consecrata z roku 1996. Jde o pasáž, v níž tento list zdůraznil potřebu "sentire cum Ecclesia" (cítění/smýšlení s církví). Konkrétně je zmíněna "horlivá poslušnost vůči pastýřům církve, zvláště římskému papeži" u zakladatelů i zakladatelek řeholních společenství a také "věrnost myslí i srdce vůči učitelskému úřadu biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat", protože "zasvěcené osoby zaujímají v církvi zvláštní místo, jejich názory a smýšlení mají u lidu Božího velkou vážnost" (Vita consecrata, čl. 46). Jak je z dalšího textu dokumentu zřejmé, tento úkol konference amerických řeholnic z pohledu kongregace neplní. Cílem dokumentu má být obnova LCWR. Na druhou stranu dokument s vděčností uznává velký přínos řeholnic pro život církve ve Spojených státech a také konstatuje, že odhalení "vážných problémů v nauce" LCWR nemá být vztaženo na všechny řeholní sestry, které tato konference zastřešuje.

Je na místě vysvětlit, jakou roli vlastně LCWR zastává. Stejně jako v jiných zemích vznikla v době snah papeže Pia XII. (1939-1958) o větší centralizaci a koordinaci řeholního života v 50. letech Konference vyšších řeholních představených žen (Conference of Major Superiors of Women), konkrétně v roce 1956. Tato konference zastřešovala všechny ženské řeholní komunity ve Spojených státech. Nemá však charakter nadřízeného orgánu a neruší samostatnost jednotlivých společností. Její role je spíš koordinační, jak v oblasti vzájemné komunikace, tak v rámci spolupráce s biskupy a s římskou kurií. Druhý vatikánský koncil znamenal silný impuls pro reformu řeholního života, vyjádřený především v dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis z roku 1965. Po koncilu sestry v jednotlivých řeholních komunitách hledaly způsoby, jak nové výzvy promítnout do svého života. Bylo to poměrně bouřlivé období, v němž nebyla nouze o konflikty, které vedly až k rozdělení nebo zániku některých komunit. Příkladem je třeba spor, který vedl v Los Angeles arcibiskup a kardinál McIntyre s komunitou sester (Sisters of the Immaculate Heart of Mary) ohledně jejich modernizace. Pod tlakem kardinála a Vatikánu nakonec v komunitě zůstalo 50 sester, zatímco 400 dalších komunitu opustilo a ustavilo se jako laické společenství. Spory se vedly jak o viditelné znamení "odlišnosti" sester, tj. řeholní hábit, tak o preferenci způsobu vedení nebo o míru angažovanosti mimo komunitu. Větší část sester se rozhodla pro odložení řeholních hábitů, kladla důraz na kolegiální způsob rozhodování a větší angažmá sester "v terénu" na úkor společného života v klášteře. Toto jsou jen stručně některé viditelné hlavní trendy, které měly rozmanitou podobu v konkrétních komunitách.

Na základě podnětů zdola proběhla v letech 1970-1971 také restrukturalizace zastřešující konference, která byla završena změnou stanov, včetně změny jména na Leadership Conference of Women Religous (tj. LCWR). Tato změna byla prosazena navzdory zamítavému stanovisku Vatikánu, který v názvu "Leadership" (tj. vedení) vnímal snahy řeholních společenství o větší autonomii a nezávislost. Sestry údajně usilovaly o dialog s představiteli Vatikánu, především s papežem, v rámci kterého chtěly vysvětlit důvody svého rozhodnutí a blíže představit svojí činnost a své záměry, ale neuspěly. Např. sestra Margaret Brennen, jež stála v čele LCWR v letech 1972-1973, vzpomíná na šok a zklamání, které tehdy řada sester prožívala. Vzaly vážně výzvu k obnově řeholního života, ale brzy narazily na odmítavý postoj Vatikánu, který většinu návrhů zdola odmítal a trval hlavně na jejich poslušnosti vůči hierarchii. Některé sestry s tímto směřováním nesouhlasily a v roce 1971 založily novou organizaci s názvem Consortium Perfectae Caritatis. Tato skupina kladla důraz na odlišnost od okolního světa (ponechaly si zvláštní řeholní hábit), ale i na společný život, společnou modlitbu a hlavně na tradičně chápanou poslušnost vůči církevní hierarchii. Úsilí této menšiny sester stát se alternativní konferencí vůči LCWR, bylo nejprve neúspěšné. Teprve v roce 1992 tyto sestry založily Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), který Vatikán později oficiálně schválil. Vznikla tak zvláštní situace, kdy ve Spojených státech existují dvě různé organizace zastřešující ženské řeholní komunity. V té době konference LCWR reprezentovala více než 90% sester (z celkového počtu cca 110.000). Dnes má LCWR kolem 1.500 členů, které zastupují asi 80% řeholních sester ve Spojených státech (z celkového počtu cca 57.000). Zároveň existuje několik řeholních společností, které patří k oběma konferencím.

