Česká redakce vatikánského rádia opět "objevuje Ameriku". Dělá to svým obvyklým způsobem a opět ukazuje svojí neznalost. V článku z 8. ledna 2013 O svolání II. vatikánského koncilu referuje o nové knize (Pius XII. a koncil vydaná nakladatelstvím Cantagalli /Nicola Bux, Peter Gumpel, Alexandra von Teuffenbach – Pio XII e il Concilio, Cantagalli, Siena 2012/).
Milan Glaser (mig), vedoucí české redakce RaVatu, mimo jiné uvádí: Autoři "dokládají, že jeho svolání nebylo jenom výsledkem překvapivého rozhodnutí jednotlivce, jak to naznačují různí církevní historikové, nýbrž bylo předmětem důkladné diskuse ve vatikánských kruzích již dlouho předtím."
Nevím, jaké historiky má pan Glaser na mysli. Pokud vezmeme do ruky seriózní literaturu o koncilu nebo o papeži Janu XXIII. (v češtině např.: O. H. Pesch: Druhý vatikánský koncil. Praha 1996 nebo biografie Jana XXIII. od W. Bühlmanna; z cizojazyčných např. biografii Jana XXIII. od P. Hebblethwaita /orig. z roku 1984/ nebo pětisvazkové dějiny koncilu od "boloňské školy" po pod vedením G. Alberiga), tak se dočteme, že svolání koncilu bylo dílem delšího uvažování a jednání Jana XXIII. Janova zmínka o "náhlém" rozhodnutí svolat koncil (zřejmě při rozhovoru s kard. Tardinim 20. ledna 1959) je jeho jistou zkratkou a zřejmě především datem definitivního rozhodnutí koncil svolat.
Uvedená literatura rovněž zná snahu kard. Ottavianiho přivlastnit si podíl na svolání koncilu s odkazem na údajný rozhovor večer před Janovým zvolením 27. října 1958 (Ottavianiho ho zmínil už v rozhovoru z roku 1968 a znovu roku 1975). O. H. Pesch se třeba k tomu ptá: Proč tento kard. brzdil koncil, když to údajně byla jeho myšlenka?
Mimo to existuje více svědectví, že se při konkláve o koncilu mluvilo (např. kard. Frings vyhlášení koncilu očekával po návratu z konkláve, autor nedávno vydané knihy "Můj bratr papež" to dokonce formuluje tak, jako by myšlenku koncilu papež převzal právě od Fringse) a také církevní historici již dávno ví, že o svolání koncilu uvažovali už předchozí papežové.
Odhlédněme nyní od avizované knihy, kterou bude třeba brát s rezervou. (Díla Alexandry von Teuffenbach, žačky kard. Karla Beckera, bývají často terčem kritiky církevních historiků.)
Redakce vatikánského rádia dlouhodobě prokazuje nejenom zaujatost (při přebírání zpráv, ale i ve formulaci vlastních komentářů), ale nespolehlivost.
Jiným příkladem k podobnému tématu byla zpráva z 2. října 2012 o Výzkumném projektu o dějinách II. vatikánského koncilu. Autorka (Johana Bronková, job) předložila další očividně nesmyslnou a konfrontačně laděnou zprávu. Podle ní můžeme získat dojem, že historici si dosud dějiny koncilu asi cucali z prstu a nikoliv z archivů. Stačí si však najít jiné zprávy o tomto projektu (např. v podání slovenské redakce, která je srovnatelná např. s verzí německou) nebo dokonce původní a kompletní texty (viz ZDE v italštině), aby byla fušeřina české redakce zřejmá (a další média, třeba Christnet, tuto zprávu převzala).
Česká zpráva třeba vynechala takovou "drobnost", že v projektu byla řeč o "archivech koncilních otců" a nikoliv jen o "archivech", což vzbuzuje představu, že dosavadní seriózní díla o koncilu nejsou založena na archivních pramenech. To samozřejmě není pravda. Mimo spolehlivé práce existuje mnoho dalších děl, založených mnohdy na těžko ověřitelných zprávách z druhé roky. Mezi ně patří např. mezi tzv. tradicionalisty populární kniha Wiltgenova: Rýn se vlévá do Tibery. I taková díla mají jistou hodnotu, ale je třeba je číst kriticky.
I když text prof. PHILIPPE CHENAUX (viz ZDE v italštině) je skutečně více "ideologicky" laděný, což u člověka z kurie /bohužel/ nepřekvapuje, rozhodně nezní až tak ostře, jako by se mohlo zdát ze zprávy české redakce RaVatu. Nikde tam třeba nenajdeme slovo "monopol" (tj. že „monopol“ na dějiny koncilu má v současnosti takzvaná boloňská škola), což je zjevná zkratka redakce, ačkoliv je slovo v uvozovkách a mohlo by se zdát, že je to tedy citát. Každopádně v závěru ani Chenaux nevyzývá k novému napsání dějin koncilu, jak by se mohlo zdát z české zprávy (resp. z matoucího nadpisu "Výzkumný projekt představí nové dějiny II. vatikánského koncilu na základě dokumentů"), nýbrž vyzývá k důkladnému studiu archivních pramenů, mimo jiné právě bez a priorního ideologického přístupu, který je tak zřejmý ze zpavodajství české redakce vatikánského rádia.
Nabídka studia teologie
středa 9. ledna 2013
neděle 6. ledna 2013
85 let od vydání encykliky Mortalium animos
Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.
Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.
Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.
Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).
Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.
Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.
Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.
Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).
Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.
pátek 4. ledna 2013
Požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi v církvi je legitimní
Při zběžném procházení domácích textů, které se věnují problematice svobody projevu v církvi, mě zaujal také následující text. Jedná se o článek s názvem Svoboda projevu v církvi (Teologické texty, 2008, č. 4). Pro mnohé tento text jistě nebude převratný, vždyť je formulován opatrně. Mimo jiné reaguje na jednu z častých námitek, která odkazem na hierarchické uspořádání církve omlouvá různé nespravedlnosti. Bez zajímavosti však není skutečnost, že autorkou je Marie Kolářová (nar. 1964), která je od roku 2004 kancléřkou pražského arcibiskupství (stručný životopis z roku 2004 viz ZDE).
Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.
Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."
Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:
Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.
Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."
Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:
"Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu. Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi."(Zvýraznění v citovaných textech pochází ode mne.)
čtvrtek 3. ledna 2013
Služba sdělovacích prostředků katolíkům a kauza Bezák
V souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka a s pochybným veřejným vystupováním slovenské biskupské konference upozornil český katolický pedagog a publicista Jiří Zajíc (nar. 1951) v jednom svém komentáři na Facebooku na pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích Communio et progressio z 23. května 1971.
V kauze podle Jiřího Zajíce nejde jen o odvolaného Róberta Bezáka, ačkoliv jeho lidská i křesťanská čest byla rozhodnutím o odvolání zpochybněna. Jde hlavně o styl komunikace v katolické církvi. Jednání slovenských biskupů, nunciatury i biskupa Jana Baxanta zpochybňuje důvěryhodnost církve i u těch lidí, kteří jí dosud důvěřují (což je už dost malá menšina společnosti). Tímto jednáním rovněž porušují pravidla dialogu v církvi, jak je stanovuje zmíněná pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích.
Konkrétně poukázal na požadavek úplných, pravdivých a otevřených informacích (zvýraznění ode mne):
Dodávám, že "škodlivým fámám" jsou pochopitelně vystaveni rovněž aktéři kauzy, arcibiskup Zvolenský, mluvčí KBS Kováčik nebo nuncius Giordano, zvlášť když jejich vystupování v médiích působí nepřesvědčivě a vyhýbavě.
Jen připomínám, že vatikánský komentátor John L. Allen už ve svém článku z 13. července 2012 v souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka mluvil o tikající časované bombě, která hrozí výbuchem, pokud tehdy nově jmenovaný mediální poradce Vatikánu Greg Burke nebo někdo jiný z vatikánských úředníků nepřijde s rychlým a přesvědčivým zdůvodněním tohoto odvolání. V opačném případě podle Allena hrozí metastázování různých zvěstí a pomluv.
Absurditu utajování skutečných důvodů, které vedly k odvolání arciniskupa Bezáka, do určité míry potvrzují rovněž poněkud absurdní výklady, které v různých verzích předkládá arcibiskup Zvolenský. Např. jeho další krkolomné vyjádření pro agenturu SITA (viz na stránkách TK KBS z 31. prosince 2012):
Ti, kdo nesledují kauzu odvolaného arcibiskupa Bezáka od začátku, by si mohli poslechnout rovněž jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí po vypuknutí této kauzy, po jednání slovenské biskupské konferenci (za účasti nuncia Giordana) dne 17. července 2012. Důležitější než krátké a stručné vyjádření, které jediné je k dispozici na videu TK KBS (ZDE), jsou otázky novinářů a odpovědi arcibiskupa Zvolenského (celý záznam k dispozici v archivu TA3 - ZDE). Mimochodem po sérii odpovědí, že není kompetentní, je těžké se ubránit dojmu, že arcibiskup Zvolenský skutečně není kompetentní stát v čele slovenské biskupské konference. Každopádně třeba tvrzení, že "mnoho reakcí ve věřejnosti je vyvoláno nesprávnými informacemi" (cca 5:05) opět ukazuje, že by bylo na místě uvést nesprávné informace na pravou míru, tj. místo vytváření prostoru pro "škodlivé fámy" předložit informace "úplné, pravdivé a otevřené" (tj. opět odkazuji na dokument Communio et progressio). Z poslechu dotazů novinářů vůbec nemám pocit, že by se jednalo o nevhodné, neuctivé nebo nějak nepřátelské otázky. Naopak většinou jde o jasné a srozumitelné dotazy, které jen tlumočí otázky, které si kladlo i mnoho věřících. Neschopnost či neochota arcibiskupa Zvolenského je srozumitelně vysvětlit působí nevěrohodně. Zvlášť když na dotaz, zda by tato kauza nemohla poškodit církev na Slovensku, pronesl arcibiskup Zvolenský další z jeho krkolomných vysvětlení, které později nedokázal vysvětlit: „v každom prípade my v tejto chvíli si uvedomujeme tiež, že vidíme zreteľne, že toto aj cirkev očisťuje.“ (cca 7:10).
Takže i při zpětném pohledu je zřejmé, že příliš neobstojí odkaz na případné nepřátelství vůči církvi ze strany médií a nebo těch, kteří se opakovaně dotazují po důvodech Bezákova odvolání. (Kritika komunikace slovenských biskupů samozřejmě není žádné aktuální téma - viz na toto téma např. komentář Pavola Martinického).
Požadavek na informace úplné, pravdivé a otevřené tedy není projevem neposlušnosti nebo nedostatečné víry, nýbrž je legitimním požadavkem, který "církevním místům" ukládají vlastní církevní dokumenty.
Příloha, úryvek z dokumentu:
Celý dokument je k dispozici v rámci červené řady Dokumentů ČBK s názvem Dokumenty o sdělovacích prostředcích (1996).
V kauze podle Jiřího Zajíce nejde jen o odvolaného Róberta Bezáka, ačkoliv jeho lidská i křesťanská čest byla rozhodnutím o odvolání zpochybněna. Jde hlavně o styl komunikace v katolické církvi. Jednání slovenských biskupů, nunciatury i biskupa Jana Baxanta zpochybňuje důvěryhodnost církve i u těch lidí, kteří jí dosud důvěřují (což je už dost malá menšina společnosti). Tímto jednáním rovněž porušují pravidla dialogu v církvi, jak je stanovuje zmíněná pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích.
Konkrétně poukázal na požadavek úplných, pravdivých a otevřených informacích (zvýraznění ode mne):
"Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin." (Communio et progressio, čl. 121)Jednání slovenské biskupské konference a nunciatury nejenom otevřelo prostor "škodlivým fámám" (připomeňme třeba obvinění z podpory homosexuality - viz ZDE nebo z finančních ztrát - viz ZDE; obvinění z údajného posednutí ďáblem mi připadá tak absurdní, že jsem mu ani nevěnoval pozornost; o snahách o diskreditaci arcibiskupa Bezáka psali samozřejmě i jiní, např. komentář Lukáše Obšitníka z 20.12.2012), ale zároveň poškodilo "dobrou pověst a čest člověka" arcibiskupa Róberta Bezáka. Podle Zajíce tedy zůstává otázkou, ve prospěch práv jakých "jednotlivců či skupin" jednají slovenští biskupové a nunciatura tak alibisticky a slizce.
