Historická událost, pochybný kult papeže a poznámky k jeho rezignaci

Historická událost versus pochybný kult papeže

Na jedné straně je zajímavé sledovat v přímém přenosu historickou událost, jakou je rezignace papeže na svůj úřad. Sledovat různá symbolická gesta a naslouchat tzv. vatikánologům, jak vysvětlují tento zvláštní svět ve Vatikánu a spekulují nad mnoha tajemstvími, které skrývá. Po osmi letech je dění ve Vatikánu opět ve středu zájmu sekulárních médií a naštěstí to není v souvislosti s nějakým skandálem nebo tragédií. Dokonce se tu nabízí možnost lidem ukázat a vysvětlit některé reálie ze života katolické církve.

Jenže tady nastává trochu problém. Na druhé straně se totiž v této souvislosti ukazuje, jak nezdravý kult kolem osobnosti papeže existuje a jak pochybné jsou představy mnohých o církvi a jejím fungování. Naivní kult papeže, který vše nejlíp ví a vše moudře rozhoduje je nejenom nepravdivý, ale i škodlivý, neboť ho s oblibou a plnou pusou rádoby zbožných řečí zneužívají především ti, kterým se to hodí a třeba mají na příslušných místech v kurii své známé, jež pomohou prosadit jejich dílčí zájmy (příkladem mohou být podivné okolnosti kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Bezáka ale i další kauzy).

Když tak poslouchám některé komentáře, tak si myslím, že problém není pouze v dílčích neznalostech reálií a teologie. Mám pocit, že problém je výrazně hlubší a souvisí s vírou a spiritualitou. Zdá se, že se nám nedaří dobře uchopit tajemné spojení lidského a Božího, se kterým se v církvi (a nejenom v ní) setkáváme.

Např. je papež skutečně vyvolen ke své službě Bohem, jehož vůle se projevila ve volbě kardinálů, tedy nemůže svojí službu opustit? Nebo je to zároveň také člověk, který má právo, ba dokonce povinnost - jak uvedl v rozhovoru s Peterem Seewaldem v červenci 2010 - odstoupit, když "dojde k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky a duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu"? (viz Benedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno 2011, s. 38.)


Sestoupil papež z kříže?

Operuje se tu s obratem o sestupu z kříže, což mi už samo o sobě přijde jako opovážlivé srovnávání. Benedikt XVI. svým rozhodnutím o odstoupení z úřadu papeže dostal do jisté pasti přiživovatele nezdravého kultu papeže, kteří oceňovali a vyzdvihovali setrvání těžce nemocného papeže Jana Pavla II. ve svém úřadu až do jeho smrti. Jan Pavel II. údajně na otázku po případné demisi odpověděl: "Chtěl snad Ježíš sestoupit z kříže?"  

Státní sekretář (v letech 1990-2006) a velký hráč vatikánské politiky kardinál Angelo Sodano (nar. 1927) např. 7. února 2005 na dotazy po papežově rezignaci tvrdil: "To nechme na Papežově svědomí. Jestli je v církvi člověk, vedený Duchem svatým, je-li někdo, kdo miluje církev víc než všichni ostatní, je-li tu někdo opravdu moudrý, je to Papež. Je třeba mu důvěřovat. On ví, co má dělat." (viz Radio Vatikán). Vzhledem ke stavu papeže se však jednalo spíš o "zbožné přání" nebo "milosrdnou lež". Chápu, že pro mnohé mohlo být veřejné chřadnutí nemocného papeže svědectvím o hodnotě člověka až do jeho smrti. Jenže nejsou obdobná pochybná svědectví o jeho údajné duševní svěžesti naopak dokladem obavy přiznat, že ani papeži se nevyhýbá nejenom tělesné ale i psychické či duševní trápení?

Nejblíže byl tehdy Janu Pavlu II. jeho osobní sekretář (od 1966) Stanislaw Dziwisz (nar. 1939), jehož vztah s papežem byl přirovnáván ke vztahu otce se synem. Byl to on, kdo byl nemohoucímu papeži nejblíž a o jeho skutečné moci a velkém vlivu na papeže, zvlášť v posledních letech pontifikátu, můžeme jen spekulovat. Jeho vzpomínky v knize Síla v slabosti Jana Pavla II. (vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2006) jsou pochopitelně subjektivní a pečlivě vybrané. Za svou dlouholetou službu papeži si "vysloužil" krakovské arcibiskupství (jmenován Benediktem XVI. 3. čevna 2005) a kardinálský klobouk (jmenován v první "várce" kardinálů nového papeže 24. března 2006). Mimochodem kariéra osobních sekretářů a blízkých spolupracovníků papeže je vždy pozoruhodná. Jistě nikdo v záběrech z loučení s papežem nepřehlédl jeho stín, osobního sekretáře (od roku 2003) Georga Gänsweina (nar. 1956), jak se pěkně fialověl (při jmenování prefektem Papežského domu /Domus Pontificalis/ 7. prosince 2012 byl jmenován titulárním biskupem a 6. ledna 2013 vysvěcen; pokud bude následovat kariéru všech svých předchůdců v úřadu prefektů papežského domu, tak jej čeká kardinálský klobouk).

Je celkem logické, že Stanislaw Dzivisz (a někteří další), který se podílel a přiživil na mýtu umírajícího a duchovně prý stále svěžího papeže, kritizoval současné rozhodnutí papeže odstoupit s odkazem na onen výrok o sestoupení z kříže.

Tento výrok však není originální. Odvolával se na něj zřejmě už nejvlivnější muž Vatikánu v posledních deseti letech pontifikátu Pavla VI. (1963-1978), substitut Státního sekretariátu Giovanni Benelli (1921-1982, od 1977 arcibiskup ve Florencii a kardinál, vážný kandidát na papeže v roce 1978), když reagoval na spekulace o papežově rezignaci, kterou popíral.

Oba papežové, jak Pavel VI., tak Jan Pavel II. o rezignaci vážně uvažovali (např. Jan Pavel II. sepsal dopis pro kardinály o své rezignaci už v roce 1989 a pak 1994 - viz o tom ZDE). S jistým zjednodušením si troufám tvrdit, že Pavel VI. se svojí nerozhodností k rezignaci nenašel odvahu (i když o ní opakovaně uvažoval a posledních deset let pontifikátu spíš "protrpěl"), navíc se obával o osud církve polarizované po Druhém vatikánském koncilu. Jan Pavel II. podle mého toužil církev dovést do nového tisíciletí a pak už vhodný čas na svou rezignaci do určité míry propásl.

Pseudoteologické úvahy o sestupu kříže nakonec přiměly odstupujícího papeže Benedikta XVI., aby se k tématu vyjádřil ve svém proslovu na poslední generální audienci 27. února 2013. Mimo jiné uvedl (zdůraznění v textu je ode mne):

"V těchto posledních měsících jsem pocítil, že mi ubývá sil, a naléhavě jsem žádal Boha v modlitbě, aby mne osvítil Svým světlem a umožnil mi přijmout to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve. Učinil jsem tento krok při plném uvědomění si jeho závažnosti a také novosti, avšak s hlubokým pokojem v duši. Milovat církev, znamená také mít odvahu činit obtížná, bolestná rozhodnutí, a přitom mít neustále na zřeteli dobro církve a nikoli nás samotných...

...„Stále“ znamená také „navždy“ – neexistuje už tedy žádný návrat do soukromí. Moje rozhodnutí zřeknout se aktivního výkonu této služby na tom nic nemění. Žádný návrat k soukromému životu, k cestování, k setkávání, k recepcím, ke konferencím atd. Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem. Nebudu již nositelem úřední moci církve, ale zůstanu ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra. Svatý Benedikt, jehož jméno jako papež nosím, mi v tom bude velkým příkladem. On nám ukázal cestu života, který ať už aktivně či pasivně cele patří Božímu dílu.

Děkuji všem a každému také za respekt a porozumění, s nímž jste toto tak důležité rozhodnutí přijali. Já budu nadále provázet putování církve modlitbou a reflexí s toutéž odevzdaností Pánu a Jeho Nevěstě, jak jsem se o to snažil každý den a chtěl bych stále."

Požadavek na rezignaci biskupů a jejich duchovní svazek s místní církví

Úvahy o rezignaci papeže jsou mimo jiné logickým vyústěním požadavku na biskupy, aby se po dovršení určitého věku vzdali svých úřadů. Požadavek podání rezignace je zakotven již v koncilním dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (z 28. října 1965) , čl. 21. Konkrétní věková hranice (75 let) byla obsažena již v návrhu textu, který byl předmětem bouřlivých diskusí v listopadu 1963, v závěrečném znění se neobjevil. Nakonec byla tato hranice uvedena v jakémsi prováděcím nařízení dekretu (a dalších tří)  v apoštolském listu Pavla VI. Ecclesiae Sanctae z 6. srpna 1966. Od té doby byla kladena otázka, zda by se tato věková hranice měla stát pravidlem i pro římského biskupa a oba papežové o tom uvažovali.

Kritici, především z řad tzv. konzervativců, se proti takovému opatření ohrazovali, mimo jiné s odkazem na přirovnání duchovního svazku mezi biskupem a "jeho" místní církví k řádnému manželskému svazku, na který je třeba aplikovat biblické: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mk 10, 9). Jenže Corpus Iuris Canonici, pozdněstředověká sbírka kanonického práva platná do vydání prvního Kodexu v roce 1917, tento odkaz používá hlavně jako argument proti přechodu biskupa z jednoho místa na druhé. Přirovnání jde až tak daleko, že za konzumaci tohoto duchovního svazku se považuje uvedení do úřadu (tzv. instalace). Podle právní sbírky takového závazku nemůže zprostit jiná moc než ta, kterou má nástupce Petrův a náměstek Ježíše Krista (tj. papež).


Úcta k Celestinu V.

Dalším dokladem úvah o možnosti papeže rezignovat je úcta projevovaná papeži svému předchůdci Celestinu V., jehož rezignace v roce 1294 je nejznámější příklad odchodu papeže ze svého úřadu.