Zpět k dokumentu. Ten je výsledkem šetření Kongregace pro nauku víry, které bylo začátkem roku 2009 svěřeno biskupovi Leonardu Blairovi z americkéhoToleda. Zároveň stojí za zmínku, že od roku 2005 stojí v čele Kongregace pro nauku víry poprvé v historii Američan, William Joseph Levada, původně arcibiskup San Francisca. Podněty pro zahájení šetření se týkaly hlavně tři oblasti: projevů na každoročních shromážděních LCWR, postojů neslučitelných s církevním učením (např. v otázce svěcení žen, pastorace homosexuálních osob atd.) a "radikálního feminismu" (komentátoři často upozorňují na to, že není zcela zřejmé, co se tímto termínem konkrétně myslí). V určitém přehledu je uveden průběh šetření a zjištěné nesrovnalosti. Témata se s různými obměnami opakují. Zatímco je oceněno angažmá LCWR v oblasti prosazování sociální spravedlnosti v souladu se sociálním učením církve, je naopak kritizováno mlčení v otázce práva na život od početí do přirozené smrti, tj. téma potratu a euthanasie, což jsou aktuální témata veřejné diskuse ve Spojených státech. Stejně tak podle dokumentu není věnována dostatečná pozornost správnému pohledu na rodinný život a lidskou sexualitu. Navíc se v prohlášeních LCWR vyjadřují stanoviska, která jsou v rozporu s postoji biskupů. Dokument zdůrazňuje, že biskupové jsou v církvi autentickými učiteli ve věci víry a mravů.

Podle dokumentu se účastníci řádného zasedání kongregace v lednu 2011 shodli na tom, že věroučná a pastorální situace LCWR je vážná a s ohledem na vliv i v jiných částech světa vyžaduje zvláštní pozornost. Proto se rozhodli, že by měl Vatikán zasáhnout. Toto rozhodnutí bylo o dva dny později schváleno papežem Benediktem XVI. během setkání s prefektem kongregace. V textu je uvedeno, že se tak stalo na základě pověření, které dal Pán Šimonu Petrovi: "Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím a sestrám." (zmínka o "sestrách" je doplněna do biblického citátu Lk 22,32) A jak je uvedeno dále, tento biblický úryvek je již dlouho aplikován na roli Petrova nástupce jako hlavy sboru biskupů a rovněž na roli papeže jako hlavního pastýře a učitele celé církve (anglický originál uvádí "chief" nikoliv "supreme" – tj. "nejvyššího" pastýře, jak o papeži mluví texty I. i II. vatikánského koncilu, viz Lumen gentium 25).

Zajímavá může být skutečnost, že toto rozhodnutí bylo zveřejněno o více než rok později. Svojí roli zřejmě sehrála apoštolská vizitace řeholních sester ve Spojených státech, probíhající z podnětu jiné vatikánské kongregace, Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života. V prosinci 2008 jí inicioval tehdejší prefekt, slovinský kardinál Franc Rodé a jejím provedením byla pověřena Mary Clare Millea, představená jedné z kongregací. Řada komentátorů mylně považuje dokument Kongregace pro nauku víry za výsledek této vizitace. Ve skutečnosti se jednalo o dvě na sobě nezávislá šetření. Kromě toho vyšetřování kongregace pro nauku víry se týkalo pouze konference LCWR, zatímco apoštolská vizitace se týkala všech sester ve Spojených státech. Jelikož závěrečná zpráva z této vizitace z roku 2011 není veřejná, je těžké ověřit tvrzení některých komentátorů. Např. korespondent National Catholic Reporter John L. Allen tvrdí, že tato zpráva je vůči sestrám příznivější. Allen na základě toho mluví o vícehlasém Vatikánu, který má svého "hodného i zlého policajta". Podle něj je to zároveň vyvrácení zjednodušené teze, že by se jednalo o spor amerických sester s (celým) Vatikánem.

Vatikánský dokument působí dojmem, že se poměrně důkladně snaží vysvětlit cestu k uvedenému opatření a zavedení "nucené správy". Je zřejmé, že se nejednalo o náhlé rozhodnutí a také nešlo o reakci na skutečnost, že se LCWR nepostavila na stranu amerických biskupů v nedávném sporu o Obamovu zdravotnickou reformu. Podpora této reformy jistě nepřidala na popularitě sester v očích církevní hierarchie, která se aktivně zapojuje do veřejného života v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Kořeny problémů s věroučnými postoji amerických sester jsou staršího data. Biskup Blair analyzoval různé texty LCWR minimálně za posledních deset let a konstatoval, že často protiřečí nebo zcela ignorují učitelský úřad církve.