Dodávám, že "škodlivým fámám" jsou pochopitelně vystaveni rovněž aktéři kauzy, arcibiskup Zvolenský, mluvčí KBS Kováčik nebo nuncius Giordano, zvlášť když jejich vystupování v médiích působí nepřesvědčivě a vyhýbavě.
Jen připomínám, že vatikánský komentátor John L. Allen už ve svém článku z 13. července 2012 v souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka mluvil o tikající časované bombě, která hrozí výbuchem, pokud tehdy nově jmenovaný mediální poradce Vatikánu Greg Burke nebo někdo jiný z vatikánských úředníků nepřijde s rychlým a přesvědčivým zdůvodněním tohoto odvolání. V opačném případě podle Allena hrozí metastázování různých zvěstí a pomluv.
Absurditu utajování skutečných důvodů, které vedly k odvolání arciniskupa Bezáka, do určité míry potvrzují rovněž poněkud absurdní výklady, které v různých verzích předkládá arcibiskup Zvolenský. Např. jeho další krkolomné vyjádření pro agenturu SITA (viz na stránkách TK KBS z 31. prosince 2012):
Zvolenský chápe, že ľudia by sa chceli zorientovať v problematike, ale ich pozornosť bola upriamená na rozličné otázky, ktoré sa vynorili ako hypotézy a mohli súvisieť s odvolaním Róberta Bezáka. "Pre mňa je dôležité uvedomiť si, aj tak sám za seba to nahlas hovorím, že môže byť veľmi zaujímavé hovoriť o hypotézach. Ale keďže ide o osud človeka, je to aj veľmi nebezpečné. Lebo môžete, môžem aj ja sám, keď sa budem tými hypotézami zaoberať, zbytočne ublížiť ľuďom, ktorých do týchto hypotéz zakomponujem," povedal arcibiskup.Už jsem na jiném místě (ZDE) kritizoval podle mne trapné vystupování arcibiskupa Zvolenského a jeho reakce na otázky novinářů při tiskové konferenci dne 8. listopadu 2012.
Ti, kdo nesledují kauzu odvolaného arcibiskupa Bezáka od začátku, by si mohli poslechnout rovněž jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí po vypuknutí této kauzy, po jednání slovenské biskupské konferenci (za účasti nuncia Giordana) dne 17. července 2012. Důležitější než krátké a stručné vyjádření, které jediné je k dispozici na videu TK KBS (ZDE), jsou otázky novinářů a odpovědi arcibiskupa Zvolenského (celý záznam k dispozici v archivu TA3 - ZDE). Mimochodem po sérii odpovědí, že není kompetentní, je těžké se ubránit dojmu, že arcibiskup Zvolenský skutečně není kompetentní stát v čele slovenské biskupské konference. Každopádně třeba tvrzení, že "mnoho reakcí ve věřejnosti je vyvoláno nesprávnými informacemi" (cca 5:05) opět ukazuje, že by bylo na místě uvést nesprávné informace na pravou míru, tj. místo vytváření prostoru pro "škodlivé fámy" předložit informace "úplné, pravdivé a otevřené" (tj. opět odkazuji na dokument Communio et progressio). Z poslechu dotazů novinářů vůbec nemám pocit, že by se jednalo o nevhodné, neuctivé nebo nějak nepřátelské otázky. Naopak většinou jde o jasné a srozumitelné dotazy, které jen tlumočí otázky, které si kladlo i mnoho věřících. Neschopnost či neochota arcibiskupa Zvolenského je srozumitelně vysvětlit působí nevěrohodně. Zvlášť když na dotaz, zda by tato kauza nemohla poškodit církev na Slovensku, pronesl arcibiskup Zvolenský další z jeho krkolomných vysvětlení, které později nedokázal vysvětlit: „v každom prípade my v tejto chvíli si uvedomujeme tiež, že vidíme zreteľne, že toto aj cirkev očisťuje.“ (cca 7:10).
Takže i při zpětném pohledu je zřejmé, že příliš neobstojí odkaz na případné nepřátelství vůči církvi ze strany médií a nebo těch, kteří se opakovaně dotazují po důvodech Bezákova odvolání. (Kritika komunikace slovenských biskupů samozřejmě není žádné aktuální téma - viz na toto téma např. komentář Pavola Martinického).
Požadavek na informace úplné, pravdivé a otevřené tedy není projevem neposlušnosti nebo nedostatečné víry, nýbrž je legitimním požadavkem, který "církevním místům" ukládají vlastní církevní dokumenty.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Příloha, úryvek z dokumentu:
COMMUNIO ET PROGRESSIO, Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích z 23. května 1971
III. část, 2. kapitola
2. Kapitola: SLUŽBA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ KATOLÍKŮM
1. Veřejné mínění a komunikace v životě církve
114. Církvi velmi záleží na tom, aby rostly a prohlubovaly se společné svazky mezi věřícími. K tomu je potřeba komunikovat a vést rozhovor. Nejvíc žije církev uprostřed lidské společnosti, s níž je hluboce spojena vzájemným dialogem a mnohostrannými vztahy. To se může uskutečnit jen na základě výměny informací a myšlenek, pozorným sledováním veřejného mínění v církvi i mimo ni, jakož i účastí na dialogu s dnešním světem a společným řešením těch problémů, které se lidí dotýkají.
a) Dialog uvnitř církve
115. Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. "Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící" (pozn. 2).
pozn. 2) PIUS XII., Proslov ke katolickým novinářům, Řím, 17. 2. 1950, AAS, XLII (1950), 251.
116. Proto si musejí být katolíci plně vědomi toho, že mají skutečně svobodu vyjadřování. Tato svoboda tkví ve smyslu víry a lásky; ve smyslu víry, která je živena Duchem pravdy, takže se Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu a ve věrné poslušnosti vůči němu nezvratně drží předané víry, stále hlouběji do ní proniká správným úsudkem a obsáhleji ji proměňuje v život (pozn. 3); ale v lásce, neboť skrze ni je svoboda sdělování pozdvihována až ke svobodě v Kristu. Kristus nás totiž osvobodil z pout hříchu. Teprve pak nás uschopnil, abychom mohli svobodně posuzovat ve shodě s jeho vůlí. Zodpovědní církevní představení se postarají o to, aby se v církvi na základě svobody mínění a projevu živě rozvíjela výměna legitimních názorů. Proto budou vytvářet normy a podmínky k dosažení tohoto cíle (pozn. 4).
pozn 3) Srv. Lumen gentium, 12.
pozn 4) Srv. Myšlenky a podněty k ekumenickému dialogu, L'Osservatore Romano, 21./22. 9. 1970.
117. Ve skutečnosti se otevírá široký prostor pro dialog uvnitř církve. Pravdy víry jsou sice podstatou církve a jejich výklad nelze libovolně ponechat každému podle vlastní libosti. Na druhé straně putuje církev svou cestou dějinami lidstva. Rozhodnutí, která jsou od ní požadována, musí se proto přizpůsobovat mnohotvárným dobovým a místním poměrům. Pravdy víry mají být předkládány a vysvětlovány tak, aby byly přiměřené různým epochám a kulturám. Stejně tak i působení církve musí odpovídat změnám doby a situace. Všichni katolíci mají právo a povinnost, drží-li se učení církve, svobodně hledat hlubší porozumění zjeveným pravdám a i za stále se měnících společenských poměrů o nich věrohodněji svědčit. Tato svoboda dialogu v církvi nikterak nezatěžuje její soudržnost a jednotu; naopak v nerušeném procesu vytváření veřejného mínění může vznikat jednomyslné a společné jednání. Takový dialog se může rozvíjet jen tehdy, zůstane-li i při rozdílnosti názorů určujícím faktorem láska a všichni jsou ovládáni touhou uchovat vše společně a spolupracovat. Musí zde být upřímná snaha budovat a nikoliv bořit. Snaha nesená hlubokou láskou k církvi, snaha o takovou jednotu, kterou si Kristus přál jako znamení pravé církve a tím i svých opravdových učedníků (pozn 5).
pozn 5) Srv. Jan 17, 21.
118. V této souvislosti je nutno rozlišit mezi vědeckým bádáním a vedením věřících. V oblasti vědeckého bádání potřebují vědci pro svoji práci nezbytnou svobodu, aby si mohli vzájemně vyměňovat své výsledky v článcích a knihách. Při vedení věřících smějí být naproti tomu přednášeny jako církevní nauka pouze ta stanoviska, která byla skutečně uznána řádným učitelským úřadem církve, to znamená pouze takové názory, které lze považovat za jisté. Ostatně situace komunikace s sebou přináší skutečnost, že se často nové, ještě nevyzrálé názory teologů objeví na nepravém místě. Takové názory nesmějí být zaměňovány s výpověďmi řádného církevního učitelského úřadu a příjemci je musí brát kriticky. Zároveň by měli mít na paměti, že smysl takových zveřejněných názorů je nezřídka zkreslen způsobem podání a jednodušším jazykem sdělovacích prostředků.
119. Protože je rozvoj veřejného mínění v církvi životně důležitý, musí mít každý věřící právo a možnost informovat se o všem, co je nutné k tomu, aby převzal v životě církve aktivní roli. K tomu je zapotřebí široké spektrum sdělovacích prostředků, v případě potřeby i katolických, má-li být i tato jejich úloha správně splněna.
120. Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. K tomu je třeba vytvořit odpovídající instituce s dostatečným vybavením, např. informační služby, tisková střediska, centra setkání a pastorační rady.
121. Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.
b) Dialog církve se světem
122. Rozmluva církve se neomezuje pouze na věřící, ale vztahuje se na celý svět. Církev je povinna zveřejňovat svoji nauku a působení; lidé, na jejichž osudu se podílí, mají na to právo a církev sama je k tomu zavázána jasným Božím příkazem (pozn. 6). Dále je podle slov Druhého vatikánského koncilu povinna vysvětlovat "znamení doby"; neboť také skrze ně mluví Bůh a jsou dokladem prozřetelnosti, která jejich prostřednictvím dále zjevuje dějiny spásy. Církev tedy musí vědět, jak všichni současníci, nejen katolíci, reagují na nejnovější události a duchovní proudy. A to bude moci vědět tím důkladněji, čím srozumitelněji se bude tato reakce odrážet ve prostředcích sociální komunikace.
pozn 6) Srv. Mt 28, 19.
123. Každý, kdo má v církvi nějakou zodpovědnost, se musí neustále snažit zprostředkovat za pomocí sdělovacích prostředků obsáhlé a pravdivé informace, aby všichni dostávali odpovídající obraz o církvi a jejím životě. Protože sdělovací prostředky jsou často jediným informačním spojením mezi církví a světem. Každý, kdo by jich nevyužil, jako by zakopával Bohem svěřené hřivny. Očekává-li církev od tiskových agentur a sdělovacích prostředků, že projeví zájem o náboženská témata a že s nimi budou zacházet se zvláštní pečlivostí, která je právě u těchto témat na místě, pak musí být církev také připravena poskytovat těmto institucím úplné, pravdivé a přesné informace. Neboť pouze tak mohou po všech stránkách dobře plnit své úkoly.
124. Co bylo řečeno již dříve, platí i tam, kde se jedná o informace a výklad událostí ze života církve. Z toho vyplývá, že zkušení představitelé církve se předem připraví na uvedené problémy a nepřenechají iniciativu jiným. Doporučuje se, aby důležité církevní záměry a rozhodnutí byla již předem, pod podmínkou uveřejnění v určité lhůtě, zpřístupněna několika odborníkům, aby tyto záležitosti mohly být v zájmu církve v danou dobu správně podány a vysvětleny.
125. Sdělovací prostředky jsou tedy pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle Božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem
Celý dokument je k dispozici v rámci červené řady Dokumentů ČBK s názvem Dokumenty o sdělovacích prostředcích (1996).
pátek 28. prosince 2012
Proč mluvčí KBS neříká pravdu?