Tehdy 79letý Pietro  Angelerio /varianty jména se v literatuře liší/ ze své poustevny na hoře Morrone ostře kritizoval 11 kardinálů (často uváděné číslo 12 kardinálů má sice svojí symboliku /tj. odkaz na 12 apoštolů/, ale údajně jich bylo jen 11, neboť jeden kardinál zemřel už v Římě, rok 1292 nebo 1293, kde se nejprve kardinálové snažili o volbu papeže), shromážděných v Perugii, že se už více než dva roky nedokázali shodnout na volbě nového papeže (předchozí papež Mikuláš IV. zemřel 22. února 1288). Kardinálové Pietrův apel považovali za vnuknutí a pod vlivem tehdejších představ o "andělském papeži", který by napravil zmatky v církvi a předznamenal příchod éry Ducha svatého (myšlenky Jáchyma z Fiore, +1202), jej zvolili papežem (5. července 1294). Jednalo se o jednoho ze šesti papežů, kteří byli v pozdním středověku zvoleni z lidí mimo kardinálské kolegium (naposledy se tak zatím stalo v roce 1378 v případě Urbana VI., 1378-1389, jehož chování brzo po zvolení přispělo ke vzniku papežského schizmatu v podobě dvojpapežství). Poselstvo vyslané k překvapenému poustevníkovi jej prý muselo nejprve chytit a zadržet a poté dovést do Akvileje, kde byl 29. srpna 1294 vysvěcen, korunován a přijal jméno Celestin V. Ve skutečnosti byl jen loutkou v mocenských hrách svého okolí, především neapolského krále Karla II. z Anjou (+1309). Proto se rozhodl po necelém půlroce vzdát se svého úřadu (13. prosince 1294) a vrátit se k poustevnickému životu. S přípravou abdikace mu výrazně pomohl právník kardinál Benedetto Caetani, který byl několik dní poté jmenován jeho nástupcem (přijal jméno Bonifác VIII., 1294-1303) a v úřadu si počínal zcela odlišně, se zřetelnou touhou po moci. Z obavy před zneužitím svého předchůdce proti sobě ze strany nepřátel jej Bonifác VIII. nechal hlídat a posléze uvěznit na hradě Fumone, kde v neutěšených podmínkách Celestin V. zemřel (19. května 1296).

Papež Pavel VI. v roce 1966 navštívil Fumone a ve své řeči z 1. září 1966 ocenil Celestina V. a jeho krok, který Dante považoval za zbabělost (pokud se jeho verše v Peklu vztahují skutečně na Celestina), označil za projev hrdinství a smyslu pro povinnost (italský text viz ZDE). Papež Benedikt XVI. uctil Celestina minimálně dvakrát. Nejprve při své návštěvě Akvileje dne 29. dubna 2009 (po zemětřesení 6. dubna), kdy po krátké modlitbě nad skleněnou rakví s ostatky Celestina V. na ní položil své pallium, odznak biskupské moci, který přijal při své instalaci 24. dubna 2005 (Tarcisio Bertone se tedy mýlil, když v proslovu v Sulmoně na počátku "celestýnského roku" u příležitosti 800. výročí narození Celestýna dne 28. srpna 2009 zmínil, že toto pallium přijal Benedikt už 19. dubna 2005, což byl den jeho zvolení. To je jen drobnost.). Viz VIDEO. Jelikož byla bazilika Santa Maria do Collemaggio v Akvileji těžce poškozena zemětřesením, byly ostatky Celestina převezeny do katedrály v Sulmoně. Tu navštívil Benedikt XVI. dne 4. července 2010. Opět se pomodlil u ostatků Celestina a na setkání s mladými, které se v katedrálo konalo, pronesl projev. V němž ocenil, že Celestin V. byl schopen jednat v souladu se svým svědomím, beze strachu a s velkou odvahou, v obtížné situaci (viz např. VIDEO).

/Podle zmínky v řeči Pavla VI. navštívil Fumone po válce i Pius XII., který mimochodem měl rovněž připravenou rezignaci pro případ, že by byl z Vatikánu unesen německými vojáky./

Těmto náznakům pochopitelně větší pozornost věnují média teprve po skutečném oznámení rezignace.


Papežovo nejblížší okolí a některé personální změny

V tomto konextu je zajímavý komentář italského novináře Antonia Ippolita (zde italský text, zde z velké části přetlumočený pro českého čtenáře), který si na rozdíl od mnohých neklade otázku, proč Benedikt odstoupil, ale proč odstoupil pouze on? Biografie všech papežů se od určité chvíle stávají "patografiemi", tedy seznamem nemocí, kterými trpěli. Vzpomněl nechvalně známý a rozšířený nepotismus, který však do jisté míry poskytoval papeži určité zázemí a podporu v době jeho nemohoucnosti. A právě papež Benedikt XVI. jasně pocítil, že se nemůže spolehnout ani na své nejbližší okolí, např. na svého majordoma. Jen připomínám, že papežův majordomus (od roku 2006) Paolo Gabriele byl 26. května 2012 zatčen, uvězněn a obviněn za vynášení tajných dokumentů, 6. října byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně, 25. října nastoupil k výkonu trestu a 22. prosince byl papežem omilostněn a propuštěn z vězení.


Kauza s majordomem je však jen vrcholek ledovce. Introvertní Benedikt XVI. nepochybně necítil ze strany rozhádané kurie takové zázemí a jistotu, jakou by potřeboval. Navíc zblízka zažil situaci kurie v době těžce nemocného Jana Pavla II. a na základě toho mohl lépe posoudit, zda taková situace prospívá dobru církve nebo ne. Ostatně opakovaně vyjadřovaná podpora přestárlému a z mnoha stran kritizovanému Státnímu sekretáři Bertonemu, který už přes tři roky přesluhuje, naznačuje, že nechtěl provádět změnu na tomto postu č. 2 ve Vatikánu. Možná se spíš obával zápasu, který by o toto uvolněné místo vypukl.

Naopak provedl výměnu na postu šéfa prefektury Papežského domu, kde již zmíněný osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye (nar. 1949). Jde o zcela zřejmý důsledek aféry s únikem informací, neboť se např. na rozdíl od svých dvou předchůdců na tomto postu nedožil svého penzionování. Byl to v letech 1969-1986 Francouz Jacques Paul Martin (1908-1992), v letech 1986-1998 Ital Dino Monduzzi (1922-2006). I když stejně jako jeho předchůdci byl Harvey jmenován kardinálem (v posledním jmenování kardinálů dne 24. listopadu 2012) a stal se arciknězem baziliky sv. Pavla za hradbami.

Touto personální výměnou už papež nepochybně připravoval svojí rezignaci. Spolehlivý Georg Gänswein by měl zajistit pokud možno bezproblémové odstoupení papeže a určitou kontinuitu při předávání úřadu. Je pochopitelně těžko dlouhodobě udržitelná situace, aby Georg Gänswein zůstal nadále osobním sekretářem emeritního papeže a zároveň prefektem Papežského domu, jak to oznámil mluvčí Vatikánu na tiskové konferenci dne 14. února 2013. Prefektura Papežského domu má na starosti organizaci soukromých a veřejných audiencí papeže, organizace různých ceremoniálů s výjimkou organizace liturgických slavností (např. duchovní cvičení pro papeže a kurii) a rovněž se stará o organizaci papežových návštěv v rámci Itálie.

V době neobsazeného papežského stolce spočívá zodpovědnost za řízení papežské kurie na kardinálu komořímu (kamerlengo), kterým je od roku 2007 státní sekretář Tarcisio Bertone (nar. 1934). Tento 78letý kardinál na tom zdravotně není zrovna nejlíp a opakovaně se objevují zprávy, že je svými kolegy kritizován, že na svůj úřad už nestačí. I proto je pochopitelné, že se Benedikt XVI. nakonec spolehl spíše na svého osobního sekretáře.


Papežův zdravotní stav a stáří

Nedělám si iluze o situaci ve Vatikánu, kde různé spory probíhají téměř neustále. Proto je pro mne zcela pochopitelné rozhodnutí papeže Benedikta XVI. přenechat svůj úřad a řešení různých problémů někomu, kdo bude mít víc energie a sil. Je zřejmé, že různé kauzy, kterým se papež poměrně intenzivně věnoval (např. snaha o nalezení dohody s tradicionalisty nebo snaha o minimalizaci případů zneužívání a nastavení efektivních nástrojů pro vyšetřování těchto případů v budoucnosti), není možné v dohledné době uzavřít. Jeho zdravotní stav se viditelně zhoršil, což pro média potvrdil i jeho životopisec Peter Seewald: "Naposledy jsme se setkali před deseti týdny... Slyšel méně, neviděl na levé oko, tělo bylo pohublé, takže i krejčí měli problémy držet krok s šitím nových šatů. Stal se velmi křehkým, ještě více přívětivým a pokorným, zcela rezervovaným. Nevypadal nemocný, ale únava, která se zmocnila celé jeho osoby, těla a duše, nemohla být už dál ignorovaná." (více viz ZDE, Seewaldovu hodnocení Benediktova pontifikátu bych mnohé vytknul /např. naivní tvrzení, "že zavedl kolegialitu" atd./, ačkoliv měl nepochybně prominentní přístup k papeži,v teologických záležitostech se příliš neorientuje).