Nejstarší příklad, zmíněný v dokumentu, se týká veřejného odmítnutí učení vyjádřeného v instrukci Kongregace pro nauku víry Inter Insignores (tj. Prohlášení o připuštění žen ke služebnému kněžství z roku 1976). Pod vlivem ordinace žen u metodistů, presbyteriánů a luteránů (rovněž v rámci reformovaného judaismu) se řada sester v polovině 70. let cítila být oslovena myšlenkou na možné kněžské svěcení žen v katolické církvi. Když v roce 1975 vznikla ve Spojených státech Women's Ordination Conference stalo se tak za účasti řady sester. Výše zmíněný vatikánský dokument o rok později zavrhnul myšlenku svěcení žen v katolické církvi a sestry neskrývaly svůj nesouhlas. Zřejmě nejznámější se stalo vystoupení sestry Terezy Kane, tehdy stojící v čele LCWR, během návštěvy papeže Jana Pavla II. ve Spojených státech v roce 1979. Předstoupila před papeže oblečená v kostýmku. Ve své krátké řeči nejprve ocenila jeho zájem o problematiku chudých, ale pak pokračovala: "Žádám vás, abyste pamatoval na velké utrpení a bolest, která je součástí života mnoha amerických žen... Jako ženy jsme vyslechli mnohá skvělá pojednání naší církve o důstojnosti a vážnosti všech lidí. Jako ženy jsme o těchto slovech přemýšlely a naše závěry jsou, že pokud chce církev svému prohlášení o boji za důstojnost a vážnost všech lidí zůstat věrna, měla by ženám umožnit, aby mohly zastávat všechny duchovní úřady v církvi." (text cituji podle knihy Michael Walsh: Jan Pavel II. Životopis. 1995, s. 70). Bezprostřední reakci papeže nechme stranou, svědectví o ní se rozcházejí podle míry sympatií k této akci. Důležitější reakcí byl o řadu let později vydaný apoštolský list papeže o kněžském svěcení vyhrazeném jen pro muže Ordinatio Sacerdotalis (1994), který zopakoval odmítavé stanovisko ve věci svěcení žen v katolické církvi. Nedostatečná snaha LCWR při recepci tohoto učení je rovněž zmíněna ve sledovaném dokumentu.

Je zřejmé, že v dokumentu nejde o nějakou teologickou polemiku s odlišnými názory, nýbrž jedná se o požadavek nadřízeného orgánu, který od LCWR, konference vyšších řeholních představených (viz kánony 708-709 kodexu církevního práva) schválené Apoštolským stolcem, vyžaduje větší zodpovědnost za hlásání víry a předkládání jasných a přesvědčivých postojů, které budou v souladu s učením církve. Problém je nejenom v prezentování konkrétních omylů, resp. problematických stanovisek, které neodpovídají učení církve, tak také v mlčení a nečinnosti LCWR vůči takovým omylům. Proto je třeba pro příště nejenom dohlédnout na náležitý výběr řečníků při každoročních shromážděních, ale je třeba přepracovat některé materiály, především ty, které jsou určeny pro formaci sester.

Dokument rovněž reaguje na námitku, že nesoulad s naukou církve je možné odůvodnit výkonem prorockého úřadu. Považuje za omyl výklad, který by s odkazem na prorocký úřad ospravedlňoval nesouhlas s učením církve na základě teologické intuice některých věřících. Pravé proroctví je milost, která naopak provází zodpovědný křesťanský život a vykonávání služeb (ministerií) v rámci církve. Některé projevy na akcích LCWR jsou podle kongregace poznamenané pokřivenou ekleziologickou vizí, která opomíjí roli učitelského úřadu církve coby garanta autentického výkladu víry.

Konkrétní výhrady jsou v tomto dokumenty jen naznačeny nebo zmíněny okrajově. Můžeme si o nich však udělat poměrně dobrou představu z jiného dokumentu Kongregace pro nauku víry, který vydala 4. června (ačkoliv je datován 30. března). Jde o oznámení (Notifikaci), které poukazuje na věroučné omyly v knize Just Love. A Framework for Christian Sexual Ethics (z roku 2006), jejíž autorkou je řeholní sestra (Sisters of Mercy) a emeritní profesorka křesťanské etiky (v letech 1971-2007 na prestižní Yale University) Margaret A. Farley. Dokument je výsledkem dvouletého zkoumání a vyjasňování stanovisek, které však podle kongregace bylo ze strany sestry Farley nedostatečné. Jednou z hlavních výtek je skutečnost, že autorka „buď ignoruje trvalé učení magisteria nebo, pokud je příležitostně zmíněno, s ním zachází jako s jedním míněním z mnoha“. Takže kniha „obsahuje defektní chápání objektivní povahy přirozeného mravního zákona a čerpá buď z určitých filosofických proudů anebo svého vlastního chápání takzvané «soudobé zkušenosti». Tento přístup není v souladu s autentickou katolickou teologií.". Dokument tyto výhrady následně ilustruje uvedením citátů z knihy, které se týkají masturbace, homosexuálního jednání, homosexuálních svazků, nerozlučitelnosti manželství a problematiky rozvodu a opětovného manželství.