Kauza odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka na Slovensku stále budí vášně, zvlášť po veřejném vystoupení Bezáka v médiích před Vánocemi. Mnozí, zvlášť z řad Bezákových odpůrců, zapomínají na to, že hlavním důvodem současné krize je nečekané odvolání arcibiskupa, neschopnost Vatikánu a slovenských biskupů toto odvolání zdůvodnit, místo toho sledujeme neúspěšné snahy o jeho diskreditaci a nevěrohodné vystupování církevních představitelů.
Není to odvolaný arcibiskup Bezák, ale především arcibiskup Zvolenský a mluvčí slovenské biskupské konference Kováčik, kdo budí další pochybnosti o postupu v této kauze a svým trapným a nevěrohodným vystupováním poškozují slovenskou katolickou církev. Zájemce znovu odkazuji na audiozáznam z tiskové konference arcibiskupa Zvolenského (z 8. listopadu 2012), který velmi pochybným a nesrozumitelným způsobem odpovídá na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka.
Mluvčí KBS Jozef Kováčik (nar. 1972, mluvčím je od roku 2006, jeho životopis viz např. ZDE) už prokázal, že jeho vyjádření je třeba brát s rezervou. Když 28. června 2012 František Mikloško informoval média o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka (viz např. rozhovor pro Týždeň ZDE) a třicet jedna lidí (jejich jména viz třeba ZDE) vyjádřilo Bezákovi podporu veřejným listem nunciovi Mariu Giordanovi, prohlásil Kováčik pro média, že jde o překvapivou zprávu, že takové informace z Vatikánu nemají a že Mikloško vytváří konspirační teorie jako Dan Brown.Vzápětí se ukázalo, že Mikloško měl pravdu. Arcibiskup Bezák byl 26. června vyzván apoštolským nunciem (s odvoláním na rozhodnutí papeže) k veřejnému zřeknutí se úřadu (spolu s požadavkem na vysídlení z arcidiecéze a nekomunikace s médii - viz o tom ještě níže), s týdenní lhůtou. Hned z následujícího dne, 27. června, pochází dokument nuncia oznamující arcibiskupovi, že po odmítnutí zřeknutí se úřadu je odvolán, což bude oficiálně zveřejněno 2. července (přepis a překlad obou textů viz ZDE /Sám Bezák v dokumentu ČT - cca 32:50 min - tvrdí, že byl na nunciaturu pozván 26. a pak 28., kdy byl opět vyzýván k rezignaci pod hrozbou odvolání./). Ponechme nyní stranou samotnou formu tohoto "odvolání", kdy se teprve 8. listopadu mohl arcibiskup Zvolenský s radostí pochlubit s předtištěným listem z 18. října /nebyl adresovaný Bezákovi, ale Zvolenskému a je formulován hodně zdrženlivě/ alespoň s vlastnoručním podpisem papeže (arcibiskup Zvolenský v říjnu pobýval v Římě, kde byl oficiálně na synodě, nepochybně měl dost času na to, aby si takový list vyjednal, čímž si mohl vysloužit potvrzení v čele sovenské biskupské konference - už jsem o tom psal ZDE). Důležitá je nevěrohodnost mluvčího KBS Kováčika. Ten se poté vymlouval tvrzením, že dokud to není zveřejněné, tak to neplatí. Ani to však neospravedlňuje jeho lež a pokus o zesměšňování Mikloška. Vždyť informaci mohl nechat bez komentáře.
Zdá se, že Jozef Kováčik ve svém nevěrohodném vystupování hodlá pokračovat. V rozhovoru pro HN-online.sk ze 17. prosince 2012 reaguje na veřejné vystoupení Róberta Bezáka. Zatímco některá vyjádření Kováčika jsou tvrzení proti tvrzení, jiná jsou vysloveně nepravdivá.
1) Např. Kováčikovo tvrzení, že podnět k vizitaci přišel "zo Svätej stolice" je v rozporu s prohlášením apoštolské nunciatury z 9. července: "Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze, Štátny sekretariát Jeho Svätosti poveril Kongregáciu pre klérus pripraviť apoštolskú vizitáciu v tejto partikulárnej Cirkvi s cieľom, aby preskúmala pravdivosť sťažností týkajúcich sa biskupa arcidiecézy J. Ex. Mons. Róberta Bezáka." (viz ZDE)
2) Nepravdivé je také Kováčikovo tvrzení, že takto prý bylo za posledních let odvoláno více než 70 biskupů z celého světa, tudíž případ arcibiskupa Bezáka prý není ojedinělý.
To není pravda. Včetně arcibiskupa Bezáka jsou z posledních let známy pouze 4 případy, kdy došlo k odvolání tímto způsobem, tj. pomocí formule "ha sollevato dalla cura pastorale" (bez odvolání na některý z kánonů CIC) - všechny případy jsem s odkazem na komentátora Johna L. Allena zmínil ve svém starším článku, viz též odkazy na texty právníka Edwarda Peterse o odvolání biskupů.
Na rozdíl od kauzy arcibiskupa Bezáka ve zbylých třech případech byly důvody veřejně známé. Ve dvou případech šlo o finanční machinace, včetně korupce. Problémem australského biskupa Morrise bylo jeho dlouhodobé a veřejné vystupování a vyjadřování v rozporu s magisteriem (nejčastěji se uvádí jeho vyjadřování ve prospěch svěcení žen), přesto k jeho odvolání došlo až po více než pěti letech porad a diskuzí.
3) S tím souvisí další pochybné tvrzení Kováčika o tom, že papež o kauze přemýšlel "dlouho".
Tady se samozřejmě můžeme přít o to, co to znamená dlouho. Např. proces s již zmiňovaným australským biskupem Morrisem trval několik let. V kauze Bezák šlo naopak o rychlé a pro mnohé překvapivé rozhodnutí (viz např. vyjádření slovenských redemptoristů: prohlásili, že arcibiskupa Bezáka "dlhodobo poznáme /v letech 1993-2005 byl jejich představeným - moje pozn./ ako dobrého človeka, kňaza a rehoľníka i biskupa. Nedokážeme si spojiť tento obraz, ktorý o ňom máme, so správou o jeho odvolaní. V duchu poslušnosti voči Svätému Otcovi toto rozhodnutie vo viere prijímame, a dúfame, že dôvody jeho prekvapivého odvolania budú vysvetlené.").
Ono "dlouho" nepochybně vychází ze zveřejněných textů a má budit zdání konzistence. Již zmíněný list nuncia Giordana z 26. června, kterým vyzval arcibiskupa Bezáka k rezignaci, zmiňuje "dlouhé uvažování a intenzivní modlitbu", které prý předcházely rozhodnutí papeže. Rovněž již zmíněný papežův list z 18. října zmiňuje "dlouhou modlitbu". Vyjádření slovenské nunciatury z 9. července mluví "jen" o "pozorném zvážení a modlitbě". Jsou to však jen veřejně dostupné překlady, takže nevím, co uvádí originály.
Pouhý chronologický sled událostí však vypovídá o něčem jiném (procesní postup popisuje např. prohlášení slovenské nunciatury z 9. července 2012 - viz ZDE):
Takže ono "dlouhé rozhodování" papeže spadalo do období nejdříve od poloviny května (poté, co arcibiskup Bezák odpověděl na otázky z 3. května a Kongregace je zpracovala) do konce června (obdobná personální rozhodnutí se samozřejmě nedělají ze dne na den, takže čas byl jistě kratší). Jistě není bez zajímavosti, že zhruba v té době Vatikánem zásadním způsobem otřásaly jiné kauzy:
A to nemluvím o celé řadě dalších aktivit, které zaměstnávaly osoby, jež vystupují v kauze odvolaného arcibiskupa Bezáka. Např. kardinál Ouellet nejenom zastupoval papeže na Mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu (ve dnech 10. - 17. června), ale účastnil se rovněž předcházejícího teologického sympózia v irském Maynoothu (ve dnech 6. - 9. června, viz ZDE).
Pomineme-li reálnou situaci, kdy o záležitostech více než 5000 biskupů po celém světě samozřejmě nerozhoduje ani sám papež, ani prefekt Kongregace pro biskupy, nýbrž se musí spolehnout na podklady, které jsou jim předloženy, tak závěrečné posouzení kauzy odvolaného arcibiskupa Bezáka spadá do období, kdy Vatikánem otřásaly zcela jiné a mnohem závažnější kauzy.
Ostatně arcibiskupem Zvolenským s oblibou opakované tvrzení o papežově bolestném rozhodování mi připadá minimálně podezřelé. Jednak stále není zřejmé, co tak strašného arcibiskup Bezák provedl, že to papeže rozesmutnilo (pokud nepřijmeme výklad, že by papeže rozesmutnila nekolegialita jeho kolegů-biskupů, takže pro klid a obnovení "účinné kolegiality" musel odvolat Bezáka, který mezi ně "nezapadl"; navíc ve svém listu z 18. října musel papež nabádat ostatní biskupy, aby spolubratra alespoň provázeli modlitbou a se zájmem). Jednak je zřejmé, že v době papežova údajného rozhodování musel řešit mnohem zásadnější a bolestnější záležitosti, tj. zradu ve svém vlastním domě. Vždyť máme veřejně potvrzené od státního sekretáře kard. Bertoneho, že papež v té době především "velmi bolestně prožíval zradu svého majordoma, kterého měl rád jako vlastního syna" (ve zprávě RaVatu ze dne 19. června - ZDE).
4) Jednou z centrálních výpovědí rozhovoru mluvčího KBS Kováčika je odmítnutí tvrzení arcibiskupa Bezáka, že by arcibiskup Zvolenský v květnu věděl o chystaném odvolání. Ve srovnání s předchozími tvrzeními, zde sice nemáme jasný doklad, ale považuji za zcela vyloučené, že by předseda biskupské konference a metropolita nebyl informován o procesu a hrozícím odvolání jednoho z biskupů-sufragánů. Zvlášť když iniciátoři procesu byli lidé ze Slovenska (viz znovu vyjádření nunciatury z 9. červenec 2012: „Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“) a svoji roli museli sehrát i další slovenští biskupové (viz v papežském listu z 18. října zmiňovaná obnova účinné kolegiality biskupů - odkud by jinak papež čerpal informace o jejím narušení a zda by to zcela logicky nekonzultoval s jejím předsedou /angažmá některých slovenských biskupů v této kauze muselo být větší než připouští Kováčik/).
Jak je možné, že arcibiskup Zvolenský údajně ještě v květnu nevěděl o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka, když např. Mikloško tvrdí, že už v lednu, během apoštolské vizitace, biskup Baxant zjišťoval, jak na Slovensku přijmou odvolání arcibiskupa Bezáka? (viz např. jeho rozhovor pro Týždeň z 28. června 2012 ZDE, jeho tvrzení však už není možné ověřit u spišského biskupa Tondry, který v květnu 2012 zemřel).
Buď tedy arcibiskup Zvolenský, resp. mluvčí KBS Kováčik, lže nebo je arcibiskup Zvolenský Vatikánem považován za tak nespolehlivého nebo nekompetentního, že jej při řešení zásadních otázek jeho církevní provincie obchází a neinformuje. Samozřejmě se nabízí ještě jiné vysvětlení, které podal mluvčí Kováčik ohledně výše zmíněného lhaní při komentování informací Františka Mikloška o odvolání arcibiskupa Bezáka, tedy dokud to nebylo zveřejněné, tak to neplatí.
4) Už mě ani nepřekvapuje, že většina obhájců správnosti odvolání arcibiskupa Bezáka prokazuje zcela elementární neznalost katolické eklesiologie, když biskupa považují jen za jakéhosi pověřence papeže, který je papežem svobodně jmenován nebo odvoláván. Mluvčí Kováčik v podstatě přirovnává vztah papež-biskup vztahu biskup-kněz. Možná v jeho vyjádření můžeme zaslechnout i trochu škodolibou poznámku ("Aj arcibiskup Bezák preložil množstvo kňazov a nevysvetľoval veriacim dôvody. Mal na to plné právo."), každopádně se jedná o odlišnou situaci. Jen ve stručnosti připomínám: Zatímco kněz je skutečně pomocníkem biskupa a ve výkonu kněžství jsou kněží závislí na biskupech (LG 28), tak biskup není pouhým náměstkem papeže, nýbrž "řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední" (LG 27).