Ačkoliv papežové často bývali starci, Benedikt XVI. patří v tomto ohledu k rekordmanům. Už v době svého zvolení byl svým věkem (78 let) nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740, tento rovněž 78 letý papež dva roky po svém nástupu zcela oslepl, takže byl při výkonu svého úřadu zcela závislý na svém okolí). Jednalo se tedy o tzv. přechodného papeže, i když i takový papež může překvapit, jak ukázal jen o málo mladší 77-letý Jan XXIII. (1958-1963), svolavatel Druhého vatikánského koncilu. V případě Benedikta XVI. šlo hlavně o kontinuitu s předchozím ponitfikátem, kdy byl jeho vliv výrazný (od roku 1982 vedl nejvýznamnější vatikánskou kongregaci pro nauku víry a v závěrečných letech byl hlavní postavou kurie, od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Během svého osmiletého pontifikátu se postupně stal čtvrtým nejstarším úřadujícím papežem od roku 1400 (u starší doby nejsou k dispozici dostatečně spolehlivá data, ale málo jich bylo starších než současný papež), jak uvádí na svém blogu o papežství Anura Gurage. Zřejmě nedostižným je z pohledu této statistiky Lev XIII. (1878-1903, zvolen v 68), který zemřel v 93 letech. Naopak nejdéle úřadujícího papeže v dějinách Pia IX. (1846-1878, 31 let a sedm měsíců) předstihl Benedikt XVI. alespoň věkem v lednu 2013 a pokud by setrval v úřadu, tak by v dubnu věkem předstihl papeže Klementa X. (1670-1676, zemřel v 86 letech). Ještě další dva roky by potřeboval k předstihnutí zmíněného Klementa XII. (1730-1740, zemřel téměř v 88 letech).


Verba movent, exempla trahunt?

Latinské rčení nebo jeho česká obměna "lepší dobrý příklad, nežli Písma výklad" mě napadlo, když jsem četl komentář k rozhodnutí papeže z pera amerického teologa a editora anglické verze Alberigových dějin Druhého vatikánského koncilu Josepha Komonchaka v magazínu Commonweal. Konstatoval, že papežova rezignace se může stát jeho největším příspěvkem k eklesiologii (tj. nauce o církvi). Paradox této poznámky vynikne ještě více, když vezmeme v úvahu, že Josef Ratzinger patří k nejvýraznějším katolickým teologům 20. století, aktivně se podílel na práci koncilu, napsal řadu knih a v jeho osobě dosedl na papežský trůn jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů. Rovněž když si ještě uvědomíme, že požadavek na reformu kurie a různé pokusy o ní provázejí katolickou církev od 60. let /k změnám v kurii samozřejmě docházelo i dříve/ a k hlasům žádajícím reformu papežského úřadu se připojil také papež Jan Pavel II. Ve své encyklice o ekumenickém hnutí Ut unum sint z 25. května 1995 vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat primát. Způsobu, "který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci" (čl. 95).

Pro katolickou církev a pro přehnaný kult papeže je příznačné, že více než mnoho popsaných stran odborných pojednání může zapůsobit tak přirozený a lidsky pochopitelný krok, který učinil Benedikt XI. Jak uvedl renomovaný americký vatikánolog John Allen, odteď si každý úřadující papež bude muset připustit otázku, zda by neměl v určitém věku (75-80 let) odstoupit (více viz ZDE).

Ti, co by se snad obávali různých tlaků na papeže nebo nepředvídatelnosti toho, jak se papež rozhodne (vždyť dva poslední papežové se rozhodli pro zcela rozdílný závěr pontifikátu), tak by se mohli zamyslet, zda si i papežský úřad nezaslouží zavedení dalších trochu jasnějších pravidel. Např. návrh ústavy katolické církve z dílny americké Asociace za práva katolíků v církvi, který byl publikován v českém překladu v roce 1999 (např. v Getsemanech), navrhoval pro papeže jedno desetileté období.

Zdá se to někomu příliš revoluční? Nezněla by tak mnohým ještě před nedávnem už sama myšlenka papežovy rezignace?

Robert Mickens z anglického The Tabletu ve svém komentáři ze 16. února při rekonstrukci sledu událostí připomíná, že v říjnu 2012 se papež ve Vatikánu soukromě sešel s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsonem (nar. 1950), který byl pozván, aby promluvil na Synodě biskupů o nové evangelizaci (dne 10. října 2012). Williamson na jaře loňského roku překvapil svým oznámením, že k 31. prosinci 2012 se po deseti letech, ve věku pouhých 62 let (rezignace se předpokládá v 70 letech), vzdá svého úřadu (tj. odstoupí z vedení canterburské diecéze, role "prvního biskupa" Anglie a předsednictví celosvětového anglikánského společenství) a vrátí se na akademickou půdu (na univerzitu v Cambridge). Po veřejném oznámení papežova rozhodnutí odstoupit nebyl Williamson překvapen. Médiím sdělil, že o své únavě a svém úmyslu odstoupit se papež zmínil už v tehdejším soukromém rozhovoru a se zájmem si vyslechl Williamsovy další plány.


Uspíšená a dobře načasovaná rezignace

Ačkoliv v té době se ve Vatikánu konal synod o nové evangelizaci (7. - 28. října 2012), papež u příležitosti 50. výročí zahájení koncilu zahájil Rok víry (11. října 2012) a plánoval vydání čtvrté encykliky věnované víře (tím by dokončil pomyslnou trilogii o třech křesťanských ctnostech: jeho předchozí encykliky se věnovaly lásce /Deus caritas est, 2005/, naději /Spe salvi, 2007/ a sociální tematice /Caritas in veritate, 2009/), už nejenom o své rezignaci uvažoval, ale i podnikal konkrétní kroky k její realizaci. Dne 24. října 2012 překvapivě oznámil jména šesti nových kardinálů, které hodlá jmenovat na kardinálské konzistoři 24. listopadu. Neobvyklé bylo jmenování další várky kardinálů během jednoho roku (v předchozí konzistoři 18. února jmenoval 22 kardinálů, včetně Dominika Duky). Zajímavé rovněž bylo, že s výjimkou už zmíněného prefekta Papežského domu Jamese Michaele Harveye (což anticipovalo jeho odvolání, jak se vzápětí potvrdilo), nikdo z pěti kardinálů nesídlil v Římě (maronitský patriarcha z Libanonu, Béchara Boutros Raï; syrsko-malankarský arcibiskup větší z indického Trivandrum, Baselios Cleemis Thottunkal; arcibiskup nigérijské Abuji, John Olorunfemi Onaiyekan; arcibiskup kolumbijské Bogoty Rubén Salazar Gómez a arcibiskup Manily, Luis Antonio Tagle).

Teolog na papežském stolci už v srpnu dokončil třetí a závěrečný díl své trilogie o Ježíši Nazaretském. Jeho vydání bylo představeno 20. listopadu 2012.

Naopak encykliku věnovanou víře už nevydá. Zdá se a bylo to zřejmé i z papežova výrazu, že síly mu ubývaly rychleji. Mohl usoudit, že náročné velikonoční obřady by byly již nad jeho síly. Předpokládám však jeho vědomý úmysl odstoupit na začátku postního období. Jednak zřejmě není vhodnější doby, kdy by se měla církev, zmítaná nesvorností a skandály, zamýšlet nad svým směřováním. Jednak se dá očekávat velmi vyrovnaný a těžko předvídaný souboj různých kandidátů. Oproti předchozímu konkláve není jasný favorit, takže by mohla následovat dlouhá vyjednávání. Papež Benedikt XVI. v roce 2007 (motu proprio z 11. června) zrušil ustanovení apoštolské konstituce Universi dominici gregis z 22. února 1996, které kardinálům umožňovalo po třech neúspěšných volebních skrutiniích (tj po 33. nebo 34. hlasování) změnit způsob volby o dvou kandidátech, kteří v posledním hlasování získali největší počet hlasů, kde by rozhodovala už jen absolutní většina (čistě teoreticky tak mohla zjištěná většina blokovat volbu s požadavkem dvoutřetinové většiny do chvíle, kdy by již stačila pouhá většina). Těsně před odchodem z úřadu ještě vydal motu proprio Normas nonnullas (z 22. února 2013), kterým mimo jiné umožnil kardinálům zkrátit období před zahájením konkláve (nejdříve 15. nejpozději 20. den po uprázdnění papežského stolce). Po aféře s rozmanitými úniky informací stojí za zmínku rovněž zopakování trestu exkomunikace za vyzrazení zpráv z konkláve a jeho zdůraznění vložením do slibu mlčenlivosti, kterou budou kardinálové skládat. Po výše uvedeném počtu hlasování se rovněž počítá již s hlasováním pouze o dvou kandidátech, kteří v poslední volbě získali největší počet hlasů, ale i v tom případě se k platné volbě předpokládá dvoutřetinová většina přítomných, s vyloučením hlasovacího práva obou kandidátů.

Načasováním konkláve do doby postní je kardinálům dán poměrně jasný termín, do kdy by se měli dokázat shodnout, do Velikonoc.


Očekávaná změna

Ať už volba dopadne jakkoliv, bude znamenat změnu. Už jsem napsal, že volba papeže Benedikta XVI. vyjadřovala v podstatě kontinuitu s pontifikátem Jana Pavla II., přestože oba papežové byli rozdílní a Benedikt XVI. podnikl některé kroky, kterými se vůči svému předchůdci v podstatě vymezoval (např. větší vstřícnost k tzv. tradicionalistů, zpřísnění vyšetřování sexuálních deliktů atd.). I jeho styl a vystupování bylo jiné (např. teologicky fundovanější projevy, např. pravidelné katecheze), jak odpovídalo charakteru extroverta Jana Pavla II. s divadelními vlohami na rozdíl od introvertního a plachého akademika Benedikta XVI. K charakteristickým projevům vývoje či pokroku v katolické církvi patří, že toto vymezování se vůči předchůdci doprovázela práce na jeho beatifikaci a chystané svatořečení.

Změny budou především personální. Vždyť volby se zúčastní lidé, které vybrali předchozí papežové, nepochybně i s ohledem na jejich loajalitu a věrnost vatikánské linii. K výrazným změnám shora jsem spíš skeptický. Již v článku u příležitosti zvolení Benedikta XVI. (z dubna 2005) jsem kromě jiného poznamenal dvě věci, které je možné v podstatě zopakovat i dnes, možná dokonce s větší naléhavostí:

• Na jedné straně je to obava nebo téměř nemožnost jakékoliv zásadní změny v nauce či praxi církve tváří tvář polarizaci a hrozícímu schizmatu:

"Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil."

• Na straně druhé je to přeceňování role papeže v církvi:

"Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve."