Velmi dobře na mne zapůsobila klidná, stručná a věcná reakce Margaret Farley, ve které opakovaně oceňuje úsilí a práci, se kterou kongregace knihu posuzovala (nevím, zda nejde o ironii). Vyjádření kongregace, že některé postoje nejsou v souladu s učitelským úřadem církve, nezpochybňuje. Kniha ani nebyla vydána s úmyslem vyjádřit autentické učení církve. Autorka se v ní snažila zohlednit svá zkoumání i plody dlouholeté učitelské praxe, aby pomohla lidem, zejména křesťanům, ale nejenom jim, promýšlet některé otázky ohledně lidské sexuality. V knize navrhuje důležitost posunu vnímání morálky. Konkrétně od morálky, která vymezuje určitá tabu, k morálce a sexuální etice založené na rozlišování toho, co je považováno za moudré, pravdivé. Na základě výkladu biblických textů, zkušeností, nových znalostí i hlubšího pochopení lidské tělesnosti a sexuality se zdá, že by bylo třeba alespoň prověřit možnost určitého vývoje sexuální etiky. O to se kniha pokouší. Autorka jen lituje, že oznámení pouze cituje úryvky bez toho, aniž by kongregace zvážila argumenty, které jí k těmto názorům vedly. Každopádně kniha nebyla zaměřena proti církvi ani proti věřícím. Farley je uznávaná teoložka a podporu jí vyjádřila řada kolegů. Nejde jen o pouhá gesta, ale mnohdy o velmi zajímavé postřehy. Např. Lisa Cahill z Bostonu vyjádřila názor, že výběr kritizovaných témat v dokumentu kongregace nerespektuje priority knihy: Farley věnuje velkou pozornost problematice násilí a sexuálním útisku žen ve světě. Zdá se, že zabývat se tématem masturbace je pro Vatikán důležitější. Lítost nad dokumentem kongregace a ocenění odborných i lidských kvalit sestry Farley vyjádřila i její řeholní představená.

Chce se mi říct, že se vlastně nejedná o nic nového. Stačí si vzít do ruky třeba útlou knížečku od Bernharda Häringa s názvem Jde to i jinak, Cesty k novým vztahům k církvi (Vyšehrad 1994). Píše v ní o podobných procesech proti teologům, včetně jeho samého, ze strany Kongregace pro nauku víry v 70. letech. Jejich cílem bylo především vynucení konformismu i v naukách, které nespadají pod neomylnost. Kritika římských prohlášení je trestána a naopak "římský učitelský úřad" je ztotožněn s učením církve. Häring v té souvislosti kritizuje také Katechismus katolické církve, kde je na řadě míst jako "učení církve" označena i taková pozice Říma, která není přijímána celou církví. Zmínka o katechismu nás opět vrací do současnosti. Zdá se že avizovaný Rok víry, který bude zahájen v říjnu u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu a 20. výročí vydání Katechismu katolické církve, bude více než koncilu a jeho dokumentům věnován právě katechismu. Ostatně katechismus je nejenom zmíněn v dokumentu o LCWR, ale argumentuje se s ním i v případě kritiky knihy Margaret Farley.

Jak se bude vyvíjet kauza konference amerických sester ukáže čas. Teprve probíhá vyjednávání o podobě nucené správy. Mnohé napoví každoroční shromáždění LCWR, které se bude konat v srpnu. Zatím zaznívá řada hlasů na podporu sester, nejenom od laiků, ale i od kněží a biskupů. Samozřejmě se ozývají i hlasy kritické, zvlášť od lidí, které se směřováním LCWR dlouhodobě nesouhlasí (patří k nim třeba George Weigel, u nás známý autor monumentální biografie Jana Pavla II. s názvem Svědek naděje nebo Ann Carey, autorka kritiky LCWR v knize Sister in Crisis z roku 1997). Z řad zodpovědných osob je znát určitá opatrnost. Nucený správce James Peter Sartain, arcibiskup v Seattlu, se vyjadřuje přece jen smířlivěji než kardinál Levada, prefekt Kongregace pro nauku víry. Ten po červnovém setkání s představiteli LCWR ve Vatikánu prohlásil, že sice doufá v reformu LCWR, ale neskrýval obavy, že se bude jednat o "dialog hluchých", neboť jednání probíhají už čtyři roky bez konkrétních výsledků. Zároveň pohrozil, že jednou z variant je i odebrání kanonického uznání ze strany Vatikánu a založení alternativního orgánu, který by LCWR nahradil v roli hlavní konference ženských řeholních představených. V kontextu již existujícího rozdělení ženských řeholních představených ve Spojených státech, jak jsme o něm psal výše, může být tato hrozba reálná. Taková vyjádření ze strany prefekta příliš nepřispívají k dobrému ovzduší požadovaného dialogu. Na druhou stranu je třeba zmínit, že i ze strany sester zaznívají úvahy o přerušení kanonických vazeb s církevní hierarchií, pokud dojdou k závěru, že to je jediný způsob, jak by mohly pokračovat ve své činnosti. Smířlivější tón arcibiskupa Sartaina a jeho pověst se zdá být zatím dobrým znamením. On má nucenou správu na pět let, zatímco v případě Levady se každou chvíli očekává jeho odchod do důchodu v souvislosti s dovršením 76 let (už nyní o rok přesluhuje).