Již zmiňovaný americký právník Edward Peters při úvahách nad odvoláním australského biskupa Morrise přemýšlí nad tím, že se může jednat o nový způsob, jak chce Vatikán odvolávat biskupy z jejich úřadu (viz ZDE). Považuje to za výzvu pro moderní eklesiologii a pro kanonisty.
Kodex církevního práva v kán. 377, § 1 uvádí, že "papež biskupy buď svobodně jmenuje, nebo zákonně zvolené potvrzuje" (tento druhý způsob ve druhém tisíciletí převažoval, zatímco zmíněná "svobodná volba" je něco nového, co se celocírkevně rozšířilo především po vydání kodexu v roce 1917). Kodex však nikde neuvádí, že by papež stejně svobodně mohl biskupy odvolávat. Tedy různá srovnání s poměry ve velkých firmách nebo ve vládách zde nejsou na místě.
Možná jsme svědky dalšího posílení centralismu a neomezené moci Vatikánu, která vzbuzuje mnohé otázky. Takové pojetí jde zřejmě i nad rámec konstituce I. vatikánského koncilu Pastor aeternus (1870), ve které bylo zformulované učení o papežské neomylnosti a jeho jurisdikčním primátu nad celou církví, ale nebyla zpochybněna "řádná a bezprostřední moc" bikupů.
Kromě otázek teologických ukazuje kauza arcibiskupa Bezáka na problémy takového "svobodného papežova rozhodnutí". Je zřejmé, že ani papež ani prefekt Kongregace pro biskupy nemůže o každém z více než 5000 biskupů rozhodovat sám a musí se spolehnout na předložené podklady. Bez řádného procesu a náležitého zdůvodnění takového kroku je zde prostor pro pochybnosti o důvodech odvolání. Zvlášť když je posilují nevěrohodná, protichůdná a možná dokonce lživá vyjádření aktérů, kteří se jinak pouze schovávají za údajné rozhodnutí papeže.
Spíše než obviňování odvolaného arcibiskupa Bezáka a pochybné výzvy "spolupatričnosti katolíckej Cirkvi" (??) by bylo na místě požadovat od oficiálních představitelů katolické církve na Slovensku, aby konečně přestali mlžit a lhát, což je zřejmě jediná cesta, jak obnovit vážně poškozenou věrohodnost katolické církve. Rovněž je otázkou, zda omluvu "Svatému otci" nedluží spíše arcibiskup Zvolenský za vyvlékání se z vlastní pastorační zodpovědnosti a svalování veškeré "viny" za odvolání arcibiskupa Bezáka na něj.
V neposlední řadě jde v kauze samozřejmě o peníze. V srpnu 2012 si podle článku v SME (ZDE) mluvčí KBS Kováčik v souvislosti s připravovaným velkorysým"vyrovnáním" v ČR povzdechnul, že stát římskokatolické církvi vrátil jen asi 60 procent z toho, na co má nárok. V prosinci 2012 slovenské Ministerstvo kultury zveřejnilo návrh plánovaných výdajů ze státního rozpočtu na chystané oslavy příchodu sv. Cyrila a Metoděje v příštím roce (viz ZDE). Předpokládám, že podobně jako v ČR může některým lidem vadit, že církev, jejíž představitelé disponují s účty s částkami přes milión dolarů (viz např. informace TA3), mají ještě další finanční požadavky na státu.
Kromě této materiální stránky je větším pohoršením zřejmě skutečnost, že taková instituce nejenom zřejmě provozuje netransparentní finanční transakce, ale zcela ignoruje přání veřejnosti, aby srozumitelně vysvětlila svá personální rozhodnutí, jež budí oprávněné otázky a spekulace.
Představitelé katolické církve na Slovensku tak velmi hazardují s věrohodností církve a jejího poslání.
Není to odvolaný arcibiskup Bezák, ale především arcibiskup Zvolenský a mluvčí slovenské biskupské konference Kováčik, kdo budí další pochybnosti o postupu v této kauze a svým trapným a nevěrohodným vystupováním poškozují slovenskou katolickou církev. Zájemce znovu odkazuji na audiozáznam z tiskové konference arcibiskupa Zvolenského (z 8. listopadu 2012), který velmi pochybným a nesrozumitelným způsobem odpovídá na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka.
Mluvčí KBS Jozef Kováčik (nar. 1972, mluvčím je od roku 2006, jeho životopis viz např. ZDE) už prokázal, že jeho vyjádření je třeba brát s rezervou. Když 28. června 2012 František Mikloško informoval média o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka (viz např. rozhovor pro Týždeň ZDE) a třicet jedna lidí (jejich jména viz třeba ZDE) vyjádřilo Bezákovi podporu veřejným listem nunciovi Mariu Giordanovi, prohlásil Kováčik pro média, že jde o překvapivou zprávu, že takové informace z Vatikánu nemají a že Mikloško vytváří konspirační teorie jako Dan Brown.Vzápětí se ukázalo, že Mikloško měl pravdu. Arcibiskup Bezák byl 26. června vyzván apoštolským nunciem (s odvoláním na rozhodnutí papeže) k veřejnému zřeknutí se úřadu (spolu s požadavkem na vysídlení z arcidiecéze a nekomunikace s médii - viz o tom ještě níže), s týdenní lhůtou. Hned z následujícího dne, 27. června, pochází dokument nuncia oznamující arcibiskupovi, že po odmítnutí zřeknutí se úřadu je odvolán, což bude oficiálně zveřejněno 2. července (přepis a překlad obou textů viz ZDE /Sám Bezák v dokumentu ČT - cca 32:50 min - tvrdí, že byl na nunciaturu pozván 26. a pak 28., kdy byl opět vyzýván k rezignaci pod hrozbou odvolání./). Ponechme nyní stranou samotnou formu tohoto "odvolání", kdy se teprve 8. listopadu mohl arcibiskup Zvolenský s radostí pochlubit s předtištěným listem z 18. října /nebyl adresovaný Bezákovi, ale Zvolenskému a je formulován hodně zdrženlivě/ alespoň s vlastnoručním podpisem papeže (arcibiskup Zvolenský v říjnu pobýval v Římě, kde byl oficiálně na synodě, nepochybně měl dost času na to, aby si takový list vyjednal, čímž si mohl vysloužit potvrzení v čele sovenské biskupské konference - už jsem o tom psal ZDE). Důležitá je nevěrohodnost mluvčího KBS Kováčika. Ten se poté vymlouval tvrzením, že dokud to není zveřejněné, tak to neplatí. Ani to však neospravedlňuje jeho lež a pokus o zesměšňování Mikloška. Vždyť informaci mohl nechat bez komentáře.
Zdá se, že Jozef Kováčik ve svém nevěrohodném vystupování hodlá pokračovat. V rozhovoru pro HN-online.sk ze 17. prosince 2012 reaguje na veřejné vystoupení Róberta Bezáka. Zatímco některá vyjádření Kováčika jsou tvrzení proti tvrzení, jiná jsou vysloveně nepravdivá.
1) Např. Kováčikovo tvrzení, že podnět k vizitaci přišel "zo Svätej stolice" je v rozporu s prohlášením apoštolské nunciatury z 9. července: "Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze, Štátny sekretariát Jeho Svätosti poveril Kongregáciu pre klérus pripraviť apoštolskú vizitáciu v tejto partikulárnej Cirkvi s cieľom, aby preskúmala pravdivosť sťažností týkajúcich sa biskupa arcidiecézy J. Ex. Mons. Róberta Bezáka." (viz ZDE)
2) Nepravdivé je také Kováčikovo tvrzení, že takto prý bylo za posledních let odvoláno více než 70 biskupů z celého světa, tudíž případ arcibiskupa Bezáka prý není ojedinělý.
To není pravda. Včetně arcibiskupa Bezáka jsou z posledních let známy pouze 4 případy, kdy došlo k odvolání tímto způsobem, tj. pomocí formule "ha sollevato dalla cura pastorale" (bez odvolání na některý z kánonů CIC) - všechny případy jsem s odkazem na komentátora Johna L. Allena zmínil ve svém starším článku, viz též odkazy na texty právníka Edwarda Peterse o odvolání biskupů.
Na rozdíl od kauzy arcibiskupa Bezáka ve zbylých třech případech byly důvody veřejně známé. Ve dvou případech šlo o finanční machinace, včetně korupce. Problémem australského biskupa Morrise bylo jeho dlouhodobé a veřejné vystupování a vyjadřování v rozporu s magisteriem (nejčastěji se uvádí jeho vyjadřování ve prospěch svěcení žen), přesto k jeho odvolání došlo až po více než pěti letech porad a diskuzí.
3) S tím souvisí další pochybné tvrzení Kováčika o tom, že papež o kauze přemýšlel "dlouho".
Tady se samozřejmě můžeme přít o to, co to znamená dlouho. Např. proces s již zmiňovaným australským biskupem Morrisem trval několik let. V kauze Bezák šlo naopak o rychlé a pro mnohé překvapivé rozhodnutí (viz např. vyjádření slovenských redemptoristů: prohlásili, že arcibiskupa Bezáka "dlhodobo poznáme /v letech 1993-2005 byl jejich představeným - moje pozn./ ako dobrého človeka, kňaza a rehoľníka i biskupa. Nedokážeme si spojiť tento obraz, ktorý o ňom máme, so správou o jeho odvolaní. V duchu poslušnosti voči Svätému Otcovi toto rozhodnutie vo viere prijímame, a dúfame, že dôvody jeho prekvapivého odvolania budú vysvetlené.").
Ono "dlouho" nepochybně vychází ze zveřejněných textů a má budit zdání konzistence. Již zmíněný list nuncia Giordana z 26. června, kterým vyzval arcibiskupa Bezáka k rezignaci, zmiňuje "dlouhé uvažování a intenzivní modlitbu", které prý předcházely rozhodnutí papeže. Rovněž již zmíněný papežův list z 18. října zmiňuje "dlouhou modlitbu". Vyjádření slovenské nunciatury z 9. července mluví "jen" o "pozorném zvážení a modlitbě". Jsou to však jen veřejně dostupné překlady, takže nevím, co uvádí originály.
Pouhý chronologický sled událostí však vypovídá o něčem jiném (procesní postup popisuje např. prohlášení slovenské nunciatury z 9. července 2012 - viz ZDE):
- Údajně na základě početných udání od kněží a věřících především z trnavské arcidiecéze došlo k zahájení šetření.
- V lednu 2012 proběhla apoštolská vizitace (ponechme nyní stranou, že pro některé kruhy byla v té době záležitost arcibiskupa Bezáka již hotovou věcí a vizitátor biskup Baxant zjišťoval, jak Slovensko přijme jeho odvolání).
- Záležitost poté prošetřovala Kongregace pro klérus ve spolupráci se Státním sekretariátem a Kongregací pro biskupy.
- Kongregace pro biskupy seznámila arcibiskupa Bezáka s nejdůležitějšími body a požádala jej o vyjádření. Podle Sandra Magistra se tak stalo listem prefekta kardinála Marca Ouelleta ze dne 3. května. Jedná se o 11 otázek, které spolu s odpovědmi arcibiskupa Bezáka zveřejnila televize TA3 - viz ZDE. K tomu jen zopakuji to, co jsem napsal již v srpnu: "Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu /ta byla později v podstatě potvrzena/, je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa."
- Odpovědi arcibiskupa Bezáka, spolu se závěrečnou zprávou /z Kongregace pro biskupy/ a vyjádřením Státního sekretariátu a Kongregace pro klérus, byly předloženy papeži, který se rozhodl požádat arcibiskupa Bezáka, aby se zřekl pastoračního působení v trnavské arcidiecézi.
- Prohlášení slovenské nunciatury trochu tajemně mluví o možnosti setkání arcibiskupa Bezáka s papežem. Prý o něj Bezák žádal, prý mu byla tato možnost Kongregací pro biskupy poskytnuta, ale nakonec se setkání neuskutečnilo.