Ačkoliv si myslím, že míra centralizace a nezvládnutelnost stávajího způsobu řízení tak velkého organismu, jakým je církev, jež za poslední půlstoletí zhruba zdvojnásobila počet věřících i biskupů, přesáhla únosnou mez, jsem k nějakým výrazným reformám kurie spíš skeptický. Dokud se bude i nadále dařit vytvářet naivní představu o téměř vševědoucím "Svatém otci" a dokud tomu bude řada lidí věřit a považovat takové uspořádání za Boží vůli, tak má "římský systém" šanci. Jeho šance ostatně zvyšuje skutečnost, že případné alternativní varianty jsou náročnější, neboť na místo slepé či naivní důvěry "těm nahoře" vyžadují větší zodpovědnost i nasazení, zhodnocení vlastních charismat a hřiven. Nikoliv pro svůj prospěch či vlastní seberealizaci, nýbrž pro dobro církve, v konkrétním místním společenství.

Je třeba nebát se nazvat, že mnohé z toho, co považujeme nebo je nám předkládáno coby "Boží zřízení", jsou ve skutečnosti lidmi vytvořené instituce, které nejsou posledním cílem a které je možné a někdy i nutné reformovat, pokud neslouží či dokonce brání věrohodnému hlásání evangelia (viz k tomu velmi dobrý článek Otto Hermanna Pesche o papežství, který ukazuje, že zhroucení některých katolických model v souvislosti s papežským úřadem nemusí nutně znamenat zhroucení katolické víry, naopak přijmout historickou pravdu může být osvobozující).

Na druhou stranu bychom neměli propadnou opačnému extrému, tedy naivní víře, že vše nyní víme nejlíp a vše zvládneme pouze našimi lidskými silami. Víra, že se nemusíme spoléhat jen na své lidské schopnosti, že při díle je především Hospodin, nám v posledku může dát naději, že i v situaci zdánlivě beznadějné koná Hospodin své dílo. Pánova slova o církvi, kterou brány pekelné nepřemohou (Mt 16, 18), jež byly v minulosti mnohdy používány jako ospravedlnění pro historicky podmíněnou podobu církve, bychom spíš měli chápat jako další z výzev, abychom se zbytečně nestrachovali o církev a raději se věnovali svému poslání, kterým je hlásání "radostné zvěsti".


Poznámka: Jak je z textu zřejmé, pro označení papeže preferuji termíny "papež" nebo "římský biskup" na rozdíl např. od termínů "Svatý otec", "Náměstek Kristův" atd. Pro zájemce odkazuje na zajímavý článek Y. Congara Tituly, používané pro papeže (ZDE). Škoda, že v tomto případě neplatí starobylá zásada "lex orandi, lex credendi", tj. že zákon modlitby je zákonem víry neboli že církev věří tak, jak se modlí (viz KKC 1124). V liturgických modlitbách Otcem nazýváme našeho nebeského Otce a papeže nazýváme papežem. 

K titulům ještě tři "ekumenické poznámky" v souvislosti s volbou nového koptského papeže dne 4. listopadu 2012. Jedná se o nejvyššího představitele Koptské pravoslavné církve (řazené do rodiny tzv. starobylých východních církví), alexandrijského biskupa a patriarchy, nástupce sv. Marka:
1) Titul "papež", jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen zřejmě o kousek dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232-248/, u římského biskupa v době Marcellina /296-304?/).
2) Zajímavý byl průběh voleb: Z voleb vzešli 3 kandidáti, z nichž jednoho vylosovalo malé dítě při liturgické slavnosti.
3) V případě koptského papeže se podle oficiálního seznamu jedná o 118. biskupa (tj. 117. nástupce sv. Marka), zatímco v Římě se bude volit 264. nebo 266. biskup (podle toho, zda se počítá Benedikt IX. jen jednou nebo třikrát /1032-1044, 1045, 1047-1048/). Důvodem je nejenom v průměru nižší věk nastupujících koptských papežů v moderní době, ale i méně vražd biskupů ve srovnání se středověkým Římem.

K otázce svolání II. vatikánského koncilu a "serióznosti" vatikánského rádia

Česká redakce vatikánského rádia opět "objevuje Ameriku". Dělá to svým obvyklým způsobem a opět ukazuje svojí neznalost. V článku z 8. ledna 2013 O svolání II. vatikánského koncilu referuje o nové knize (Pius XII. a koncil vydaná nakladatelstvím Cantagalli /Nicola Bux, Peter Gumpel, Alexandra von Teuffenbach – Pio XII e il Concilio, Cantagalli, Siena 2012/).

Milan Glaser (mig), vedoucí české redakce RaVatu, mimo jiné uvádí: Autoři "dokládají, že jeho svolání nebylo jenom výsledkem překvapivého rozhodnutí jednotlivce, jak to naznačují různí církevní historikové, nýbrž bylo předmětem důkladné diskuse ve vatikánských kruzích již dlouho předtím."

Nevím, jaké historiky má pan Glaser na mysli. Pokud vezmeme do ruky seriózní literaturu o koncilu nebo o papeži Janu XXIII. (v češtině např.: O. H. Pesch: Druhý vatikánský koncil. Praha 1996 nebo biografie Jana XXIII. od W. Bühlmanna; z cizojazyčných např. biografii Jana XXIII. od P. Hebblethwaita /orig. z roku 1984/ nebo pětisvazkové dějiny koncilu od "boloňské školy" po pod vedením G. Alberiga), tak se dočteme, že svolání koncilu bylo dílem delšího uvažování a jednání Jana XXIII. Janova zmínka o "náhlém" rozhodnutí svolat koncil (zřejmě při rozhovoru s kard. Tardinim 20. ledna 1959) je jeho jistou zkratkou a zřejmě především datem definitivního rozhodnutí koncil svolat.

Uvedená literatura rovněž zná snahu kard. Ottavianiho přivlastnit si podíl na svolání koncilu s odkazem na údajný rozhovor večer před Janovým zvolením 27. října 1958 (Ottavianiho ho zmínil už v rozhovoru z roku 1968 a znovu roku 1975). O. H. Pesch se třeba k tomu ptá: Proč tento kard. brzdil koncil, když to údajně byla jeho myšlenka?

Mimo to existuje více svědectví, že se při konkláve o koncilu mluvilo (např. kard. Frings vyhlášení koncilu očekával po návratu z konkláve, autor nedávno vydané knihy "Můj bratr papež" to dokonce formuluje tak, jako by myšlenku koncilu papež převzal právě od Fringse) a také církevní historici již dávno ví, že o svolání koncilu uvažovali už předchozí papežové.
  Odhlédněme nyní od avizované knihy, kterou bude třeba brát s rezervou. (Díla Alexandry von Teuffenbach, žačky kard. Karla Beckera, bývají často terčem kritiky církevních historiků.)

Redakce vatikánského rádia dlouhodobě prokazuje nejenom zaujatost (při přebírání zpráv, ale i ve formulaci vlastních komentářů), ale nespolehlivost.


Jiným příkladem k podobnému tématu byla zpráva z 2. října 2012 o Výzkumném projektu o dějinách II. vatikánského koncilu. Autorka (Johana Bronková, job) předložila další očividně nesmyslnou a konfrontačně laděnou zprávu. Podle ní můžeme získat dojem, že historici si dosud dějiny koncilu asi cucali z prstu a nikoliv z archivů. Stačí si však najít jiné zprávy o tomto projektu (např. v podání slovenské redakce, která je srovnatelná např. s verzí německou) nebo dokonce původní a kompletní texty (viz ZDE v italštině), aby byla fušeřina české redakce zřejmá (a další média, třeba Christnet, tuto zprávu převzala).

Česká zpráva třeba vynechala takovou "drobnost", že v projektu byla řeč o "archivech koncilních otců" a nikoliv jen o "archivech", což vzbuzuje představu, že dosavadní seriózní díla o koncilu nejsou založena na archivních pramenech. To samozřejmě není pravda. Mimo spolehlivé práce existuje mnoho dalších děl, založených mnohdy na těžko ověřitelných zprávách z druhé roky. Mezi ně patří např. mezi tzv. tradicionalisty populární kniha Wiltgenova: Rýn se vlévá do Tibery. I taková díla mají jistou hodnotu, ale je třeba je číst kriticky.

I když text prof. PHILIPPE CHENAUX (viz ZDE v italštině) je skutečně více "ideologicky" laděný, což u člověka z kurie /bohužel/ nepřekvapuje, rozhodně nezní až tak ostře, jako by se mohlo zdát ze zprávy české redakce RaVatu. Nikde tam třeba nenajdeme slovo "monopol" (tj. že „monopol“ na dějiny koncilu má v současnosti takzvaná boloňská škola), což je zjevná zkratka redakce, ačkoliv je slovo v uvozovkách a mohlo by se zdát, že je to tedy citát. Každopádně v závěru ani Chenaux nevyzývá k novému napsání dějin koncilu, jak by se mohlo zdát z české zprávy (resp. z matoucího nadpisu "Výzkumný projekt představí nové dějiny II. vatikánského koncilu na základě dokumentů"), nýbrž vyzývá k důkladnému studiu archivních pramenů, mimo jiné právě bez a priorního ideologického přístupu, který je tak zřejmý ze zpavodajství české redakce vatikánského rádia.

85 let od vydání encykliky Mortalium animos

Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.

Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.

Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.


Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).

Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.

Požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi v církvi je legitimní

Při zběžném procházení domácích textů, které se věnují problematice svobody projevu v církvi, mě zaujal také následující text. Jedná se o článek s názvem Svoboda projevu v církvi (Teologické texty, 2008, č. 4). Pro mnohé tento text jistě nebude převratný, vždyť je formulován opatrně. Mimo jiné reaguje na jednu z častých námitek, která odkazem na hierarchické uspořádání církve omlouvá různé nespravedlnosti. Bez zajímavosti však není skutečnost, že autorkou je Marie Kolářová (nar. 1964), která je od roku 2004 kancléřkou pražského arcibiskupství (stručný životopis z roku 2004 viz ZDE).

Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.

Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."

Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:

"Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu. Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi."

(Zvýraznění v citovaných textech pochází ode mne.)