Spor s vedením amerických sester odhaluje celou řadu problémů, se kterými se potýká současná katolická církev. Jedním z nich je dramatický pokles počtu amerických řeholnic a jejich vysoké stáří. Počty zasvěcených osob obou pohlaví klesají celosvětově, ale pokles v případě amerických sester je obzvlášť dramatický. Podle statistických údajů neziskové organizace na Univerzitě v Georgetownu (Center for Applied Research in the Apostolate, zkratka CARA) počet amerických sester klesal od roku 1965 (180.000 zaokrouhleno na tisíce), 1975 (135.000), 1985 (115.000), 1995 (91.000), 2000 (80.000), 2005 (69.000), 2011 (57.000). Nejedná se jen o demografický pokles a nedostatek nových povolání. Jak bylo uvedeno výše, řada sester byla zklamaná spory s církevní hierarchií a řeholní komunity opustila. Za zmínku stojí i skutečnost, že zájem o život v ženských řeholních komunitách kulminoval v 60. letech, v době oživení církevního života v souvislosti s přípravou a konáním Druhého vatikánského koncilu (1962-1965), v roce 1960 bylo 168.000 sester. Kritici LCWR uvádí, že konkurenční a tradičněji zaměřené sdružení sester, výše zmíněný Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), se přece jen může pochlubit větším zájmem o tento řeholní způsob života

Jiným problémem je stále připomínaná otázka postavení žen v církvi. Existuje výrazný nepoměr mezi významnou rolí žen v církvi a jejich zastoupením v řídících strukturách církve, které zůstávají vyhrazené mužům, vesměs celibátníkům. Tento nepoměr je možné ilustrovat třeba množstvím členek řeholních komunit ve srovnání s jejich mužskými protějšky. Jak ve Spojených státech, tak celosvětově počet žen převyšuje počet mužů více než 10x. Stejně tak třeba v roli neordinovaných/laických služebníků v katolické církvi (Lay ecclesial ministry) ve Spojených státech bylo v roce 2005 z celkového počtu 31.000 služebníků 80% žen a 20% mužů. Podle statistik se tito laičtí služebníci řadí mezi zaměstnání, kde je výrazně větší zastoupení žen než mužů (např. po sekretářkách 97%, zdravotních sestrách 92%, učitelkách na základních školách 91% a kadeřnicích 90%). Kromě statistik je třeba vzít v úvahu také to, že jsou to opět ženy, které často hrají velkou roli v rodinách při předávání víry dalším generacím. Omezovat téma žen v církvi na problém jejich svěcení mi přijde jako přílišné zjednodušení. Jenže není toto zúžení dáno především představou o církvi, ve které je zodpovědnost za řízení církve a výklad jejího učení svěřen do rukou pouze svobodným mužům, jak je opakovaně zdůrazněno i v případě amerických sester? Nemám na mysli vytvoření nějakého alternativního "magisteria jeptišek", jak někteří kritici posměšně nazývají aktivitu sester, ale spíš o hledání způsobů, jak by charizmata žen mohla obohatit učení i praxi katolické církve. Představa, že Duch svatý (v hebrejštině ženského rodu) působí pouze v hierarchických strukturách církve a v těch, které jsou jim zcela podřízeni, neodpovídá svědectví bible ani církevní tradice.