- Dne 26. června byl arcibiskupovi Bezákovi předán na nunciatuře list podepsaný nunciem, který ho vyzývá k rezignaci. Zajímavou skutečností je, že list obsahuje požadavek sídlit mimo území arcidiecéze: "po zverejnení zrieknutia sa úradu, ako emeritný arcibiskup bez nároku budete musieť sídliť mimo územia Trnavskej arcidiecézy a budete sa musieť zdržiavať používania masmédií v súvislosti s Vaším prípadom." (zdroj: ZDE). To podle kán. 402, § 1 předpokládá nějaké "zvláštní okolnosti" (jinak příslušný paragraf předpokládá ponechání bydliště emeritního biskupa v této diecézi: "Biskup, jehož zřeknutí se úřadu bylo přijato, dostává označení „emeritní“ biskup své diecéze, a přeje-li si, může si ponechat bydliště v této diecézi, pokud v určitých případech vzhledem ke zvláštním okolnostem neučinil Apoštolský stolec jiné opatření.").
- Po odmítnutí rezignace arcibiskupem Bezákaem, bylo 2. červnece v poledne zveřejněno jeho "odvolání" /o průběhu odvolání a jednání na nunciatuře jsem se už zmiňoval výše/.
Takže ono "dlouhé rozhodování" papeže spadalo do období nejdříve od poloviny května (poté, co arcibiskup Bezák odpověděl na otázky z 3. května a Kongregace je zpracovala) do konce června (obdobná personální rozhodnutí se samozřejmě nedělají ze dne na den, takže čas byl jistě kratší). Jistě není bez zajímavosti, že zhruba v té době Vatikánem zásadním způsobem otřásaly jiné kauzy:
- 24. května vyslovila dozorčí rada Institutu pro náboženská díla (tj. Vatikánské banky) nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, následně italská policie u něj provedla domovní prohlídku a zabavila řada dokumentů, proti čemuž Vatikán protestoval.
- O dva dni později, 26. května, byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, majordomus Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů (v říjnu byl odsouzen a 22. prosince papežem omilostněn a propuštěn z vězení).
- V té době rovněž probíhalo intenzivní vyšetřování úniků tajných dokumentů, tzv. Vatileaks. Součástí tříčlenné vyšetřovací komise, která zahájila svojí činnost 24. dubna 2012, byl rovněž slovenský kardinál Jozef Tomko. Vyšetřování běželo na plné obrátky, podle vatikánského tiskového mluvčího Lombardiho bylo týdně vyslechnuto průměrně 4-5 osob.
A to nemluvím o celé řadě dalších aktivit, které zaměstnávaly osoby, jež vystupují v kauze odvolaného arcibiskupa Bezáka. Např. kardinál Ouellet nejenom zastupoval papeže na Mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu (ve dnech 10. - 17. června), ale účastnil se rovněž předcházejícího teologického sympózia v irském Maynoothu (ve dnech 6. - 9. června, viz ZDE).
Pomineme-li reálnou situaci, kdy o záležitostech více než 5000 biskupů po celém světě samozřejmě nerozhoduje ani sám papež, ani prefekt Kongregace pro biskupy, nýbrž se musí spolehnout na podklady, které jsou jim předloženy, tak závěrečné posouzení kauzy odvolaného arcibiskupa Bezáka spadá do období, kdy Vatikánem otřásaly zcela jiné a mnohem závažnější kauzy.
Ostatně arcibiskupem Zvolenským s oblibou opakované tvrzení o papežově bolestném rozhodování mi připadá minimálně podezřelé. Jednak stále není zřejmé, co tak strašného arcibiskup Bezák provedl, že to papeže rozesmutnilo (pokud nepřijmeme výklad, že by papeže rozesmutnila nekolegialita jeho kolegů-biskupů, takže pro klid a obnovení "účinné kolegiality" musel odvolat Bezáka, který mezi ně "nezapadl"; navíc ve svém listu z 18. října musel papež nabádat ostatní biskupy, aby spolubratra alespoň provázeli modlitbou a se zájmem). Jednak je zřejmé, že v době papežova údajného rozhodování musel řešit mnohem zásadnější a bolestnější záležitosti, tj. zradu ve svém vlastním domě. Vždyť máme veřejně potvrzené od státního sekretáře kard. Bertoneho, že papež v té době především "velmi bolestně prožíval zradu svého majordoma, kterého měl rád jako vlastního syna" (ve zprávě RaVatu ze dne 19. června - ZDE).
4) Jednou z centrálních výpovědí rozhovoru mluvčího KBS Kováčika je odmítnutí tvrzení arcibiskupa Bezáka, že by arcibiskup Zvolenský v květnu věděl o chystaném odvolání. Ve srovnání s předchozími tvrzeními, zde sice nemáme jasný doklad, ale považuji za zcela vyloučené, že by předseda biskupské konference a metropolita nebyl informován o procesu a hrozícím odvolání jednoho z biskupů-sufragánů. Zvlášť když iniciátoři procesu byli lidé ze Slovenska (viz znovu vyjádření nunciatury z 9. červenec 2012: „Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“) a svoji roli museli sehrát i další slovenští biskupové (viz v papežském listu z 18. října zmiňovaná obnova účinné kolegiality biskupů - odkud by jinak papež čerpal informace o jejím narušení a zda by to zcela logicky nekonzultoval s jejím předsedou /angažmá některých slovenských biskupů v této kauze muselo být větší než připouští Kováčik/).
Jak je možné, že arcibiskup Zvolenský údajně ještě v květnu nevěděl o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka, když např. Mikloško tvrdí, že už v lednu, během apoštolské vizitace, biskup Baxant zjišťoval, jak na Slovensku přijmou odvolání arcibiskupa Bezáka? (viz např. jeho rozhovor pro Týždeň z 28. června 2012 ZDE, jeho tvrzení však už není možné ověřit u spišského biskupa Tondry, který v květnu 2012 zemřel).
Buď tedy arcibiskup Zvolenský, resp. mluvčí KBS Kováčik, lže nebo je arcibiskup Zvolenský Vatikánem považován za tak nespolehlivého nebo nekompetentního, že jej při řešení zásadních otázek jeho církevní provincie obchází a neinformuje. Samozřejmě se nabízí ještě jiné vysvětlení, které podal mluvčí Kováčik ohledně výše zmíněného lhaní při komentování informací Františka Mikloška o odvolání arcibiskupa Bezáka, tedy dokud to nebylo zveřejněné, tak to neplatí.
4) Už mě ani nepřekvapuje, že většina obhájců správnosti odvolání arcibiskupa Bezáka prokazuje zcela elementární neznalost katolické eklesiologie, když biskupa považují jen za jakéhosi pověřence papeže, který je papežem svobodně jmenován nebo odvoláván. Mluvčí Kováčik v podstatě přirovnává vztah papež-biskup vztahu biskup-kněz. Možná v jeho vyjádření můžeme zaslechnout i trochu škodolibou poznámku ("Aj arcibiskup Bezák preložil množstvo kňazov a nevysvetľoval veriacim dôvody. Mal na to plné právo."), každopádně se jedná o odlišnou situaci. Jen ve stručnosti připomínám: Zatímco kněz je skutečně pomocníkem biskupa a ve výkonu kněžství jsou kněží závislí na biskupech (LG 28), tak biskup není pouhým náměstkem papeže, nýbrž "řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední" (LG 27).
Již zmiňovaný americký právník Edward Peters při úvahách nad odvoláním australského biskupa Morrise přemýšlí nad tím, že se může jednat o nový způsob, jak chce Vatikán odvolávat biskupy z jejich úřadu (viz ZDE). Považuje to za výzvu pro moderní eklesiologii a pro kanonisty.
Kodex církevního práva v kán. 377, § 1 uvádí, že "papež biskupy buď svobodně jmenuje, nebo zákonně zvolené potvrzuje" (tento druhý způsob ve druhém tisíciletí převažoval, zatímco zmíněná "svobodná volba" je něco nového, co se celocírkevně rozšířilo především po vydání kodexu v roce 1917). Kodex však nikde neuvádí, že by papež stejně svobodně mohl biskupy odvolávat. Tedy různá srovnání s poměry ve velkých firmách nebo ve vládách zde nejsou na místě.
Možná jsme svědky dalšího posílení centralismu a neomezené moci Vatikánu, která vzbuzuje mnohé otázky. Takové pojetí jde zřejmě i nad rámec konstituce I. vatikánského koncilu Pastor aeternus (1870), ve které bylo zformulované učení o papežské neomylnosti a jeho jurisdikčním primátu nad celou církví, ale nebyla zpochybněna "řádná a bezprostřední moc" bikupů.
V Pastor aeternus se totiž zároveň uvádí: "Tato moc Nejvyššího velekněze nemůže překážet řádné a bezprostřední moci biskupské. Touto mocí biskupové, kteří byli ustanoveni Duchem svatým a nastoupili na místo apoštolů, jakožto jednotliví praví pastýři pasou a vedou sobě určená jednotlivá stádce. Spíše je tato biskupská moc nejvyšším a všeobecným pastýřem utvrzována, posilována a chráněna..." (3. kap.)
Po vyhlášení konstituce německý kancléř Bismarck obvinil katolickou církev, že díky konstituci Pastor aeternus je třeba každého biskupa považovat již jen za papežského úředníka, přes kterého se teď bude vměšovat do politických záležitostí ostatních států.
Německý episkopát na to odpověděl společným listem (leden-únor 1875), kde mimo jiné uvádí: „Podle tohoto učení katolické církve je papež biskupem Říma, a ne biskupem nějakého jiného města nebo diecéze, není biskupem Kolína, Vratislavi, atd. Avšak jako biskup Říma je současně také papežem, t.j. pastýřem a hlavou celé Církve, hlavou všech biskupů a věřících. ... On nemůže změnit zřízení, které dal Církvi její božský Zakladatel... Církevní zřízení spočívá ve všech základních bodech na božském nařízení a je vyjmuté zpod jakékoliv lidské svévole. Silou tohoto božského ustanovení, na kterém papežství spočívá, existuje také episkopát; také ten má svoje práva a povinnosti na základě ustanovení, které vydal sám Bůh, a papež nemá právo ani moc je měnit. ... Církev zajisté není takovou společností, ve které by byla přijata nemorální a despotická zásada, že rozkaz představeného v každém případě ruší vlastní zodpovědnost.“
Papež Pius IX. reagoval na toto prohlášení německých biskupů dopisem (4. března 1875), ve kterém stojí: „Jasnost a solidnost vašeho vyhlášení je taková, že si už není možné nic víc přát, a tak poskytuje jen příležitost vám co nejsrdečněji blahopřát. ... Vaše učení podává původní katolické učení, které je také učením posvátného koncilu a tohoto Svatého stolce, brání ho jasnými a nevyvratitelnými důvody ...“
Kromě otázek teologických ukazuje kauza arcibiskupa Bezáka na problémy takového "svobodného papežova rozhodnutí". Je zřejmé, že ani papež ani prefekt Kongregace pro biskupy nemůže o každém z více než 5000 biskupů rozhodovat sám a musí se spolehnout na předložené podklady. Bez řádného procesu a náležitého zdůvodnění takového kroku je zde prostor pro pochybnosti o důvodech odvolání. Zvlášť když je posilují nevěrohodná, protichůdná a možná dokonce lživá vyjádření aktérů, kteří se jinak pouze schovávají za údajné rozhodnutí papeže.
Spíše než obviňování odvolaného arcibiskupa Bezáka a pochybné výzvy "spolupatričnosti katolíckej Cirkvi" (??) by bylo na místě požadovat od oficiálních představitelů katolické církve na Slovensku, aby konečně přestali mlžit a lhát, což je zřejmě jediná cesta, jak obnovit vážně poškozenou věrohodnost katolické církve. Rovněž je otázkou, zda omluvu "Svatému otci" nedluží spíše arcibiskup Zvolenský za vyvlékání se z vlastní pastorační zodpovědnosti a svalování veškeré "viny" za odvolání arcibiskupa Bezáka na něj.
V neposlední řadě jde v kauze samozřejmě o peníze. V srpnu 2012 si podle článku v SME (ZDE) mluvčí KBS Kováčik v souvislosti s připravovaným velkorysým"vyrovnáním" v ČR povzdechnul, že stát římskokatolické církvi vrátil jen asi 60 procent z toho, na co má nárok. V prosinci 2012 slovenské Ministerstvo kultury zveřejnilo návrh plánovaných výdajů ze státního rozpočtu na chystané oslavy příchodu sv. Cyrila a Metoděje v příštím roce (viz ZDE). Předpokládám, že podobně jako v ČR může některým lidem vadit, že církev, jejíž představitelé disponují s účty s částkami přes milión dolarů (viz např. informace TA3), mají ještě další finanční požadavky na státu.