Služba sdělovacích prostředků katolíkům a kauza Bezák

V souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka a s pochybným veřejným vystupováním slovenské biskupské konference upozornil český katolický pedagog a publicista Jiří Zajíc (nar. 1951) v jednom svém komentáři na Facebooku na pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích Communio et progressio z 23. května 1971.

V kauze podle Jiřího Zajíce nejde jen o odvolaného Róberta Bezáka, ačkoliv jeho lidská i křesťanská čest byla rozhodnutím o odvolání zpochybněna. Jde hlavně o styl komunikace v katolické církvi. Jednání slovenských biskupů, nunciatury i biskupa Jana Baxanta zpochybňuje důvěryhodnost církve i u těch lidí, kteří jí dosud důvěřují (což je už dost malá menšina společnosti). Tímto jednáním rovněž porušují pravidla dialogu v církvi, jak je stanovuje zmíněná pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích.

Konkrétně poukázal na požadavek úplných, pravdivých a otevřených informacích (zvýraznění ode mne):

"Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin." (Communio et progressio, čl. 121)

Jednání slovenské biskupské konference a nunciatury nejenom otevřelo prostor "škodlivým fámám" (připomeňme třeba obvinění z podpory homosexuality - viz ZDE nebo z finančních ztrát - viz ZDE; obvinění z údajného posednutí ďáblem mi připadá tak absurdní, že jsem mu ani nevěnoval pozornost; o snahách o diskreditaci arcibiskupa Bezáka psali samozřejmě i jiní, např. komentář Lukáše Obšitníka z 20.12.2012), ale zároveň poškodilo "dobrou pověst a čest člověka" arcibiskupa Róberta Bezáka. Podle Zajíce tedy zůstává otázkou, ve prospěch práv jakých "jednotlivců či skupin" jednají slovenští biskupové a nunciatura tak alibisticky a slizce.

Dodávám, že "škodlivým fámám" jsou pochopitelně vystaveni rovněž aktéři kauzy, arcibiskup Zvolenský, mluvčí KBS Kováčik nebo nuncius Giordano, zvlášť když jejich vystupování v médiích působí nepřesvědčivě a vyhýbavě.

Jen připomínám, že vatikánský komentátor John L. Allen už ve svém článku z 13. července 2012 v souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka mluvil o tikající časované bombě, která hrozí výbuchem, pokud tehdy nově jmenovaný mediální poradce Vatikánu Greg Burke nebo někdo jiný z vatikánských úředníků nepřijde s rychlým a přesvědčivým zdůvodněním tohoto odvolání. V opačném případě podle Allena hrozí metastázování různých zvěstí a pomluv.


Absurditu utajování skutečných důvodů, které vedly k odvolání arciniskupa Bezáka, do určité míry potvrzují rovněž poněkud absurdní výklady, které v různých verzích předkládá arcibiskup Zvolenský. Např. jeho další krkolomné vyjádření pro agenturu SITA (viz na stránkách TK KBS z 31. prosince 2012):

Zvolenský chápe, že ľudia by sa chceli zorientovať v problematike, ale ich pozornosť bola upriamená na rozličné otázky, ktoré sa vynorili ako hypotézy a mohli súvisieť s odvolaním Róberta Bezáka. "Pre mňa je dôležité uvedomiť si, aj tak sám za seba to nahlas hovorím, že môže byť veľmi zaujímavé hovoriť o hypotézach. Ale keďže ide o osud človeka, je to aj veľmi nebezpečné. Lebo môžete, môžem aj ja sám, keď sa budem tými hypotézami zaoberať, zbytočne ublížiť ľuďom, ktorých do týchto hypotéz zakomponujem," povedal arcibiskup.

Už jsem na jiném místě (ZDE) kritizoval podle mne trapné vystupování arcibiskupa Zvolenského a jeho reakce na otázky novinářů při tiskové konferenci dne 8. listopadu 2012.

Ti, kdo nesledují kauzu odvolaného arcibiskupa Bezáka od začátku, by si mohli poslechnout rovněž jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí po vypuknutí této kauzy, po jednání slovenské biskupské konferenci (za účasti nuncia Giordana) dne 17. července 2012. Důležitější než krátké a stručné vyjádření, které jediné je k dispozici na videu TK KBS (ZDE), jsou otázky novinářů a odpovědi arcibiskupa Zvolenského (celý záznam k dispozici v archivu TA3 - ZDE). Mimochodem po sérii odpovědí, že není kompetentní, je těžké se ubránit dojmu, že arcibiskup Zvolenský skutečně není kompetentní stát v čele slovenské biskupské konference. Každopádně třeba tvrzení, že "mnoho reakcí ve věřejnosti je vyvoláno nesprávnými informacemi" (cca 5:05) opět ukazuje, že by bylo na místě uvést nesprávné informace na pravou míru, tj. místo vytváření prostoru pro "škodlivé fámy" předložit informace "úplné, pravdivé a otevřené" (tj. opět odkazuji na dokument Communio et progressio). Z poslechu dotazů novinářů vůbec nemám pocit, že by se jednalo o nevhodné, neuctivé nebo nějak nepřátelské otázky. Naopak většinou jde o jasné a srozumitelné dotazy, které jen tlumočí otázky, které si kladlo i mnoho věřících. Neschopnost či neochota arcibiskupa Zvolenského je srozumitelně vysvětlit působí nevěrohodně. Zvlášť když na dotaz, zda by tato kauza nemohla poškodit církev na Slovensku, pronesl arcibiskup Zvolenský další z jeho krkolomných vysvětlení, které později nedokázal vysvětlit: „v každom prípade my v tejto chvíli si uvedomujeme tiež, že vidíme zreteľne, že toto aj cirkev očisťuje.“ (cca 7:10).

Takže i při zpětném pohledu je zřejmé, že příliš neobstojí odkaz na případné nepřátelství vůči církvi ze strany médií a nebo těch, kteří se opakovaně dotazují po důvodech Bezákova odvolání. (Kritika komunikace slovenských biskupů samozřejmě není žádné aktuální téma - viz na toto téma např. komentář Pavola Martinického).

Požadavek na informace úplné, pravdivé a otevřené tedy není projevem neposlušnosti nebo nedostatečné víry, nýbrž je legitimním požadavkem, který "církevním místům" ukládají vlastní církevní dokumenty.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Příloha, úryvek z dokumentu:

COMMUNIO ET PROGRESSIO, Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích z 23. května 1971

III. část, 2. kapitola

2. Kapitola: SLUŽBA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ KATOLÍKŮM

1. Veřejné mínění a komunikace v životě církve

114. Církvi velmi záleží na tom, aby rostly a prohlubovaly se společné svazky mezi věřícími. K tomu je potřeba komunikovat a vést rozhovor. Nejvíc žije církev uprostřed lidské společnosti, s níž je hluboce spojena vzájemným dialogem a mnohostrannými vztahy. To se může uskutečnit jen na základě výměny informací a myšlenek, pozorným sledováním veřejného mínění v církvi i mimo ni, jakož i účastí na dialogu s dnešním světem a společným řešením těch problémů, které se lidí dotýkají.

a) Dialog uvnitř církve

115. Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. "Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící" (pozn. 2).

pozn. 2) PIUS XII., Proslov ke katolickým novinářům, Řím, 17. 2. 1950, AAS, XLII (1950), 251.

116. Proto si musejí být katolíci plně vědomi toho, že mají skutečně svobodu vyjadřování. Tato svoboda tkví ve smyslu víry a lásky; ve smyslu víry, která je živena Duchem pravdy, takže se Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu a ve věrné poslušnosti vůči němu nezvratně drží předané víry, stále hlouběji do ní proniká správným úsudkem a obsáhleji ji proměňuje v život (pozn. 3); ale v lásce, neboť skrze ni je svoboda sdělování pozdvihována až ke svobodě v Kristu. Kristus nás totiž osvobodil z pout hříchu. Teprve pak nás uschopnil, abychom mohli svobodně posuzovat ve shodě s jeho vůlí. Zodpovědní církevní představení se postarají o to, aby se v církvi na základě svobody mínění a projevu živě rozvíjela výměna legitimních názorů. Proto budou vytvářet normy a podmínky k dosažení tohoto cíle (pozn. 4).

pozn 3) Srv. Lumen gentium, 12.

pozn 4) Srv. Myšlenky a podněty k ekumenickému dialogu, L'Osservatore Romano, 21./22. 9. 1970.

117. Ve skutečnosti se otevírá široký prostor pro dialog uvnitř církve. Pravdy víry jsou sice podstatou církve a jejich výklad nelze libovolně ponechat každému podle vlastní libosti. Na druhé straně putuje církev svou cestou dějinami lidstva. Rozhodnutí, která jsou od ní požadována, musí se proto přizpůsobovat mnohotvárným dobovým a místním poměrům. Pravdy víry mají být předkládány a vysvětlovány tak, aby byly přiměřené různým epochám a kulturám. Stejně tak i působení církve musí odpovídat změnám doby a situace. Všichni katolíci mají právo a povinnost, drží-li se učení církve, svobodně hledat hlubší porozumění zjeveným pravdám a i za stále se měnících společenských poměrů o nich věrohodněji svědčit. Tato svoboda dialogu v církvi nikterak nezatěžuje její soudržnost a jednotu; naopak v nerušeném procesu vytváření veřejného mínění může vznikat jednomyslné a společné jednání. Takový dialog se může rozvíjet jen tehdy, zůstane-li i při rozdílnosti názorů určujícím faktorem láska a všichni jsou ovládáni touhou uchovat vše společně a spolupracovat. Musí zde být upřímná snaha budovat a nikoliv bořit. Snaha nesená hlubokou láskou k církvi, snaha o takovou jednotu, kterou si Kristus přál jako znamení pravé církve a tím i svých opravdových učedníků (pozn 5).

pozn 5) Srv. Jan 17, 21.