Považuji téměř za zbytečné na závěr opakovat, že obnovu nepotřebuje pouze vedení amerických sester, ale také církevní ústředí ve Vatikánu. Na papežský stolec v roce 2005 usedl zřejmě jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů historie. Přesto nebo právě proto je jeho pontifikát plný chyb, i když je otázkou, zda některé z nich nejsou dědictvím jeho předchůdce (na druhou stranu současný papež byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, téměř po celou dobu v roli prefekta Kongregace pro nauku víry, od roku 1982). Zdá se, že zápas různých zájmových skupin v posledních měsících paralyzuje samotný Vatikán a dotýká se papežova nejbližšího okolí (viz zatčení a vyšetřování papežova majordoma). Přestože média hrají velkou roli, není možné na ně všechno svést a tvrdit, že jde pouze o mediální kampaň vedenou proti církvi. Vše nasvědčuje tomu, že útoky nejsou vedeny zvenčí, nýbrž vycházejí zevnitř církve, resp. v rámci římské kurie. Veřejná prohlášení nejvyšších představitelů kurie (např. dvou nejvlivnějších mužů: státního sekretáře kardinála Bertoneho nebo děkana kardinálského kolegia kardinála Sodana) sice mluví o "bratrském společenství" v kardinálském kolegiu, ale přiznávají "různost názorů". Znamená to snad, že kurie směřuje k přiznané legitimní pluralitě názorů a promítne jí do své praxe při vedení katolické církve? Nebo je to jen dočasná záležitost vypovídající zřejmě o skutečném rozdělení kardinálského kolegia, v němž se uvažuje o směřování katolické církve, především o způsobu jejího vedení, po Benediktu XVI.? Vše nasvědčuje tomu, že se katolická církev skutečně nachází na určitém rozcestí. Přestože to pravděpodobně nebude změna nijak radikální, sílí přesvědčení o potřebě nějakých změn. Liší se názory na to, jak by měly případné změny vypadat a komu by měla být svěřena jejich příprava a provedení. Nejde jen o konkrétní jména, ale obecně o styl, spiritualitu, postoj ke světu a další východiska, která by měla budoucí tvář katolické církve formovat.

Jsou tu další skutečnosti, které zřejmě budou hrát v případě změn určitý vliv. Odchází generace přímých účastníků Druhého vatikánského koncilu, jedinečné události v novodobých dějinách katolické církve, se svými klady i zápory. Tradiční evropocentrické vedení církve bude muset dříve nebo později vzít v úvahu, že těžiště života katolické církve a její vitalita se nachází mimo Evropu. Role římské kurie v rámci církve byla většinou konzervativní, konzervující, obranná a její pojetí jednoty si zakládalo na požadavku, aby druzí přebírali "římské způsoby" jednání, slavení, modlitby atd. Myslím si, že rychle postupující sekularizace v Evropě má v dnešní době na jednání Vatikánu výrazný vliv. Podobně jako v 19. století je zřejmě i dnes ztráta vlivu křesťanství papežem a kurií vnímána ne jako "výzva" nebo "znamení času" nýbrž jako "ohrožení", vůči němuž je třeba se postavit a bránit "tradiční hodnoty". Podle některých by tak otevřenost církve vůči světu a jeho problémům, ke které dal velký impuls koncil, měl nahradit postoj mnohem opatrnější, který se vůči světu bude jasněji vymezovat. Pro takový úkol by byla zřejmě vhodnější církev mnohem více semknutá, vnitřně jednotná i za cenu menšího počtu jejích členů. Církev tu bude "pro mnohé" nikoliv "pro všechny", abych si pohrál se slovíčky z eucharistické modlitby, o jejichž překlad se vede spor.

Tento kontext naznačuje, že v současné diskusi kolem budoucnosti konference amerických sester se zřejmě projevuje širší spor v rámci katolické církve o podobě jejího života a svědectví světu.

Dvacet klíčových textů Druhého vatikánského koncilu

Před časem jsem tu avizoval některé akce a publikace, které se tento rok konají v souvislosti s 50. výročím zahájení Druhého vatikánského koncilu (ZDE). Jednou ze zajímavých knih je kniha Richard R. Gaillardetz, and Catherine Clifford: Keys to the Council. Unlocking the Teaching of Vatican II. Autoři představují význam koncilu na základě dvaceti vybraných témat+textů s příslušným komentářem (spíše než o detailní komentář textů se jedná vždy o širší uvedení do daného tématu s vysvětlením řady základních pojmů). Tento přístup i celou knihu považuji za velmi zdařilé připomenutí významu Druhého vatikánského koncilu pro pokoncilní teologii a představení vybraných témat.

Pro představení prozatím předkládám všech dvacet koncilních textů, které autoři vybrali.

20 klíčových textů koncilu:

(podle knihy: Richard R. Gaillardetz, and Catherine Clifford: Keys to the Council. Unlocking the Teaching of Vatican II. Liturgical Press 2012)

Citáty českého překladu koncilních textů jsou převzaty ze stránek (včetně poznámek, které kniha neuvádí):

 http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index.htm

Nadpisy jsou mými kostrbatými pokusy o překlady názvů jednotlivých kapitol knihy.