Kromě této materiální stránky je větším pohoršením zřejmě skutečnost, že taková instituce nejenom zřejmě provozuje netransparentní finanční transakce, ale zcela ignoruje přání veřejnosti, aby srozumitelně vysvětlila svá personální rozhodnutí, jež budí oprávněné otázky a spekulace.
Představitelé katolické církve na Slovensku tak velmi hazardují s věrohodností církve a jejího poslání.
středa 19. prosince 2012
Bude Róbert Bezák suspendovaný?
O uplynulém víkendu přešel odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák do "protiútoku", resp. prolomil své mlčení a opakovaně se veřejně pro různá média vyjádřil k některým otázkám svého odvolání. Většinu odkazů na tato vystoupní je možné nalézt na strankách Miloslava Müllera. Kromě jiného potvrdil více než nekolegiální chování ostatních slovenských biskupů.
Těm samozřejmě nejsou taková Bezákova veřejná vystoupení po chuti, i když v podstatě jen potvrzují to, co je z veřejně dostupných zdrojů poměrně snadno zjistitelné. Tedy že mezi hlavní příčiny odvolání patří spory kolem Bezákova předchůdce arcibiskupa Jána Sokola a Bezákův odlišný "styl" při vedení arcidiecéze.
Bídu slovenských biskupů jen potvrdila jejich reakce z 18. prosince: Stanovisko biskupov k súčasnej situácii Katolíckej cirkvi na Slovensku. Opět si můžeme přečíst obvyklou "mantru", tedy již tradiční schovávání se za "osobní rozhodnutí Svatého Otce", ačkoliv je zcela vyloučené, že by ve věci nebyl konzultován a informován Bezákův nadřízený, tj. metropolita a bratislavský arcibiskup Zvolenský. Stejně tak ve stanovisku zveřejněná konstrukce o údajném "porušení přísahy věrnosti a poslušnosti papeži", když Bezák nepřijal jeho výzvu, aby se vzdal úřadu trnavského arcibiskupa, je pochybná. Nesledoval jsem to do hloubky, ale mám pocit, že toto obvinění se objevilo poprvé, tj. pokračuje snaha zpětně najít důvody a ospravedlnění pro Bezákovo odvolání. /K tématu viz článek v SME./
Je nepochybné, že arcibiskup Zvolenský a spol. nyní usilovně jednají a hledají způsob, jak Bezáka umlčet, když už se ho dosud nepodařilo přesvědčivě zdiskreditovat /ponechme stranou tradiční pošuky na Slovensku i v Čechách, zneužívající jméno sv. Josefa, kteří si nenechali ujít příležitost, aby si zaplivali a nakydali nějaký ten hnůj, neboť to jim jde nejlépe - viz ZDE nebo ZDE/. Už nyní je zřejmá snaha využít Bezákových veřejných vystoupení k dalším postupům vůči němu.
Róbert Bezák si je zřejmě tohoto rizika vědoma komentoval ho slovy: "Já nemám co ztratit, z církve neodejdu. De facto jsem suspendován, de iure nikoliv."
Já jsem si všimnul jiné, zcela nepatrné změny, kterou sice nechci přeceňovat, přesto mě zaujala. Když jsem před měsícem psal o Bezákově kauze, tak jsem poměrně často čerpal z oficiálních webových stránek Slovenské biskupské konference. V sekci, věnované biskupům, byly v té době čtyři kategorie: Biskupi na Slovensku, Slovenskí biskupi v zahraničí, Emeritní biskupi, Zosnulí biskupi. Nyní jsem si všimnul, že kategorie Emeritní biskupi byla přejmenována na Ostatní biskupi.
V portrétu Róberta Bezáka už není uvedeno jako dříve "emeritný arcibiskup" (jako třeba v portrétu Jána Sokola), ale "bývalý trnavský arcibiskup". Je to snad jen detail nebo snaha alespoň na webových stranách vyjádřit, že se Bezák odlišuje od svých "kolegů"-biskupů nebo je to snad předzvěst nějakých dalších postupů vůči němu?
Jistě uvidíme v dohledné době.
Pozn. (21.12.2012): Zatímco na stránkách Slovenské biskupské konference došlo k výše zmíněné zvláštní změně, na stránkách trnavského arcibiskupství je /zatím/ vše při starém. Tj. Róbert Bezák je stále uvedený jako emeritní arcibiskup.
Na stránkách KBS:
2. júla 2012 - odvolanie z riadenia trnavskej arcidiecézy pápežom Benediktom XVI.
Na stránkách trnavské arcidiecéze:
Od 2. júla 2012 je emeritným trnavským arcibiskupom.
Také na Catholic-hierarchy.org je uveden jako emeritní arcibiskup.
Z mnoha textů ke kauze Bezák viz např.:
Komentář Lukáše Obšitníka na Postoy.sk (20.12.2012)
K odvolávání biskupů na Postoy.sk (9.9.2012)
Těm samozřejmě nejsou taková Bezákova veřejná vystoupení po chuti, i když v podstatě jen potvrzují to, co je z veřejně dostupných zdrojů poměrně snadno zjistitelné. Tedy že mezi hlavní příčiny odvolání patří spory kolem Bezákova předchůdce arcibiskupa Jána Sokola a Bezákův odlišný "styl" při vedení arcidiecéze.
Bídu slovenských biskupů jen potvrdila jejich reakce z 18. prosince: Stanovisko biskupov k súčasnej situácii Katolíckej cirkvi na Slovensku. Opět si můžeme přečíst obvyklou "mantru", tedy již tradiční schovávání se za "osobní rozhodnutí Svatého Otce", ačkoliv je zcela vyloučené, že by ve věci nebyl konzultován a informován Bezákův nadřízený, tj. metropolita a bratislavský arcibiskup Zvolenský. Stejně tak ve stanovisku zveřejněná konstrukce o údajném "porušení přísahy věrnosti a poslušnosti papeži", když Bezák nepřijal jeho výzvu, aby se vzdal úřadu trnavského arcibiskupa, je pochybná. Nesledoval jsem to do hloubky, ale mám pocit, že toto obvinění se objevilo poprvé, tj. pokračuje snaha zpětně najít důvody a ospravedlnění pro Bezákovo odvolání. /K tématu viz článek v SME./
Je nepochybné, že arcibiskup Zvolenský a spol. nyní usilovně jednají a hledají způsob, jak Bezáka umlčet, když už se ho dosud nepodařilo přesvědčivě zdiskreditovat /ponechme stranou tradiční pošuky na Slovensku i v Čechách, zneužívající jméno sv. Josefa, kteří si nenechali ujít příležitost, aby si zaplivali a nakydali nějaký ten hnůj, neboť to jim jde nejlépe - viz ZDE nebo ZDE/. Už nyní je zřejmá snaha využít Bezákových veřejných vystoupení k dalším postupům vůči němu.
Róbert Bezák si je zřejmě tohoto rizika vědoma komentoval ho slovy: "Já nemám co ztratit, z církve neodejdu. De facto jsem suspendován, de iure nikoliv."
Já jsem si všimnul jiné, zcela nepatrné změny, kterou sice nechci přeceňovat, přesto mě zaujala. Když jsem před měsícem psal o Bezákově kauze, tak jsem poměrně často čerpal z oficiálních webových stránek Slovenské biskupské konference. V sekci, věnované biskupům, byly v té době čtyři kategorie: Biskupi na Slovensku, Slovenskí biskupi v zahraničí, Emeritní biskupi, Zosnulí biskupi. Nyní jsem si všimnul, že kategorie Emeritní biskupi byla přejmenována na Ostatní biskupi.
V portrétu Róberta Bezáka už není uvedeno jako dříve "emeritný arcibiskup" (jako třeba v portrétu Jána Sokola), ale "bývalý trnavský arcibiskup". Je to snad jen detail nebo snaha alespoň na webových stranách vyjádřit, že se Bezák odlišuje od svých "kolegů"-biskupů nebo je to snad předzvěst nějakých dalších postupů vůči němu?
Jistě uvidíme v dohledné době.
Pozn. (21.12.2012): Zatímco na stránkách Slovenské biskupské konference došlo k výše zmíněné zvláštní změně, na stránkách trnavského arcibiskupství je /zatím/ vše při starém. Tj. Róbert Bezák je stále uvedený jako emeritní arcibiskup.
Na stránkách KBS:
2. júla 2012 - odvolanie z riadenia trnavskej arcidiecézy pápežom Benediktom XVI.
Na stránkách trnavské arcidiecéze:
Od 2. júla 2012 je emeritným trnavským arcibiskupom.
Také na Catholic-hierarchy.org je uveden jako emeritní arcibiskup.
Z mnoha textů ke kauze Bezák viz např.:
Komentář Lukáše Obšitníka na Postoy.sk (20.12.2012)
K odvolávání biskupů na Postoy.sk (9.9.2012)
pátek 23. listopadu 2012
Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (1. část)
První část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.
Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák
Úvod
Nedávno zveřejněný list papeže Benedikta XVI. (nar. 1927) ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka (nar. 1960) a některé další události ve slovenské církvi se pro mne staly podnětem k pokusu o pohled na širší souvislosti této kauzy.1
Nejprve se budu věnovat dvěma obviněním (podpora homosexuálních kněží a údajné finanční ztráty), která se v souvislosti s odvolaným arcibiskupem objevila a která považuji za účelovou a ne příliš zdařilou snahu tento krok zpětně ospravedlnit. Poté okomentuji papežův list a jeho podle mne trapnou prezentaci na tiskové konferenci. Pak se zaměřím podle mne na jednoho z hlavních aktérů této kauzy, bratislavského arcibiskupa Stanislava Zvolenského (nar. 1958), na rozporuplné dědictví, které slovenské církvi odkázal Bezákův předchůdce Ján Sokol (nar. 1933)2 a nebezpečí, které zřejmě Robert Bezák ve funkci trnavského arcibiskupa pro oba znamenal.
Nepovažuji se za experta na slovenské dějiny. A kromě několika výjimek jsem se při psaní textu snažil vycházet z veřejně dostupných zdrojů. Můj pohled na události a jejich souvislosti si samozřejmě nečiní nárok na úplnost a bezchybnost, přesto zjištěné skutečnosti považuji za doklad tristní situace katolické církve na Slovensku, především její hierarchie.
Obvinění z podpory homosexuality
Nemohu se ubránit dojmu, že jsme svědky opakovaných snah o diskreditaci odvolaného arcibiskupa Bezáka. Jedním z příkladů je jeho obvinění z podpory homosexuálních kněží v církvi. Už mezi údajnými 11 výtkami ze strany Kongregace pro biskupy, které zveřejnila TA33, se v otázce č. 6 objevilo nejasné obvinění, že se obklopil spolupracovníky s „pochybnou pověstí“. Jak kněžími s „homosexuální náklonností“, tak s těmi, kteří mají děti. Arcibiskup Bezák odpověděl, že na tak obecné obvinění není možné smysluplně reagovat. Všichni jeho nejbližší spolupracovníci prý byli kněžími trnavské arcidiecéze už za jeho předchůdce Jána Sokola a ten jej neupozornil na jejich údajnou „pochybnou pověst“. Pokud někdo má relevantní důkazy, pokračoval Bezák ve své odpovědi, nechť je předloží a on samozřejmě bude postupovat podle příslušných předpisů.