118. V této souvislosti je nutno rozlišit mezi vědeckým bádáním a vedením věřících. V oblasti vědeckého bádání potřebují vědci pro svoji práci nezbytnou svobodu, aby si mohli vzájemně vyměňovat své výsledky v článcích a knihách. Při vedení věřících smějí být naproti tomu přednášeny jako církevní nauka pouze ta stanoviska, která byla skutečně uznána řádným učitelským úřadem církve, to znamená pouze takové názory, které lze považovat za jisté. Ostatně situace komunikace s sebou přináší skutečnost, že se často nové, ještě nevyzrálé názory teologů objeví na nepravém místě. Takové názory nesmějí být zaměňovány s výpověďmi řádného církevního učitelského úřadu a příjemci je musí brát kriticky. Zároveň by měli mít na paměti, že smysl takových zveřejněných názorů je nezřídka zkreslen způsobem podání a jednodušším jazykem sdělovacích prostředků.

119. Protože je rozvoj veřejného mínění v církvi životně důležitý, musí mít každý věřící právo a možnost informovat se o všem, co je nutné k tomu, aby převzal v životě církve aktivní roli. K tomu je zapotřebí široké spektrum sdělovacích prostředků, v případě potřeby i katolických, má-li být i tato jejich úloha správně splněna.

120. Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. K tomu je třeba vytvořit odpovídající instituce s dostatečným vybavením, např. informační služby, tisková střediska, centra setkání a pastorační rady.

121. Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.

b) Dialog církve se světem

122. Rozmluva církve se neomezuje pouze na věřící, ale vztahuje se na celý svět. Církev je povinna zveřejňovat svoji nauku a působení; lidé, na jejichž osudu se podílí, mají na to právo a církev sama je k tomu zavázána jasným Božím příkazem (pozn. 6). Dále je podle slov Druhého vatikánského koncilu povinna vysvětlovat "znamení doby"; neboť také skrze ně mluví Bůh a jsou dokladem prozřetelnosti, která jejich prostřednictvím dále zjevuje dějiny spásy. Církev tedy musí vědět, jak všichni současníci, nejen katolíci, reagují na nejnovější události a duchovní proudy. A to bude moci vědět tím důkladněji, čím srozumitelněji se bude tato reakce odrážet ve prostředcích sociální komunikace.

pozn 6) Srv. Mt 28, 19.

123. Každý, kdo má v církvi nějakou zodpovědnost, se musí neustále snažit zprostředkovat za pomocí sdělovacích prostředků obsáhlé a pravdivé informace, aby všichni dostávali odpovídající obraz o církvi a jejím životě. Protože sdělovací prostředky jsou často jediným informačním spojením mezi církví a světem. Každý, kdo by jich nevyužil, jako by zakopával Bohem svěřené hřivny. Očekává-li církev od tiskových agentur a sdělovacích prostředků, že projeví zájem o náboženská témata a že s nimi budou zacházet se zvláštní pečlivostí, která je právě u těchto témat na místě, pak musí být církev také připravena poskytovat těmto institucím úplné, pravdivé a přesné informace. Neboť pouze tak mohou po všech stránkách dobře plnit své  úkoly.

124. Co bylo řečeno již dříve, platí i tam, kde se jedná o informace a výklad událostí ze života církve. Z toho vyplývá, že zkušení představitelé církve se předem připraví na uvedené problémy a nepřenechají iniciativu jiným. Doporučuje se, aby důležité církevní záměry a rozhodnutí byla již předem, pod podmínkou uveřejnění v určité lhůtě, zpřístupněna několika odborníkům, aby tyto záležitosti mohly být v zájmu církve v danou dobu správně podány a vysvětleny.

125. Sdělovací prostředky jsou tedy pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle Božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem

Celý dokument je k dispozici v rámci červené řady Dokumentů ČBK s názvem Dokumenty o sdělovacích prostředcích (1996).

Proč mluvčí KBS neříká pravdu?

Kauza odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka na Slovensku stále budí vášně, zvlášť po veřejném vystoupení Bezáka v médiích před Vánocemi. Mnozí, zvlášť z řad Bezákových odpůrců, zapomínají na to, že hlavním důvodem současné krize je nečekané odvolání arcibiskupa, neschopnost Vatikánu a slovenských biskupů toto odvolání zdůvodnit, místo toho sledujeme neúspěšné snahy o jeho diskreditaci a nevěrohodné vystupování církevních představitelů. 

Není to odvolaný arcibiskup Bezák, ale především arcibiskup Zvolenský a mluvčí slovenské biskupské konference Kováčik, kdo budí další pochybnosti o postupu v této kauze a svým trapným a nevěrohodným vystupováním poškozují slovenskou katolickou církev. Zájemce znovu odkazuji na audiozáznam z tiskové konference arcibiskupa Zvolenského (z 8. listopadu 2012), který velmi pochybným a nesrozumitelným způsobem odpovídá na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka. 

Mluvčí KBS Jozef Kováčik (nar. 1972, mluvčím je od roku 2006, jeho životopis viz např. ZDE) už prokázal, že jeho vyjádření je třeba brát s rezervou. Když 28. června 2012 František Mikloško informoval média o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka (viz např. rozhovor pro Týždeň ZDE) a třicet jedna lidí (jejich jména viz třeba ZDE) vyjádřilo Bezákovi podporu veřejným listem nunciovi Mariu Giordanovi, prohlásil Kováčik pro média, že jde o překvapivou zprávu, že takové informace z Vatikánu nemají a že Mikloško vytváří konspirační teorie jako Dan Brown.Vzápětí se ukázalo, že Mikloško měl pravdu. Arcibiskup Bezák byl 26. června vyzván apoštolským nunciem (s odvoláním na rozhodnutí papeže) k veřejnému zřeknutí se úřadu (spolu s požadavkem na vysídlení z arcidiecéze a nekomunikace s médii - viz o tom ještě níže), s týdenní lhůtou. Hned z následujícího dne, 27. června, pochází dokument nuncia oznamující arcibiskupovi, že po odmítnutí zřeknutí se úřadu je odvolán, což bude oficiálně zveřejněno 2. července (přepis a překlad obou textů viz ZDE /Sám Bezák v dokumentu ČT - cca 32:50 min - tvrdí, že byl na nunciaturu pozván 26. a pak 28., kdy byl opět vyzýván k rezignaci pod hrozbou odvolání./). Ponechme nyní stranou samotnou formu tohoto "odvolání", kdy se teprve 8. listopadu mohl arcibiskup Zvolenský s radostí pochlubit s předtištěným listem z 18. října /nebyl adresovaný Bezákovi, ale Zvolenskému a je formulován hodně zdrženlivě/ alespoň s vlastnoručním podpisem papeže (arcibiskup Zvolenský v říjnu pobýval v Římě, kde byl oficiálně na synodě, nepochybně měl dost času na to, aby si takový list vyjednal, čímž si mohl vysloužit potvrzení v čele sovenské biskupské konference - už jsem o tom psal ZDE). Důležitá je nevěrohodnost mluvčího KBS Kováčika. Ten se poté vymlouval tvrzením, že dokud to není zveřejněné, tak to neplatí. Ani to však neospravedlňuje jeho lež a pokus o zesměšňování Mikloška. Vždyť informaci mohl nechat bez komentáře.

Zdá se, že Jozef Kováčik ve svém nevěrohodném vystupování hodlá pokračovat. V rozhovoru pro HN-online.sk ze 17. prosince 2012 reaguje na veřejné vystoupení Róberta Bezáka. Zatímco některá vyjádření Kováčika jsou tvrzení proti tvrzení, jiná jsou vysloveně nepravdivá.


1) Např. Kováčikovo tvrzení, že podnět k vizitaci přišel "zo Svätej stolice" je v rozporu s prohlášením apoštolské nunciatury z 9. července: "Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze, Štátny sekretariát Jeho Svätosti poveril Kongregáciu pre klérus pripraviť apoštolskú vizitáciu v tejto partikulárnej Cirkvi s cieľom, aby preskúmala pravdivosť sťažností týkajúcich sa biskupa arcidiecézy J. Ex. Mons. Róberta Bezáka." (viz ZDE)


2) Nepravdivé je také Kováčikovo tvrzení, že takto prý bylo za posledních let odvoláno více než 70 biskupů z celého světa, tudíž případ arcibiskupa Bezáka prý není ojedinělý.

To není pravda. Včetně arcibiskupa Bezáka jsou z posledních let známy pouze 4 případy, kdy došlo k odvolání tímto způsobem, tj. pomocí formule "ha sollevato dalla cura pastorale" (bez odvolání na některý z kánonů CIC) - všechny případy jsem s odkazem na komentátora Johna L. Allena zmínil ve svém starším článku, viz též odkazy na texty právníka Edwarda Peterse o odvolání biskupů.

Na rozdíl od kauzy arcibiskupa Bezáka ve zbylých třech případech byly důvody veřejně známé. Ve dvou případech šlo o finanční machinace, včetně korupce. Problémem australského biskupa Morrise bylo jeho dlouhodobé a veřejné vystupování a vyjadřování v rozporu s magisteriem (nejčastěji se uvádí jeho vyjadřování ve prospěch svěcení žen), přesto k jeho odvolání došlo až po více než pěti letech porad a diskuzí.


3) S tím souvisí další pochybné tvrzení Kováčika o tom, že papež o kauze přemýšlel "dlouho".

Tady se samozřejmě můžeme přít o to, co to znamená dlouho. Např. proces s již zmiňovaným australským biskupem Morrisem trval několik let. V kauze Bezák šlo naopak o rychlé a pro mnohé překvapivé rozhodnutí (viz např. vyjádření slovenských redemptoristů: prohlásili, že arcibiskupa Bezáka "dlhodobo poznáme /v letech 1993-2005 byl jejich představeným - moje pozn./ ako dobrého človeka, kňaza a rehoľníka i biskupa. Nedokážeme si spojiť tento obraz, ktorý o ňom máme, so správou o jeho odvolaní. V duchu poslušnosti voči Svätému Otcovi toto rozhodnutie vo viere prijímame, a dúfame, že dôvody jeho prekvapivého odvolania budú vysvetlené.").