1) Skrze křest jsme zapojeni do Kristova velikonočního tajemství

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 6:

Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření (7) a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci (8) a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života. Tak křest zapojuje lidi do Kristova velikonočního tajemství: s ním umírají, s ním jsou pohřbeni a s ním i vzkříšeni. (9)

7/Srov. Mk 16,15
8/Srov. Sk 26,18
9/Srov. Řím 6,4; Ef 2,6; Kol 3,1; 2 Tim 2,11

2) Kristus je stále přítomen ve své církvi

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 7:

Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960
14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428

3) Plná, uvědomělá a aktivní účasti na liturgii

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 14:

Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9; srov. 2,4-5) mocí křtu oprávněn i zavázán.
Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha. Proto se mají duchovní správcové o takovou účast na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti patřičným poučováním.

4) Teologie Božího zjevení

Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum 2:

Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4). Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství. Toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí, takže skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy; slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená. Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení. (1)

1/Srov. Mt 11,27; Jan 1,14 a 17; 14,6; 17,1-3; 2 Kor 3,16 a 4,6; Ef 1,3-14.

5) Teologie tradice

Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum 8:

Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého. (5) Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova.

5/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 4: Denz. 1800 (3020)

6) Církev je jako svátost

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 1:

Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.

7) Duch svatý v církvi

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 4:

Duch přebývá v církvi i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem. (3)

3/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 24, 1: PG 7, 966B; Harvey 2, 131, ed. Sagnard, Sources Chr. 398.

8) Eucharistická eklesiologie

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 7:

Když totiž udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo.
V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemné, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem. (6) ... Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Takto se všichni stáváme údy tohoto těla (srov. 1 Kor 12,27) „a každý jsme sobě navzájem údy“ (Řím 12,5).

6/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 62, a. 5, ad 1.

9) Křestní a služebné kněžství

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 10:

Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí (srov. Žid 5,1-5), z nového lidu „udělal (…) královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6; srov. 5,9-10). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěcení na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu (srov. 1 Petr 2,4-10). Ať proto všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha (srov. Sk 2,42-47), ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu (srov. Řím 12,1); ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život (srov. 1 Petr 3,15).
Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově. (2) Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu. Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie (3) a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.

2/Srov. Pius XII., proslov Magnificate Dominum, 2.11.1954: AAS 46 (1954), 669. Týž, enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 555
3/Srov. Pius XI., enc. Miserentissimus Redemptor, 8.5.1928: AAS 20 (1928), 171n. Pius XII., proslov Vous nous avez, 22.9.1956: AAS 47 (1956), 714

10) Poslání církve ve světě

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 40:

Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“, (6) jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, (7) kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.

6/Srov. tamtéž, kap. I, čl. 8: AAS 57 (1965), 11.
7/Srov. tamtéž, kap. IV, čl. 38: AAS 57 (1965), 43, s pozn. 120

11) Role laiků ve světě

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 43:

Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby. Toto pohoršení prudce odsuzovali již ve Starém zákoně proroci (15) a v Novém zákoně ještě přísněji sám Ježíš Kristus za ně hrozil těžkými tresty. (16) Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. Křesťané, jdoucí za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník, se mají spíše radovat, že mohou vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všecko uvádí do souladu k Boží slávě.
Světské povinnosti a činnosti jsou vlastní, i když ne výlučná záležitost laiků. Když tedy jednají jako občané světa, ať jednotlivě nebo sdružení, budou zachovávat zákony vlastní každému oboru, ale budou se také snažit získat na tomto poli skutečnou odbornost. ...ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji... Od kněží ať laici očekávají duchovní světlo a posilu. Ať se však nedomnívají, že jejich pastýři jsou vždycky takoví odborníci, aby, když vznikne jakýkoli nový problém, i závažný, mohli mít pohotově konkrétní řešení, anebo že právě to je jejich poslání; spíše ať sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce učitelského úřadu církve. (17)
Mnohdy je už křesťanský pohled na skutečnost přivede k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímnosti o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou nebo onou stranou mnozí jiní, i mimo úmysl stran, snadno spojují s poselstvím evangelia, musí mít na paměti, že v takových případech nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru. Ať se však vždycky snaží objasnit vše upřímným rozhovorem, při němž zachovají vzájemnou lásku a dají se vést především starostí o obecné blaho.

15/Srov. Iz 58,1-12
16/Srov. Mt 23,3-33; Mk 7,10-13
17/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, IV: AAS 53 (1961), 456-457 a 1: tamtéž 407, 410-411

12) Křesťanské manželství a rodina

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 48:

Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný; tento posvátný svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti. ... Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku „nejsou už dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), prokazují si důvěrným spojením svých osob a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu. (2) ... Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce; vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky. (6)

2/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 546-547; Denz. 2231 (3706).
6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium: AAS 57 (1965), 15-16; 40-41; 47.

13) Služba biskupa
Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus 11:

Diecéze je část Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem; v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém, tvoří místní církev. V ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova.
Jednotliví biskupové, kterým byla svěřena do péče místní církev, pastorují své ovce ve jménu Páně pod papežovou autoritou jako jejich vlastní, řádní a bezprostřední pastýři, a to tím, že vůči nim plní úkol učit, posvěcovat a vést.