Ještě neurčitější zmínka Bezákova jména se v souvislosti s homosexualitou objevila v rozhovoru s polským knězem, vyučujícím na filozofické fakultě Papežské univerzity Jana Pavla II. v Krakově. Dariusz Oko (nar. 1960) se v jednom rozhovoru v polovině července zmínil, že někteří biskupové se „vzpírali papeži“ ve věci „udělování kněžství a biskupských hodnosti homosexuálům“, proto byli „z tohoto důvodu ze svých funkcí odvoláni“. Jako příklady takového odvolání „poměrně čerstvých biskupů“ uvedl Dariusz Oko trnavského Róberta Bezáka a Vilhelma Lapelise (nar. 1961) z Lipawy v Lotyšsku (tento dominikán se stal biskupem v necelých 40 letech, po 11 letech služby na svůj úřad 20. června 2012 rezignoval). Na základě této drobné zmínky některé servery, zvlášť tzv. tradicionalistů, psaly o „skutečné příčině odvolání arcibiskupa Bezáka“. Je třeba uvést, že Dariusz Oko se už na jaře 2012 v Polsku „proslavil“ svým kontroverzním textem o „homoherezi“. Text vyšel s mírnými úpravami v českém překladu na stránkách Vatikánského rádia s názvem „S papežem proti homoherezi“. Poté, co se začal Oko dovolávat tohoto překladu jako důkazu podpory svým myšlenkám o homoerezi a homolobby (podle Oka, lze Radio Vatikán považovat za hlas Apoštolského Stolce a jeho text je prý vnímán jako jeden z dalších komentářů k nauce církve) musela česká redakce tento text ze svých stránek smazat4
Nechci se zde pouštět do polemiky s tímto textem, který považuji za špatný, ani do rozplétání složité problematiky tématu homosexuality v církvi. K tématu snad postačí následující poznámka: Samozřejmě není možné dost dobře popírat existenci různých skupin v církvi, přičemž tzv. homolobby je považována za jednu z nejvlivnějších, ale jedná se o fenomén přece jen složitější. Spolu s jinými autory však považuji za nesprávné, že po vypuknutí sexuálních skandálů se vina jakoby svaluje právě na homosexuální kněze a biskupy. Zpráva Johna Jaye (tzv. John Jay Report) o zneužívání v amerických diecézích z roku 2004 sice prokázala, že ve 40% případů se věk obětí pohyboval mezi lety 11-14 let a že ve více než 80% se jednalo o děti nebo mladistvé mužského pohlaví, ale serióznější práce na toto téma (v češtině jsou k dispozici texty američana Donalda Cozzense Měnící se tvář kněžství, 2003 a Osvobodit celibát, 2008, obě knihy vydali břevnovští benediktini nebo překlad německé práce Wunibalda Müllera, Zamlčené rány, 2011, vydané v Portálu) upozorňují, že problém je mnohem hlubší a přísnější postup vůči homosexuálním kněží (viz např. instrukce Kongregace pro katolickou výchovu ze 4. listopadu 2005) situaci nejenom neřeší, nýbrž problém jen prohlubuje. Cozzens i Müller vidí větší problém v tabuizaci homosexuality v církvi a obecně ve vysokém podílu nezralých osob mezi kněžími, kteří se pozitivním způsobem nevyrovnali se svojí sexualitou, ať homosexuálního nebo heterosexuálního zaměření. Cozzens navíc mluví vysloveně o ironii, když v případě výše zmíněné instrukce proti homosexuálně zaměřeným kandidátům kněžství leckdy uvádějí do praxe představení, kteří jsou sami gayové. Bylo by tedy omylem se domnívat, že homosexuálně zaměřené skupiny v církevních strukturách musí nutně vystupovat ve smyslu většího respektu a otevřenosti k homosexualitě. Leckdy jejich vystupování může být právě opačné. Podstatou takové lobby je především vzájemná podpora v církevní kariéře. V případě odvolání arcibiskupa Bezáka existuje poměrně vážné podezření, že se v něm angažovala taková silná skupina v církevních strukturách, včetně vizitátora z Litoměřic nebo bratislavského arcibiskupa.
Pochybnosti o obvinění arcibiskupa Bezáka z podpory homosexuality vzbuzují nejenom velmi nekonkrétně formulované výtky, ale i skutečnost, že pokud je mi známo, nebylo dosud publikováno nic konkrétního a ani v Bezákových veřejných vystoupeních nejsou známky o tom, že by se v této věci výrazněji odlišoval od učení církve.
Mimochodem na některých případech je celkem dobře doložené, že potlačovaná homosexualita mezi kněžími byla silnou zbraní pro tajnou policii při jejich vydírání a snaze o spolupráci před rokem 1989. A není náhodou, že diskuze o roli homolobby v polské církvi se týkala mimo jiné cíleného zakrývání bývalých spolupracovníků tajné policie mezi kněžími a biskupy. Otevřeně o ní mluví v knižním rozhovoru „Jde mi pouze o pravdu“ (Chodzi mi tylko o prawdę ) kněz a badatel na poli spolupráce kněží s polskou tajnou policií Tadeusz Isakowicz-Zaleski (nar. 1956). Výsledky jeho rozsáhlé badatelské činnosti vyšly v roce 2007, krátce po skandálu s varšavským arcibiskupem Stanislavem Wielgusem (nar. 1939), který musel na svůj úřad rezignovat po několika dnech od nastoupení, neboť se potvrdila jeho spolupráce s polskou tajnou bezpečností. Ostatně bádání Zaleskeho zřejmě stálo i za odvoláním tehdejšího nuncia na Slovensku, arcibiskupa Henryka Józefa Nowackeho (nar. 1946, nunciem na Slovensku byl v letech 2001-2007), o jehož spolupráci s polskou tajnou bezpečností našel v archivech materiály a odeslal je na jaře 2007 do Vatikánu. Nowacky byl v prosinci 2007 přeložen do Nikaragui (od letošního roku je apoštolským nunciem ve Skandinávii). Mimochodem ve stejném roce zveřejnil slovenský Ústav paměti národa závažné dokumenty svědčící o spolupráci arcibiskupa Sokola s tajnou policií, o čemž ještě bude řeč.
poznámky k 1. části:
1Ke kauze jsem již napsal jeden komentář uveřejněný v zářijových Getsemanech: M.V.: Odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka viz http://www.getsemany.cz/node/2950
2Diskuze nad dostupnými materiály vypovídajícími o míře spolupráce Jána Sokola s StB, která si zaslouží samostatnou pozornost, se dotknu jen okrajově.
4Mezitím byl překlad přetištěn na různých webech, k nalezení je např. na stránkách Augustiniánského opatství svatého Tomáše na Starém Brně: http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek1867.htm
Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (2. část)
Druhá část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.
Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.
Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák
Obvinění z finančních ztrát
Zřejmě dalším z pokusů o diskreditaci arcibiskupa Bezáka byly dva články na blogu známého komentátora vatikánského dění a zákulisí, italského novináře Sandro Magistra (nar. 1943). S odvoláním na zprávu z apoštolské vizitace uvedl ve svém článku z 20. září 2012 jako jeden z hlavních důvodů Bezákova odvolání údajnou ztrátu ve výši 600.000 eur, kterou měl způsobit.1 Za zmínku stojí i skutečnost, že ve svém článku Magister potvrzuje autentičnost 11 otázek, které Bezákovi zaslal dne 3. května kardinál Marc Ouellet (nar. 1944), prefekt Kongregace pro biskupy. V nich se rovněž objevily otázky na paní Húščavovou a firmy Ninett a Hanalex, o nichž Magister píše.
Podla Magistra reagovala apoštolská vizitace, vedená litoměřickým biskupem Janem Baxantem (nar. 1948) ve dnech 22. ledna až 1. února 2012, právě na pochybnosti o hospodaření Bezákova předchůdce Jána Sokola. Zahájené vyšetřování, iniciované právě Bezákem, se podle Magistera prý nakonec obrátilo proti němu. Zajímavá může být především zmínka, která v podstatě potvrzuje správnost obvinění vůči Sokolovi. Prý, podobně jako jiní arcibiskupové z oblasti vlivu sovětského impéria, nedůvěřoval novým státním orgánům a z obavy před případnými dalšími konfiskacemi svěřil část peněz, získaných z restitucí a z darů ze zahraničí, do „ochrany“ vatikánské banky, resp. Institutu pro náboženská díla (IOR), jak se tento úřad oficiálně nazývá. Mimochodem je to přesně ta instituce, která je v posledních letech opakovaně kritizována kvůli neprůhlednosti finančních transakcí a spory o dohled nad ní jsou zřejmě v pozadí jak sporů uvnitř Vatikánu tak také nedávných úniků papežských dokumentů, tzv. Vatileaks.2 Podle Magistra sice už v kontextu dnešní politické situace nepovažují vatikánské úřady takové jednání za ospravedlnitelné, nicméně šetření slovenského nuncia arcibiskupa Mario Giordana (nar. 1942, v březnu 2008 nahradil odvolaného Nowackého, o kterém jsem se již zmínil) prý neprokázalo, že by se arcibiskup Ján Sokol nějakým způsobem osobně obohatil. Těžko říct, zda se toto šetření týkalo i finančních nesrovnalostí, které zjistil audit provedený arcibiskupem Bezákem. Sám Bezák se v jednom z rozhovorů v únoru 2010 zmínil o svém záměru zprůhlednit finanční záležitosti v arcidiecézi a svěřit jejich vedení ekonomicky vzdělaným lidem, jeho předchůdce totiž rozhodoval o všem, včetně ekonomiky a kromě oficiálních účtů měl ještě peníze jaksi „bokem“ neboli „v šuplíku“ (jednalo se prý „o milióny“).3
Když jsem před časem o této věci mluvil s jedním českým historikem, který je obeznámen s archivními prameny, potvrdil mi nejenom zřejmou spojitost kauzy Bezák se zákulisními boji ve Vatikánu, ale především provázanost nejasných finančních transakcí v souvislosti s církevní podporou neoficiálním aktivitám před rokem 1989. V době polského papeže prý byla tato podpora zvlášť výrazná v případě Polska a některé transakce se mohly uskutečnit i díky kontaktům prostřednictvím slovenské církve. Zajímavé je, že o těchto kontaktech a transakcích měla informace i komunistická Státní bezpečnost, jejíž archivy prý i do budoucna mohou přinést zajímavé informace k tomuto tématu. To je však otázka dalšího studia a z kauzy Bezáka je zřejmé, že současné vedení katolické církve nemá zájem o prošetření a zveřejnění těchto záležitostí.
Každopádně z článku Magistra je zřejmá snaha o ospravedlnění odvolání arcibiskupa Bezáka. Osobně se domnívám se, že tento řízený únik z tajné vizitační zprávy byl určen především světovému publiku, neboť kauzu několikrát zmínil jiný respektovaný vatikánolog John L. Allen, Jr. (nar. 1965), americký novinář z National Catholic Reporter, čímž na ní upozornil světovou veřejnost (viz k tomu stručně na blogu Svet kresťanstva). Na Slovensku vzbudila Magistrem zveřejněná obvinění z údajné vizitační zprávy pochybnosti, jak o její pravosti tak také o úmyslech autorů. Většina aktérů se však s odvoláním na mlčenlivost odmítá vyjádřit. Zareagovala pouze v komentáři zmiňovaná spolupracovnice arcibiskupa Bezáka, Anna Húščavová, která zveřejněné informace označila za lživé.4 Sandro Magister sice v dalším článku (z 1. října 2012) zveřejnil překlad části dopisu Húščavové, ale svá obvinění v podstatě zopakoval znovu.5
Húščavová se mimo jiné hájila tím, co jsem napsal ve svém minulém článku, že arcibiskup Bezák usiloval o zeštíhlení celého aparátu a tedy o úspory s ohledem na výrazné změny v rozsahu arcibiskupství v roce 2008 (srovnání stavu před reorganizací a po ní viz mapy ZDE). Rozsah i počet kněží se totiž oproti původnímu stavu snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol tuto situaci neřešil, takže nepopulární opatření v podobě propouštění a restrukturalizace připadlo na jeho nástupce. Arcibiskup Bezák se navíc snažil o další aktivity, které měly nejenom zajistit arcibiskupství zhodnocení majetku a případně další příjmy, ale i otevřít církev víc veřejnosti. Mezi takové aktivity patřilo například zřízení restaurace Galérie v prostorách arcibiskupství (otevřena byla v únoru 2012), na jejíž rozběhnutí poskytlo podle Húščavové trnavské arcibiskupství půjčku 60.000 eur firmě Ninett, jejímž je arcibiskupství 100% vlastníkem. Média spekulují, zda výše zmíněná ztráta v údajné hodnotě 600.000 eur nemohla vzniknout chybou právě z této půjčky. Pozoruhodné je také to, že půjčka prý byla poskytnutá až po provedené apoštolské vizitaci. Dočasný administrátor trnavské arcidiecéze Ján Orosch (nar. 1953) nově otevřenou restauraci ihned po převzetí úřadu nechal zavřít, čímž zřejmě skutečně dojde ke ztrátám kvůli předchozím investicím do rekonstrukce prostor bývalé jídelny. Osud restaurace postihl koncem září 2012 také Galérii Trnavské arcidiecéze, která byla otevřena v dubnu 2011.6 Plánované zpřístupnění arcibiskupské zahrady už arcibiskup Bezák realizovat nestihl.