Ono "dlouho" nepochybně vychází ze zveřejněných textů a má budit zdání konzistence. Již zmíněný list nuncia Giordana z 26. června, kterým vyzval arcibiskupa Bezáka k rezignaci, zmiňuje "dlouhé uvažování a intenzivní modlitbu", které prý předcházely rozhodnutí papeže. Rovněž již zmíněný papežův list z 18. října zmiňuje "dlouhou modlitbu". Vyjádření slovenské nunciatury z 9. července mluví "jen" o "pozorném zvážení a modlitbě". Jsou to však jen veřejně dostupné překlady, takže nevím, co uvádí originály.

Pouhý chronologický sled událostí však vypovídá o něčem jiném (procesní postup popisuje např. prohlášení slovenské nunciatury z 9. července 2012 - viz ZDE):

• Údajně na základě početných udání od kněží a věřících především z trnavské arcidiecéze došlo k zahájení šetření.
• V lednu 2012 proběhla apoštolská vizitace (ponechme nyní stranou, že pro některé kruhy byla v té době záležitost arcibiskupa Bezáka již hotovou věcí a vizitátor biskup Baxant zjišťoval, jak Slovensko přijme jeho odvolání).
• Záležitost poté prošetřovala Kongregace pro klérus ve spolupráci se Státním sekretariátem a Kongregací pro biskupy.
• Kongregace pro biskupy seznámila arcibiskupa Bezáka s nejdůležitějšími body a požádala jej o vyjádření. Podle Sandra Magistra se tak stalo listem prefekta kardinála Marca Ouelleta ze dne 3. května. Jedná se o 11 otázek, které spolu s odpovědmi arcibiskupa Bezáka zveřejnila televize TA3 - viz ZDE. K tomu jen zopakuji to, co jsem napsal již v srpnu: "Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu /ta byla později v podstatě potvrzena/, je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa."
• Odpovědi arcibiskupa Bezáka, spolu se závěrečnou zprávou /z Kongregace pro biskupy/ a vyjádřením Státního sekretariátu a Kongregace pro klérus, byly předloženy papeži, který se rozhodl požádat arcibiskupa Bezáka, aby se zřekl pastoračního působení v trnavské arcidiecézi.
• Prohlášení slovenské nunciatury trochu tajemně mluví o možnosti setkání arcibiskupa Bezáka s papežem. Prý o něj Bezák žádal, prý mu byla tato možnost Kongregací pro biskupy poskytnuta, ale nakonec se setkání neuskutečnilo.
• Dne 26. června byl arcibiskupovi Bezákovi předán na nunciatuře list podepsaný nunciem, který ho vyzývá k rezignaci. Zajímavou skutečností je, že list obsahuje požadavek sídlit mimo území arcidiecéze: "po zverejnení zrieknutia sa úradu, ako emeritný arcibiskup bez nároku budete musieť sídliť mimo územia Trnavskej arcidiecézy a budete sa musieť zdržiavať používania masmédií v súvislosti s Vaším prípadom." (zdroj: ZDE). To podle kán. 402, § 1 předpokládá nějaké "zvláštní okolnosti" (jinak příslušný paragraf předpokládá ponechání bydliště emeritního biskupa v této diecézi: "Biskup, jehož zřeknutí se úřadu bylo přijato, dostává označení „emeritní“ biskup své diecéze, a přeje-li si, může si ponechat bydliště v této diecézi, pokud v určitých případech vzhledem ke zvláštním okolnostem neučinil Apoštolský stolec jiné opatření."). 
• Po odmítnutí rezignace arcibiskupem Bezákaem, bylo 2. červnece v poledne zveřejněno jeho "odvolání" /o průběhu odvolání a jednání na nunciatuře jsem se už zmiňoval výše/.

Takže ono "dlouhé rozhodování" papeže spadalo do období nejdříve od poloviny května (poté, co arcibiskup Bezák odpověděl na otázky z 3. května a Kongregace je zpracovala) do konce června (obdobná personální rozhodnutí se samozřejmě nedělají ze dne na den, takže čas byl jistě kratší). Jistě není bez zajímavosti, že zhruba v té době Vatikánem zásadním způsobem otřásaly jiné kauzy:  

• 24. května vyslovila dozorčí rada Institutu pro náboženská díla (tj. Vatikánské banky) nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, následně italská policie u něj provedla domovní prohlídku a zabavila řada dokumentů, proti čemuž Vatikán protestoval. 
• O dva dni později, 26. května, byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, majordomus Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů (v říjnu byl odsouzen a 22. prosince papežem omilostněn a propuštěn z vězení). 
• V té době rovněž probíhalo intenzivní vyšetřování úniků tajných dokumentů, tzv. Vatileaks. Součástí tříčlenné vyšetřovací komise, která zahájila svojí činnost 24. dubna 2012, byl rovněž slovenský kardinál Jozef Tomko. Vyšetřování běželo na plné obrátky, podle vatikánského tiskového mluvčího Lombardiho bylo týdně vyslechnuto průměrně 4-5 osob.

A to nemluvím o celé řadě dalších aktivit, které zaměstnávaly osoby, jež vystupují v kauze odvolaného arcibiskupa Bezáka. Např. kardinál Ouellet nejenom zastupoval papeže na Mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu (ve dnech 10. - 17. června), ale účastnil se rovněž předcházejícího teologického sympózia v irském Maynoothu (ve dnech 6. - 9. června, viz ZDE).

Pomineme-li reálnou situaci, kdy o záležitostech více než 5000 biskupů po celém světě samozřejmě nerozhoduje ani sám papež, ani prefekt Kongregace pro biskupy, nýbrž se musí spolehnout na podklady, které jsou jim předloženy, tak závěrečné posouzení kauzy odvolaného arcibiskupa Bezáka spadá do období, kdy Vatikánem otřásaly zcela jiné a mnohem závažnější kauzy.

Ostatně arcibiskupem Zvolenským s oblibou opakované tvrzení o papežově bolestném rozhodování mi připadá minimálně podezřelé. Jednak stále není zřejmé, co tak strašného arcibiskup Bezák provedl, že to papeže rozesmutnilo (pokud nepřijmeme výklad, že by papeže rozesmutnila nekolegialita jeho kolegů-biskupů, takže pro klid a obnovení "účinné kolegiality" musel odvolat Bezáka, který mezi ně "nezapadl"; navíc ve svém listu z 18. října musel papež nabádat ostatní biskupy, aby spolubratra alespoň provázeli modlitbou a se zájmem). Jednak je zřejmé, že v době papežova údajného rozhodování musel řešit mnohem zásadnější a bolestnější záležitosti, tj. zradu ve svém vlastním domě. Vždyť máme veřejně potvrzené od státního sekretáře kard. Bertoneho, že papež v té době především "velmi bolestně prožíval zradu svého majordoma, kterého měl rád jako vlastního syna" (ve zprávě RaVatu ze dne 19. června - ZDE).



4) Jednou z centrálních výpovědí rozhovoru mluvčího KBS Kováčika je odmítnutí tvrzení arcibiskupa Bezáka, že by arcibiskup Zvolenský v květnu věděl o chystaném odvolání. Ve srovnání s předchozími tvrzeními, zde sice nemáme jasný doklad, ale považuji za zcela vyloučené, že by předseda biskupské konference a metropolita nebyl informován o procesu a hrozícím odvolání jednoho z biskupů-sufragánů. Zvlášť když iniciátoři procesu byli lidé ze Slovenska (viz znovu vyjádření nunciatury z 9. červenec 2012: „Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“) a svoji roli museli sehrát i další slovenští biskupové (viz v papežském listu z 18. října zmiňovaná obnova účinné kolegiality biskupů - odkud by jinak papež čerpal informace o jejím narušení a zda by to zcela logicky nekonzultoval s jejím předsedou /angažmá některých slovenských biskupů v této kauze  muselo být větší než připouští Kováčik/).

Jak je možné, že arcibiskup Zvolenský údajně ještě v květnu nevěděl o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka, když např. Mikloško tvrdí, že už v lednu, během apoštolské vizitace, biskup Baxant zjišťoval, jak na Slovensku přijmou odvolání arcibiskupa Bezáka? (viz např. jeho rozhovor pro Týždeň z 28. června 2012 ZDE, jeho tvrzení však už není možné ověřit u spišského biskupa Tondry, který v květnu 2012 zemřel).

Buď tedy arcibiskup Zvolenský, resp. mluvčí KBS Kováčik, lže nebo je arcibiskup Zvolenský Vatikánem považován za tak nespolehlivého nebo nekompetentního, že jej při řešení zásadních otázek jeho církevní provincie obchází a neinformuje. Samozřejmě se nabízí ještě jiné vysvětlení, které podal mluvčí Kováčik ohledně výše zmíněného lhaní při komentování informací Františka Mikloška o odvolání arcibiskupa Bezáka, tedy dokud to nebylo zveřejněné, tak to neplatí.


4) Už mě ani nepřekvapuje, že většina obhájců správnosti odvolání arcibiskupa Bezáka prokazuje zcela elementární neznalost katolické eklesiologie, když biskupa považují jen za jakéhosi pověřence papeže, který je papežem svobodně jmenován nebo odvoláván. Mluvčí Kováčik  v podstatě přirovnává vztah papež-biskup vztahu biskup-kněz. Možná v jeho vyjádření můžeme zaslechnout i trochu škodolibou poznámku ("Aj arcibiskup Bezák preložil množstvo kňazov a nevysvetľoval veriacim dôvody. Mal na to plné právo."), každopádně se jedná o odlišnou situaci. Jen ve stručnosti připomínám: Zatímco kněz je skutečně pomocníkem biskupa a ve výkonu kněžství jsou kněží závislí na biskupech (LG 28), tak biskup není pouhým náměstkem papeže, nýbrž "řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední" (LG 27).

Již zmiňovaný americký právník Edward Peters při úvahách nad odvoláním australského biskupa Morrise přemýšlí nad tím, že se může jednat o nový způsob, jak chce Vatikán odvolávat biskupy z jejich úřadu (viz ZDE). Považuje to za výzvu pro moderní eklesiologii a pro kanonisty.