14) Biskupská kolegialita

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 23:

Sborová jednota se projevuje také ve vzájemných vztazích jednotlivých biskupů k místním církvím a k všeobecné církvi. Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. (30) Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, (31) které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev. (32) Z toho důvodu reprezentují jednotliví biskupové každý svou církev, všichni pak spolu s papežem celou církev ve svazku pokoje, lásky a jednoty.

Jednotliví biskupové... vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena... Ale protože to jsou členové biskupského sboru a zákonití nástupci apoštolů, je každý z nich z Kristova ustanovení a příkazu povinen projevovat péči o celou církev. (33)
...Proto jednotliví biskupové, pokud jim to dovolí vykonávání jejich vlastního úřadu, jsou povinni vytvořit pracovní společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem, jemuž byl zvláštním způsobem svěřen velký úkol šířit křesťanské jméno. (36)

30/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus: Denz. 1821 (3050n).
31/Srov. sv. Cyprián, Epist. 66, 8; Hartel III, 2, 733: „Biskup je v církvi a církev je v biskupovi“.
32/Srov. sv. Cyprián, Epist. 55, 24: Hartel III, 624, ř. 13: „Jedna církev je po celém světě rozdělena v mnoho údů“. Epist. 36, 4: Hartel, 575, ř. 20-21.
33/Srov. Pius XII., enc. Fidei Donum, 21.4.1957: AAS 49 (1957), 237.
36/Srov. Lev XIII., enc. Grande munus, 30.9.1880: AAS 13 (1880), 145. Srov. CIC, kán. 1327; 1350 § 2.

15) Globální/Světová/ katolicita církve

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 13:

Dík této všeobecnosti přinášejí jednotlivé části své dary ostatním částem a celé církvi, takže celek i jednotlivé části se obohacují vzájemným sdílením všech a jejich snahou po plnosti v jednotě. Proto se Boží lid nejenom shromažďuje z různých národů, nýbrž i sám vnitřně srůstá z různých vrstev. Jeho členové se totiž liší jak úkoly, neboť někteří zastávají posvátnou službu k dobru svých bratří, tak způsobem a zaměřením života, neboť mnozí se snaží jít ke svatosti těžší cestou v řeholním stavu, a tak svým příkladem povzbuzují své bratry. Proto také v církevním společenství existují místní (partikulární) církve, které si uchovávají vlastní tradice; přitom zůstává nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky, (11) chrání oprávněnou rozmanitost a zároveň bdí nad tím, aby jednotlivé zvláštnosti nejenom neškodily jednotě, ale spíše jí sloužily.

11/Srov. sv. Ignác Muč., Ad Rom., úvod: ed. Funk I, 252.

16) Právo na náboženskou svobodu
Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae 2:

Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. (2)

2/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 260-261; Pius XII., rozhlasové poselství, 24.12.1942: AAS 35 (1943), 19; Pius XI., enc. S palčivou starostí, 14.3.1937: AAS 29 (1937), 160; Lev XIII., enc. Libertas praestantissimum, 20.6.1888: Acta Leonis XIII, 8 (1888), 237-238.

17) Společenství víry s jinými křesťany
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3:

Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém. Je pravda, že mezi nimi a katolickou církví jsou rozpory různého druhu jak v oblasti víry a někdy i kázně, tak ohledně struktury církve, takže plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky, někdy dosti vážné, o jejichž odstranění se snaží ekumenické hnutí. Nicméně však jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, (17) proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu. (18)

17/Srov. Florent. koncil, 8. zas., dekret Exultate Deo: Mansi 31, 1055A.
18/Srov. sv. Augustin, In Ps. 32, Enarr. II, 29: PL 36, 299

18) Reforma církve
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 6:

Všechna obnova církve (1) spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání, a to je nepochybně důvod pro hnutí za jednotu. Církev ji při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou. Jestliže tedy v některých okolnostech a dobách nebylo něco dosti přesně zachováváno v mravním životě, v církevní kázni nebo i ve způsobu podávání nauky – ten se musí vždy přesně rozlišovat od samého pokladu víry – má se to v příslušné době správně a náležitě obnovit.

1/Srov. 5. later. koncil, 12. zas., konst. Constituti: Mansi 32, 988-C.

19) Hierarchie pravd
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 11:

Katoličtí teologové, kteří při ekumenickém dialogu ve věrnosti nauce církve spolu s odloučenými bratry bádají o božských tajemstvích, mají postupovat s láskou k pravdě, s křesťanskou láskou a pokorou. Při porovnávání nauk ať pamatují, že existuje řád neboli „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.

20) Církev a světová náboženství
Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate 2:

Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. ... Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.