Sandro Magister jen okrajově zmínil, že apoštolská vizitace zjistila „neméně závažná selhání“ naukového a disciplinárního charakteru. Nic konkrétního však neuvedl. Skoro by se mohlo zdát, že je to jen taková fráze, která se dá použít téměř na kohokoliv, jehož názory nejsou zcela konformní. Nevím o tom, že by někdo v Bezákových vyjádřeních nalezl nějaké závažné odchylky od učení církve. Např. v odpovědi na 11 otázek z Kongregace pro biskupy, kde byl Bezák dotazován i na své názory ohledně celibátu, eutanazie, potratu, kněžství žen a předmanželských vztahů, připomněl svojí dlouholetou učitelskou činnost v oboru morální teologie. Pokud by měl v uvedených otázkách pochybné názory, uvedl Bezák, jistě by neunikly pozornosti. Zároveň znovu ve stručnosti ve své odpovědi potvrdil svůj postoj k těmto tématům, který není v rozporu s učením církve.
Obvinění z finančních machinací nebo dokonce ztrát se zdá být ještě pochybnější a účelovější než obvinění ze spolupráce s lidmi „pochybné pověsti“. Jsem zvědav, zda se ještě dočkáme nějakých nových obvinění. Samozřejmě nemůžeme zcela vyloučit variantu, že za Bezákovým odvoláním se skrývají nějaké závažné důvody, neboť veřejně dostupných informací není mnoho a jsme odkázaní spíš na úniky, osobní informace nebo spekulace. Na druhou stranu uvedená nejasná a nekonkrétní obvinění vedou spíš k domněnce, že odvolání arcibiskupa Bezáka je mnohem více dílem intrik a mocenských zápasů, jejichž kořeny musíme hledat na Slovensku
poznámky k 2. části:
1Magister, Sandro: The Case of the "Bishop with a Human Face" Dismissed by the Pope viz http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350329?eng=y
2Informace o některých zákulisních sporech v souvislosti s vatikánskou bankou informoval např. italský novinář a znalec Vatikánu Andrea Tornielli (nar. 1964), české čtenáře je možné odkázat třeba na článek na Umlaufovinách: http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=908
3Rozhovor Radovana Pavlíka s Róbertem Bezákem: http://www.webnoviny.sk/rozhovory/bezak-sokol-mal-odlozene-peniaze-v-/60916-clanok.html
4Viz např. článek v SME: http://www.sme.sk/c/6554467/vatikan-asi-nepocital-spravne-bezakovi-pripisali-dlh.html
5Magister, Sandro: The Case of the Bishop Dismissed. A Reply viz http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350335?eng=y
Reakce Anny Húščavové na blogu Svet kresťanstva: http://www.svetkrestanstva.sk/2012/10/bezakova-ekonomka-odmieta-obvinenia.html
Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (3. část)
Třetí část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.
Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.
Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák
Trapná tisková konference a papežův list
Domněnku o tom, že jádro celého problému spočívá především v poměrech uvnitř slovenského episkopátu, v podstatě potvrdil papežův osobní list a způsob jeho prezentace na tiskové konferenci po 73. plenárním zasedání slovenské biskupské konference (KBS) dne 8. listopadu 2012.1 Možná jsem mohl čtenáře ušetřit a odpustit si dlouhé psaní. Možná by stačil pouze odkaz na půlhodinový záznam této tiskové konference, na které bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský (nar. 1958) přečetl papežův list a poté odpovídal na otázky novinářů ohledně odvolaného arcibiskupa Bezáka. Dělal to tak nepřesvědčivým způsobem, že spíš připomínal přistiženého politika, který se jen vymlouvá (český čtenář si možná vzpomene na trapné vystoupení ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka, který před rokem vysvětloval, jak „odklonil“ svoje milióny). Mohla by to být celkem zábava, kdyby se nejednalo o vystoupení vrcholného představitele slovenské katolické církve, který zároveň oznámil své znovuzvolení ve funkci předsedy slovenské biskupské konference (na další tříleté období) a který zřejmě usiluje o získání kardinálského klobouku. Naposledy byl slovenským kardinálem jmenován Ján Chryzostom Korec (nar. 1924) v roce 1991. Spolu s dalším žijícím slovenským kardinálem Jozefem Tomkem (nar. 1924, kardinálem jmenován v roce 1985) již dávno překročili hranici 80 let, tudíž se nemohou účastnit volby papeže.
V neposlední řadě je smutné, že takto nepřesvědčivě a nejistě vystupuje arcibiskup, který se před nedávnem vrátil z biskupské synody o nové evangelizaci (konala se v Římě ve dnech 7. - 28. října 2012). V závěrečném poselství biskupů je mimo jiné uvedeno: „Pokorně musíme přiznat, že ubohosti a slabosti Ježíšových učedníků, zejména jeho kněží, zatěžují důvěryhodnost jeho poslání... Víme, že musíme pokorně uznat svou zranitelnost pro dějinné rány a neváháme uznat ani své osobní hříchy. Jsme ale také přesvědčeni, že síla Pánova Ducha může obnovit jeho církev a nechat zazářit jejímu šatu, pokud se jím dáme utvářet... Máme důvěru v inspiraci a v sílu Ducha, který nás i při největších svízelích naučí, co máme říkat a konat. Naší povinností je tedy překonávat strach vírou, sklíčenost nadějí a lhostejnost láskou.“2 Hrozí vážné nebezpečí, že v kontextu jednání arcibiskupa Zvolenského, jehož odpovědi na otázky novinářů působily vyhýbavě, mohou taková vyjádření působit jen jako prázdná slova.
Je vskutku těžko uvěřitelné, jak nepřesvědčivě působil a vyhýbavě odpovídal arcibiskup Zvolenský na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka. Např. nejprve se odvolával na papežův list a tvrdil, že má o odvolaného arcibiskupa zájem a je s ním v „denním duchovním vztahu“, později velmi kostrbatě vysvětloval, že o něm vlastně nic bližšího neví, že má pouze informace z médií. Zároveň Zvolenský přiznal, že biskupové byli arcibiskupem Bezákem informováni o „vážných nejasnostech při spravování majetku“ v trnavské arcidiecézi za arcibiskupa Jána Sokola. Podle Zvolenského arcibiskupovi Bezákovi slovenští biskupové jen doporučili „standardní postupy“ v katolické církvi, přičemž jeho úsměv nad „auditem“ mi nepřišel zrovna vhodný. Zvolenský si však ani nepamatuje, kdy je arcibiskup Bezák o problémech informoval, ani jak poté postupoval a jak celá záležitost dopadla. Je možné uvěřit, že předseda biskupské konference s dobrými kontakty ve Vatikánu je takto neinformovaný?
Bylo evidentní, že Zvolenského triumfem je samotný papežův list z 18. října 2012. Při tiskové konferenci arcibiskup neopomněl zdůraznit, že je na něm papežův osobní podpis, což bylo ukázáno přítomným novinářům a pak i zveřejněno na fotografii na stránkách slovenské biskupské konference.3 Příliš nepochybuji o tom, že vznikl na žádost samotného arcibiskupa Zvolenského, který se v té době dlouhodobě zdržoval v Římě, kde byl na synodě. Jeho zveřejnění si nepochybně naplánoval na jednání slovenské biskupské konference, která jej potvrdila na další období v předsednické funkci.
Zde je celé znění listu ve slovenském překladu (zvýraznil jsem pasáž, kterou arcibiskup Zvolenský zdůraznil): „Ctený a drahý spolubrat v biskupskej službe, veľmi som ocenil prejav hlbokého cirkevného spoločenstva, ktoré ste mi Vy, Vaša Excelencia, spolu s ostatnými členmi Biskupskej konferencie, láskavo prejavili po bolestnej záležitosti s J. Ex. Mons. Róbertom Bezákom C.Ss.R. Starostlivo a vecne som sa oboznámil s vážnou a znepokojujúcou situáciou a po dlhej modlitbe nemohol som sa vyhnúť povinnosti, vyplývajúcej z lásky, obnoviť medzi vami účinnú kolegialitu a usporiadané pastoračné riadenie v trnavskej arcidiecéze, v autentickom duchu II. vatikánskeho koncilu, ktorého päťdesiate výročie otvorenia si pripomíname práve v tomto roku. Som presvedčený, že budete aj naďalej sprevádzať vášho spolubrata svojou modlitbou, v pravde a so záujmom a že sa vynasnažíte žiť stále hlbšie každodenný život v duchu viery, aby pri osobnom stretnutí s Kristom jeho milosť formovala vaše srdcia. V tomto duchu udeľujem zo srdca Vám, Vaša Excelencia, aj ostatným biskupom vašej vznešenej krajiny svoje apoštolské požehnanie.“4
Příliš křečovitě působí snaha arcibiskupa Zvolenského svést všechnu zodpovědnost za odvolání arcibiskupa Bezáka na „Svatého otce“, který prý k této „bolestné“ záležitosti přistupoval „starostlivě a věcně“. Tato Zvolenského zaříkadla zřejmě mají odvést pozornost od skutečnosti, že se jedná o problém domácího slovenského původu. Vážně pochybuji, že by o tom arcibiskup Zvolenský nic nevěděl. Ostatně už vyjádření apoštolské nunciatury z 9. července 2012 uvedlo, že podnětem k jednání byla udání došlá ze Slovenska („Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“).5 Stejným směrem ostatně ukazuje i list papeže, kde se píše o potřebě obnovit „účinnou kolegialitu“. Čím byla tato kolegialita ohrožena, nebyl arcibiskup Zvolenský ochoten prozradit.
Po tomto trapném výkonu na tiskové konferenci (a po několika dalších zkušenostech s jeho vystupováním) si docela dobře dovedu představit, že se arcibiskup Zvolenský mohl ve svých ambicích oprávněně cítit ohrožen arcibiskupem Bezákem. Bezákovy komunikační schopnosti, jeho vystupování i sympatie, které si dovedl získat i mezi lidmi mimo církev, v neposlední řadě i důležitá skutečnost, že se nejednalo o chlapce z okruhu arcibiskupa Sokola, mohly skutečně vážně narušovat účinnou kolegialitu slovenské biskupské konference. Nepopírám, že ani sebevědomý arcibiskup Bezák nebyl zcela bez ambicí. Umím si představit, že tento nekonformní arcibiskup, dosazený s podporou kardinála Jozefa Tomka (v homílii při jeho kněžském svěcení 6. června 2009 mluvil kardinál o „nové etapě“, která znamená „nový elán“ a „obrodu na duchu“),6 mohl být trnem v oku svým kolegům, možná zvlášť těm, kteří se aktivně účastnili na novém církevněprávním uspořádání slovenské katolické církve, jakémsi „porcování medvěda“ v církevním podání.
Zdají-li se někomu tato slova přehnaná, nechť se rozhlédne po slovenském biskupském kolegiu.7 V několika letech došlo ke generační obměně slovenských biskupů. S výjimkou rožňavského biskupa Vladimíra Fila (nar. 1940) jsou všechna biskupství obsazena osobami, jejichž věk se momentálně pohybuje mezi 54-63 lety (Stanislav Zvolenský patří k těm nejmladším, Róbertu Bezákovi je ještě o rok a půl méně). Tyto personální poměry se tedy na Slovensku nastavují na dalších zhruba 15-20 let (s ohledem na kanonickým právem požadovanou rezignaci biskupa při dosažení 75. roku).
poznámky ke 3. části:
1Audiozáznam tiskové konference na stránkách TK KBS: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20121108045
2Poselství biskupů ze synody, čl. 5 viz http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/zaverecne-poselstvi-biskupu-ze-synody-v-rime
4List Benedikta XVI. predsedovi KBS: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20121108025
6Homílie kardinála Tomka: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20090606001
7Přehledy a stručné životopisy biskupů jsou k dispozici na stránkách slovenské biskupské konference: http://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/konferencia-biskupov-slovenska/p/biskupi
Pokračování (4. část)
Pokračování (4. část)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)