Kodex církevního práva  v kán. 377, § 1 uvádí, že "papež biskupy buď svobodně jmenuje, nebo zákonně zvolené potvrzuje" (tento druhý způsob ve druhém tisíciletí převažoval, zatímco zmíněná "svobodná volba" je něco nového, co se celocírkevně rozšířilo především po vydání kodexu v roce 1917). Kodex však nikde neuvádí, že by papež stejně svobodně mohl biskupy odvolávat. Tedy různá srovnání s poměry ve velkých firmách nebo ve vládách zde nejsou na místě.

Možná jsme svědky dalšího posílení centralismu a neomezené moci Vatikánu, která vzbuzuje mnohé otázky. Takové pojetí jde zřejmě i nad rámec konstituce I. vatikánského koncilu Pastor aeternus (1870), ve které bylo zformulované učení o papežské neomylnosti a jeho jurisdikčním primátu nad celou církví, ale nebyla zpochybněna "řádná a bezprostřední moc" bikupů.

V Pastor aeternus se totiž zároveň uvádí: "Tato moc Nejvyššího velekněze nemůže překážet řádné a bezprostřední moci biskupské. Touto mocí biskupové, kteří byli ustanoveni Duchem svatým a nastoupili na místo apoštolů, jakožto jednotliví praví pastýři pasou a vedou sobě určená jednotlivá stádce. Spíše je tato biskupská moc nejvyšším a všeobecným pastýřem utvrzována, posilována a chráněna..." (3. kap.)

Po vyhlášení konstituce německý kancléř Bismarck obvinil katolickou církev, že díky konstituci Pastor aeternus je třeba každého biskupa považovat již jen za papežského úředníka, přes kterého se teď bude vměšovat do politických záležitostí ostatních států.

Německý episkopát na to odpověděl společným listem (leden-únor 1875), kde mimo jiné uvádí: „Podle tohoto učení katolické církve je papež biskupem Říma, a ne biskupem nějakého jiného města nebo diecéze, není biskupem Kolína, Vratislavi, atd. Avšak jako biskup Říma je současně také papežem, t.j. pastýřem a hlavou celé Církve, hlavou všech biskupů a věřících. ... On nemůže změnit zřízení, které dal Církvi její božský Zakladatel... Církevní zřízení spočívá ve všech základních bodech na božském nařízení a je vyjmuté zpod jakékoliv lidské svévole. Silou tohoto božského ustanovení, na kterém papežství spočívá, existuje také episkopát; také ten má svoje práva a povinnosti na základě ustanovení, které vydal sám Bůh, a papež nemá právo ani moc je měnit. ... Církev zajisté není takovou společností, ve které by byla přijata nemorální a despotická zásada, že rozkaz představeného v každém případě ruší vlastní zodpovědnost.“

Papež Pius IX. reagoval na toto prohlášení německých biskupů dopisem (4. března 1875), ve kterém stojí: „Jasnost a solidnost vašeho vyhlášení je taková, že si už není možné nic víc přát, a tak poskytuje jen příležitost vám co nejsrdečněji blahopřát. ... Vaše učení podává původní katolické učení, které je také učením posvátného koncilu a tohoto Svatého stolce, brání ho jasnými a nevyvratitelnými důvody ...“

Kromě otázek teologických ukazuje kauza arcibiskupa Bezáka na problémy takového "svobodného papežova rozhodnutí". Je zřejmé, že ani papež ani prefekt Kongregace pro biskupy nemůže o každém z více než 5000 biskupů rozhodovat sám a musí se spolehnout na předložené podklady. Bez řádného procesu a náležitého zdůvodnění takového kroku je zde prostor pro pochybnosti o důvodech odvolání. Zvlášť když je posilují nevěrohodná, protichůdná a možná dokonce lživá vyjádření aktérů, kteří se jinak pouze schovávají za údajné rozhodnutí papeže.



Spíše než obviňování odvolaného arcibiskupa Bezáka a pochybné výzvy "spolupatričnosti katolíckej Cirkvi" (??) by bylo na místě požadovat od oficiálních představitelů katolické církve na Slovensku, aby konečně přestali mlžit a lhát, což je zřejmě jediná cesta, jak obnovit vážně poškozenou věrohodnost katolické církve. Rovněž je otázkou, zda omluvu "Svatému otci" nedluží spíše arcibiskup Zvolenský za vyvlékání se z vlastní pastorační zodpovědnosti a svalování veškeré "viny" za odvolání arcibiskupa Bezáka na něj.


V neposlední řadě jde v kauze samozřejmě o peníze. V srpnu 2012 si podle článku v SME (ZDE) mluvčí KBS Kováčik v souvislosti s připravovaným velkorysým"vyrovnáním" v ČR povzdechnul, že stát římskokatolické církvi vrátil jen asi 60 procent z toho, na co má nárok. V prosinci 2012 slovenské Ministerstvo kultury zveřejnilo návrh plánovaných výdajů ze státního rozpočtu na chystané oslavy příchodu sv. Cyrila a Metoděje v příštím roce (viz ZDE). Předpokládám, že podobně jako v ČR může některým lidem vadit, že církev, jejíž představitelé disponují s účty s částkami přes milión dolarů (viz např. informace TA3), mají ještě další finanční požadavky na státu.

Kromě této materiální stránky je větším pohoršením zřejmě skutečnost, že taková instituce nejenom zřejmě provozuje netransparentní finanční transakce, ale zcela ignoruje přání veřejnosti, aby srozumitelně vysvětlila svá personální rozhodnutí, jež budí oprávněné otázky a spekulace.

Představitelé katolické církve na Slovensku tak velmi hazardují s věrohodností církve a jejího poslání.

Bude Róbert Bezák suspendovaný?

O uplynulém víkendu přešel odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák do "protiútoku", resp. prolomil své mlčení a opakovaně se veřejně pro různá média vyjádřil k některým otázkám svého odvolání. Většinu odkazů na tato vystoupní je možné nalézt na strankách Miloslava Müllera. Kromě jiného potvrdil více než nekolegiální chování ostatních slovenských biskupů.

Těm samozřejmě nejsou taková Bezákova veřejná vystoupení po chuti, i když v podstatě jen potvrzují to, co je z veřejně dostupných zdrojů poměrně snadno zjistitelné. Tedy že mezi hlavní příčiny odvolání patří spory kolem Bezákova předchůdce arcibiskupa Jána Sokola a Bezákův odlišný "styl" při vedení arcidiecéze.

Bídu slovenských biskupů jen potvrdila jejich reakce z 18. prosince: Stanovisko biskupov k súčasnej situácii Katolíckej cirkvi na Slovensku. Opět si můžeme přečíst obvyklou "mantru", tedy již tradiční schovávání se za "osobní rozhodnutí Svatého Otce", ačkoliv je zcela vyloučené, že by ve věci nebyl konzultován a informován Bezákův nadřízený, tj. metropolita a bratislavský arcibiskup Zvolenský. Stejně tak ve stanovisku zveřejněná konstrukce o údajném "porušení přísahy věrnosti a poslušnosti papeži", když Bezák nepřijal jeho výzvu, aby se vzdal úřadu trnavského arcibiskupa, je pochybná. Nesledoval jsem to do hloubky, ale mám pocit, že toto obvinění se objevilo poprvé, tj. pokračuje snaha zpětně najít důvody a ospravedlnění pro Bezákovo odvolání. /K tématu viz článek v SME./


Je nepochybné, že arcibiskup Zvolenský a spol. nyní usilovně jednají a hledají způsob, jak Bezáka umlčet, když už se ho dosud nepodařilo přesvědčivě zdiskreditovat /ponechme stranou tradiční pošuky na Slovensku i v Čechách, zneužívající jméno sv. Josefa, kteří si nenechali ujít příležitost, aby si zaplivali a nakydali nějaký ten hnůj, neboť to jim jde nejlépe - viz ZDE nebo ZDE/. Už nyní je zřejmá snaha využít Bezákových veřejných vystoupení k dalším postupům vůči němu.

Róbert Bezák si je zřejmě tohoto rizika vědoma komentoval ho slovy: "Já nemám co ztratit, z církve neodejdu. De facto jsem suspendován, de iure nikoliv."

Já jsem si všimnul jiné, zcela nepatrné změny, kterou sice nechci přeceňovat, přesto mě zaujala. Když jsem před měsícem psal o Bezákově kauze, tak jsem poměrně často čerpal z oficiálních webových stránek Slovenské biskupské konference. V sekci, věnované biskupům, byly v té době čtyři kategorie: Biskupi na Slovensku, Slovenskí biskupi v zahraničí, Emeritní biskupi, Zosnulí biskupi. Nyní jsem si všimnul, že kategorie Emeritní biskupi byla přejmenována na Ostatní biskupi.

V portrétu Róberta Bezáka už není uvedeno jako dříve "emeritný arcibiskup" (jako třeba v portrétu Jána Sokola), ale "bývalý trnavský arcibiskup". Je to snad jen detail nebo snaha alespoň na webových stranách vyjádřit, že se Bezák odlišuje od svých "kolegů"-biskupů nebo je to snad předzvěst nějakých dalších postupů vůči němu?

Jistě uvidíme v dohledné době.


Pozn. (21.12.2012): Zatímco na stránkách Slovenské biskupské konference došlo k výše zmíněné zvláštní změně, na stránkách trnavského arcibiskupství je /zatím/ vše při starém. Tj. Róbert Bezák je stále uvedený jako emeritní arcibiskup.

Na stránkách KBS: 
2. júla 2012 - odvolanie z riadenia trnavskej arcidiecézy pápežom Benediktom XVI.

Na stránkách trnavské arcidiecéze:
Od 2. júla 2012 je emeritným trnavským arcibiskupom.

Také  na Catholic-hierarchy.org je uveden jako emeritní arcibiskup. 


Z mnoha textů ke kauze Bezák viz např.: 
Komentář Lukáše Obšitníka na Postoy.sk (20.12.2012)
 
K odvolávání biskupů na Postoy.sk (9.9.2012)